Častokrát jsem v knihách četl o tajemstvích a o tom, jak dokážou zahýbat kartami. Ve většině případů se jedná o podobnou situaci, jako právě teď prožívám já. Jedna zbloudilá duše se zamiluje do té druhé, není jim však souzené spolu být, a tak ten zamilovaný drží v sobě, co cítí, do té doby, dokud to nevyjde na povrch. Většinou to pak končí šťastně a já bych si opravdu přál říct, že to samé potká i mě.

Začátek je totiž stejný, jako v každé té knize. Zbloudilá duše, kterou jsem já, se dlouho kamarádila s druhou zbloudilou duší, se kterou prožila celé dětství a sdílí s ní nespočet krásných vzpomínek. Jenže jednoho dne jeden z nich procitne a zamiluje se do zakázaného ovoce, kterým je ten nejlepší kamarád. A tak je tu ono tajemství, které hýbe kartami. Jenže když tak koukám na Dominika, který vytáhl z kapsy cigaretu a s rozklepanými prsty a zapalovačem v nich, ji zapálil, myslím, že my dva si nejsme ani trochu souzeni a mě nečeká žádný šťastný konec.

Slyšel jsem, že většinu z toho, co se stane, řídí právě osud. Přivádí k sobě osoby z nějakého důvodu a z nějakého důvodu je zase rozděluje. A já mám takový neblahý pocit, že mě byl Dominik přiveden do cesty proto, aby mi ukázal pravou hodnotu přátelství. A když tak opravdu učinil, byl mi vzatý tím nejhorším způsobem. Totiž mou vlastní chybou a osud mě tím potrestal, že naše cesty naprosto kompletně rozdělil a my dva už se nedokážeme bavit tak, jako dříve.

Možná to moc dramatizuju. Každý si přece řekne, že je to jen kluk, který vypadá k světu a navíc má talent na sporty. Jenže pro mě Dominik znamená opravdu hodně a čím víc si uvědomuji, že mezi námi už nikdy nebude nic jako dřív, tím víc mi bolest zamlžuje vidění.

Zajímalo by mě, jestli nad tím někdy přemýšlí. Jestli i pro něj znamenám opravdu tolik a jestli ho mrzí, co se mezi námi stalo. Ano, sice mi to řekl přímo do očí, ale jak mu mám věřit, když se za mě stydí. Z jeho přístupu je to víc, než jasné. Proč by se před svými kamarády choval jinak a vzápětí, když je se mnou sám, je jako vyměněný? Tohle trkne každou zdravou osobu s jasným vnímáním. Stydí se za to, že chce naše přátelství vrátit do normálu.

Připadám si, jako kdybych držel černou hodinku. Už dlouhou dobu mezi námi panuje ticho, které přerušují jen naše zmučené vzdechy. Je to snad celou věčnost, co tu stojím a čekám na Joshe, který zatím nikde není. A to už kolem nás stačili proběhnou tři nadšení studenti, kteří běželi jako o závod.

„Nevíš, kolik je hodin?" zeptám se schválně, protože vidím, že se na jeho zápěstí vyjímají černé hodinky. Má je ještě ze základky a nepomáhal mu je vybírat nikdo jiný, než moje maličkost. Nevím, proč jsem si takové hodinky taky nepořídil.

Dominik se podívá na své zápěstí a následně věnuje svůj pohled mě, díky kterému mnou projede tisíc ostrých jehel. Je to, jako kdyby na mě sáhla smrt, když se z jeho očí řítí led přímo do mého srdce.

„Bude jedenáct," odpoví pevným hlasem, který neprozrazuje ani v nejmenším, jak se v tuhle chvíli cítí. Kdyby bylo všechno jako dřív, zeptal bych se ho jak se cítí. Když jednomu z nás bylo hůř, vždy jsme se takhle dokázali zabavit i na několik hodin. Já mu vždy řekl, co trápí mě a většinou on řekl něco, co mi dokázalo zvednout náladu. A zase naopak. Bylo to jako mít bratra, jemuž můžete říct cokoliv.

