Babí léto udeřilo a já si ani nevzpomínám, že by k nějakému přelomu mezi létem a podzimem přišlo. V létě totiž slunce pařilo takovým způsobem, že ve městě nikdy nebyla ani noha a naše dvě koupaliště, která si drží svou reputaci už dlouhá léta, praskala ve švech. A i teď, když kráčím po boku kluka, díky němuž nedokážu racionálně uvažovat, mi přijde, jako bych se navenek i uvnitř doslova smažil. Počítám, že bude okolo dvaceti až dvaceti pěti stupňů.

„Co vůbec prázdniny?" zeptá se a mě bodne neviditelná ostří přímo do boku, protože mi před očima vytanou vzpomínky na to, kdy byly tyto otázky naprosto zbytečné.

Většinu předešlých prázdnin jsme vždy trávili spolu a vyváděli spoustu lumpáren, za něž by se nemusel stydět ani Denis, postrach ulice. Většinu času jsem dostal jen pokáráno a v hodně ojedinělých případech to bylo domácí vězení. Nikdy mi to ale nevadilo, jelikož mi bylo jasné, že Dominika jeho rodiče nikdy nijak nepotrestají. Maximálně mu nějak domluví a tím to všechno skončí. Takže i když jsem měl domácí vězení, Dominik byl většinu času navezený u nás a vyváděli jsme takový hluk, že to moje mamka nakonec nevydržela a vyhnala nás oba z domu.

Jenže tyhle prázdniny byly jiné. Hlavně v tom, že i když jsem si našel několik kamarádů ve třídě, chyběl mi on a ty jeho poznámky a činy. Moje srdce křičelo každým dnem silněji, abych za ním šel a omluvil se mu za všechno, co jsem způsobil. Věděl jsem ale, že to nepomůže. I kdybych se omluvil, ta bariéra mezi námi zůstane stále stejně pevná a neměnná. A většinu času, kdy jsem ho potkal v přítomnosti jeho nových přátel z fotbalového týmu, to stejně vypadalo, že si nedělá nic z mé absence v jeho bezprostřední blízkosti.

„Dá se říct, že byly celkem v pohodě," odpovím tedy, ale raději koukám stále před sebe, i když na sobě cítím jeho pohled. Vždycky, když s někým mluví, se na dotyčného kouká. Jednou mi totiž řekl, že čím víc člověka skenuje pohledem, tím víc si je jistý, že ten dotyčný nedokáže lhát. Ovšem já se přes to období musel naučit lhát, abych přede všemi utajil, kdo jsem. „Co tvoje prázdniny?"

„Ale jo, ušlo to," odpoví ne moc přesvědčivým tónem. Skoro to vypadá, jako by se o prázdninách ani nebavil, i přes mou vědomost, že se bavil. A mnohem lépe, než kdy by se mohl bavit se mnou. „Buď jsem se poflakoval po městě s kámošema z týmu nebo jsem jezdil s rodičema a bráchou na výlety."

Takový on vždycky byl. Většinou svou odpověď rozvede, aby konverzace neskončila, což já dříve uměl taky. Také jsem býval více otevřený a odkrýval lidem svou povahu. Jenže s uvědoměním si zásadních věcí jsem přišel na to, že čím víc budete k lidem otevření, tím snadněji vás budou moci prokouknout a zranit vás. A já už se cítil svým vlastním životem zraněný dost na to, abych snášel další rány. I přes to jsem nikdy nikomu nic neřekl. Je zbytečné o tom mluvit, když víte, že vás ten dotyčný nepochopí, pokud si neprošel tím samým.

„Co Lucy? Koukal jsem, že jste se dost skamarádili," nadhodí se zájmem a opět cítím jeho kaštanové oči na své tváři. Nevím proč, ale ta otázka mi přijde nemístná. Dá se říci, že Lucy jakýmsi způsobem nahrazuje jeho místo. Tedy ne úplně doslova, ale stává se pro mě opěrným bodem. Jakousi jistotou. Stejně jako jí byl jednou on.

„Jo, jsme kámoši," odpovím. Nevím, co bych mu měl vyprávět. Naše kamarádství je založeno na upřímnosti. Lucy o mně ví prakticky úplně všechno, protože to poznala a ona na oplátku sdělila své nejtajnější věci mě. Tak trošku jsme si jeden druhého pojistili.

„Dříve jsi býval výřečnější," opáčí ihned a doslova z něj cítím, jak by se nejraději chytil za pusu a vzal svá slova zpět. Často se mu totiž stává, že vyřkne něco, co neměl v plánu, i když na to myslíval.

Nevím, co mu na to odpovědět. Veškeré vlastnosti, které znal a díky kterým se se mnou kamarádil, jsou pryč. Extrovert Michael už je dávno pryč. Nahradil ho kluk s obrovským tajemstvím a se srdcem, které patří právě chlapci, jenž kráčí vedle něj. Ačkoliv by mělo plesat nad nějakou dívkou. Už dávno jsem pochopil, že srdci neporučím, ačkoliv se o to snažím každý den.

