Bobby nakonec nebyl gentleman a k Charlie do pokoje prostě vlezl. I kdyby mu nešlo o společnost a parťačku na případ, tak by ji měl někdo zkontrolovat. Její režim byl sice takový, že kolikrát jela nonstop dny a noci a pak dny a noci prospala, ale stejně.

Když ji vzbudil, zírala na něj jako čerstvě vyoraná myš, ale nakonec se zdálo, že je ráda – snad se trochu zbavila toho, co ji ve spánku pronásledovalo.

Nabídku připojit se k němu na cestě za případem přijala s povděkem, zvlášť když se dozvěděla, že se pojede do Kalifornie. Přece jen byl docela rozdíl mezi tím, když venku klesala teplota pod bod mrazu, a mezi příjemnými jedenácti stupni v noci. A ve dne okolo dvaceti...

Kdyby šlo o dovolenou, ne o případ, bylo by to úplně ideální.

A pak už byli na cestě, a přestože Charlie zatím zůstávala zvadlá jako nezalité spathiphyllum, byla s ním a to bylo pro Bobbyho v tu chvíli důležité.

Z přihrádky vytáhl kazetu s nahranými Murder Ballads, hodil ji do přehrávače a vzpomněl si, jak mu Cavea přehrával Dart.

Skoro prosebně hodil okem po Charlie, aby se probrala a zapředla hovor dřív, než se jemu podaří propadnout do toho sentimentálního hnoje, který se na něj zase jednou chystal.

Charlie měla hlavu opřenou o okýnko, pohled napůl upřený ven a napůl jím kontrolovala Bobbyho vedle sebe. Pořád ještě víc spala, než byla při vědomí. Nestihla se učesat, než vyjeli, přesto měla ve vlasech, stále ještě obarvených na blond, posazené velké sluneční brýle. Ty si teď sklepla na nos a střihla po Bobbym širokým úsměvem.

„Myslíš, že to bude na opalování?" zeptala se.

„Na opalování?" chytl se celkem vděčně Bobby. „Možná. A možná tam bude i na upalování."

Uchechtl se a pokračoval: „Když budeme mít štěstí, půjde fakt jen o magora, kterýmu hráblo a vystřílel svoji rodinu, no a pak budeme mít dovolenou. Ale pokud ne, tak to může bejt cokoli od ducha až po měňavce. Každopádně za pár hodin budeme muset někde zastavit a přespat, protože tě nechci nechat řídit takovou dálku a sám to v kuse nedám."

Charlie si posunula brýle na nose o trochu níž, aby na Bobbyho přes ně líp viděla.

„Bobby, víš, s kým mluvíš? Dokážu hrát celou noc a ani k tomu nepotřebuju RedBull. A pokud udržím pozornost, abych neprohrála jedinou bitvu a přitom udržela svoje království na vrcholu, znamená to, že udržím dostatek pozornosti na to, abych vydržela řídit celou noc a celý den."

Pokrčila rameny, brýle si postrčila zpátky na oči. Nohy si přitom vyhodila na palubku, jako kdyby už byli ve slunné Kalifornii a šlo o nějaký rodinný roadtrip.

„Ale samozřejmě" obrátila se na Bobbyho ještě, „pokud se tvoje záda potřebují vyspat na posteli, můžeme kdykoli zastavit."

Shodila si nohy z palubky a otočila se k Bobbymu, jak jen jí to pás dovolil. Položila mu ruku na rameno a znovu se usmála: „Chápu, že v tvém věku to není žádná sranda, sedět tak dlouho... staříku."

„Kolikrát jsi hrála po smrtelný otravě, dítě?" přistoupil Bobby konečně na její popichování. „A neříkej, že postel, jídlo a tyhlety věci nejsou lepší, než čtyřiadvacet hodin za volantem?"

Letmo zkontroloval telefon v držáčku, ale žádná zpráva, nebo cokoli, co by ho mělo znepokojovat nebo přinutilo zrychlit tempo přesunu tam nestrašilo. Po té poslední smsce od Claudie, která tedy poměrně strašidelně působila.

Charlie se na oko zamyslela, sundala si brýle a položila je na palubní desku. Ještě chvíli zůstala mlčet, mezitím se otočila znovu po směru jízdy, pohled chvíli nepřítomně upřený před sebe, snad jako kdyby se jí Bobbyho slova dotkla mnohem víc, než jen nevinné popichování. Až potom jí na tváři znovu naskočí úsměv: „Jednou to bylo po Comic-Conu. To se taky počítá jako otrava. Svým způsobem."

Bobby pokrčil rameny, pohled upřený před sebe.

