Ležíme v písku vedle sebe s pohledy upřenými na noční oblohu a nevnímáme nic. Nebo tedy alespoň já nevnímám nic jiného, než ten neskonalý pocit radosti, volnosti a lásky. Před malou chvílí jsme vylezli z vody a studený písek se mi nepříjemně lepí na záda. To jde však vedle, protože mi Dominik daroval další krásnou vzpomínku do sbírky. A také se ještě víc usadil v mém srdci.

Moje ruka je jen nepatrný kousek od té jeho a já vší silou odolávám pokušení chytit ji do svých spárů a usnout. Nic jiného by mi totiž ke štěstí nechybělo. Tento den začal tak průměrně, jak jen mohl. Chvilkami ho vylepšovali Josh a Lucy svou přítomností, jenže ten telefonát to zcela zastínil. A pak, když už jsem nedoufal v nic, co by mě mohlo dostat z té depresivní nálady, si přijde on a pohltí můj mozek, nitro i srdce takovou lavinou emocí, které mě odvádí do jiné dimenze. Tak, jako to dokázal vždycky jen on.

Otáčím na něj svou hlavu a zahledím se do boku jeho tváře. Působí tak klidně a spokojeně, když se v jeho tmavých očích odráží hvězdy. Co se týče vzhledu, nemohl jsem si vybrat ten lepší typ. A co se týče povahově...to je kapitola na jindy, ne na teď. Hlavně, že v tuto chvíli, kdy jsme spolu, se chová jako za starých časů a nesnaží se mě ulovit nebo hůř. Ignorovat. Když kolem sebe nemá tu svou partičku, je jemný, citlivý a milý. Když je s nimi, je z něj jeden z nich. Bezohledný, arogantní lovec. Zajímalo by mě, zda i on si sem plánuje přivést nějakou dívku.

Jako by vycítil, že na něj koukám, se na mě periferně podívá a nakonec se zcela otočí na bok a rukou si podepře hlavu. Jeho tvář teď zdobí milý úsměv, pod jehož náporem se můj mozek roztéká na ubohou břečku, která kdysi fungovala docela dobře. Přál bych si, aby tenhle moment trval navždy. I když je to nemožné.

„Copak?" zeptá se nevinně. Jeho hlas se zabodává do každičké části mého těla. A jeho skenující pohled mě přivádí do rozpaků. Alespoň, že není nahý, i když jeho odhalená hruď mi respiraci nikterak neulehčuje.

„Nic," odpovím a také se otočím na bok. Cítím, jak se z mých zad odlupují částečky písku, což mě lechtá a já si vzpomenu na Joshe. Jeho obraz se však ihned rozplývá, když se zahledím do jeho očí.

„Něco určitě jo, jinak bys mě tak nepozoroval," popíchne mě s prohlubujícím se úsměvem.

„Nic v tom není, prostě mě jen zajímalo, jak se tváříš," odvětím s pobavením v hlase, i když jsem nervózní. Tahle chvíle přímo páchne citovým vypětím a já se bojím, že by z mých úst mohlo vyletět něco, čeho bych mohl později litovat. Což mě přivádí k myšlence, že se realita vrací zpátky. Že kvůli mně se i do těchto končin dostává ta strašná zmije jménem osud.

„A co jsi usoudil?" zamrká ještě nevinněji a naschvál odvrátí svůj pohled na oblohu a pak zpátky na mě. Kdyby jen tak věděl, že už jsem před tolika měsíci usoudil, že jeho tvář museli vytesat andělé. Kdyby jen tak tušil, co se mnou jeho tvář provádí. Jenže to je samé kdyby.

„Že jsi spokojenej," pohodím volným ramenem jako by mi na tom vůbec nezáleželo. Přitom záleží. Víc, než si dokážu přiznat.

„Pfe," odfrkne si a úsměv na chvíli mizí z jeho rtů, které mě stále častěji vybízejí k nemravnému úkonu. Alespoň, kdybych po nich mohl přejet bříškem prstu, abych zjistil, jestli jsou opravdu tak hebké, jaké se zdají být. Jenže i to je moc riskantní.

„Co je?" zeptám se úsečně. Co se mu nelíbí?

