Slunce pomalu zachází za obzor a já se bezmyšlenkovitě poflakuji po okolí, zatímco ostatní jsou na chatkách a zapáleně komunikují o nových poznatcích. Já tak nějak nemohl zůstat v chatce, protože se mi všechno zdálo stísněné a nepříliš vábní pro to, abych tam zůstával. Jal se mě totiž špatný pocit za to, jakými pohledy mě profesoři a dokonce i někteří jedinci obdarovávali. Jedním z těch jedinců byla i Lucy, která na mě hned po ukončení akce naléhala, abych se otevřel a nepůsobil tak strašně stísněně. Naopak Nick jí řekl, ať mě nechá. Že pokud nechci, nemusím se představovat nikomu. Ostatně on na tom byl podobně jako já a neřekl o sobě také skoro vůbec nic. Myslím si, že to udělal právě kvůli mně, abych se necítil tak špatně.

Josh se zdál nadmíru znepokojený mým odchodem, protože to vypadalo, jako by i on chtěl tlachat o kruhovém seznamování. To byl možná také jeden z důvodů, proč jsem se rychle sebral a vypařil se slovy, že potřebuji trochu čerstvého vzduchu, i když jsem se uvnitř zdržel sotva pět minut.

Po konci seznamování jsme dostali osobní volno na vybalení věcí a prochození si okolí. Následovat pak měla večeře ve velkém jídelním salónu a pak nějaká aktivita, která se profesorům zdála hrozně zábavná. Vlastně jsem ani nevnímal, když popisovali, o co půjde. Upřímně, už jsem se těšil do postele.

Jdu, kam směřují mé nohy s hlavou sklopenou dolů. Mé boty nadnáší nepříliš silná a vysoká vrstva trávy, zatímco se mi pohled zatemňuje a zatemňuje. Může za to především fakt, že ze slunce už nezbývá viditelného víc, než jeho horní půlkruh, který pomalu mizí za vysokými stromy. A čím méně světla je kolem mě, tím víc se cítím hůř. Ani nevím proč. Zkrátka občas mívám stavy, v nichž se cítím tak strašně sám a nepochopený. Polemizuji často nad tím, co by se stalo, kdybych všem řekl, co se mnou je a proč jsem se tak změnil.

Té změny si totiž nevšímají jen ve škole ti, co mě znali před tím, ale také doma a pokaždé, když na to přijde řeč, jim odpovím, že se jim to jen zdá a se mnou je pořád všechno stejné. Děsím se dne, kdy jim budu muset sdělit, jakou změnou jsem si prošel a proč už nejsem tolik veselý a neběhám se srdcem na dlani.

Potají jsem sledoval několik filmů zabývající se touto problematikou a pochopil jsem, že na gaye většinu času šťastný konec nečeká. Ano, jsou to jen filmy, ale proč si každý režisér bere do hlavy, že pro gaye to nikdy nevypadá tak světle, jako například pro heterosexuály? To protože na tom jistě něco bude. A když si představím, jak asi bude vypadat můj konec, je mi z toho na zvracení.

Jistě, je asi zbytečné polemizovat nad koncem, když jsem ještě ani pořádně nevyřešil otázky týkající se mojí homosexuality. Nemůžu si být jistý, že jsem sto procentní gay, když jsem nezažil prakticky vůbec nic a navíc se mi líbí jen jeden jediný kluk, do něhož jsem shodou okolností zamilovaný. Přesto si tak říkám, co se stane, když i po tom, co ho přestanu milovat, to ze mě nevyprchá a já už takový zůstanu do konce svého života?

Sedám si na lavičku, která se nachází u vstupu do lesa a koukám před sebe na to volné prostranství, které pokryla tmavá přikrývka nastávající noci. Jsem jako ona. Tajemná a děsivá. Ne, že bych si připadal děsivý, spíš to tajemství, které v sobě dnem po dni dusím víc a víc je děsivé. Přestane být někdy děsivé? Možná. Možná pak nastane ta děsivější fáze. Odmítnutí od všech, které mám víc, než jen prakticky rád.