„Jak říkám, Bobby," oslovila ho Charlie znovu, jménem. „Klidně můžu řídit, klidně můžeme zastavit. Jenom mě napadlo, že tyhle případy většinou... no, spěchají."

„Většinou," přikývl Bobby. „Ale ta ženská říkala, že minule byly mezi jednotlivejma útokama několikadenní pauzy. Tak snad to má zmapovaný tak dobře, jak to vypadalo. Na laika se zdála... pečlivá a informovaná."

„Tak jo, staříku, zastavíme," řekla Charlie, znovu si vyhodila nohy nahoru, zavrtěla se, jak hledala pohodlnou polohu. „Jenom kvůli tobě. Aby tě nebolela záda a tak."

Záda nebo ne, nakonec to zapíchli až zhruba v půlce cesty, v motelu s příznačným názvem Partway. Vypadalo to tam jako v tisícím a prvém americkém motelu. Součástí byla i malá kantýna, kde pořídili něco k snědku a tentokrát proti všem zvyklostem Bobby objednal dvoupokoják.

Protože... dáma si zaslouží soukromí a on sám sobě slíbil, že i přes ten exces s útěkem na North Platte jí dá tolik volnosti a důvěry, kolik jen bude potřebovat.

Když se zabydleli, ze zvyku zkontroloval mobil a tentokrát tam zprávu nalezl. Od Deana.

Chvíli na ni nevěřícně koukal a pak telefon odhodil na stůl.

„Krucinál!"

Až pozdě si uvědomil, že se na něj Charlie dívá.

Ta po zívnutí, které se pokoušela nenápadně maskovat, k Bobbymu upřela pozornost po jeho zaklení. Zamračila se a Bobbymu věnovala jeden z těch pohledů, které mluví samy za sebe. A rozhodla se prostě zírat tak dlouho, dokud se Lovec sám nerozmluví.

Bobby měl pocit, že se mu snaží vykoukat díru do hlavy, ale nechtěl ji hned srazit tak špatnou zprávou.

„Chm," udělal. „Charlie, ty a Bela, jakej máte vztah?"

Charlie se nepatrně zamračila, protože si napřed nebyla jistá, kam Bobby tou otázkou mířil. Jako kdyby zapomněla, v jakém světě žije... Místo další podezřívavosti a temných myšlenek se usmála a zvedla ruce v obranném gestu: „Nevím, co ti o mně Dean řekl, ale Bela není úplně můj typ, jasný? Víc se mi líbí holky s tmavýma vlasama."

Teď se zamračil pro změnu Bobby, než mu to došlo. Rozesmál by se. Jindy a za jiných okolností

„Sakra, ne," řekl teď místo toho. „Takhle jsem to nemyslel. Kamarádky, nebo jste se moc neznaly?"

Charlie ztuhnul úsměv na tváři ve stejný moment, kdy Bobby použil minulý čas. Mohla to být jen maličkost, mohlo to být jen přeřeknutí. Přesto se přestala usmívat a sklouzla na židli o něco níž.

„Něco se stalo, že jo?" pípla tiše.

Bobby si to podřeknutí uvědomil příliš pozdě.

„Stalo..." zopakoval. „Vím, že měla řešit nějaký rodinný záležitosti. A teď Dean píše, že jsme ji ztratili a ptá se mě po nějakým Lovci, kterýho nejspíš neznám."

Natáhl k Charlie ruku: „No tak... víš, že tady u nás je jen málo věcí tak nejistejch, jako smrt."

„Rodinný záležitosti?" Charlie se okamžitě zamračila ještě víc. Zároveň se zapřela nohama o podlahu a na židli se zase posunula výš, skočila Bobbymu do řeči: „Není náhodou její rodina mrtvá? Protože ji sama zabila? Teda vlastně... skoro sama?"

Jenže další Bobbyho slova ji umlčela. Beze slova zamrkala, zvedla se. Na záda si hodila batoh, který se jí celou dobu válel u nohou, zamumlala něco jako omluvu a zmizela Bobbymu z dohledu.

Když dorazila na pokoj, vztekle mrskla batohem na druhou stranu místnosti, jako by si neuvědomovala, co všechno je v něm. Teprve když se ozvala tupá rána, její mozek začal znovu pracovat. Nahlas zaklela, přitom se hřbetem ruky snažila stírat slzy, které se objevily zničeho nic a ona vlastně nevěděla, kdy.

Dřepla si na zem k batohu, ze kterého nejdřív vyndala notebook. Ten se po otevření rozlomil na dvě půlky, v každé ruce jí zůstala jedna. Znovu zaklela a obě půlky odhodila za sebe. Z batohu pak vyhrabala i flashku, která na první pohled vypadala neporušeně a nezničeně, ale Charlie neměla jak ověřit, nakolik je skutečně funkční.

