„Kdes ksakru byl?" postaví se Josh a rychlostí blesku odkládá kytaru na svou postel, přičemž mě probodává starostlivým pohledem. Vypadá to, jako kdybych byl jeho syn, protože styl, jakým se o mě zajímá, připomíná docela rodičovskou starost. Ne, že bych si stěžoval, ale když zažijete něco podobného, jako já před chvíli a pak přijdete do pokoje a váš kamarád se na vás sesype s takovou vervou, s jakou se právě vrhl na mě, vás docela šokuje a překvapí.

Překvapeně tedy vcházím dovnitř a snažím se působit co nejklidněji, i když vím, že se na něj za chvíli sesypu s tím, co mě v umývárnách potkalo. A jak moc mi byl Dominik Garret blízko. Doslova.

„V umývárnách," odkládám s roztřesenýma rukama lahvičky na postel a otáčím se na něj, přičemž si ručníkem ještě několikrát přejedu po mokrých kadeřích. Josh si mezitím sedá zpět na postel, ale nepřestává mě sledovat, jako by tušil, že se něco muselo stát. Za ty dva dny, co jsme tu, už stačil zjistit, že mi sprcha netrvá déle, než deset minut. Jenže když se teď tak koukám na displej svého svítícího mobilu, dochází mi, že jsem se v umývárnách zdržel skoro tři čtvrtě hodiny. Což je rekord.

„Docela jsem se lekl, že si se někam zašil a mě nechal trčet tady," reaguje poměrně lehčím tónem, v němž i přesto poznávám, že chce vědět, co se dělo. Pečlivě skládám ručník a přehazuji ho přes madlo dřevěné postele, načež uschovávám lahvičky do skříně. Schválně zaměstnávám svoje tělo zbytečnými úkoly, jen abych nemusel myslet na to, jak moc blízko stál Dominik u mě. A hlavně, že jsme byli oba úplně nazí.

„To bych ti neudělal," odpovídám a konečně si sedám na postel. Cítím, jak se na mě vrhají pocity z každého koutu místnosti. Mysl vysílá každou jednu vzpomínku přímo před moje oči, před nimiž ty okamžiky, kdy se ke mně přibližoval a obdarovával mě svou přítomností tak, jak ho příroda stvořila, a vysílá je naprosto chronologicky. Jak se mezi námi strhla hádka, která, ač to přiznávám nerad, byla tou nejlepší, jakou jsem kdy zažil. Možná za to může fakt, že většina z toho, co jsme si potřebovali vyříkat, jsme na sebe s obrovskou chemií vykřičeli.

„A co tě zdrželo?" zeptá se a uchopí kytaru ze své postele, po níž opatrně přejede svými prsty. Ten tón je tak uklidňující, že se mé svaly alespoň trochu uvolňují. Snažím se zahnat ty vzpomínky a vjemy někam daleko, abych mu mohl vylíčit, co se stalo. Jenže čím víc se snažím, tím víc si vybavuji jeho plné a mokré rty. Doslova vybízely k tomu, abych ho políbil a prozradil mu tak všechno, co v sobě dusím.

„Spíš kdo," namítnu a zahledím se do jeho očí, které se vpíjí do mých. Zase v nich má takovou smršť emocí, jakou jsem tam zahlédl odpoledne. Co to znamená? Odpověděl by mi upřímně, kdybych se ho na to zeptal? Zdá se totiž, že i on má svá tajemství, o nichž nikdo neví.

„Neříkej, že tam byl Garret," usoudí a já jen kývnu hlavou. Kdo taky jiný by mě mohl zdržet takovou dobu. Uvědomuji si, že třas v mých rukách se jen prohlubuje s každou minutou a já doslova působím, jako bych mrznul. I když je mi z přívalu všech těch vzpomínek takové horko, jako bych se pekl. „A co se stalo?"

A tak jsem se pustil do vyprávění. Řekl jsem mu o všem, co mi řekl on a na oplátku vylíčil všechno, co jsem mu na to odpovídal já. Sdělil jsem mu, že Dominik na něj nejspíš žárlí, protože si myslí, že se ho snažím nahradit právě jím. Ovšem o naší blízkosti a o nejintimnějším zážitku s klukem jsem mu raději neříkal. Přece jen by z toho mohl být značně rozladěný a navíc já ani nevěděl, jaká slova mám použít pro to, abych vyjádřil, jak jsem se v tu chvíli cítil já. Jak bych opsal pocit, kdy se na mě mačkal celým svým tělem, způsoboval mi husí kůži a bezostyšně se stále přibližoval a ničil tak každý milimetr mé intimní zóny. Nehledě na to, že mu po těle stékala voda a dodávala jeho dokonalosti úplně jiný rozměr.

Když jsem se svým vyprávěním u konce, snažím se vydedukovat, co si o tom všem myslí. Jenže jeho oči jsou najednou tak zmatené, že sám nevím, co od něj mohu očekávat. Samozřejmě vím, že mě s tím nepošle do háje a ani mě nebude nijak urážet. Za ten krátký čas jsem si stačil všimnout, že on není jeden z těch kluků, kteří si vás budou dobírat a říkat vám, jak jste zženštilí jen kvůli tomu, že se dokážete rozumně pustit do líčení svých citů. A to je právě jeden z faktorů, které mě nutí nevzdat to s ním, až se vrátíme zpět.

