Pokud se dá něco nazvat katastrofou, pak je to večeře, jíž jsem se stal součástí. Poté, co jsme s Dominikem opustili prostranství placu a přesunuli se dovnitř do budovy, jsme se ztratili ve změti chodeb, které se před námi rozprostíraly. Jedna vedla doprava, a jak jsem podle pohledu stačil zjistit, nebyla nijak dlouhá a ani nijak prostorná. Spíš se jednalo o úzkou chodbičku dlouhou asi čtyři metry, na jejímž konci zely staré dřevěné dveře s nápisem PERSONÁL. Nejspíš se tam nacházela pracovna toho, kterému to tady všechno patří.

Chodba vlevo byla o poznání delší a na její konec jsem nedokázal dohlédnout. Každopádně mi přišlo na mysl, že i tady jsou pokoje, které je možné pronajmout, protože stejně jako chatky venku, na sobě nesly bílý štítek s číslem. Anebo také mohou sloužit jako šatny pro ty, co tu jsou zaměstnaní. Kdo ví.

Ze stropu se nesl honosný lustr, který jako by dorazil naprosto z jiné dimenze. Tak, jak budova vypadala zvenčí, vypadala i uvnitř. Totiž chátrajíc. Jediné, co právě narušovalo tu atmosféru chátrání, byl onen lustr a schodiště z mahagonového dřeva, po němž se táhl honosný koberec. Skoro mi až bylo líto, když jsem na něj šlápl svými boty s opotřebovanými podrážkami. Rukama jsem si ověřil, že dřevo je opravdu tak jemné, jako se zdá na pohled.

Došli jsme až nahoru a já zůstal jako opařený stát. A jak se zdálo, i Dominika velikost jídelny překvapila. Jednalo se o obrovskou čtvercovou místnost vybavenou snad o sto jídelních stolů pro čtyři. Úplně vzadu pak byly spojeny čtyři stoly v jeden dlouhý. Na každém zel ubrus s vázou květin a všechno to působilo jako v prvotřídní restauraci z dřívějších dob.

Za dlouhým stolem se pak nacházela zatáhnutá zástěna, která prozrazovala, že právě odtamtud se bude vydávat jídlo. Na tom by nic strašného nebylo. Zkrátka jsme se posadili a čekali jsme asi deset minut, než se jídelna stačila plnit. Sedli jsme si naschvál blízko k výdejnímu pultu, abychom měli jistotu, že dostaneme jídlo mezi prvními. Přece jen jsem celý den nic nejedl a bylo mi docela špatně od žaludku.

Čekal jsem, že si k nám přisedne například Lucy, s níž jsem byl domluvený na tom, že spolu budeme mít jídelní stůl. Jenže než se vůbec Lucy objevila, přisedli si k nám dva fotbalisti a jak se zdálo, mou přítomností nebyli zrovna dvakrát ohromeni. Stejně tak, jako já neměl radost z toho, že budu večeřet s nimi.

Když konečně došlo na výdej jídel, přišel nás přivítat samotný majitel a popřál nám krásně prožitý týden, na což fotbalisté reagovali, že si ho sakra užijí. Při tom udělali jakousi grimasu, která naznačovala, že dívky od vedlejšího stolu, kde mimochodem seděla i ta zmalovaná fiflena, pojedou domů poskvrněné a označkované. A jak se zdálo, Dominikovi se ta představa líbila. Pomalu mě přestal zžírat hlad, špatně mi však nepřestávalo být.

Čím víc se večeře prohlubovala, tím víc jsem zjišťoval, že kluk, kterého jsem znával dříve, už se mnou u stolu nesedí, i když mi venku tvrdil pravý opak. Ten kluk, kterého jsem znával, by se o holkách nebavil jako o hadru, který je potřeba pošpinit a pak ho poslat dál. Ten Dominik, kterého jsem znával, by mě u stolu nikdy neignoroval a neignoroval by ani to, kdyby na můj účet něco pronášel, jako to dělali ti dva čas od času, když mi třeba omylem upadlo sousto nebo jsem nechtěně zakašlal.

Dojedl jsem jako první, tudíž jsem neměl důvod zůstávat u onoho stolu, k němuž už si nikdy nesednu. V tu chvíli jsem se cítil opět zrazený a také znechucený. Ačkoliv jsem cítil jeho pohled na svém těle, nepodíval jsem se na něj a místo toho se přesunul ke stolu, kde seděla Lucy, Nick a Lana, kteří jako by si oddychli, když jsem si k nim konečně přisedl.

Ve zkratce jsem jim vysvětlil, proč jsem si sedl tam, kam jsem si sedl a co všechno ta hovada říkala. Nick s Lanou se sice tvářili znechuceně, ale jediný, který u stolu pochopil, proč mi to všechno tak vadí, byla Lucy. Nakonec mě dokázal rozveselit její zabijácký pohled, který Dominikovi věnovala, když odnášel prázdný talíř a při tom se zmateně koukal mým směrem.

Po večeři jsme pro tentokrát dostali volno s tím, že nejen my ale i právě profesoři jsou unavení po dlouhé a namáhavé cestě. A jak jsem předpokládal, oznámili nám, že budou bydlet v pokojích v přízemí hlavní budovy. Také jsme dostali instrukce, že po desáté hodině večer můžeme vycházet z chatek jen v případě, že budeme potřebovat na záchod, cestu k němuž nám popsali vzápětí.

Nakonec jsme dostali rozchod a já si usmyslel, že na rozdíl od ostatních, kteří už si zamlouvali sprchy, si konečně vybalím věci a počkám do chvíle před večerkou, než se půjdu vysprchovat. Lucy mi sdělila, že ani ona si ještě nevybalila, a že se na to tedy vrhne také.