„Díky," odvětím vděčně a v dálce zahlédnu mohutného hocha, který míří přímo naším směrem. Moje srdce zaplesá, když si všimne té nažloutlé ofiny a vínového trika, které si bral před tím, než jsme si stříhali.

„Vypadá to, že pro tebe jde záchrana," namítne suše, zatímco se Joshova silueta přibližuje. Styl jeho běhání mi vykouzlí na tváří úsměv, protože místo toho, aby běžel jako civilizovaný člověk, poskakuje tak vysoko, že to snad není ani možné. Odolávám pokušení se tu rozesmát z plných plic.

„No, jde je asi silnej pojem," reaguji pobaveně, ovšem jak se zdá, Dominik není nijak pobavený a místo toho od Joshe odvrací pohled na druhou stranu ode mě. Znovu mě při tom zabolí v hrudi, ale snažím se uklidnit tím, že za necelou chviličku budu konečně volný z vlivu Dominika Garreta a budu moci myslet na něco jiného. Tedy, alespoň v to doufám.

Josh si proskáče ještě tři kroky, když s posledním skokem přistane přímo přede mnou a já neodolám a konečně se rozesměji tomu, jak se na jeho tváři vyjímá vítězný a radostný úsměv. Docela to vypadá, jako by v něm uvízlo veselé a šťastné dítě.

„Připravenej na prince s fialovým trikem a s mozkem na dovolený?" zeptá se a několikrát zvedne svoje obočí, což mě rozesměje ještě víc. Periferním viděním zjišťuji, že nás Dominik pozoruje. Nedokážu však říci, jak u toho vypadá ani jaká emoce se prohání jeho obličejem.

„Tak, jako ještě nikdy," vyjeknu radostně a už se chystám stoupnout si vedle něj s tím, že se odebereme pryč. On mě však zastavuje svou dlaní na mém hrudníku a já zpanikařím. Moje srdce bije stále rychle z toho, jak moc je mi Dominik blízko a přitom daleko. I v jeho obličeji poznávám, že se zaráží, jenže stejně tak, jako v chatce, nic k tomu nenamítá a přitom si schovává druhou ruku za zády. Vlastně ji tam měl celou dobu a já mám takový pocit, že jsme v hraní hry ještě ani zdaleka neskončili.

„Je tu ale jeden háček," sejme ruku z mého hrudníku, na nějž se nejistě podívá a pak se znovu zahledí do mých očí, v nichž jistě panuje zmatení. Ostatně takhle lomcuje celým mým tělem od té chvíle, co na mě sáhl.

„Jakej?" zadrhne se mi hlas v hrdle a dotaz zní spíš jako poslední výdech zmrzačeného a umírajícího zvířete. Jak pozoruhodné u krmítka pro zvířata.

„Mám na tebe otázku, na kterou musíš odpovědět správně, jinak jsi bez odměny a budu tě tady muset nechat ještě aspoň půl hodiny," odpoví nejistě a já se přitom letmo poohlédnu po Dominikovi, který nás napjatě sleduje. Jako by i on netrpělivě čekal, v čem hra spočívá.

„Fajn," řeknu, přičemž on zpoza zad vytáhne vysílačku a mě dochází, že právě takhle si profesoři ověřují správnost odpovědí těch, kteří hrají vězně. „Jakou mám šanci na úspěch?"

„Záleží na tom, jak moc velkou pozornost jsi dával včera v tom kruhu, kdy jsme se představovali," odvětí ihned. Do hry se přidává další puzzle, která mi objasňuje, v čem hra spočívá. „Jde o to, že já celou dobu musel hádat podle toho, jak jsi odpověděl v dotazníku, kterej jsme vyplňovali, když nám o tomhle zájezdu řekli poprvý."

Vzpomínám si na ten dotazník. Byly to ostatně ty samé otázky, které včera nikdo nevyřkl, ale všichni na ně odpověděli. Něco jako jak se jmenuju, kolik mi je, jaké záliby mám a kde sám sebe vidím za takových deset let. Ten dotazník jsem vyplnil, ale většinou těch odpovědí jsem si nebyl jistý. Jen jednou, maximálně dvěma odpověďmi. A to těmi, kde se mě ptali, zda mám nejlepší přítelkyni a nejlepšího přítele.

