„Tak třído," postaví se třídní profesorka před tabuli a všechny nás přejede svým milým pohledem. Máme tu čest, jak nám každý další profesor na této škole připomíná, mít za třídní tu nejhodnější učitelku, která se kdy na této škole objevila. A já nemohu víc, než souhlasit, protože nebýt jí, asi bych prvákem jen tak neprošel. „Sami dobře víte, že se blíží týdenní pobyt na lesní chatě, kde se budete seznamovat s praktickou výukou. Ráda bych vám teď rozdala instrukce, jimiž se budete řídit, protože samozřejmě nebudeme jediná třída, která se tam vydá, ale jede s námi také vedlejší třída."

Všichni, včetně mě, se nesouhlasně ozvou, jelikož je všem nadmíru jasné, že ačkoliv se snažíme spolu vycházet, navzájem se nenávidíme a snažíme se být lepší, než ti druzí. Nedá se říct, že by to jedné nebo té druhé nějak vycházelo, protože jsou časy, kdy se daří nám a jim ne a na druhou stranu se zase daří jim a my jsme na tom bídně. Už jsem si zvykl na to, že jednou je člověk nahoře a podruhé dole. Během loňského roku mi to život stačil ukázat velice jasně.

„Já ještě neskončila," přihlásí se znovu o pozornost profesorka s mírným úsměvem, neboť si je sama vědoma o rivalitě mezi námi. „Nejen, že s námi jede vedlejší třída, ale vy budete rozděleni do dvojic s nimi. Jeden člověk od nás a jeden člověk od nich vytvoří dvojici, v níž budete prakticky celý týden jako tým."

Tentokrát se třídou neozývá absolutně nic a všichni zděšeně a s otevřenými pusami koukáme na profesorku, která se začne smát. Ten smích se mi v uších ozývá ještě několikrát a nezní zrovna přívětivě. Spíš jako ďábelský smích. Jako by se nám mstila za to, že nás loni musela zachraňovat z několika průšvihů. Já se jich ale samozřejmě neúčastnil. Měl jsem totiž k řešení něco podstatně horšího a závažnějšího. Totiž sám sebe. A řeknu vám, byl nadlidský výkon zjistit, co to se mnou je.

Profesorka ze svého stolu bere štus menších papírů vzorně naskládaných na sobě, na nichž jsou jistě napsány ty poslední instrukce k onomu pobytu.

Když na mém stole přistane papír, beru ho okamžitě do ruky a začínám pročítat instrukce, stejně tak, jako moje spolusedící Lucy, s níž jsem se skamarádil na začátku tohoto roku, což není zas tak dávno. Může za to herbář, který jsme dostali jako dlouhodobý úkol až do jara příštího kalendářního roku. Přesněji do března. Lucy totiž zahlédla, jak beznadějný člověk, co se týče květin, jsem, a tak mi nabídla, že mi s tím pomůže, jelikož její rodina má celkem rozlehlou zahradu, na níž pěstují nespočet květin.

Samozřejmě, že jsme se s Lucy bavili už v prváku, ale nebylo to takové, neboť...Vlastně to ani nemám čím ospravedlnit. Spíš šlo jen o to, že jsem si procházel velmi těžkým obdobím, během něhož jsem s kamarády končil, než-li abych si nové hledal. To mě také přivádí k tomu, že s Dominikem už nejsme tak úžasní kamarádi, jako jsme bývali. Mrzí mě to, neříkám, že ne, ale myslím, že je to takhle lepší. Alespoň pro mě. Nemusím na něj tak často myslet, jako dříve.

„Jako vážně?" položí Lucy své instrukce na stůl a ukazováčkem píchne do bodu číslo pět. Spěšně proto zatřepu hlavou, abych vyhnal nežádoucí myšlenky a zahledím se na svůj papír.

Studenti z třídy A budou obývat chatku pouze se studentem ze třídy B. Žádná jiná varianta nepřichází v úvahu. Nadále na chatce nesmí být student z jiné chatky - a to již po osmé hodině večerní. Veškeré akce se konají v hlavním sále, jenž je přístupný do desáté hodiny večerní, na kterou také připadá večerka. Studenti po desáté hodině večerní nesmí ze svých chatek vycházet a to až do budíku, který připadá na šestou hodinu ranní.

Zvednu hlavu a zahledím se Lucyiných hnědozelených očí, v nichž se nachází spousta negativních emocí. Vsadím se, že kdyby mohla, papír profesorce vrátí s tím, že ten, kdo to vymyslel, si to celé může rovnou strčit někam. Ta představa mě docela pobaví, proto se moje koutky úst docela vyšvihnou nahoru, což Lucy ještě víc pobouří.

