„Jeden z každé dvojice se za pět minut dostaví do jídelny hlavní haly, kde mu budou dány instrukce pro první úkol," ozývá se druhého rána po těžkém budíčku, rozcvičce a zasloužené snídani, „druhý se zavře a z chatky nevyjde ven, dokud nebude povoleno jinak. Děkuji za pozornost."

Zmateně se podívám na Joshe zrovna ve chvíli, kdy ze svého těla svléká triko a já si tak mohu prohlédnout jeho svalnatá záda, která se mění v odhalenou hruď. Můj mozek jako by se zasekl, když pozoruji jeho prsní svaly, které podpírá pekáč buchet a všemu tomu dodává korunu perfektně oholená pokožka. Chvíli jen konsternovaně zírám na výjev přede mnou a mám co dělat, abych ovládl veškeré své nové pudy, kterým rozumím jen pramálo. Vsadím se, že musím působit jako rajče, jelikož se Josh usmívá a pohled mu jiskří, když zvedám svůj pohled do jeho světle hnědých očí.

„Copak?" zeptá se pobaveně, přičemž se sehne pro nové, vínové triko, jež zevlí na jeho posteli, a já tak mohu pozorovat všechny ty svaly, jak se při onom pohybu napnou. Zdá se mi, jako by moje nohy povolovaly a já měl spadnout na zem jako hadr na podlahu. Přesto si však uvědomím, jak je neslušné koukat jinam, než do jeho očí, a tak několikrát zatřepu hlavou, zatímco mi Josh zakrývá božský pohled na jeho obnažené tělo.

„Jen jsem se nad něčím zamyslel," odpovím to, co mě napadne jako první. Samozřejmě moje první myšlenka byla požádat ho, aby mě nechal sáhnout, ale to by bylo jaksi netaktní a navíc trapné, a tak se snažím především soustředit na myšlenky ohledně toho oznámení, které ještě před chvílí lomcovalo celým placem. „Půjdeš ty nebo já?"

Když se na mě znovu podívá, během toho, co upravuje své dvojbarevné vlasy, poznávám, že mi na tu lež neskočil. Nenamítá však nic a já jsem rád za to, že není ani nijak pohoršený. Jiný kluk by jistě vyžadoval do dvojice někoho jiného. Ne moc vábní je také zjištění, že by díky tomu pohledu mohl přijít na moje tajemství, což je víc než pravděpodobné. Nevím však proč, ale v jeho případě by mi to ani nevadilo. Možná to bude tím, že Lucy ho včera stačila trošku zpovědět.

Když jsme se totiž dosmáli, začala se Joshe vyptávat na obecné otázky, jejichž odpověď mohla znát už odpoledne, kdyby dávala pozor. Jako to, že je Josh jedináček, jeho snem je být slavným muzikantem, a že by se chtěl podívat po celém světě, aby o tom pak mohl psát ve svých písničkách. Vlastně mě i samotného překvapilo, že si to všechno pamatuji, i když jsem byl tak v háji z těch divných pohledů, kterými mě profesoři obdarovávali.

Lucy však pak udeřila do tvrdého a ptala se, jaký má názor na politiku, jestli je spokojený s naší školou, co si myslí o své třídě a vlastně o celém našem městě a její poslední dotaz zaskočil i mě. Věděl jsem však, že se ptá kvůli mně.

„Jaký máš názor na gaye?" zeptala se ho a já měl co dělat, abych se nezačal na sucho dusit. Zabodl jsem tedy svůj pohled do země a čekal, jako na boží smilování, co z něj vypadne. Jeho odpověď mi však vyrazila dech stejně tak, jako když se ho Lucy zeptala na svou záludnou otázku.

„Jeden můj kamarád je gay, co tedy myslíš?" odpověděl a já si byl jistý, že tohoto kluka si chci určitě držet blízko u těla.

„No, já nevím," vrací mě zpět do reality, v níž první, co vidím, je jeho příjemný úsměv. Díky němu působí tak sympaticky a přátelsky. Docela jsem si myslel, že tihle lidé už vymřeli. Jak se však zdá, tak asi ne. „Střihneme si?"

