„Co by se ti hodilo víc?" zeptal se Charlie Bobby, když se rozjížděli pryč od Wollunquy. „Motel máme při cestě, ale můžeme to vzít třeba přes Pasadenu, tam vím o restauraci, kde nás rozhodně nebude nic rušit."

„To nejbližší," odpověděla Charlie bez váhání. „Nepotřebuju nic speciálního, nepotřebuju klid na práci... Jenom si chvíli někam sednout a dostat tuhle šílenost pryč z našich životů."

„Tak prostě vybereme namátkou. Třeba támhle? Vypadá to jako čajovna," ukázal Bobby o pár bloků dál.

Charlie jen přikývla, nic dalšího nedodala. Nohou nervózně poklepávala o podlahu auta, jako by tím snad mohla urychlit čas, než k čajovně dojedou.

*

V průběhu posledních hodin jediné známky Australákových aktivit představovaly události, které pro nezasvěceného vypadaly jen jako lapsy elektronických systémů.

Některé z bankomatů po celém světě vychrlily samovolně menší částky peněz.

Obskurní, skoro-až-východoevropská politická strana náhle přišla k prosperujícímu e-shopu, který podle všeho fungoval už několik měsíců a ke kterému se dotyčná strana rozhodně nehlásila.

Trollboti tu a tam trolili sami sebe navzájem a na fórech, která spamovali, se objevovaly vzteklé výkřiky typu „sejmout je všechny". Stejně nebyli odhaleni, protože se ani tyto nenávistné projevy nijak zvlášť nelišily od pravých projevů zastánců určitých státníků.

Vedle konspiračních videí o zlovolné podstatě rybky Dory se objevovaly podivné pokusy o odhalení upíří nadvlády nad Amerikou, světem a tak vůbec, ale mezi dalšími, podobnými, rychle zapadly, navíc vypadaly spíchnuté až moc ledabyle a narychlo i na poměry svých rádoby kolegů.

Na serverech online her se hráči mohli setkat se scénami, kde se objevoval hořící eukalyptus, bez ohledu na to, jestli se jednalo o svět ohně a ledu, nebo o vesmírné dobrodružství. Ti šťastnější mohli pak zahlédnout i do dálky prchající koaloidní stvoření s dýmající srstí.

Taky narostl počet zbloudilých e-mailů, ale to už skutečně nemuselo s ničím souviset.

Vážnější Duncanovy pokusy, na které si i v nabitém programu útěku před kódovými hellhoundy pokoušíel udělat čas, zatím dovedli docela dobře mařit IT specialisté bezpečnostních složek napříč světem – třebaže ani jim se nedařilo vypátrat fyzickou adresu toho podivného hackerského teroristy.

*

Po jednom etnickém podniku následoval druhý. Tady si zase zcela zjevně nedokázali vybrat, kterou ze zemí proslulých čajem vyberou, tak pro jistotu použili všechny. V této směsici blízkého a dálného východu vypadal Bobby... podle jeho oblíbeného příměru jako kus hovězího v bonboniéře. Nevěřícný výraz na tváři obsluhy zmizel, až když si objednal Masalu, jablečnou shishu a čekal, co a jestli vůbec něco vybere Charlie.

Sám si nedokázal představit, jak tu věc hodlá likvidovat, jestli fyzicky, nebo virtuálně.

Ale Charlie si neobjednala vůbec nic. Naopak hned s notebookem v náručí pospíchala kamsi do rohu.

Do uší si strčila sluchátka a s povzdechem, ale taky s jaksi zarputilým pohledem ve tváři zastrčila usb do počítače.

Chvíli se nedělo nic. Pak to vypadalo, že notebook postihla náhlá harddiscová zástava.

Obrazovka zčernala, větráčky sice jely na plný výkon, ale i tak se celý přístroj začal hodně rychle a hodně extrémně přehřívat.

Trvalo to několik vteřin. Pak se notebook přestal chovat jako před explozí a na černé obrazovce najelo nejdřív pár řádek kódu.

A nakonec slovo.

„DANY?"

Bobby mezitím pokuřoval vodnici a sledoval, co Charlie dělá. Do tohohle jí mluvit nemohl.