„Tobě to snad přijde vtipný?" osopí se na mě a uchopí své instrukce zpět před zrak a čte dál, aniž by čekala na mou odpověď. Nejsem z toho nijak vykolejený, protože za tu chvíli, co jí znám pořádně a bylo mi dovoleno nahlédnout i do jejího soukromí, vím, že brzy vychladne a nakonec se s ne moc krásnou vyhlídkou na lesní pobyt smíří. Ostatně jí také nic jiného nezbývá. Tedy pokud nebude nemocná a nebude mít výslovný zákaz od lékaře.

Jedním z aktérů, kteří už od začátku vykřikovali, že nikam nepojedou, byl právě Dominik, který už od začátku nebyl nadšený z týdenního pobytu někde uprostřed lesa. Moc dobře si pamatuji, že ačkoliv chodil na dlouhé túry se svou flegmatickou rodinou do lesů, chodil s nimi jen proto, aby si vypracoval nohy pro fotbalové zápasy. Věčně si mi pak stěžoval, jak ho ta příroda štve. Když mu bylo sděleno, že pobyt je povinný a omluví ho jen doktor, i on se musel smířit s největší pravděpodobností, že pojede.

Potěšilo mě, když se mě téhož dne zeptal, zda pojedu. Odpověděl jsem mu jen pokrčením ramen, protože jsem ještě nevěděl, zda do té doby neonemocním, a také jsem nechápal, proč se najednou tak stará.

„Koukej, má to ale i svoje výhody!" vyjekne Lucy nadšeně a najednou by ani člověk nepoznal, že ještě před chvílí byla naštvaná, aniž by k tomu měla sebemenší důvod. Večerky a vycházení z chatek bylo přece jen normálností všude. Jenže z vyprávění její babičky, s níž žije, jsem pochytil, že Lucy nikdy na žádném pobytě podobném táboru nikdy nebyla. Tudíž není nutno spekulovat o tom, proč je tak překvapená.

Lucyiin prst tentokrát míří na bod deset, na nějž se ihned přesouvá můj zrak, který byl doteď nevědomky zapíchnutý v Dominikových zádech.

Studenti si nemusí vozit jídlo navíc. Při příjezdu budou obdarování taškou všemožných pochoutek, díky kterým se snažíme předejít velkým útratám z kapesného studentů. Samozřejmě hlavní budova je vybavena bufetem či nápojovými a jídelními automaty. STRAVA JE HRAZENA Z TŘÍDNÍCH FONDŮ, STUDENTI BUDOU DOSTÁVAT SNÍDANĚ, SVAČINY, OBĚDY I VEČEŘE BEZ JAKÝCHKOLIV POPLATKŮ!

Nedivím se, že je poslední věta napsána velkými písmeny. Důvodem bude zřejmě fakt, že před dvěma lety se druhákům stalo, že si veškerou stravu, která jim byla podávána, museli platit sami. Důvodem byl prý nezřízený třídní fond. Nevím, co je na tom pravdy, ovšem ta velká písmena mi to jaksi potvrzují. Přece jen se někdy v téhle škole mluví alespoň špetka pravdy.

„Vypadá to, že hlady neumřeme," namítnu pobaveně, na což Lucy reaguje úsměvem od ucha k uchu. Je to totiž hotová labužnice a jít s ní do restaurace je přímo za trest. Většinou si objedná hned tři chody, které ochutnává hrozně dlouhou dobu a následně si objedná ještě dezert se slovy, že miluje jídlo. Já samozřejmě také miluju jídlo, ale v přiměřených dávkách a v restauraci nikdy nezůstávám do zavíračky. Proto vím, že s Lucy na jídlo půjdu maximálně tak ráno a nebo někam, kde mají opravdu omezený jídelní lístek.

„Schovejte už instrukce, ať se můžeme pustit do výuky. Hlavně nezapomeňte přinést seznamy alergenů podepsané vašimi lékaři. Máte poslední možnost. V sobotu ráno už od nikoho ten seznam nepřijmu!"

Dalo by se říct, že školní výuka mi utekla docela rychle. Většinu času jsem stejně přemýšlel o tom, s kým dostanu chatku. A hlavně, jak to tam bude vypadat. Přece jen bych nechtěl bydlet v nějaké chatrči, která je prožraná všelijakým svinstvem a kde je nábytek prožraný od molů. Takové podmínky by pro týdenní přežití nebyly asi úplně ideální. Myšlenky mi dokonce zajely i k Dominikovi a k tomu, jak on se ke všemu staví.

