Sedím na trávníku a snažím se neupéct na pařícím slunci, zatímco se dvě řady přede mnou shromažďují dvě družstva po patnácti hráčích. Je krátce po poledni a máme zrovna před obědem, ovšem počítám s tím, že se tu zdržíme ještě takové dobré dvě hodiny, protože první hra ještě nezačala a to před sebou máme ještě dvě další. Tělocvikář byl totiž tak vynalézavý, že si řekl, že včerejší hra nebyla takový oříšek, jako je právě kapitánská vybíjená ve volném prostranství, a tak, abychom se snažili, nabídl vítěznému týmu jedničku do klasifikace z tělocviku.

Neříkám, že by se mi jednička do tělocviku nehodila. Právě naopak, jelikož jsem na sporty neskutečné poleno a jediné, co považuji za sportovní a jde mi to opravdu dobře, je chvíle, kdy běžím do kuchyně, když má mamka připravené jídlo. Což mě přivádí k myšlence, že bych jí měl nejspíš po obědě zavolat, jinak mě rozcupuje na kousky, že o sobě nedávám vůbec vědět.

Kouč rozmlouvá se dvěma kapitány, přičemž jedním z nich je Dominik, který se tváří nadmíru naladěně na to, aby porazil družstvo, které vede fotbalista z Béčkové třídy. Včerejší rozhovor s Joshem mi opravdu pomohl, a tak když jsem se s Dominikem potkal ráno při vykonávání hygieny a on mě naprosto ignoroval, nebolelo to tolik. Obzvlášť proto, že tam byl se mnou právě můj anděl spasitel a snažil se od černovláska odvést veškeré moje myšlenky.

Zdá se, že kouč domluvil a oba kapitáni se staví do čela protitýmu, zatímco se čtrnáct osob na jedné straně těsní stejně tak, jako na té druhé. Byl by zázrak, kdyby hra ze začátku nešla opravdu jako po másle. Navíc, když si kouč dal takovou práci, aby na zelený trávník vykreslil bílým sprejem hrací pole a jejich konce zatarasil vysokými stěnami. Netuším, kde takové stěny mohl sehnat, ale vzhledem k tomu, že hlavní budova je vybavena snad vším, bych se ani nedivil, kdyby je našel právě tam.

Tělocvikář pískne a hra začíná. Jako obvykle, to známé přehazování s hřiště kapitánovi a naopak, aby hráči v hřišti měli nabito a mohli začít masakrovat slabší protihráče. Nejhorší je, když někdo opravdu hází skvěle a tvrdě a vás to zasáhne do choulostivých míst. Už se mi to na hodinách tělocviku stalo snad milionkrát a většina kluků, za což jsem byl opravdu rád, se netvářila nijak pobaveně. Zřejmě si každý z nich vzpomněl na to, co ta bolest obnáší a jak dlouho trvá, než to člověk rozchodí.

Po mé pravé straně se ozve chroupání a já proto odejmu svůj pohled z dění na hřišti a podívám se na Lucy, která si do pusy potají cpe brambůrky. Při tom svýma nazelenalýma očima hledí na profesorský sbor, který, jak se zdá, je až příliš zabraný do hry, než aby se zajímal o dění mezi námi, kteří čekáme. Ovšem Lucy se přesto setkává s nesouhlasnou reakcí od Trishy, která sedí vedle ní, kroutí hlavou a naschvál mlaská.

„Chceš taky?" zeptá se Lucy s plnou pusou, přičemž mi neujde, jak Trishe poprskala sportovní kraťasy, které jsou až nebezpečně krátké. Trisha se zatváří znechuceně, na což se Lucy usměje a odhalí Trishe svou plnou pusu. Zřejmě to spolu nemají vůbec lehké.

Lucy se s vítězným pohledem a se stále plnou pusou otočí na mě a pozvedne hrdě obočí. Nejen já, ale i Josh, který sedí po mé levici, se rozesměje. Ovšem potichu, je nám jasné, že by nás zrzka uškrtila, kdyby si jí nějaký učitel všiml jen díky nám.

Lucy jsem stačil vylíčit, co se dělo včera na naší chatce a zdálo se, jako by se jí ulevilo, když zjistila, jak to Josh přijal. Na druhou stranu jsem se z jejího přístupu dočkal i radosti, které jsem zpočátku nerozuměl. Lucy mi však vysvětlila, že je celkem ubíjející nesmět mě pomlouvat vůbec s nikým. A tak se pro ni Josh stal prvním člověkem, s nímž mě může bezostyšně pomlouvat. A to i přede mnou samým. Nezbývalo mi nic jiného, než se tomu zasmát, protože v přítomnosti Lucy Breckerové to ani nejde jinak.