„Některý věci se změnily," odpovím tedy nakonec, když mi přijde neslušné nechat ho bez jakékoliv poznámky. Přece jen vím, že se snaží konverzovat, i když je to hodně vytlačované. Jak jsem říkal, my dva žijeme ve svých světech a on, ačkoliv do toho mého zapadá perfektně, má svět, v němž už nemám místo. Moje nové já v něm nemá místo.

„Kdybys mi řekl, co se změnilo, mohli bysme nějak zkusit naše kamarádství zase obnovit," reaguje slovy, která bych nečekal. Tedy, mockrát jsem si představoval, že mi něco takového sdělí, jenže jsem nikdy nedoufal, že by se to opravdu mohlo stát. „Nebudu ti lhát, tak jak jsem to nikdy nedělával, chybíš mi a chybí mi naše kraviny. Jo, sice si asi myslíš, že mám spoustu kámošů ve fotbalovým týmu, ale chybí mi můj pravej kámoš. Nejlepší kámoš."

Opět mě připravil o slova a já jen kráčím vyšlapanou cestou, přičemž zatáčím do ulice, kde se naše cesty za pár minut rozejdou. Co mu na to povědět? Že mi taky chybí naše společné chvíle, ale že i kdybychom se znovu spřátelili, nikdy to nebude stejné, protože jsem se jako idiot zamiloval zrovna do něj? To by, si myslím, vystavělo mezi námi daleko větší bariéru. Pevnější. I když to nemůžu s takovou jistotou konstatovat, neboť jsem ho nikdy neslyšel polemizovat o homosexuálech. Nikdy jsme za ta léta nenarazili na tohle téma a vlastně ani na nikoho, kdo by tímhle způsobem vybočoval z davu.

Zatímco se blížíme k prvnímu cíli, totiž k mému domu, vím, že čeká na nějakou odpověď, jenže já mu nemám co říct. Kdyby se bavil o něčem nezávazném nebo třeba i o škole, možná bychom našli nějakou cestu, na níž bychom obešli mou orientaci a moje city k němu. Jenže on to vzal z toho špatného konce a já už to nemůžu zamluvit něčím jiným.

„Možná někdy jindy," zastavuji se u svého domu a poprvé za celou dobu se na něj podívám. Tváří se opravdu beznadějně, jako by svá slova myslel vážně. A ten pohled bortí veškeré mé vnitřnosti a já mám sto chutí mu skočit do náruče a říct mu, co všechno mě k němu váže. Co všechno od jedné zpropadené noci pro mě znamená.

„Kdy?" zeptá se spíš šeptem, než normálním tónem.

„Nepochop mě špatně," reaguji, abych mu alespoň částečně vysvětlil, jak to vnímám, „taky mi chybí naše přátelství a společný blbiny. Ale jistý věci se změnily. Ne věci kolem nás, ale věci ve mně, který si potřebuju vyřešit. A nerad bych ti znova řekl něco, co by mezi náma udělalo ještě větší bordel. Někdy ti určitě řeknu, co se stalo, ale teď ještě ne."

„Nevěříš mi?" zeptá se a zvedne obočí nahoru, přičemž se mu na čele vytvoří několik vlnek. Proč musí vypadat tak, jako by jeho tvář vytesalo tisíc andělů, než ho poslali na tenhle svět? Dělá to mnohem těžší a navíc ani nechápe, že ho tu prosím o čas.

„Nejde o to, že bych nevěřil tobě," odpovím přesvědčeně, „spíš nevěřím sám sobě."

Ačkoliv se cítím příjemně v jeho přítomnosti, nejraději už bych zalezl za bránu a rozloučil se s ním. Není mi příjemné s ním mluvit o tolika věcech, které jsem ještě pořádně nedořešil v sobě. Ano, jsem gay a jsem zamilovaný do něj, to vím na stopro, ale stále ještě nevím, jakou pozici zastávám v tomhle světe, jak moc jsem se změnil a vlastně ani nevím, jestli mě přitahují i ostatní kluci či nikoliv. Můj svět se zatím skládá jen z něj.

„Ví o tom Lucy?" zeptá se a přijde mi, že v jeho hlase zazněla žárlivost. Přikládám to ovšem své fantazii, takže tomu nedávám žádnou váhu.

Podívám se něj, ale neodpovídám. Pohled totiž dokáže říct víc, než bezcenná slova, ačkoliv jsem někde slyšel, že slova jsou nevyčerpatelným zdrojem magie.

Nakonec se otáčím, otevírám bránu a zacházím dovnitř, přičemž se na něj naposledy podívám, abych svému srdci uštědřil ještě pár radostných chvil z jeho přítomnosti.

„Tak zítra ve škole," pozdravím a ani nečekám a odcházím dovnitř. Před očima mám ovšem stále jeho zraněný pohled. Nevymluvil jsem mu, že mu nevěřím, i když jsem se o to snažil. A to mezi nás dva staví další bariéru, na jejíž zboření nemám dostatek sil. A možná je to tak dobře...