„Lucy, támhle," vysloví profesorka směrem k Lucy a ukáže ji někam na střed mezi levou stranou lesa a tou naproti nám. Lucy kývne, naposledy se otočí na mě a pak se rozeběhne tam, kam jí profesorka ukázala. Na řadu v tento moment přicházím já a ukazuji jí svou kartičku s číslem.

Profesorka přemýšlí, jako by si přesně nevzpomínala, kam ukryla moje číslo, zatímco já se snažím nevnímat dvě tmavé bulvy, které jistě propalují můj zátylek. Stojí za mnou už hodnou dobu, během níž neřekl ani slovo. Sice jsem několikrát, když jsem se otočil, postřehl, že na mě opravdu kouká, neřekl však ani písmenko, které by mi něco prozradilo. Stále má ten svůj neoblomný pohled a já nabírám podezření, že je naštvaný za to, že když jsem dojedl svou večeři, k jejich stolu už jsem se nevrátil.

„Támhle, Majku," ukáže profesorka do lesa přesně naproti nám, čímž protne mé myšlenkové pochody o snědém mladíkovi za mnou. Spěšně profesorce poděkuji a kývnu, načež se rozeběhnu do míst, kam ukázala. Přiznám se, že se snažím utéct i jemu. Protože jestli jsou stanoviště blízko u sebe, on bude jedním z těch, kteří mi budou nejblíž. A po včerejšku tak nějak nevím, jak se ohledně něj mám cítit.

Ta slova, která vyslovil jen pro moje uši na lavičce, ho staví pod pozitivní světlo. Jenže jeho chování u večeře na něj vrhá stíny. A právě ty stíny mě děsí a já tak nevím, co od něj můžu očekávat. Je to, jako bych se bavil s dvěma rozdílnými lidmi se stejnou tváří.

Celé mé tělo obalí chlad lesa, zatímco se snažím nezakopávat o větve spadané na zemi. V mysli stále doufám, že Josh bude rychlý, protože kraťasy a triko asi nebyli nejlepší outfit do lesa, kde už panuje podzim a světlo sem pronikne jen zřídka. Pokud mu to bude trvat dlouho, zřejmě tu zmrznu. A docela nerad bych onemocněl.

„Počkej," ozývá se za mnou a moje tělo na jeho hlas reaguje tak jako vždycky, i když mám podezření, že zima obalující moje tělo, v tom má také určitě prsty. Přesto dělám, jakože ta poznámka nepatří mě a běžím stále stejnou rychlostí, i když vím, že mě stejně dožene. Na běh byl vždy lepší, než já.

„Majku, čekej," křikne na mě a připraví mě tak o poslední možnost mu uniknout. Zřejmě pochopil, že nereaguji, protože si myslím, že to není určeno mě. Otočím se tedy a obdaruji ho stejným pohledem, jakým celou dobu on obdarovává mě. Totiž nic neříkajícím.

Jeho tělo se přibližuje ke mně a mnou jímá znovu ten zpomalený pocit. Vnímám jen jeho a nic kolem sebe. Všechno se děje ve zpomaleném záběru. To jak se jedna noha vznáší ve vzduchu, zatímco ta druhá jistě došlapuje na zem posetou jehličím a šiškami. To, jak mě jeho oči skenují od hlavy až k patě. To, jak se jeho hrdlem ozývá zadýchání.

Když se postaví přede mě, mám neblahý pocit, že schválně narušuje můj osobní prostor. A najednou se vůbec netváří neutrálně, ale omluvně. Vážně ho nechápu a pochybuji, že někdy budu.

„Chci se ti omluvit," namítne a já jen pozvednu obočí. Stále jsem na něj naštvaný, i když se uvnitř cítím jako pokrytec. To, co předvedl při večeří byla od něj rána pod pás, stejně tak to, jako je ode mě rána pod pás, že jsem mezi námi vystavil vysokou zeď a odmítám ji zbořit.

„Myslím, že teď máme na práci něco jinýho," vyřknu s takovou lehkostí, která překvapuje i mě samotného, „na omluvy bude čas jindy."