Hra je v plném proudu, a jak tak zjišťuji, Dominikovo družstvo naprosto perfektně válcuje protihráče, a tak netrvá dlouho a v hřišti jich na jedné straně zbývá sedm, zatímco na druhé stojí dva a tváří se nadmíru nespokojeně. Mají však jednu malou naději na vítězství, protože jak se zdá, jsou odhodlaní, a navíc jejich tělo pokrývá alespoň trochu svalové hmoty. Uvidíme, jak se to nakonec vyvrbí.

Můj pohled však zaujme Dominik a několikero zatajení dechu, hlavně ze strany děvčat. Dominik si přes hlavu přetahuje triko, zatímco po jeho těle stékají kapičky potu a stejně tak se smáčí jeho vlasy v té ne moc vábní tekutině. Spěšně si je prohrábne a dál se věnuje hře. Já se však dostávám do momentu, kdy moje zvrhlé já zasílá do mozku spoustu nemravných myšlenek. Nebudu vám je popisovat, protože si myslím, že bych ve vašich očích klesl na samé dno.

Když se drží za hlavu a otáčí se k hřišti zády, zatímco jeden z jeho hráčů v hřišti se teď vybitý staví k němu, neuniká mi, že nejen, že jeho tělo zdobí mnohem víc vytvarovaných svalů, ale také že má horní část pravé paže pokrytou červeno-zeleným tetováním. Nedokážu přesně rozeznat, o co se jedná, ale působí to jako nějaké symboly a květiny v jedné smršti. Vypadá to docela zajímavě, jenže on se otáčí zpět k hřišti a mě tetování mizí z dosahu. Nejen, že je krásný, jeho tělo působí jako z amerických filmů, ale navíc má tetování, o němž jsem neměl ani ponětí. Život mi stále dokazuje, že život není fér a spravedlnost v něm nehraje roli.

Netrvá nakonec nijak dlouho a Dominikovo družstvo vítězí, aniž by samotný kapitán musel nastoupit na hřiště. V záloze mu totiž zůstali ještě dva schopní vybíječi. V této chvíli doufám, že naše družstvo prohraje, abych se nemusel vystavovat ponížení z toho, že jsem naprosto neschopný.

Vstávám z trávníku, zatímco Lucy šustí s obalem od brambůrek, který si rychle strká do kapsy od tepláků. Vypadá u toho, jako kdyby vypila alespoň tři hrnky dost silné kávy a měla energie na rozdávání. Naštěstí se jí však daří pytlík před kantory skrýt a rychle i ona zvedá svou zadnici ze země.

Naše místa obsazují dvě družstva, která hrála právě teď a mě neuniká, že Dominik se na mě poprvé od včerejšího odpoledne dívá. Nic v tom pohledu nevidím, a tak než to stihne on, ho odvracím jako první a čekám, koho kouč zvolí kapitány družstev.

„Takže je vám jasný, jak to chodí," nezní to jako otázka, spíš jako konstatování, „kapitán, kterej si vybere vás, si bere automaticky i toho, kdo je s vámi ve dvojici. Samozřejmě až na ty, který se nám nevešli do počtu. Který to jsou tady?" zeptá se a pátrá v davu třiceti lidí po tom, kdo má být opuštěncem.

Z davu se zvednou dvě ruce. Jedna patří chlapci z Béčkové třídy, který je ve dvojici s Dominikem. Druhý je fotbalista jménem Stewart, který patří do naší třídy a je tím druhým z těch, kteří mi kazili úplně první večeři. S kým je ve dvojici, to však netuším.

„Fajn, vy dva jste kapitáni. Můžete si začít vybírat," namítne kouč, odstoupí do strany a začíná jedna z nejbolestivějších procedur v mém životě. Na tělocviku mám vždy to štěstí, že zůstanu stát v řadě jako předposlední a je to vždycky strašné pozorovat ty otrávené pohledy kapitána, jemuž do týmu jsem vnucen jít. Jenže teď tu se mnou stojí Josh a ten na sporty asi nebude takový lempl, jako jsem já.

„Ty v tom bílým tričku a Dalton, jdete ke mně!" vykřikne Stewart svůj úplně první výběr a já vykulím oči a nestačím se divit. Nejen, že nejsem předposlední, ale navíc jsem byl vybrán jako úplně první. Nebudete mi to věřit, ale cítím se v tuhle chvíli jako nějaká celebrita, když kráčím s Joshem směrem ke Stewartovi, který se spíš kouká na Joshe. Už je mi jasné, proč jsem přišel na řadu jako první. Ale ten pocit je stále skvělý.

Procedura vybírání není nijak dlouhá, a tak během pěti minut máme sestavená obě družstva, a myslím si, že až vybijí mě a ještě pár adeptů, hra bude velice slibná a taky bolestivě dlouhá. Na obou stranách totiž stojí stejný počet fotbalistů. Celkem slibných a statných. Stewart si vybírá stranu hřiště, protože vyhrál střihnutí. A tak se všichni odebíráme na pravou stranu primitivně nakresleného hřiště.

