Od toho večera, kdy na dveře naší chatky bouchal Dominik, uběhly tři celé dny, během nichž jsme si s Dominikem vyměňovali pohledy, neustále po sobě koukali a když byla možnost, tak se i zdravili. Ani jeden z nás se však nezmínil o tom, co se stalo v umývárnách. Měl jsem z něj pocit, že si uvědomil až později, jak moc těsně byl na mě namáčknutý a jak by to asi působilo, kdyby tam někdo vešel a viděl nás. Jeho pohled se však změnil. Byl potutelný, záhadný a přitom jsem z něj jasně dokázal vyčíst radost z faktu, že i já se bojím toho, že o něj úplně přijdu. Občas mi připadalo, že to zjištění mu vlilo do žil novou energii.

Josh se na boxerky zeptal jen jednou a zdál se velice pobavený. Namítl, že když jsem mu vyprávěl, že jsme se s Dominikem hádali v umývárnách, myslel si, že jsme u toho byli oblečení a suší. Ze své vlastní vůle jsem mu nakonec řekl úplně celou pravdu a od té doby jsme se k tomu ani nijak nedostali. Joshe totiž především zajímal můj hlas. Nazval ho unikátním a naprosto jedinečným, u čehož jsem se neubránil smíchu a zároveň jsem byl červený jako rajče. Od té chvíle mě nutí zpívat každý večer. Společně už jsme stačili projít jak můj, tak jeho playlist s nejoblíbenějšími songy. A musím uznat, že máme společný vkus na hudbu, jelikož se polovina písniček v našich mobilech schodovala, a tak nebylo těžké najít nějakou, kterou bychom si mohli střihnout. Pokaždé, když se můj hlas protnul s tím jeho, jsem se dostal do úplně jiné dimenze, kde neexistoval nikdo jiný. Jen my dva. A nebudu lhát, že jsem si často přál, aby přede mnou seděl Dominik a já mu těmi písničkami mohl říct, jak všechno cítím. Bylo by tak jednoduché mu to naznačit písněmi.

Lucy stačily prasknout nervy ještě celkem třikrát, přičemž jeden večer potají přespala u nás, protože si Trisha na chatku dovedla nějakého kluka a prachsprostě Lucy vyhodila. Divil jsem se, že na to Lucy nakonec kývla a nechala ji chatku pro sebe. Druhý den ráno jsem však pochopil, proč to udělala. Měla navrch a mohla tím Trishu vydírat. Řekl jsem si, že si Lucy určitě neznepřátelím. Bůh ví, jak bych dopadl.

Celé tři dny jsme hráli sportovní i vědomostní hry a seznamovali se mezi sebou. Josh neustále trval na tom, ať s ním jdu za jeho kamarády a předvedu jim svůj talent. Rázně jsem odmítl a řekl mu, že ani lechtáním mě nepřinutí. On se o to opravdu pokusil, ale nevyšlo mu to. A tak od svého plánu, jak mě znemožnit, nakonec až s chladem odstoupil.

No a teď je tu čtvrtek podvečer a my máme jen chvilinku oddych, než se odebereme na večeři, na níž nám mají profesoři oznámit nějaké překvapení. Mezi studenty se okamžitě začalo proslýchat, že se bude jednat buď o táborák, o čemž pochybuji, když Josh říkal, že ten připadá až na poslední večer zde, anebo diskotéka, která se zdála být víc, než pravděpodobnější. Před chvílí jsem totiž zahlédl kouče, jak táhne dvě obrovské reprobedny do hlavní budovy. Abych však pravdu řekl, z diskotéky nijak nadšený nejsem. Nebaví mě takové akce, ale aspoň bude prodloužená večerka.

V ruce držím mobil a v kontaktech hledám mámino číslo. Mám v plánu ji konečně zavolat. Už teď však vím, že mě nejspíš zabije za to, že jsem od soboty nebyl schopný zavolat, a kdyby mi nenapsali, ani bych se jim sám od sebe neozval. Vsadím se, že až přijedu domů, pěkně si to slíznu. Divné mi však přijde, že za dnešek mi od ní nepřišla ještě žádná textovka. Právě proto jsem se odhodlal jí zavolat.