Než nad tím stačím pořádně zapřemýšlet, moje pěst už visí nedaleko něj a já čekám, až pochopí, že s tím souhlasím. Stejně bych asi na lepší metodu, jak tohle vyřešit, nepřišel. Už jsem si i stačil všimnout, že Josh je jedním z těch lidí, kteří mají odpověď na všechno, a kteří dokáží přijít se skvělým nápadem, aniž by nad ním museli přemýšlet.

Jeho pěst se nachází nedaleko mě a z úst nám oběma vychází ta naučená fráze z dětství. Kámen, nůžky, papír, teď. Při prvním kole oba vsázíme na nůžky, což znamená remízu, a tak to celé musíme zopakovat. Jenže i v druhém kole oba vsázíme na úplně stejnou věc. Tentokrát na papír. A i po třetí se trefíme znovu do nůžek, což nás oba rozesměje.

„Má to vůbec smysl? Zřejmě oba myslíme na to samý!" namítne pobaveně, přesto svou připravenou pěst nespouští k bokům.

„Pojď, naposledy," reaguji, a tak naposledy opakuje onu frází a světe div se, konečně každý máme jinou věc. Přesto nevím, jestli se mám radovat, že jsem se svým papírem zvítězil a je tedy na mě, abych se vydal za profesory do hlavní budovy.

„Užij si to," popíchne mě, za což si vyslouží pěst do ramene a můj pobavený pohled. Spěšně pak vycházím z chaty a cítím se docela svěží na to, jak těžce se mi usínalo. Což mě přivádí, že jsem se zapomněl zmínit o Joshově talentu na hraní na kytaru a zpěv.

Jak mi totiž po příjezdu slíbil, tak také udělal. Na kytaru mi zahrál zřejmě už secvičenou melodii jeho oblíbené písničky, jíž mi následně i zazpíval. Když se mi jeho zpěvavý hlas dostával do uší, jela po mě husí kůže stejně tak, jako když na mě promluví Dominik. Jeho hlas byl tak jemný v hlubších tónech a naopak ve vysokých se zdál být tak drsným. Už teď jsem věděl, že když si jednou splní svůj sen, jeho desku si určitě koupím. I když v té době asi už ani žádné desky nebudou a všechno bude na internetových platformách.

Vycházím schody a vzápětí se ocitám v jídelně, kde už se to hemží polovinou naší výpravy. V davu všech vyvolených vidím zrzavou hlavu své nejlepší kamarádky, a tak za ní okamžitě mířím. I když jsme se ráno viděli při snídani, nic moc závratného mezi námi neproběhlo, jelikož se Lucy po ránu hodně rozkoukává. Rozcvička jí dělala takový problém, že jsem jí musel každou chvíli podpírat a utírat slinu u pusy. Z čehož mě přecházela chuť na startovací jídlo.

„Už jsi při smyslech?" zeptám se, když i ona spatří můj jistě skvěle vypadající obličej.

„Jo," vydechne stále unaveně, na což si i zívne, „díky ti za podpírání. Asi bych si ustlala přímo na tý špinavý zemi."

„A co tvoje krásná spolubydlící?" vyslovím dotaz, který mě hryže už od rána na jazyku. Lucy se na naší chatce zdržela pomalu do začátku večerky, a tak jsem pak neměl žádnou možnost zjistit, jak to s tou blondýnou jménem Trisha dopadlo.

„Pozorně jsem ji sledovala, než jsem šla sem," vypráví Lucy potichu, aby nás nikdo neslyšel. Nevím, proč. Asi usoudila, že tu má Trisha nějaké kamarády a nerada by si dělala problémy hned takhle po ránu, čemuž plně rozumím. „Když si česala vlasy, zajela na místa, kam jí trefila ta tvrdá krabička, a ona vyjekla bolestí. Zřejmě ji tam narostl nový mozek, když celou věčnost přemýšlela, z čeho to tak může mít."

