Taky se vám občas stane, že kolem vás čas propluje tak tiše a nepozorovaně a přesto pociťujete každou úmornou minutu hodiny? To se stalo od té chvíle, kdy ode mě odvrátil svůj zrak a už mi žádný ze svých smrtících pohledů nedaroval. Čas jako by kolem probíhal stejně tak, jako lidi a já ho nevnímal a přitom jsem na sobě pociťoval, že s každou minutou jsem starší a starší.

Tím, co řekl, jako by mi vyrval nějakou důležitou část a jen tak ji pohodil. A já se bez ní měl teď naučit žít, protože mi nic jiného nezbývalo. Snažil jsem se s jeho pohledem spojit mnohokrát. Ať už to bylo při obědě, kam dorazil asi deset minut po mě s Joshem nebo při dalších aktivitách, v nichž jsem nevnímal absolutně nic a nebýt Joshe, naše dvojice by díky mě dostala pěkně seřváno. Jenže on se na mě ani jednou neotočil a ani nepodíval. Nespojil naše pohledy a nesdělil mi, jak moc jsem ho zranil. Protože si to uvědomuji. Zranil jsem ho tím, že už ho nepokládám za nejlepšího přítele. Jenže jak mu mám ksakru vysvětlit, že na to, aby byl můj nejlepší kamarád, je pro mě až moc vzácný? Jak mu mám říct, že já se s ním nechci jen kamarádit, ale chci, aby opětoval moje city?

Bylo by tak jednoduché za ním jít a sdělit mu prostě všechno. Sdělit mu to, co mi srdce do mozku vysílá každých deset vteřin. Ulevilo by se mi tím. Jenže tím bych ho ztratil. Protože on mou lásku neopětuje. Jak by taky mohl? On má dráhu předem nalajnovanou. Moje dráha všechny lajny, které měla, už ztratila a budoucnost je tak nejistá a tajemná.

Obloha už se stačila přikrýt pod roušku temnoty a já kráčím v pyžamu s plnýma rukama věcí, a ani netuším, jak je možné, že už je i po večeři a za malou chvíli bude večerka. Kdy se stalo, že jsem propásl celý den? Nebo alespoň většinu dne. Kdy jsem se naprosto distancoval z tohoto světa a uzavřel se do svých myšlenek, které od té chvíle v lese proudí jako splašené?

Míjím chatku za chatkou a marně přemýšlím, jakou chatku obývá on. Nezaklepal bych, ani bych se ho nesnažil nijak přimět ke konverzaci, protože vím, že dokud mu neřeknu pravdu, nepochopí mne. Ani moje záměry. Jen bych zkrátka chtěl vědět, kde ho mám hledat. Protože ta nevědomost mě ubíjí.

Dvacet, dvacet jedna, dvacet dva a tak dále, dokud se nedostávám přede dveře chatky, kterou obývám s Joshem. Další záhadný člověk v mém životě. Sice jen na tento týden, protože jsem si jistý, že až se vrátíme zpět do našeho malého města, všechno se vrátí do normálu. Přesto mi to ale nedá a musím obdivovat to, jak v sobě Josh dokáže pohřbít některé otázky. Viděl jsem mu dneska dvakrát na očích, že by se mě rád na něco zeptal, ale vzápětí, jako by si něco uvědomil, svá slova spolkl a místo toho mě obdaroval svým úsměvem.

Naopak Lucy, která se celý den zajímala o to, co se stalo, je jediným člověkem, který se nikdy neostýchá a zeptá se. Samo sebou, že jsem byl nucen jí říct, co se stalo. Nevím však, kdy jsem to udělal a dokonce ani kde. Vím jen, že jsem ji popsal ta jeho poslední slova a u toho prožíval bolest zas a znova. Jako by nikdy neměla přestat. Jako kdyby ji těšilo, že se ve mně může zase na chvíli zabydlet.

Nevím, co mi na to Lucy řekla, ani jak se zachovala. Párkrát jsem ji sice zahlédl, jak ho pohledem probodává, ale nijak se nevyjadřovala a my vlastně od té chvíle mluvili o nezáživných věcech. Nebo spíš Lucy, Nick a Lana mluvili. Já se jen snažil poslouchat, i když to šlo velmi těžce, když jsem sledoval profil jeho tváře a snažil se si vyvodit, zda ho to žere tím samým způsobem, jako mě.