Kouč zase něco důležitého probírá s kapitány a já se okamžitě zašívám do rohu hřiště. A k mému překvapení se přede mě staví Josh, jako kdyby mě chtěl zastínit.

„Drž se za mnou, budu se snažit, abys to moc neschytal," špitne na mě a já jen šokovaně hledím na profil jeho tváře, kterou zdobí úsměv. On mě chce před ranami chránit. Nevím, jestli je génius nebo idiot, ale je mi to jedno. Tohle si klidně nechám líbit.

Překvapeně se rozhlížím do pravé strany, kde stojí všichni moji spoluhráči a jak jsem stačil zjistit, i Lucy si našla svého zachránce. Nebo spíš, jak tak pozoruju, muzikanti se dohodli, že budou bránit slabší, protože ten kluk, který stojí před Lucy, mrká na Joshe a ten mu mrknutí oplácí. Lucy se nechápavě kouká na mě a nakonec udělá grimasu, při které mám co dělat, abych se nerozesmál z plných plic.

Pak se náhodně podívám do publika, kde vyhledám jeho oči, kterými teď víří blesky. A ty jsou určené Joshovi, který o jeho pohledu nemá ani páru. Je to ten stejný pohled, kterého jsem si všiml už první den u autobusu, kdy jsem se dozvěděl, že jsem ve dvojici právě s muzikantem. Jak to tak vypadá, Dominikovi se Josh nijak nezamlouvá, což je jen jeho mínus, neboť netuší, jak zlaté srdce se v Joshově hrudi ukrývá.

Ozve se písknutí píšťalky a najednou nad námi prolétá míč, který je chycen chlapcem za čárou. Kapitánem protidružstva.

„Snaž se co nejrychleji utíkat někam do rohu. Co nejdál od míče. Budu se tě snažit krýt," šeptne ke mně rychle Josh. Ta slova byla tak rychlá, že mám co dělat, abych jeho radu vstřebal, přesto se začínám chytat. Kapitán protidružstva hází míč, který je vzápětí chycen muzikantem, který brání Lucy. A jak jsem stačil zpozorovat, i ona dostala stejnou radu.

Muzikant přehazuje míč ke kapitánovi našeho týmu, který jej bez problému chytá a hází ho zpět. Muzikant ho opět chytá do svých rukou a mě je jasné, že až ten míč přehodí, začne pořádná mela. Míč letí nad hřištěm protihráčů, kteří se ho za každou cenu snaží chytit. Stewart je však bystřejší a tak skáče vysoko, přičemž když je míč za jeho čárou, míč chytá a okamžitě pálí do jednoho klučiny, který vypadává ze hry.

A jak hra pokračuje dál, zjišťuji, že zatím žiju, moje choulostivé partie jsou v pořádku a já mám v sobě tolik energie, která by zabila i vola. A vzhledem k tomu, že Lucy se už podařilo vybít jednoho kluka z druhého družstva, samozřejmě omylem, protože když běžela a míč letěl její dráhou, ona ho instinktivně chytila do svých rukou a neuvěřitelnou silou chlapce vyřadila ze hry. Z obecenstva a hlavně z našeho týmu se ozvalo pochvalné zvolání, při kterém Lucy pohodila vlasy, jako by to byla samozřejmost, i když jsem v jejích očích zpozoroval překvapení a údiv.

S postupem času však i z našeho družstva mizí hráči a jak jsem předpokládal, hra je velmi vyrovnaná. Čtyři proti čtyřem. Já, Josh, Lucy a muzikant, proti dívce a chlapci z Béčkového týmu, Laně a Codymu, dalšímu z fotbalistů z naší třídy.

Chvíli se míč dostává z nadvlády jednoho týmu k tomu druhému, avšak po pěti minutách, toho úmorného snažení, se nakonec protihráčům zadaří, přičemž okolí prořízne dunivá rána a Lucy je ze hry venku. Její zabijácký pohled mě dostává do kolen.

„Co děláš ty debile, nevidíš, že jsem křehká?" vyprskne vzteky a křížem opouští plac, na němž už zbýváme jen tři. Všichni se pobaveně smějeme, zatímco chlapec, který Lucy vybil, se tváří nad míru překvapeně. Co tak ale koukám, i profesoři se její poznámce smějí. Lucy si tu opravdu zařídila fanklub, o který ani nestála.

Hra však pokračuje a já se míči vyhýbám jen velmi těžko. Stal jsem se terčem výbojů protidružstva, a tak mám co dělat, abych se ranám vyhýbal. Zapomněl jsem se zmínit, že ačkoliv nevybíjím, vyhýbání mi docela jde. Proto se ve hře zdržuji vždy tak dlouho, než to nakonec někam dostanu. Teď jsou moje atletické schopnosti v plném proudi a já dělám dokonce hvězdy a obratné úskoky, abych se vyhnul silné ráně.