S tím se také otáčím a nechávám ho šokovaného stát na místě. Jenže jako na potvoru před sebou vidím jakési menší stavení, které působí jako dlouho nepoužívané krmítko pro zvěř, na němž se nevyjímá jen jedno přilepené číslo, ale hned dvě. Sice je to tak sto metrů, než tam dojdu a usadím se, ale i tak už vidím, že se tam vyjímá moje číslice a přesně na druhé straně je ta jeho. Přesně, jak jsem předpokládal.

Srovnává se mnou krok a beze slova kráčí vedle mě, jako by si i on všiml, že budeme sdílet společné stanoviště. Osud už nemůže být vtipnější.

„Zlobíš se na mě?" zeptá se a já periferně zjišťuji, že zas a znova skenuje mou tvář. Neotáčím se však a upřeně hledím na krmítko, které už je jen nepatrných pár metrů od nás. Mám docela zpevněné nohy, když dokážu takovou vzdálenost zdolat během pár krátkých minut.

„Ne," zalžu, i když bych mu nejradši řekl pravdu. Že se na něj zlobím, protože se v něm nevyznám. Že se na něj zlobím, protože říkal, že mu je jedno, kdo si k nám sedne, ale přitom to celou dobu vypadalo, jako kdyby na ty dva idioty čekal.

„Teď lžeš," konstatuje jistě a odvrátí ode mě pohled, zatímco si každý stoupáme na svou stranu krmítka. Mě patří ta pravá. Jemu ta levá, kde má mnohem větší možnost, jak dát odpočinout svým nohám. Když se snažím spatřit východ z lesa, zjišťuji, že na něj vlastně ani nevidím. Jak daleko jsme od placu?

„Proč myslíš?" opáčím dotazem a pohlédnu na něj jen krátce. Mohlo by se stát, že bych mu přiznal, že lžu. A to já nechci.

„Pokaždý, když lžeš, se nepatrně kousneš do rtu," odhalí můj zlozvyk, u něhož jsem si myslel, že je přísně tajný, „všiml jsem si toho už na základce. Neřekl jsem ti o tom, protože jsi to nedělával skoro nikdy, čímž jsi mi potvrzoval, že jsem jeden z mála, kterým nelžeš. To se ale taky změnilo, co?"

„A co čekáš? Půl roku je celkem dlouhá doba, během který se může všechno od základů změnit," pousměji se, neboť teď se do rtu kousat nemusím. Tohle je pravda. Nikdy jsem nevěřil, že tak krátký čas dokáže všechno změnit. Jenže jak tak sleduji, stačí i minuta a člověk, kterého si myslíte, že znáte, ukáže svou pravou tvář.

„To je pravda," usedne na kámen před nohou, jenž drží krmítko. Já se zkusím opřít, a když zjišťuji, že i přesto, že je krmítko opotřebované, je stále silné a drží, přesunu na něj celou váhu svých zad, přičemž si založím ruce na hrudi. Zajímalo by mě, kde je Lucy. Proč ona nemohla dostat to číslo, které v rukách svírá Dominik? Konverzace s ní by byla úplně o něčem jiném a nevyvolávala by ve mně tolik pocitů, které právě teď hýří mým nitrem. „Zajímalo by mě ale, jestli jsi na mě naštvaný, i když odpověď víc, než tuším."

„Pokud ji víc, než tušíš, proč se mě na to ptáš?" opáčím s nakrčeným obočím a pohledem upřeným někam do dáli.

„Protože to chci slyšet od tebe," odpovídá klidně, „vždycky jsme si říkali všechno a neměli před sebou tajemství. Pokud máme naše přátelství dostat do úrovně, na který bylo před tím, měly by se tyhle věci vrátit zpět."

„Pak tedy usuzuju, že se naše přátelství do normálu nevrátí ještě hodně dlouhou dobu," odpovím tu bolestivou pravdu, kterou jsem mu celou dobu naznačoval. Zatím není možné, abychom oba udržovali něco, co vlastně přestalo existovat. Nepopírám, že jsme přátelé, ale tím, že moje srdce buší pro něj, není možné, abychom si sdělovali všechno a radovali se ze štěstí toho druhého. Čímž zase neříkám, že bych mu nějak vyčítal, že je šťastný, spíš se jedná o to, že bych se nedokázal radovat s ním.