Dříve jsme si dokázali říct spoustu věcí už jen pohledem. Dokázali jsme odhadnout, jak se ten druhý v daný okamžik cítí, ale teď jsme jako cizí osoby, které navštěvují stejný ústav, stejnou třídu a dokonce spolu někdy prohodí i pár slov. Chybí mi naše přátelství, hlavně v těchto okamžicích, jenže čas už se nedá vrátit zpět a víme to oba dva.

Jestli jsem mu někdy řekl, co k němu od silvestrovské noci v prváku cítím? Ne, k tomu nikdy nedošlo, ovšem než jsem si to dokázal přiznat, trvalo mi to velice dlouho a byl to bolestivý proces, během něhož jsem kopal kolem sebe. A Dominik nebyl vyjímkou.

Snažil jsem si nalhávat, že on není osobou, do níž jsem zamilovaný, a tak jsem se to pokoušel vyřešit mnoha způsoby. Jeden z nejvíc bolestivých byl, když jsem mu do očí řekl, že ho nadmíru nenávidím, a že je jen obyčejný namyšlený parchant, co si myslí, že všechno může mít. A právě tato slova mezi nás postavila bariéru, kterou jsme nedokázali prolomit do dnes.

Kdybychom se spolu teď bavili a seděli vedle sebe, bylo by pro mě těžší úplně všechno. Nemohl bych se soustředit vůbec na nic, protože ta jeho vůně, s ničím nezaměnitelná, ty jeho neposedné kadeře, které dokázal zkrotit jen po opravdu dlouhé době, nebo ten jeho úsměv, by mě rozptylovaly natolik, že bych neměl šanci dokončit ročník. Jenže uvnitř by se mě nesnažilo zabít moje srdce, protože by jím bylo omámené a šťastné.

Krátce před začátkem velkých prázdnin jsem si konečně přiznal, co se se mnou děje a čemu nemohu zabránit. Frustrovalo mě ze začátku, že jsem jiný, jenže nejvíc mě bolela právě jeho ztráta, kterou jsem se ani nesnažil nijak napravit. A už vůbec jsem se mu nesnažil sdělit to, co o mě sama vydedukovala Lucy. Že jsem do něj zamilovaný. Tenkrát to na mě vybalila tak prostě a nezaujatě, že jsem byl až překvapen s jakým klidem to brala, i přesto že její rodina je vesměs plná křesťanů. Proto si jí držím blízko. Svým přístupem a svým vnímáním si mě dokázala naprosto získat úplně celého.

Zandávám do skříňky učebnice, které nebudu potřebovat, když v tom se vedle mě ozve nejistý pozdrav. Zaklapnu modrá plechová dvířka, přičemž zvednu batoh a zahledím se do těch kaštanových očí, které se mi objevují skoro v každém snu. Jeho pohled je nejistý a vypadá to, jako kdyby po mě něco chtěl.

„Ahoj," pozdravím nazpět docela jistým tónem, u čehož si přehazuji jednu přezku přes rameno a čekám, co z něj vypadne.

„Můžu jít dneska s tebou, po škole nemáme trénink, protože se kouč připravuje na ten pobyt, a tak jsem myslel, že bysme mohli jít spolu," navrhne a já se nestačím divit. Přesto se to snažím maskovat. S Dominikem bydlíme prakticky vedle sebe. Naše domy dělí jen tři další plus jejich zahrádky, což není zase tak moc. Dříve jsme spolu chodívali často domů, ale od poloviny prváku, kdy jsem mu řekl ta slova a on se dal na fotbal, jsme spolu už nikdy nešli. Ostatně si ani nejsem jistý, jestli je to dobrý nápad, protože si nebudeme mít co říct. On má svůj svět, který je plný holek, fotbalu a chlapských povídaček a já mám zase svůj svět, plný kluků, jídla a především jeho.

„Jako za starých časů," dodává po chvíli, když se neozývám. Pohlédnu mu do tváře a vybavím si, co mi v těch osudných minutách, kdy se naše silné přátelství rozpadlo, řekl. Už nikdy nic nebude tak, jako za starých časů. Mám chuť mu to říct a zničit i to veškeré semínko naděje na to, že by mě mohl mít alespoň ještě trochu rád. Jenže moje sobecká část musí vědět, že má ta vrátka ještě alespoň trochu otevřená a on je pro mě stále důležitou součástí. Pokud budu někdy někomu vyprávět svůj příběh, on v ní drží zásadní roli. Aspoň doteď.

„Proč ne," odpovídám nakonec dříve, než nad tím pořádně stačím pouvažovat. Budu jen doufat, že do toho nespadnu ještě víc, než už v tom jsem...