Netrvá dlouho a štěstěna hraje do našich karet, když v protihráčově družstvu už zbývají jen kluk a holka z Béčkové třídy. A čím déle hrajeme, tím víc cítím, že bych si rád taky někoho vybil. Proto, když kapitán přehazuje míč klukovi z protidružstva, skáču docela vysoko a míč nakonec chytám. Nejsem ani překvapen, protože to byl můj záměr, a tak místo, abych se zabýval překvapenými pohledy svých společníků, vyhazuji míč vší silou na chlapce, jemuž míč škrtne o nohy a kouč ho okamžitě vypíská.

Nevím ani, jak se to děje, ale končím v obětí obou muzikantů, kteří skáčou jako pominutí. Já se jen snažím zapadnout do obecné vřavy a tak uvězněný mezi dvěma silnými těly skáču s nimi a snažím se popadnout dech. Hra ale stále pokračuje a tak se dívka snaží ze všech sil, až se jí to nakonec podaří a s pomocí svého kapitána vybíjí Joshova kamaráda, který jen pohodí rameny a s hlasitým potleskem, za svou práci v hřišti, odchází z placu jako vítěz. I já se přidávám k potlesku. Nebýt jeho a Joshe, tak jsme i já s Lucy dávno u kapitána.

„Doděláme je, tu holku zvládnem rychle, hlavně neházej velký, aby jí to nebolelo," vyhrkne na mě Josh a mrkne. Já jen přikývnu, protože je mi jasné, že mi hodí míč a je na mě, abych ji vybil. Docela se bojím, že minu, protože dívka je přece jen obratná a vychytralá. Sleduji jako ve zpomaleném záběru, když Josh zvedá ruku a hází mi míč, který obratně chytám.

Pak se otáčím na dívku, která naznačuje, že poběží doprava. Tak nějak usuzuji, že poběží doleva a tak naznačím, že o její taktice vím a udělám výhod míče, i když neopustí mou ruku. Dívka se zatváří užasle a já už přesně vím, kam budou směřovat její kroky. Nebo aspoň doufám, že vím.

Nadzvednu ruku a s mírnou silou vyhodím míč do levé strany, kam se dívka opravdu rozebíhá a dřív, než stačí zabrzdit svůj běh, jí míč vráží přímo do paže. Nemáme však ani zdaleka vyhráno, protože na scénu nastupuje kapitán protitýmu. Tváří se odpočatě a vychytrale. Zatímco já i Josh, tedy hlavně Josh, jsme zpocení a unavení. Dokazuje to i fakt, že se můj společník bezostyšně svlékne do půl těla a já se snažím nedívat se na jeho svaly a zůstat při smyslech.

Kouč pískne a hra se dává do pohybu. Kapitán protidružstva přehazuje míč přes celé naše hřiště až ke svému pobitému týmu. Ten ho chytá a vrací ho chlapci zpátky. A tak to následuje ještě dvakrát, než se konečně dostává do bodu, kdy může střílet. Připadám si jako idiot, když tu pobíhám z místa na místo. Leje ze mě jako z konve a já se snažím pravidelně dýchat, aby mě nepíchalo v boku. Asi se složím.

Když kapitán hází znovu míč s účelem vybít, Josh se rychlostí blesku vyřítí přede mě a míč narazí do jeho těla, ovšem na zem nepadá. Místo toho do něj mírně strkám, abych mu navrátil rovnováhu. Na své hrudi svírá míč a mírně dezorientovaně vypaluje docela silnou ránu přímo do míst, kam si myslí, že se chlapec odebere. A jak se zdá, jeho úvaha je správná, protože se ozve zadunění o jeho záda, následné písknutí píšťalky, které oznamuje naše vítězství a nakonec skandování Joshova jména naším týmem.

Samotný muzikant se otáčí na mě a s veselou tváří a hlasitým smíchem mě uvězňuje, jako už po několikáté, na své hrudi. V tuto chvíli je to však jiné, neboť docela páchne a jeho zpocená kůže se lepí na moje triko. Nemohu však popřít, že jeho náruč není příjemná. Navíc se jedná o nejintimnější zážitek, který s nějakým klukem mám.

Jeho radost však povoluje a tak samě i jeho sevření. Jenže místo, aby mě pustil úplně, zůstává v mé těsné blízkosti a jeho hlava je jen nepatrný kousek od té mé. A jeho oči prozrazují něco, o čem nemám ponětí, co v tuhle chvíli znamená. Jen si jsem jistý, že je to jakési zmatení. I když jimi víří mnohem víc, než jen ono a já zas budu mít o čem přemýšlet...