Otevírám dveře od chatky a setkávám se s Joshovým pohledem, který svírá kytaru na svém polonahém těle. Snažím se na něj usmát stejně tak přívětivě, jako to dělá on, ale myslím si, že to všechno spíš vypadá, jako bych se snažil vyzvracet hned na místě.

Kopnu do dveří, které se s prásknutím zavřou a složím se na svou postel a zavřu oči. Vidím ta jeho dvě tmavá kukadla, která jsou chvíli plná emocí a vzápětí jsou uzamčená tak, jako truhly na dně oceánu, které skýtají nesmírné bohatství. Sleduji jeho neposedné a vlnité kadeře, které se prohýbají v poryvu slabého větru. Odolávám pokušení přiskočit k jeho plným a lesklým rtům a přivlastnit si je pro sebe. Říct mu tím jediným polibkem to, co v sobě dusím takovou dobu.

„Vím, že bych s tím neměl začínat zrovna teď," upozorní na sebe Josh, což mě donutí otevřít oči a vyšvihnout se do sedu. Kytara se nachází odložená vedle něj a prozrazuje, že se bude jednat o velmi důležitou konverzaci. „Ale chci se ti omluvit. Donutil jsem ho říct něco, co ti ublížilo a nepopírej to, protože přesně od tý doby jsi takovej, jakej jsi." Nesnažím se nic namítat. Nemám na další lži sílu. Vlastně v tuhle chvíli nemám sílu vůbec na nic a nejraději, kdyby to nebylo krajně neslušné, bych ulehl a zaspal na tak dlouho, na jak by to bylo možné.

„Neznáme se moc dlouho, ale stačil jsem o tobě vydedukovat spoustu věcí," pokračuje a já zbystřím. Co stačil zpozorovat? Doufejme, že ne to, co si myslím. „Už u busu ve městě jsem si všiml, jakou potíž ti dělá s ním mluvit. Jenže když odešel za svýma kamarádama, jen těžko si dokázal zahnat to zklamání, že opravdu odešel. Když jsem se na tebe podíval v buse, neustále ses otáčel dozadu, kde seděl on a když ses otočil zpátky, posmutněl jsi. Včera u večeře jsem tě sledoval pozorněji a uvědomil si, že se něco muselo stát. A dneska, když jsme odcházeli, jsem na tebe celou dobu mluvil, ale ty jsi neposlouchal, při hrách si nedával pozor a před tím, než jsi odešel z chaty, ses tvářil tak nepřítomně, jako snad ještě nikdy nikdo."

Vím, kam tím míří a právě proto moje srdce bije splašeně na hruď svou vlastní píseň. Snaží se zničit kosti, které mu brání dostat se až k Joshovi a ukázat mu odpověď na jeho zatím nevyřčenou otázku. Neznáme se ani dva dny a on stačil vypozorovat tolik věcí, až se mi z toho motá hlava. Měl bych si dávat pozor na to, jak často na Dominika koukám a jak se v jeho přítomnosti chovám. I když jeho přítomnost už asi nepoznám.

„Nehledě na ty spojovníky, který mi to všechno jen potvrdili. Třeba ta Lucyina otázka a tvůj pohled upřenej do země. Nebo tvůj pohled na moji hruď. Nebo moje ruka na tvý hrudi. To všechno se mi spojilo dohromady a dalo mi to obraz tebe a toho, proč se chováš tak, jak se chováš," klesne hlasem a já usuzuju, že mi tu přestal předkládat důkazy o tom, co zjistil. Jako by si pojišťoval, že mu nebudu moci lhát.

„Jak dlouho to víš?" zeptá se a já mu se studem v očích pohlédnu do tváře. Za celou tu dobu, co ho moje oči skenovaly, se ani jednou netvářil tak vážně a soucitně, jako právě teď. Myslím, že jemu bych konec konců ani mlžit nedokázal, stejně tak, jako jsem to nedokázal v případě Lucy.

„Co přesně myslíš?" zeptám se potichu a začnu si dřít prsty na rukou. Bolí to, ale aspoň mě to zbavuje té nervozity a bolesti, kterou cítím uvnitř.

„Všechno," odvětí také tiše a neustále jsou jeho hnědé oči vpité do těch mých. Svoje ruce má spojené a lokty má opřené od kolena. Působí tak strašně starostlivě. „Kdy jsi zjistil, že se ti líbí kluci? A kdy jsi zjistil, že se ti především líbí on?"