„Sám?" ozve se vedle mě a já leknutím nadskočím. Po těle mi naskočí husí kůže a hlas se mi zabodává do srdce takovou rychlostí, že ani blesky neprobliknou nebem tak rychle. Ve změti tmavých barev rozeznávám obrysy jeho dokonalého obličeje, který moje srdce nutí bít tisíckrát rychleji.

„Jo," vydechnu a pohled raději odvrátím, zatímco si sedá vedle mě. Řekl bych, že je ta lavička docela dost těsná, protože na svém těle cítím teplo toho jeho. Je tak vábivé, že bych si nejraději položil hlavu na jeho rameno a usnul. Je to však neslušné a nemístné. V našem věku určitě.

„Proč?" zeptá se vážným tónem a já odolávám nutkání na něj znovu pohlédnout. Křečovitě tedy zírám před sebe a pozoruji světla z chatek i z hlavní budovy, kde je mnohem víc oken, přes která proudí nažloutlá záře. Jsem docela zvědavý, jak velké to uvnitř bude.

„Potřeboval jsem si pročistit hlavu," odpovím mu upřímně a tak lehce, jak jen to jde. Za posledních pár hodin je tahle věta tak strašně lehko vypustitelná, že je to k neuvěření.

„Vidím, že některý věci zůstaly při starým," namítne věcně, čemuž se pousměji. Je to pravda. Když jsme se spolu bavili dříve, častokrát jsem potřeboval být sám, ale bylo to z přesně odlišných důvodů. Mým problémem byly holky, vztahy a první zamilování. Sledoval jsem totiž kolem sebe kluky, kteří byli buď zadaní nebo zamilovaní. Já však nikdy nepocítil ani jedno z toho a zajímalo mě tenkrát, jestli nejsem vadný. Později se ukázalo, že ne. Jsem jen převrácený.

„A co ty tady?" zeptám se znovu nadlehčeným hlasem. Ačkoliv by mnou měla jímat nervozita, cítím se příjemně, že zrovna on mi dělá společnost. I když to asi bude spojené s tím, že moje srdce patří jemu.

„Viděl jsem, jak sem jdeš, tak jsem si říkal, že bysme mohli pokecat," reaguje, „přijde mi, že k sobě máme pořád stejně daleko, i když jsme se jeden druhýmu omluvili."

Vím, na co naráží. Přesto je pořád moc brzo na to, abych ty bariéry jen tak bezostyšně zbořil. Dokud tu budou, budeme to cítit oba dva.

„Ta bariéra nezmizí ze dne na den," odpovídám na jeho poznámku o poznání těžším hlasem, „vždyť to sám moc dobře víš."

„To vím, ale přijde mi, jako by ses mi vyhýbal a nechtěl se mnou mluvit," jeho slova způsobují znovu bolest v hrudníku, přesto jen nehnutě sedím a poslouchám, jakými slovy bude pokračovat. „Často přemýšlím, co by se stalo, kdybych se tenkrát snažil zjistit, co se děje."

„Nepřišel bys na to," namítám ihned. Nechci, aby si dělal falešné naděje, že mi mohl nějak pomoci, když jsem si nemohl pomoci ani já. A nesvedl by to ani ten nejzkušenější a nejkvalifikovanější psycholog na planetě. To je vědecky dokázaná věc.

„Proč myslíš, že bych na to nepřišel?" zeptá se zvědavě a já cítím, jak se celé jeho tělo natočilo ke mně, zatímco skenuje profil mojí tváře. Mám chuť zavřít oči a vypustit veškerou realitu někam za sebe. Dostat možnost mu to říct bez toho strachu, který drtí mé vnitřnosti s každým dnem víc a víc. Nesnesl bych, kdybych ho ztratil nadobro. Ale to už jsem říkal.

„Dominiku," oslovím ho a nakonec se na něj podívám, aby pochopil, že svá slova myslím vážně, „ani já nemohl dlouhou dobu přijít na to, co je příčinou toho zpropadenýho problému. Nikdo o tom neví, kromě Lucy, která na to přišla sama. Ještě nejsem připravenej o tom s někým mluvit."