A Charlie se na okamžik zamračila, když notebook pod jejíma rukama zareagoval jinak, než čekala. Ještě víc se zamračila, když na monitoru naskočila zpráva.

Pohledem zatěkala ke kostnímu usb. Odolala pokušení vytrhnout ho z počítače, hodit ho na zem, párkrát na něj dupnout a ještě ho několikrát přejet autem. Pro jistotu.

Jenže místo toho...

„Těsně vedle," naklepala odpověď a prstem nervózně poklepala na nízký stolek, jako by odpověď měla přijít každou vteřinou.

Věděla, že nemá čas a věděla, že by neměla dráždit hada bosou nohou.

Ale ona nebyla bosá a Koala nebyl had.

Zavrtěla hlavou a zdvihla pohled od monitoru, aby zkontrolovala Bobbyho. Jen doufala, že si nevšiml jejího zaváhání a nebude jí pokládat otázky, na které neměla odpověď.

Zatím.

Na obrazovce se chvíli nedělo nic. Pak se zdálo, že začal konečně běžným způsobem startovat systém, jenže místo čehokoli běžného se na obrazovce objevilo videochatové dvojokno. Záběr na Charlie, samozřejmě, a hlavně vcelku zdařilý avatar Australáka, který tu nevypadal jako koala, spíš jako Terminátor s brýlemi.

„Máš být mrtvá," vyštěkl. „Už... nejméně potřetí. Co jsi provedla s Dany?!"

Když se na obrazovce videohovor objevil, Charlie se zamračila a znovu pohledem zatěkala k Bobbymu. Pak se vrátila k obrazovce. Nic neřekla, na tu výtku zareagovala jen pokrčením ramen. Samozřejmě, že si nemyslela, že to bude rychlé a bezproblémové, to by chtěla až moc.

Zadívala se do kamery. Pak zvedla ruku a zamávala. Po tváři se jí rozlil opravdový, a tak trochu zlomyslný úsměv.

„Sbohem."

Její rty se pohnuly a přesto nahlas nic neřekla, jen to napsala.

Pak sklopila pohled, z uší vytáhla sluchátka a videochat shodila na lištu, nechala ho ale běžet, aby se Australák mohl dívat na její práci.

Bude otázkou už jen několika minut, než se jí podaří Duncana vymazat z virtuální reality jednou provždy.

A ačkoli se na obrazovce Charliina laptopu děly jen pro laické oko nepochopitelné procesy, Sítí se začala šířit další vlna podivna.

Tentokrát se týkala snad veškerých online přístupných her, od světů Starcraftu po různé flashové blbinky. Všude probíhal lítý boj mezi těžce vyzbrojenou koalou s brýlemi, jíž se stále hojněji dýmalo z kožichu, a záhadnou rytířkou v zářivé zbroji – ta se v několika případech zastavila, aby se zeptala na cestu, když byl koalův ústup příliš rychlý.

Bobby Charlie sledoval jen koutkem oka. Tohle vážně nebyla jeho parketa a byl si jist, že ať dělá cokoli, ví, co dělá a to on by nevěděl. Taky nechtěl, aby měla pocit, že je pod dohledem, jako nějaké děcko.

Charlie ještě několikrát všechno zkontrolovala a nakonec otevřela okno videochatu, který sice stále probíhal, ale na druhé straně bylo jen černo a černo a ještě trochu černo. Chvíli jí zabralo, než se jí podařilo najít všechny rezidua a všechny stopy, které po sobě Duncan zanechal všemožně po Síti, ale nakonec vítězoslavně laptop zaklapla a vytáhla z něj kostní flashku. Hodila ji na zem a několikrát na ni dupla.

Pak shrnula do dlaní všechno, co z usb zbylo a zazubila se na Bobbyho.

„Asi... asi by to chtělo ještě něco udělat s tímhle," ukázala mu plné dlaně, jeden kousek kosti vypadl a skončil někde na stole. „Uznávám, že to nebylo zrovna moudré, ale bylo to silnější, než já."

„Posolit a spálit," zabručel Bobby. Všiml si úlomku a vrátil ho Charlie do dlaně, i když mu bylo jasné, že jak na tu věc dupala, muselo toho odletět víc.

Posolit a spálit. Jasně.