„Prej spokojenej," vyplivne, jako by to bylo něco jedovatého. „Já nejsem spokojenej." Nějaký ostrý hrot se mi zabodne přímo doprostřed hrudi a zhoršuje už tak moje dýchací problémy.

„Ne?" kuňknu dotaz tak zraněně, až bych se nejraději zfackoval za to, jak zraněně to celé vyznělo. Ostatně mi to potvrzuje i jeho překvapený pohled, jímž mě v tuhle chvíli obdarovává. Doprčic, to jsem pohnojil.

„Nejsem spokojenej, protože to je slabý slovo pro to, jak se teď cítím," opáčí a nejraději bych si oddechl, že se vyhnul nějaké poznámce na můj účet. Samozřejmě ze mě padá obrovský balvan a žilami se mi rozlévá radost z jeho slov.

„A jak se teda cítíš?" zeptám se narovinu. Bylo by asi zbytečné o tom polemizovat, když je to tak jednoduchá otázka, kterou nemůžu nic ztratit. Naopak získám pocit, že se se mnou cítí víc, než uspokojivě. Vhání mi to do těla nový a další příval energie. Takové energie, jakou cítím jen s ním.

Dominik se potutelně usměje a přisune své tělo blíž, přičemž zkoprním a jen ho pozoruji, jako kdyby mě opařil horkou vodou. Z jeho těla sálá teplo přímo na mou odhalenou hruď. Jeho teplý dech ovane mou tvář a já si uvědomuji, že voní stále stejně po mátě a pepermintu. Jestlipak jsou takové i jeho vroucí polibky? To dost možná dobře nikdy nepoznám.

„Jsem po dlouhý době šťastnej," šeptne s hlavou jen několik centimetrů od mojí. Stačilo by se jen nepatrně pohnout a vyvinout jen opravdu malou sílu na to, abych spojil naše rty v jedny. S každou další sekundou je ten obraz víc, než zřetelný a moje vůle pod náporem tepla z jeho těla stále víc skomírá. Najednou nedokážu uvažovat racionálně. „Tak šťastnej, že i to je slabej odvar slova pro popsání toho, jak se cítím."

Pohled mi sklouzne na tetování na jeho paži, o němž jsem neměl ani tušení. Když jsem ho totiž viděl naposledy bez trika nebo jen v tílku, která ze srdce nenávidí, nikdy se tam nic podobného nevyjímalo. Jen opálená kůže obkreslující přechod mezi ramenem a paží. Jenže teď tam je a než stačím zabrzdit svou ruku, bříšky prstů volné ruky přejedu po celé délce toho mě nic neříkajícího obrazu.

Jeho pohled sklouzne k mé ruce, zatímco já ten svůj přišpendluji na ono tetování a nechávám se unášet tím pocitem, že se ho dotýkám a on proti tomu nic nenamítá. Dokonce se zdá, jako by mu ten dotek působil husí kůži, protože chlupy na jeho rukách se nepatrně zvedají do pozoru. Nejspíš to bude ale jen tím studeným větrem, který kolem nás prosvištěl.

„Jak se cítíš ty?" šeptne ke mně dotaz a já stáhnu svou ruku a znovu se mu podívám přímo do očí. Už se netváří pobaveně, ale vážně a já nevím, co si o tom myslet. Vzápětí však stahující se hřbet mojí ruky obalí jeho dlaň a on ji celou i s mou rukou přesouvá zpět na jeho paži. Jako by chtěl, abych se ho dotýkal.

„Jako ve snu," odpovím zcela upřímně hypnotizujíc jeho oči. Pod svou dlaní cítím jemnou pokožku jeho paže. A srdce mi buší tak silně, jako by si chtělo probít cestu přímo do jeho hrudi. Jako by se chtělo spojit s jeho srdcem tak, jako chci já spojit naše rty. „V tom nejkrásnějším, jakej jsem kdy měl."

„Takže se mi povedlo ti zlepšit náladu," oddychne si, ale nervozita jako by ho vůbec neopouštěla. Ani husí kůže, kterou cítím pod svojí dlaní neustupuje, i přes to, že je teď vítr relativně klidný. Nebyla to otázka, tudíž neodpovídám a jen se soustředím na jeho pohled. Snažím se si tuhle chvíli zapsat do mysli, protože vím, že nic takového jen tak znovu nezažiju. Ne s ním. Až se vrátíme zpět na plac, bude všechno tak, jako doposud. A já bych mu nejraději navrhl, aby se mnou utekl někam daleko. Což je zcela absurdní.