Společnost mi dělá Josh, který leží na své posteli a opět si hází míčkem do stropu a působí u toho, jako by tu ani nebyl. Jako by se zamyslel nad něčím, co ho urputně trápí. Musím z něj vytáhnout, o co se jedná. Budu doufat, že bude se svou odpovědí upřímný.

Vytáčím číslo a telefon si přiložím k uchu, z něhož se zpočátku ozývá jen tůtání oznamující, že se čeká, až to na druhé straně zvednou. A tak čekám. A čekám. Začínám mít neblahý pocit, že se něco stalo, protože mamka svůj mobil kontroluje většinou každých pět minut, když jsem pryč z domu. Teď to však trvá až nepřirozeně dlouho a moje srdce začíná obalovat bublina strachu.

Nakonec se však tůtání vypne a místo toho se ozývá elektrický šum. Zvedla to, ovšem nic nepronáší a ani se nic neozývá. Co se stalo? Teď už by na mě měla křičet!

„Ahoj," pozdravím tedy nejistě jako první a čekám na odezvu na druhé straně. Tam se ozve povzdechnutí a následný nejistý pozdrav. Není pochyb o tom, že se něco stalo a ona neví, jak mi to má říct. Jen doufám, že se to nebude týkat táty nebo Emily. Snad se jim nic nestalo.

„Jak se máš?" zeptám se na oko nevinně a snažím se neznít až moc rozrušeně. To se mi ale asi nedaří, protože se setkávám s Joshovým pohledem, který se nejspíš vrátil z astrálního cestování.

„Jo, máme se tady fajn a co ty?" vyhýbavá odpověď. Určitě se něco stalo. Když se totiž obvykle zeptám, jak se má, většinou se setkám s dlouhosáhlou odpovědí, v níž mi sdělí, co celý den dělala, co celý den dělal táta, co nového Emily už umí, co vařila, kolik lidí se u nás zastavilo a to, co během těch pár dní stačili zdražit v obchodě. Navíc z té odpovědi vždy srší jistota a klid. Teď je to však rozrušení. Nic jiného.

„Jo, já taky, podle možností," odpovím a i přes sluchátko cítím tu tíhu, která mámu sužuje. Josh se pro jistotu posadí a kývne na mě hlavou s otázkou v očích. Já jen pokrčím rameny a dál se soustředím na nastalou situaci. „Stalo se něco?"

Původně jsem se nechtěl ptát takhle ze začátku hovoru, ale nemám jinou možnost. Čas běží a oni nás za chvíli budou svolávat na večeři. A jestli to půjde tímhle tempem, tak mi v hlavě zůstane celý večer obrovský otazník a já nebudu moct spát, protože se odpovědi nedočkám. Tudíž je nejlepší možnost jít přímo k věci.

„Já, nevím jak bych ti to řekla," načne a teď už je víc, než nevyvratitelné, že se něco špatného děje. Naposledy jsem tenhle tón hlasu slyšel, když mi mamka oznámila smrt dědy. Samozřejmě, že tenkrát byla mnohem zničenější a beznadějnější, ale styl, jakým to podala, se podobá tomu, jakým na mě promluvila právě teď.

„Co se děje? Řekni mi to, nemám už moc času," oznámím jí tedy, abych jí trochu popohnal a celým mým nitrem stále proudí panika, která se s každou odmlkou jen zvětšuje. Nervozitou poklepávám nohou do podlahy a snažím se ignorovat Joshův tázavý pohled. I ten mě totiž v tuhle chvíli rozptyluje.

„Jde o to, že jsem ráno našla něco, co jsem najít neměla," vydechne do telefonu a já slyším nejen ji, ale i druhou osobu, která potichu něco říká. Zřejmě mají tenhle hovor přepnutý na hlasitý odposlech. Ušima se mi rozezní matčin vzlyk a následná slova, že ať mi to řekne táta, že ona nemůže mluvit.

„Tati, o co jde? Stalo se něco Emily?" panikařím a dostávám vztek. Proč si s tím sakra dávají tolik na čas? Copak mi to prostě a jednoduše nemůžou sdělit jako normální lidi? Nejsou to náhodou oni, kdo mě vždycky učili, že se pravda musí říct rychle a bezbolestně? Tak co jim v tom teď brání?