„Je to půl roku," odpovím a na sucho polknu, přičemž sklopím pohled do země, „byl jsem u něj na silvestrovský párty, kdy jsem ho začal vidět úplně jinak. Všechno jsem si ale uvědomil až teprve ke konci prváku."

Pod mou bradou se objeví Joshův ukazováček, který vyzvedne mou hlavu do úrovně té jeho a já jen zmateně civím do jeho očí. Ruka i s ukazováčkem klesne zpět k jeho koleni a já pociťuji, jako by mi tím dotekem dodal sílu.

„Když něco vyprávíš, koukej dotyčnýmu do očí. Navíc, nemáš se za co stydět, zamilovat se do někoho je přece přirozený. A nezáleží na tom, jestli před tebou sedím já nebo by na tomhle místě měl sedět on," vysvětluje svůj čin. „Co se mezi váma vlastně stalo?"

Jeho jemnost lomcuje celým mým tělem. Na oko vypadá jako naprostý pobuda, který má do jemnosti hodně daleko. Jenže jeho hlas a styl, jakým ke mně promlouvá, působí, jako by byl někdo, kdo v tom umí chodit. Kdo ví, jak má s lidmi mluvit. Kdo ví, co dělá. Obdivuji ho.

„Je to složitý. Zkrátka jsem se jednou naštval, že to všechno se mnou provedl on, a tak jsem mu řekl nehezký věci. V ten den mi řekl, že jsme spolu skončili a že už mezi náma nebude nic takovýho," a tak pokračuji dál a dál do bolestné minulosti. S každým vysloveným slovem ze mě padá jakési břímě. Takovou lehkost jsem necítil vlastně, ani když jsem to všechno popisoval Lucy. Je to možná tím, že ta se mnou nejednala tak, jako se mnou jedná Josh. Zkrátka se na mě se vším vytasila neotřele a přinutila mě jí to říct. Neříkám, že ze mě žádná tíha nespadla, ale nebyla v takovém množství, jako právě teď

Může za to i fakt, že je Josh velice dobrým posluchačem. Jeho očima se míhá spousta emocí při mém vyprávění. A právě ty emoce vystihují to, co probíhá mnou a jak se zrovna v daný moment cítím. Jako by se dokázal vžít do mé situace a prožít ji celým svým objemným tělem. A já mám pocit, že někoho takového jsem postrádal a že bude hodně těžké si zvyknout, až se všechno vrátí ke starým kolejím.

Když jsem u konce a dovysvětluji mu, o čem jsme se s Dominikem bavili v lese, než přišel on, pozoruji v jeho tváři provinění, které mu ale hned vyvracím. Nemá se za co cítit provinile.

„Plánuješ mu to někdy říct?" zeptá se, když skončím a mezi námi chvíli panuje ticho.

„Nevím," odpovím upřímně a opět mám nutkání sklonit hlavu a zahledět se na dřevěnou podlahu chatky, „možná, až se z toho všeho dostanu a už k němu nebudu cítit vůbec nic."

„A co mu to nějakým způsobem naznačit?" navrhne Josh a na jeho tváři se objeví upřímný úsměv. Umí on vlastně nějaký jiný. „Neříkám, že ti Garreta schvaluju, ale podle toho, jakej byl před tím, si myslím, že nebude zase takovej zabedněnec, aby si to nedomyslel sám, kdybys mu dal nápovědu."

„Ne, to nepřichází v úvahu," odmítám ihned, přičemž pomíjím poznámku o tom, že mi Dominika neschvaluje. Vždyť ani já sám si ho neschvaluji.

„Dobře, jenom jsem to plácnul," mrkne Josh a mně něco říká, že mi tak úplně neříká pravdu. Nechci to však rozmazávat, protože podle mého telefonu se tu bavíme bez mála dvě hodiny a já jsem opravdu unavený. „Prospíme se a ráno bude líp."

„Jo," kývnu, načež se vyšoupnu k polštáři, schovám tělo pod deku a vypnu lampičku.

„Dobrou, Majku," ozve se, když vypíná svou lampičku. Opět zní tak jemně, že kdyby na mě takhle mluvil celou noc, asi bych se roztekl na kaši, kterou by sotva dostali z podlahy.

„Dobrou, Joshi," odvětím co nejmilejším tónem, přičemž mám pocit, jako bych mohl zase dýchat, „a děkuju, že sis mě vyslechl."

„Jsem tu pro tebe," reaguje a jeho další slova mi dávají naději, že ani po příjezdu domů o jeho přítomnost nepřijdu. „Kamarádi si mají pomáhat. Vždycky."