„Předpokládám teda, že jsi na všechno kápl, když jsi tady," řeknu, abych odlehčil situaci, protože se mi v hrdle dělá knedlík z toho, co mě čeká. U Joshovy zpovědi jsem dával pozor, ale nejsem si jistý, zda jsem náhodou něco nepřeslechl nebo nedej bože nezapomněl. Další půlhodinu tu fakt čekat nechci. Sice už jsem si na okolní teplotu zvykl, ale celé tělo mě bolí, jako kdyby do mě každou chvíli někdo střílel ostré hroty.

„Jsi docela zapeklitej případ a měl jsem štěstí, že učitelé povolovali dvě špatný odpovědi," odpoví pobaveně Josh s vysílačkou v ruce, se kterou si právě dřepl přede mě a vydýchává ten svůj mistrovský běh. „Každopádně už bysme odsud mohli vypadnout, takže se tě jednou zeptám a ty mi musíš ihned odpovědět. Za špatnou odpověď tě tady musím nechat. Za správnou jdeš se mnou, což bych uvítal, když jsem se tolik přemáhal, a navíc budeme moct jít na oběd."

Narovnám se jako pravítko a spěšně přikývnu. Asi se zblázním, jestli odpovím špatně a budu tady muset ještě nějakou dobu pobýt. Navíc bez jídla. Chraň mě všichni svatí.

„Fajn," oddechne si napjatě Josh, načež zmáčkne tlačítko na vysílačce. „Co Josh Matthews miluje ze všeho nejvíc na světě?"

Mírně se pro sebe pousměji, když Josh nastavuje vysílačku k mým ústům. Touhle odpovědí jsem si více, než stoprocentně jistý, protože to včera přesně tak podal. „Josh Matthews ze všeho nejvíc na světě miluje hudbu a jídlo."

Josh mi na druhé ruce ukáže zdvižený palec a jeho radostný pohled mi prozradí, že je moje odpověď nadmíru uspokojivá. Z vysílačky se najednou ozve gratulace a uvolnění z mé pozice. Také mě ale ještě před tím zaměstnají tím, abych strhl kartičku s číslem z krmítka. Neuniká mi, že zatímco strhávám kartu i s izolepou, pozoruje mě Dominik opět s nic neříkajícím pohledem. Snažím se na to nijak nereagovat.

„Od kdy se už vy dva nekámošíte?" ozve se Josh zvědavě do ticha ve mně hrkne. Na co, že se to právě zeptal?

„Kdo ti řekl, že se nekámošíme?" zeptá se Dominik podezíravě s jistou dávkou agrese. Konečně se mi samou nervozitou podařilo strhnout tu zpropadenou kartičku. Přesto stojím na místě a čekám, co Josh odpoví, i když mi je odpověď víc, než jasná. To byla zřejmě jedna z otázek, u nichž selhal.

„Vlastně nikdo," opáčí Josh s pokrčením ramen, „spíš jsem to měl jako špatnou odpověď v otázkách o Majkovi. V prváku jsem vás často vídal spolu a tak jsem do kolonky nejlepší přítel napsal tebe. A to bylo špatně."

Dominik se na mě podívá a já mu pohled opětuji. Jako kdyby Josh tušil, o čem jsme se tady celou tu dobu bavili, než nastalo to trapné ticho, z něhož mě zachránil. Jako kdyby věděl, do kterého citlivého místa uhodit. Nezazlívám mu však nic. Sklopím proto pohled, protože mě ten vyčítavý pohled zraňuje. Jako všechno, co v poslední době Dominik dělá.

„Když to byla špatná odpověď, tak to asi tak bude," vypadne nakonec z černovláska naštvaně. „Aspoň máš příležitost být jeho nejlepším kámošem ty, když já selhal." A to jsou poslední slova před tím, než od nás odvrátí pohled. Což naznačuje, že snahu, o níž včera mluvil, dokonale vzdal.