Rozesměji se, což ke mně přiláká několik pohledů, včetně dvou tmavě hnědých očí, které se na mě koukají uzamčeným pohledem. Nevím, ale přijde mi, že čím víc ho pozoruji, tím víc se mi jeho povaha zdá náladovější. Jindy jeho oči jiskří jako tu noc, kdy jsem mu propadl, někdy jsou jeho oči plné blesků a teď se pro změnu tváří neutrálně. Nerozumím mu. Když si to tak vezmu, nikdy jsem mu pořádně nerozuměl a právě to udržovalo naše kamarádství v chodu.

„Tak jsme tu všichni," oznámí kouč a všechny nás přejede pohledem, čímž dá jasnou instrukci, že nemáme ani ceknout. Svůj pohled proto přesouvám z něj na kouče, který je v obličeji snad ještě brunátnější, než normálně. „První hra se nazývá vězeň a vysvoboditel. Vy, kteří jste měli to štěstí a jste tady, budete vězni, což znamená, že první polovinu hry nehnete ani brvou a budete čekat na svého parťáka na přesně daných stanovištích. On nebo ona se vás pokusí najít podle indícií, které jsme připravili. Až vás najde, oba se dostavíte za námi, kde dostanete další pokyny pro hru. Nějaké otázky?"

„Jak zjistíme svoje stanoviště?" ozve se nějaká dívka, kterou vidím poprvé. Když včera mluvila, zřejmě jsem musel astrálně cestovat.

„Dobrá otázka," opáčí kouč přísným tónem, přičemž se sehne ke stolu a zvedne docela tlustý štos kartiček, které nám zřejmě objasní, kam se máme vydat. „Tuhle kartičku dostanete všichni a bude na ni napsané číslo. Venku už čekají paní profesorky, které vám sdělí, kterým směrem se vydat. Až najdete stejnou kartičku přilepenou někde v lese, je to znamení, že se tam máte zastavit a čekat na to, až vás ten druhý najde."

„A co bude odměnou pro první?" zeptá se Noah, jeden z fotbalistů z naší třídy, který je jedním z těch, se kterými jsem včera seděl u stolu. Z jeho hlasu se mi po včerejšku dělá značně špatně.

„Půjdete dřív na jídlo," mrkne kouč na zmíněného, který jen protáhne ksicht. Zřejmě čekal třeba prodloužení večerky nebo tak něco. Prostě něco, co mu dá záminku navštívit nějakou z dívčích chatek.

„Ještě někdo něco?" zvýší kouč hlas, když se mezi studenty rozezní šuškání o tom, jak je tahle hra naprosto strašná, když za ní není žádná cena. Přiznám se, že se mi v lese taky nechce čekat nijak dlouho, ale jak jsem pochopil, zřejmě tuhle první část budeme hrát do oběda. No, aspoň mi při tom čekání vyhládne. „Super, postavte se do řady, každej z vás dostane kartu."

Jak přikázal, tak jsme taky udělali. Nějakým záhadným způsobem se ke mně dostal Dominik, takže z jedné strany stojím vedle Lucy, která se přese mě naklání a obdarovává Dominika, který stojí po mé levici, zvednutým obočím. Ten si toho však nevšímá a jen mě zdraví. Snažím se pravidelně dýchat a chovat se tak, jako by si vedle mě stoupl kdokoliv z těch dvaceti devíti dětí, s nimiž jsem v jedné místnosti.

Konečně se ke mně dostává trenér s kartičkou a já ihned koukám na svoje číslo. Šest. Docela nízké číslo na to, že stojím skoro na konci řady. Otáčím se na Lucyinu stranu, která dostala stejný nápad a prohlíží si mou kartičku. Na její se vyjímá černá číslice osm. Zřejmě asi nebudeme mít stanoviště nějak blízko u sebe. Pak mi to však nedá a podívám se i k Dominikovi. A já se vzápětí modlím, aby ta čísla v lese nešla popořadě. Jeho kartička na sobě totiž nese číslo pět.