No a teď sedím v chatce číslo dvacet šest a poslední věc, která mi zbývá vyndat z cestovní tašky, jsou dvě knihy, které jsem si vzal sebou. Nejedná se o nijak tlusté bichle. První knihu, která spatří pochmurné světlo obou lampiček, je Harry Potter a Kámen mudrců. Tuhle knihu už mám bez mála osm let a ještě nikdy se nestalo, že bych si ji nevzal sebou. Zkrátka, když chci zabít čas, sáhnu po Harrym. Druhou knihou je Těžko uvěřitelný příběh, k níž chovám opravdu zvláštní vztah. Přečetl jsem ji v tom strašném období a vážně mi pomohla překonat některé dny v klidu a pohodě.

Obě knihy položím na noční stolek a setkám se pohledem s Joshem, který přestal házet tenisákem do stropu a prohlíží si obě knihy se směsicí překvapení a pobavení.

„Čteš hodně?" zeptá se a protne tak nekonečné ticho, které narušovalo jen bouchání míčku o strop. Ani nevím, proč bylo takové ticho. Zřejmě usoudil, když se vrátil do chatky, že nejsem v takovém rozpoložení, v němž bych s ním mohl rozjímat o aktivitách, které nás čekají zítra.

„Jen, když nemám, jak zabít čas, což je většinou hlavně o prázdninách," odpovím, přičemž složím cestovní tašku a strčím ji pod postel. „Co ty? Čteš vůbec?"

„Překvapivě jo," odpoví hned a vyšvihne se do sedu, načež mě obdaří jiskřivým pohledem. „Většinou je to teda taky o prázdninách, když jsou všichni na dovolený a já dřepím ve městě a většinou jsou to hororový knížky."

„Horory? Ty čteš horory?" zeptám se nevěřícně. Jediný člověk, kterého jsem kdy poznal a četl horory, je můj otec. Ten je totiž zarytý fanoušek Stephena Kinga, čemuž se na jednu stranu nedivím. Je ostuda, že jsem od něj přečetl jen jednu knížku.

„Docela mě to baví, i když poslední knížka, kterou jsem četl, ve mně vyvolala takovej strach, že jsem tejden nevytáhl paty z baráku," zasměje se s nostalgickým výrazem ve tváři. I já se zasměji, i když mi dochází, že já vlastně horory číst nepotřebuji. Strach, který v sobě nosím je dostačující pro to, abych byl stejně tak ostražitý, jako hrdinové z oněch příběhů.

Naši zapálenou debatu o knihách a hororech přeruší tiché zaklepání a následné otevření dveří, ve kterých se objevuje Lucy s naprosto červeným obličejem. Což značí jen jedno. Někdo ji vytočil. A co tak pozoruji, nejedná se jen tak o podřadné vytočení, nýbrž pořádnou dávku.

„Můžu?" zeptá se, i když už dávno vešla a práskla za sebou dveřmi tak, že jsem měl pocit, že nakonec s Joshem budeme muset spát pod širákem. Celá chatka sebou totiž nebezpečně zatřásla.

„No jasný," odpoví ji Josh s úsměvem, který se mu dívka snaží oplatit, i když to vypadá, jako kdyby dostala žaludeční vředy a svou grimasou se jich snažila zbavit.

„Tak co se stalo?" zeptám se, zatímco nasupeně usedá na moji postel a jak se zdá, kdyby mohla, nejraději by rozcupovala veškeré povlečení a následně rozsekala postel na malinké kousíčky. Což je znepokojující, když už si moje zadnice celkem zvykla na to, že není tak měkká jako moje postel doma.

„Ta kráva, s prominutím před tebou," ukáže na Joshe, který se zdá napjatý z toho, co se chystá Lucy říct, „si s klidem vyházela jednu poličku mých věcí na postel a naskládala si tam věci jako make-up, pudr a další kraviny, kterých má požehnaně na tom debilním ksichtě. A když jsem se jí zeptala, jako co si to dovoluje, odpověděla mi, že tu poličku si zamluvila ona, už když jsme tam vešli, přitom jsem jí nechala, ať si vybere stranu a upozornila ji, že na moji stranu chatky si dávat věci nebude."

„A cos teda potom udělala?" zeptám se, protože je mi jasné, že Lucy, její prostořekost a výbušná povaha to nenechali jen tak.

„Vzala ty sračky a po jednom jsem to po ní začala házet," přizná se Lucy. „Mám takovej pocit, že jsem jí něco trefila do hlavy tak, že tam bude mít bouli."

Zničehonic se od naproti ozve neuvěřitelný výbuch smíchu, a proto se s Lucy zahledíme na Joshe, který je úplně červený, zakrývá si rukou ústa, zatímco jeho hrdlo vydává něco mezi skřeky vyjadřující problém s dýcháním, a vlčím vytím. Oči se mu zalívají slzami a já se neudržím a vyprsknu smíchy s ním. Má totiž strašně nakažlivý smích.

„Ty-ty jsi Trishe-Trishe udělala bouli na hlavě?" zeptá se mezi záchvatem smíchu Josh Lucy, jejíž koutky už také cukají. Červená z jejího obličeje mizí a při tom se blesky v jejích očích mění na pobavené jiskřičky.

„Jo, přesně tý krávě jsem udělala bouli na hlavě," odpoví se smíchem zrzka a způsobí svou odpovědí příval dalšího záchvatu. A tak místo, abychom nějak vyřešili počínající bouli naší maškarády, se naší chatkou ozývá nezastavitelná salva smíchu. A já si uvědomuji, že se v přítomnosti těchto dvou vysmátých magorů cítím opravdu dobře. Tak, jako ještě ani s Dominikem ne.