„Má to i světlou stránku," namítne po chvíli a při tom stále drnká do strun nějakou melodii. Spíš mi přijde, jako by si ji vymyslel sám, protože není ani nijak známá. Ovšem já nejsem expert na všechny písničky, a tak nemohu posoudit, co přesně si to na kytaře komolí.

„Jakou?" zeptám se zvědavostí a usedám do tureckého sedu. Svaly opravdu povolily, a dokonce i mysl je trochu volnější, než doposud. Přikládám to faktu, že to nedržím v sobě, ale vypouštím ty emoce ven. Protože vím, že před ním se nemusím nijak stydět a ani správně volit slova.

„Konečně jste si vyříkali to, co jste si měli vyříkat už na začátku," odpovídá. „Samotná omluva nestačí, pokud nedojdete do okamžiku, kdy si vysvětlíte, proč je potřeba se omlouvat. Já vím, že si všechno vyříkat nemůžete, ale to podstatný zaznělo. On zareagoval tak, protože... a tys očekával, že zareaguje úplně jinak...Chápeš, co tím chci říct?"

„Jo," kývnu a uvědomuji si, že to opravdu bylo zapotřebí. Když jsem totiž odcházel s umýváren, nebyl to pocit beznaděje, že bych ho měl zas a znovu ztratit. Spíš jsem odcházel zmatený z toho, kolik nového jsem se od něj dozvěděl a jak moc mi to do skládačky zapadalo. Každý jsme reagovali jiným způsobem, než jak jsme očekávali, že se ten druhý zachová. Byl to jakýsi pocit částečného uvolnění.

„Víš, co dělám já, když se cítím tak, jako ty?" položí další dotaz a já pokrčím obočí a zakroutím hlavou. „Zpívám."

Vlastně mě to ani nešokuje. Navíc, jeho hlas v sobě toho tolik nese. Jak jsem říkal, zpíval mi tu první noc a já se ztrácel v každém slově, které z jeho úst tak ladně vypadlo. Ten jemný hlas v hloubkách. Ten hrubý ve výškách. Jako by měl přesně vytyčené, kdy jakou emoci do jakého slova vloží. Má štěstí, že má koníček, který ho naplňuje.

„A zazpíváš mi?" zeptám se pobaveně a trochu stydlivě.

„Vlastně jsem myslel, že bys ty dneska pro změnu zazpíval mně." Civím na něj jako blázen, protože jsem takovou odpověď nečekal. Navíc netuším, jak ho něco takového napadlo. Nikdy před nikým nezpívám, protože mám pocit, jako by byl můj hlas naprosto odlišný od mého běžného. Jako by hrdlo vydávalo zvuky, které patří někomu jinému. Od jisté doby si nezpívám ani ve sprše. Jednou mě totiž slyšela mamka a podezřívala mě, že jsem se koupal s nějakou dívkou. Z čehož jsem usoudil, že můj hlas ve zpěvu je zženštilý.

„Ani náhodou," zamávám rukama v nesouhlasném gestu a ulehám do postele. Nebudu zpívat. Ani náhodou. Ještě by se mi vysmál.

„Ale noták," zaskučí prosebně a znovu odloží kytaru vedle sebe, „chci slyšet jak zpíváš." Rozptyluje mě fakt, že stojí nade mnou v celé své kráse a snaží se mě svými hnědými a průzračnými duhovkami přemluvit a obměkčit. A nebudu lhát, když řeknu, že se mu to právě díky těm očím daří. Přesto kroutím hlavou v nesouhlasném gestu.

To se však setkává s jeho jinou metodou přemlouvání. Když totiž v rychlosti usedá na mou postel, jeho prsty začnou lechtat mé boky a já se z minuty na minutu svíjím v křečích a snažím se ho odehnat svýma nohama. Jenže on je tak vychytralý, že si na mě bokem lehne a moje protesty jsou rázem umlčeny. Nestíhám dýchat a pomalu ani tlumit svůj smích, který je určitě slyšet až u hlavní budovy.

„Tak co? Zazpíváš mi?" zeptá se, ovšem jeho prsty stále bloudí po mých bocích a křeče v břiše způsobují padající slzy z mých očí. Přesto se mi však mezi hlasitým smíchem daří vykřiknou souhlasnou odpověď a v tu ránu zase mohu dýchat a utlumit svůj smích.

„Jsi zmetek!" vstanu a držím se za inkriminovaná místa. Jeho tvář je naplněna dětskou radostí a oči jsou plné zářivých, vítězných jiskřiček. Měl jsem už od začátku vědět, že pokud bude chtít, abych mu zpíval, vymyslí způsob, kterým mě přinutí. A vsadím se, že určitě vděčím Lucy za to, že Josh ví o mé lechtivosti. To si s ní zítra vyřídím.