Charlie se ještě jednou podívala na zbytky elektroniky ve svých dlaních a pomalu zavřela oči. Nechala je chvíli zavřené, v duchu jí zaznívala směs nadávek a radostných výkřiků.

Když znovu oči otevřela, usmívala se.

„Uděláme to. Hned teď. Nebo za chvilku. Až... dopiješ čaj."

Zbytky flashky si sesypala do zadní kapsy kalhot, přesvědčená o tom, že klidně spálí i ty rifle, pokud to bude nutné. Z Bobbyho výrazu usoudila, že není moc nadšený jejím rozhodnutím nespálit zbytky kostní flashky hned, na druhou stranu... nebyl tu duch a nebyl to prokletý předmět. Duncan byl ukrytý mezi řádkami jedniček a nul. A co nebylo v online verzi, bylo zabudovaná do destiček v discu, které všechny tak efektivně rozšlapala.

Jakmle měla volné ruce, natáhla se po telefonu a odeslala krátkou zprávu Deanovi: „Duncan je mimo hru. Tvoje kolena by mohla začít fungovat. Najdi si někoho s kouzelnou rukou."

Počkala ještě chvíli na Bobbyho, celou dobu ale neklidně poklepávala prsty o stůl, jako by ho chtěla popohnat.

Venku pak z auta vzala sůl a další potřebné věci a nenápadně zmizela v jedné z postranních uliček vedle kavárny, o které byla přesvědčená, že už viděla horší věci, než to, co se chystala udělat ona.

Obsah kapsy s kostní flashkou hodila na zem, posypala a polila podpalovačem a zapálila.

Otočila se na Bobbyho, usmála se a s pocitem zadostiučinění chvíli sledovala plápolající oheň, než ho Bobby nakonec uhasil a připomněl jí, že mají na práci i jiné věci a tohle byl vlastně jen příjemný bonus za vyřešení celé Australákovy kauzy.

V autě si zase sedla na místo řidiče a než nastartovala, zkontrolovala ještě svůj telefon.

Žádná odpověď.

Povzdechla si a jen zadoufala, že Dean spí a to je důvod, proč neodpovídá.

Snad aby ty myšlenky dostala z hlavy, sešlápla plyn mnohem prudčeji, než by bylo správné. Nakonec se ale plynule zařadila do provozu ve městě.

Vztekle přitom mrmlala, protože vymotat se z Vegas zpátky na dálnici bylo ve výsledku mnohem těžší a trvalo to mnohem déle, než by se jí líbilo.

Když se konečně dostala na dálnici, všimla si, že Bobby si zase stáhl kšiltovku přes oči a ona tedy pro změnu ztlumila rádio, aby ho nerušilo.

A po pár hodinách projela okolo cedule s nápisem „Vítejte ve Fresnu".

Znovu rádio zesílila.

*

Nakonec věci došly tak daleko, že Claudie udělala něco, co by za normálních podmínek nebylo tak docela košer, ale... okolnosti ji k tomu dohnaly.

Zavolala Sandřinu manželovi, vysvětlila mu situaci co možná nejpříčetněji, aby sama nevypadala jako blázen. Že má obavy psychický stav jak Sandry, tak především malého Ethana. A podařilo se jí přesvědčit ho, aby chlapce přijel vyzvednout sám, dokonce přislíbil, že okamžitě s ním i se Sandrou vyhledá odbornou pomoc.

Že tady něco zmůže odborná pomoc klasického druhu, Claudia moc nevěřila, ale dokud čekala na vlastní odbornou pomoc, víc toho udělat nemohla.

Aspoň o tom sama sebe přesvědčila, zatímco po konci vyučování, když už byl Ethan v péči otce a snad i odborníků, vyrážela domů.

Od pana Singera měla poslední zprávu, že brzy dorazí, a ačkoli mu už posílala rozvrh, kdy a kde a bude k zastižení, pro jistotu teď ještě přidala krátkou zprávu, že případně čeká u sebe doma.

*

Do Fresna dorazili pozdě odpoledne, když Bobbyho probudila hlasitá muzika. Narovnal si kšiltovku, zamručel, jak si v rámci možností protahoval ztuhlé tělo. Když zkontroloval telefon, čekala ho zpráva od té ženské s případem, že bude doma a kde to je.