„Nevím, co se ti stalo," pronese šeptem s docela hlasitým polknutím, „ani kdo ti ublížil. Ani nemám ponětí, co stojí za tou tvojí změnou. Ale nechci tě vidět smutnýho a ani zničenýho. Popravdě jsem tě sem chtěl vzít až zejtra, kdy bude nejspíš táborák, ale když jsem tě viděl vycházet z chatky a tvoje bělmo jasně říkalo, že jsi brečel, bylo mi jasný, že pro tebe musím něco udělat. Nedokážu se dívat, jak se trápíš. A tak jsem vymyslel tohle. Jenže jsem netušil, že se při tom budu cejtit tak, jako dřív. Jako když mezi náma bylo úplně všechno v pohodě. Doufám, že jsem tě aspoň trochu přesvědčil o tom, že jsem to pořád já. A pořád jsem tu pro tebe."

Visím na každém slově jako by to mělo být to poslední, co v životě uslyším. Přál bych si, aby to bylo to poslední, co v životě uslyším. Navíc, když se moje dlaň instinktivně zmocní té jeho a on ji pevně sevře, jsem více, než přesvědčen, že chci, aby tohle nikdy neskončilo. Protože k němu mám opravdu blízko. Ne, jako v těch sprchách, kdy stál u mě namáčknutý a já ho fyzicky cítil. V ten moment mi byl vzdálený na míle daleko. Jenže teď tu leží naproti mně, drží mou dlaň v té své a já ho po takové době zase vnímám. Což se za chvíli změní.

„Teď jsi to ty," naznačím z čeho mám největší strach a v jeho očích vidím pochopení, ale také smutek.

„Pořád jsem to já, to jen před nima si hraju na tvrďáka, protože pokud si nevydobudeš místo, nemáš šanci se ve fotbalovym týmu udržet. Oni nejsou jako já nebo ty. Nedokážou pochopit tohle," naznačí svou rukou, kterou si doteď podepíral hlavu, ten těsný prostor mezi námi, „nebo tohle," zvedne naše spojené dlaně. „A upřímně, ani mě už nebaví předstírat, ale fotbal je moje vášeň a to ty víš. Nechci se toho vzdát jen kvůli kreténům, který se neuměj chovat. To je pravej důvod, proč se tam s nima chovám tak, jak se chovám. Nestydím se za tebe."

Jeho slova mají hlavu i patu a dávají smysl. Přesto to nijak netlumí tu bolest, že ho ztratím až projdeme tím lesem zpátky. A že až se vrátíme zpátky do školy, nebudeme moct bejt spolu. Ta bolest je stále stejná, ne-li větší.

„Chápu to," odvětím a ač nerad, vymaním svou ruku z jeho sevření. Není to proto, že bych chtěl zkazit tuhle chvíli. Ale proto, že čím déle tohle budu prožívat, tím hůř budu snášet to odloučení.

„Asi už bysme měli pomalu jít, bude devět," šeptne, ale přitom se ani on nezvedá a místo toho svým ukazováčkem začne dělat cestičku po mé odhalené hrudi. Ten spalující pocit se znovu zmocňuje celého mého těla a mně raší na kůži znovu husina. Už jen z toho si odvodí, co se mnou jeho dotek dělá. Jenže v tuhle chvíli je mi to jedno, protože i já poznal, že můj dotek s ním něco dokáže.

„A nestyď se za svoje tělo," odtáhne svůj prst a zvedne se stejně tak jako já, „jsi krásnej takovej, jakej jsi. A ten kdo tvrdí opak, ať si to přijde vyřešit se mnou."

Ta další slova vlastně ani nevnímám, protože poslední co jsem si myslel, že z jeho úst uslyším, je slovo krásný spjaté s mou osobou. Jenže on to řekl tím nejpřesvědčivějším tónem, jakým člověk dokáže hovořit. A já tu větu a jeho hlas z hlavy jen tak nedostanu. Tím si můžu být dokonale jistý.