„Jde o to, že jsme ti chtěli s mamkou udělat radost a kompletně ti přestavit pokoj," začíná odhodlaně táta. „Sám jsi nám říkal, že bys chtěl vymalovat a přistavit novější nábytek. A tak jsme se včera vydali na nákupy toho nábytku a dneska měli v plánu všechno přestavět. No, a když jsme vyklízeli nějaký věci pod tvou postelí, našli jsme krabici."

Celá chata se se mnou zatočí a já mám pocit, že kdybych stál, asi bych okamžitě upadl. Vždyť pod postelí je ta krabice, v níž mám schovaný ty dopisy s přiznáním! Nejen pro mámu a pro tátu, ale taky pro Dominika, kde mu líčím svoji lásku k němu. A oni tu krabici našli.

„Je nám to moc líto, nechtěli jsme ti narušovat soukromí. Mysleli jsme, že to jsou nějaký důležitý papíry do školy, a tak jsme si to přečetli. Chtěli jsme ti jen udělat radost a místo toho...," nedořekne. Začínám se celý klepat a do mých očí se rychlostí hrnou slzy. Jak se to jen mohlo stát?

„Co všechno jste přečetli?" zeptám se potichu, zatímco si Josh sedá vedle mě a pokládá mi svou dlaň na koleno. Přes slzy pořádně nedokážu rozeznat, jaká emoce se na jeho tváři objevuje. V tenhle moment je to však můj nejmenší problém.

„Všechno," vydechne táta zahanbeně a moje poslední kousky naděje na to, že o Dominikovi nic neví, se rozpadají v prach. Mám chuť se rozeřvat přes celé kolo, protože jsem nehorázný idiot. Jak jsem sakra mohl nechat něco tak důvěrnýho položený v krabici a pod postelí? Proč jsem ty dopisy nevzal sakra sebou? Takhle se to dozvědět neměli. A ani v tuhle chvíli, kdy je všechno ještě tak nejasné. Já sám si nejsem jistý některými věcmi, které jsem tam napsal!

„Je nám to moc líto. Kdy-"

„Budu končit," skočím mu do řeči poraženecky. Nemám jim nic za zlé. Vždyť se mi jen pokoušeli udělat radost. Je to moje chyba. A já si za ní ponesu následky, až se vrátím domů.

„Dobře, pak nám prosím zavolej. Alespoň, až budete odjíždět," uslyším uplakaný hlas mamky. Odpovím jen prostým jo a hovor vytípnu. Je to ode mě odporné, ale nedokážu se o tom s nimi bavit. Ne teď a v takovém rozpoložení, v jakém se nacházím. Srdce mi buší strašně rychle a já najednou nestíhám dýchat.

Se zrychleným dechem, způsobeným panikou, se podívám na Joshe a i přesto, že z mých očí stále padají slzy, na něm jasně vidím znepokojení a obrovský otazník, který mám v sobě i já.

„Co se stalo?" zeptá se potichu a tak jemně, přičemž svou druhou ruku přesune na hřbet mojí pravačky, která jako by se zasekla ve vzduchu. Pomalu ji položí na svoje koleno a přitom ze mě nespouští zrak. A já jen těžko hledám slova, kterými bych mu vysvětlil, co se právě teď odehrálo a jaký dopad to bude mít na můj dosavadní život v rodině.

„Oni to ví," vyjeknu a sleduji, jak se Joshovo obočí mírně stáhne a na jeho čele se utvoří několik vlnek, „vědí o tom, že jsem na kluky. A vědí i o Dominikovi!"

S tím se nakonec prodere mým hrdlem vzlyk, který vypustí alespoň trochu té paniky, které se ve mně nahromadilo opravdu hodně. A já nevím, jak ji vypustím ven. A pak Josh udělá něco, co bych nečekal. Místo nějakých slov, kterými by mě utěšoval, sáhne po mé hlavě a přivine si mě k sobě. Jeho ruka se z mých vlasů přesouvá na záda a on mě jen tiše hladí, zatímco já jeho triko zaplavuji spoustou slaných kapek. Cítím se však bezpečně, což je nepochopitelné, když to nejhorší mě čeká už za dva dny doma a já s nelibostí vím, že u toho Josh nebude, aby mi daroval svou silnou náruč...