I v té tmě poznávám jeho zahloubaný pohled, kterým se mě snaží prokouknout a zjistit, v čem to celé vězí a proč si nemůžeme být tak blízcí, jako dříve. Co je příčinou té bariéry, kterou jsem mezi nás vystavil.

„Dobře," vydechne poraženecky po nějaké době a já obrátím hlavu zpět před sebe. Světla v budovách stále zesilují, což jen dokazuje, že noc opravdu přichází v plné síle a jak to tak na nebi vypadá, dnešní obloha se bude pyšnit úplňkem, který vypadá jako vystřižený z omalovánky. „Chci ale, abys mi slíbil, že se mi nebudeš vyhýbat."

„Ale já se ti nevyhýbám," podotknu na svou obhajobu s pohledem upřeným na ten fascinující úkaz na obloze, „kdyby jo, poznal bys to."

„Vyhýbáš se mi, protože se bojíš, že to zjistím," odmítá moje tvrzení a zaskakuje mě zcela nepřipraveného. Pokud je na mě tolik vidět strach z toho, že to zjistí, co lze ještě vyčíst z mého pohledu? Co dalšího vykouká příště, až se spolu budeme bavit? A s čím dalším nakonec přijde, než si složí celý obrazec dohromady? Zase tak těžká skládačka to totiž není, i když s jejím stvořením je to mnohem horší a bolestivější, než si dokáže představit. „Jenže, když mi to prozatím nechceš říct, nebudu se po tom pídit. Vždyť mě znáš a kromě toho, že se změnil můj názor na cigarety, jsem pořád stejnej! A pořád stejně se děsím dne, kdy naše přátelství skončí!"

„To už přece ale jednou skončilo," reaguji na jeho poznámku a znovu ho obdaruji pohledem. Rozeznávám v jeho očích bolest. Zřejmě jsem ho svou poznámkou zranil. Jenže to je pravda, oba jsme dopustili, aby se rozpadlo, a teď se akorát snažíme spojit uhlíky, které po tom velkém požáru zbyli.

„Něco ti povím, chlape," řekne a přisune se o něco blíž, což mě donutí se napnout a očekávat, co udělá, „neděláš mi to vůbec lehký. Naše kamarádství neskončí, dokud jeden druhýmu budeme chybět. A i když si myslíš, že jsem pokrytec, lhář a bůh ví co ještě, nikdy jsem to nevzdal. Pro mě jsi byl, jseš a budeš navždy jeden z mála lidí, u kterých jsem měl kliku, že se na mě nevybodli. A moje rozseklý obočí to jen dokazuje. A podle tvých pohledů usuzuju, že ani tys to se mnou ještě nadobro nevzdal. Takže se zvedej!"

Sleduji ho, jak se staví na nohy a namíří ke mně svou pomocnou dlaň. Moje srdce plesá pod tím, jak se jeho slova zapisují do mého mozku a já už teď vím, že si je před spaním budu v hlavě přehrávat stále dokola. Dokud neusnu. A ani tam od Dominika Garreta nebudu mít pokoj.

„A kam jdem?" zeptám se, zatímco opatrně vkládám ruku do jeho dlaně a celým mým tělem projede elektrický výboj, který by dokázal uzemnit i slona. Tak jednoduše bych si dokázal zvyknout na jeho mozolnaté ruce v těch mých. Jenže když svou ruku stahuje zpět k sobě, cítím, jako by mi odumřela nějaká končetina. Je to hrozný pocit.

„Večeřet a je mi jedno, jestli si k nám nikdo nesedne!" řekne odhodlaně a vydává se za světly, která vycházejí z chatek a hlavní budovy. Tak nějak tuším, že sami sedět nebudeme, ale Dominik bude mít pěkně těžké vydržet v přítomnosti Nicka. Přesto mě však blaží jedna věc. Přesně takového si ho pamatuji. Když něco chtěl, šel si za tím. Tak, jako v mém případě. Zatímco já to vzdávám, protože čím víc času s ním strávím, tím hůř se pak smířím s tím, až si někoho najde a zamiluje se.