Tak nějak odnavigoval Charlie, takže to netrvalo dlouho a stáli před malým, pěkným domkem.

Bobby byl rád, že zatím nemusí hrát hru na FBI a cokoli jiného, protože se mu přece jen lépe fungovalo, když s ním lidé jednali narovinu.

Charlie se tvářila jako obvykle, když měla jednat s někým cizím. Napůl zmateně a napůl odhodlaně.

Bobby se pousmál a zazvonil.

Od chvíle, kdy dorazila domů, do chvíle, kdy se ozval od domovních dveří zvonek, Claudia stihla vypít dvě kávy, což byl normálně její denní průměr, ne hodinový. A třebaže si sedla nad přípravou na další vyučovací den, ve skutečnosti všechnu její pozornost zabrala složka s poznámkami a výstřižky.

Za dokonalou úpravu by sama sobě dávno dala A+, ale nedokázala zastavit mozek, který se horečnatě pokoušel najít spojitosti a řešení dřív, než dorazí někdo, kdo je k tomu povolanější.

Teď cítila stejným dílem úlevu, že tu věc bude moci přenechat profesionálům, a nervozitu, jakou naposledy zažívala v roli žákyně při zkoušení.

Otevřela dveře a s trochu křečovitým úsměvem si změřila dvojici před sebou.

Neznat už z dřívějška Gartha, asi by čekala něco trochu jiného, ale takhle...

„Zdravím," řekla, natáhla ruku nejdřív ke staršímu muži. „Pan Singer, předpokládám. A tohle je...?"

„Charlie," vyhrkla dotyčná až příliš rychle a příliš vesele. Stiskla Claudii ruku, vlastně ji div nevytrhla z té Bobbyho, a až v okamžiku, kdy ji ženě málem rozdrtila, si uvědomila, že se nechová úplně vhodně. Upravila si neexistující záhyby na košili a představila se ještě jednou: „Totiž... slečna Bradbury."

„Prostě moje parťačka," dodal Bobby. „Občas je něco jako Garth v sukních."

„Oh," vyklouzlo Claudii přece jen malinko šokovaně, ale rychle se zase srovnala. Ostatně, důležité byly teď jiné věci. A ta dívka působila sice potrhle, ale sympaticky. „Dobrá, já jsem Adamsová," řekla, málem před to taky přidala „slečna", zvyk ze školy. „Claudia. Pojďte dál. Udělám vám kávu, čaj?"

Možná se na ni přeneslo něco ze zmatečného chování slečny Bradbury, protože si najednou připadala, jako by poprvé v životě jednala s cizími lidmi.

„Kafe bude fajn," broukl Bobby. Když Claudia ustoupila do domu, následoval ji. V duchu si ji lehce analyzoval a byl si čím dál tím jistější, že tahle žena by ho sem netáhla zbytečně. Dům až pedantsky naklizený a funkčně zařízený, ona upravená a praktická... Byl docela zvědavý, co nasbírala za dokumenty za ta léta, po která tvrdila, že tenhle případ sleduje.

Claudia je usadila v malém obýváku, spojeném s kuchyní. Mezitím, co připravovala kávu, se jí podařilo trochu uklidnit. Pan Singer ani slečna Bradbury by možná nezapadli na schůzi školní rady, na druhou stranu ani náznakem nevypadali, že by se ji pokoušeli hodnotit, a to pro ni byla docela úleva.

Když byla káva na stole, donesla ještě všechny svoje materiály a složila je na stůl mezi oba náštěvníky.

„Je to, myslím, celkem přehledné," prohlásila. Možná by stačilo nechat je, ať se podívají sami, ale měla pocit, že by to chtělo něco dodat. „Začala jsem s tím teprve před několika lety. Sice jsem se tu narodila a ty věci se dějí ještě mnohem déle, jenže..." Pokrčila rameny. „Nejspíš víte, jak to chodí. Než se stalo to se slečnou Evansovou, ani mi nepřišlo na mysl, že je něco špatně."

Váhavě prstem poklepala na konkrétní místo v dokumentech.

„A u ní taky nikoho nenapadlo, že je něco špatně..."