„A co si zazpíváme?" ujme se opět svého místa na mé posteli a přitáhne si kytaru. Sedám si vedle něj a ještě stále se snažím rozdýchat křeče, jimiž mě svým lechtáním obdaroval. Tohle mu oplatím. Nevím kdy a nevím jak, ale jsem si jistý, že jednou dojde řada na něj.

„Co bys chtěl?" zeptá a netrpělivými prsty zase projíždí strunami.

„Je mi to jedno, jen to musím znát," opáčím s pokrčením ramen. Sálá z něj teplo a jakási pozitivní aura, která dodává mému tělu další příval energie. A nemůže za to jen fakt, že je do půl těla svlečený nebo že jeho tělo zahalují jen černé boxerky. Zkrátka on sám ve mně vyvolává pocit klidu, radosti a bezpečí.

Jeho prsty zničehonic přitvrdí a chatou se rozezní melodie, která ihned zasáhne moje nitro a já jen konsternovaně civím na něj. Stejně tak, jako on na mě s potutelným úsměvem.

„I'm 11 minutes away and I have missed you all day

I'm 11 minutes away, so why aren't you here?"

Vysoký hlas, který se vydral z jeho hrdla společně s chraplákem, se vpíjí do mé kůže, přes níž putuje do kostí a následně až do žil, kterými ta melodie a jeho hlas začínají kolovat. Je to jako kdybych se ocitl někde úplně jinde. Někde, kde nejsem zamilovaný do Dominika a celý můj život je takový, jako byl před silvestrem.

„I think I missed you callin' on the other line

I'm just thinkin' all these thoughts up in my mind

Talkin' love but I can't even read the signs

I would sell my soul for a bit more time

You stain all on my body like you're red wine

You're the fuckin' acid to my alkaline

You run your middle finger up and down my spine

I'm sorry there was no one to apologize."

Když se k němu přidávám, naše hlasy dohromady zní tak strašně sehraně. Jako bychom to celé secvičili už před nějakou dobou a teď si jen opakovali, jak to má vypadat. Jeho hlas se zařezává do toho mého a ten můj se poddává ostrosti jeho chrapláku. On je ten tvrdý, který vysílá spoustu emocí, zatímco můj hlas je jemný a vypadá to, jako by ztratil veškerou sílu.

Od originálu se to naprosto liší, protože přece jen nemám tak vysoko položený hlas jako Halsey a Josh nehraje na elektrickou kytaru a ani tu nikdo nebubnuje. Jenže ta jinakost, která se v tom nachází, je tak osobní. Ten text sám o sobě prozrazuje mnoho, ale způsob, kterým to zpívá on, mě zabijí a zřejmě ani nemá nic proti mému hlasu. Spíš vypadá překvapeně, jako by vůbec nečekal, že by v mém hrdle mohlo být schováno něco takového.

„So call me stupid, call me sad

You're the best I've ever had

You're the worst I've ever had

And that keeps fuckin' with my head

Call me stupid, call me sad

You're the best I've ever had

You're the worst I've ever had

And that keeps fuckin' with my head."

Část, kdy se dostáváme do fáze, kdy jeden druhého snažíme přebít ve vysokých tónech. Zítra nás určitě všichni zavraždí, ale teď je mi to jedno. Vnímám jen jeho a on vnímá mě. Jako bychom se spojili. Jako by on rozuměl mým pocitů a já zase těm jeho, i když vlastně ani netuším, co se v něm odehrává a co za vlastní boj prožívá.

Nakonec dozpíváváme a já čekám, že něco pronese. Jenže on jen sedí s rukou svěšenou u kytary a hledí do mých očí tak náruživě. A já nedokážu odtrhnout pohled o něj. Na sucho polknu a nevím, co přesně v sobě cítím. A co od něj mohu právě teď čekat, protože je tak nevyzpytatelný, že ho ani nepoznávám.

Spěšně si však odkašle a pohledy se nakonec rozutečou do jiných stran, přičemž se k němu vrací jeho pozitivní aura. Dřív, než však stačí něco říct, se ozve docela hlasité zaklepání a oba se podíváme na zavřené dveře a následně na sebe. Zřejmě nám někdo přišel říct, abychom sklapli a vypadli chrápat.

Josh už asi po sté odkládá kytaru a spěšnými kroky jde ke dveřím, které otevírá a oba utrpíme stejný šok. No, možná ten můj je o něco větší. Stojí tam totiž Dominik, který si prohlíží Joshe od hlavy až k patě svým soudným pohledem. Jako by se mu nelíbilo, že je skoro nahatý. Vzápětí se však podívá na mě a jeho pohled zjemní.

„Tohle sis zapomněl ve sprše," vyřkne a zpoza zad vytáhne moje červené a promočené boxerky, které jsem díky němu ani nijak nepostrádal. Do tváří se mi nahrne krev, když se na mě Josh překvapeně otáčí a obdarovává mě pobaveným pohledem. Přesně vím, co se odehrává v jeho hlavě, jenže nemám čas nad tím přemýšlet. Nejraději bych se propadl do země...