Moje odpověď ho musela opravdu zasáhnout, protože na mě kouká s pootevřenými ústy a s pořádnou dávkou výčitek v očích.

„Proč?" zeptá se po hodné chvíli ticha, během které jsem se snažil přinutit svoje srdce nebít. Kdyby totiž tlouklo nahlas, což beztak celou dobu dělá, mohlo by se stát, že by to on slyšel. Už si připadám paranoidní. Asi i budu plný paranoií, ale co na tom? Kdo v dnešních dnech není paranoidní?

„Chceš, abych byl upřímnej?" položím dotaz místo toho, abych mu přímo odpověděl. Už jsem mu říkal snad stokrát, že ještě není ten správný čas, aby se dozvěděl, co všechno se změnilo. Zřejmě to však pobral po svém a myslí si, že to nebude zase takové tajemství. Ale není se čemu divit. On vždycky dokázal tlačit na pilu tak, že to ze mě dokázal vydolovat. Tentokrát je to však jiné. Uvnitř se cítím silnější, ač je to k neuvěření.

„Nic jinýho si ani nepřeju."

„Fajn," oddechnu si a snažím se mluvit co nejklidněji, i když se ve mně probouzí vztek vůči jeho nechápavosti, „neřeknu ti svoje tajemství, protože ještě nejsi připravenej na to, abys to věděl, stejně tak, jako já nejsem připravenej na tvoji reakci, až se to všechno dozvíš. Chápeš mě? My dva nemůžeme bejt nejlepší kamarádi, protože by to zkrátka nebylo takový. Naše dva světy se úplně odlišujou. Ať už je to sebevíc krutý, musel jsem ti to říct, abys už konečně pochopil, že svoje tajemství ti jen tak nevyzradím, i když budeš tlačit na pilu sebevíc."

Sleduji jeho šokovaný obličej, kterým mě obdaruje, zatímco já vydýchávám veškerý vztek, kterému nemůžu dát volný průchod. Nechci na něj být zlý a ani nijak hnusný. Nic neprovedl, vždyť já jsem naše kamarádství ukončil tím, že jsem přišel na tu silvestrovskou párty a dovolil se do něj zamilovat. Jedinou jeho chybou je, že mě tenkrát zval, a že za mnou přišel.

„Takže to, co jsem ti včera řekl na tý lavičce, si bral jen jako prázdný slova?" zeptá se a mě jeho raněný tón bodne do žeber, z nichž se bolest přesouvá přímo do srdce. Chvíli mám pocit, jako bych dostal infarkt. Zajímavé, co dokáže jeden člověk s vaším tělem a vnitřnostmi.

„Samozřejmě, že ne," vyvrátím jeho domněnku, „tys ty slova zakopal pod zem tím, jak ses choval u večeře. Někdy nechápu tvoje chování. Stydíš se před svýma kamarádama za to, že se se mnou bavíš?"

Na svou otázku však odpověď hned nedostávám, jelikož se u nás zastavuje nějaká dívka a prohlíží si kartičku s číslem, kterou svírá v ruce. Zřejmě už vyřešila všechny hádanky a teď hledá svého parťáka, což mě přivádí k myšlence, zda si i Josh vedl tak dobře. Jak dlouho tu vlastně jsme? Docela dost možně uběhla už třeba hodina. Dokazovaly by to má záda, která bolí díky tvrdému dřevu krmítka. Nebo třeba hlad, který zmítá mým žaludkem.

„Nestydím se za to, že se s tebou bavím!" řekne přes zatnuté zuby, jako by tahle konverzace nesměřovala zrovna směrem, kterým chtěl. Místo přijetí omluvy se ode mě dočkal ne moc vábní pravdy. Nejhorší na tom je, že mi přijde, že ta slova, která vyřkl, nenesou ani trochu pravdy. A docela to prohlubuje bolest v mé hrudi.