Nakonec vylovila i telefon, kterému se snad zázrakem nic nestalo. Na obrazovce blikala nepřečtená zpráva, kterou teď přelétla pohledem: Dean se zajímal, co a jak.

Charlie si znovu setřela slzy, po čtyřech se přesunula k posteli, o jejíž bok se nakonec opřela. Ještě jednou, naposledy si otřela vlhkost z očí, aby na mobil lépe viděla.

„Všechno v pořádku. Bobbyho poslouchám jako vycvičená fenka. Sedni, lehni, aport. Flashka je v pořádku. Co ty, jsi v pořádku?"

Odpověď na její zprávu přišla obratem.

„Jasně, všechno okay. Kam přesně jsi tu věc schovala? Podle Castiela bychom v té knize mohli najít odpověď na můj problém."

Charlie zůstala nevěřícně zírat na mobil ve svých rukách. Pak ho odhodila na druhou stranu místnosti, jako kdyby byl otrávený.

Může být vůbec telefon otrávený?

„Ne, ne, ne, ne!"

Pohledem zatěkala ke svému roztřískanému laptopu a zoufale si chytila hlavu do dlaní.

„Ne, ne, ne!" zopakuje, jako by jí ta dvě písmena mohla pomoci.

Tohle není Dean. Je to ON.

Dean by po ní nikdy nechtěl, aby tu knihu znovu použila. Místo toho by jí poslal další rozkaz, aby ji zničila.

Její myšlenky se rozběhly všemi směry, jedničky a nuly jí doslova skákaly před očima, jak zvažovala všechny svoje možnosti.

Svoje zatraceně omezené možnosti, protože někdo tu háže batohem přes celou místnosti.

Batoh!

Dohrabala se k němu a vytáhla štos bankovek, který si zastrčila do zadní kapsy kalhot. Popadla ještě telefon a vyběhla na chodbu motelu. Ihned zamířila k recepci, kde v tuhle hodinu nebyl nikdo z hostů.

„Potřebuju použít váš počítač. Jen na pár minut," usmála se na dámu v nejlepších letech, která vypadala otrávená životem. A ještě víc otrávená tím, že se ji Charlie odvážila vyrušit.

„Tohle není internetová kavárna," odpověděla podrážděně a znovu sklonila pohled k časopisu před sebou.

Charlie zalovila v zadní kapse kalhot a na časopis položila několik bankovek. Dáma zvedla pohled, ale jen na chvilku. Pak popadla bankovky a letmo je přepočítala.

„Jen na chvilku, vážně," poprosila ještě Charlie a receční nakonec souhlasila. Vzala svůj časopis a uvolnila Charlie místo u starého stolního počítače.

„Děkuju," křikla ještě Charlie za dámou a pak se konečně posadila k počítači. Protože svoji online databázi musela vymazat, chvíli jí trvalo, než se jí podařilo nabourat se do sítě, kterou sama vytvořila ve svém paranoidním strachu.

V bunkru v tu chvíli musela zhasnout všechna světla, když vypadla elektřina. Notebooky a telefony pravděpodobně budou ještě chvíli fungovat, ale internet by měl spadnout.

To ale Charlie nestačilo. Pokračovala, ztracená v digitálním svědět. Minimálně v jejím pokoji byly nainstalované rušičky, tam by měl být Dean v pořádku, ale ona věděla, že bez cizí pomoci se tam teď nedostane. Stejně jako věděla, že nemá možnost, jak mu bezpečně předat zprávu.

Přesto odeslala e-mail, zamaskovaný jako reklama na Busty Asian Beauties. Pokud bude Dean pozorný, mezi obrázky si může všimnout ukrytého vzkazu: „Můj pokoj je bezpečný, Ch."

A protože víc už nezmohla, nakonec pustila recepční zpět na její místo, ještě jednou poděkovala a zamířila zpět do pokoje. Celá se třásla.

Bobbyho přítomnosti se opět vyhnula. V ruce pevně držela svůj telefon, jako kdyby na něj mohla a měla přijít odpověď každou chvíli.

Jakákoli odpověd.

Místo jakékoli reakce, jakou by si jen Charlie dovedla představit, se venku, na dostřel oknům motelu, krátce zablesklo a v celé oblasti zakolísalo napětí.

O pár hodin později se po okolí začali potulovat dva muži vojenského vzezření, totálně dezorientovaní a nepamatující si, jak se tu ocitli, co tu chtějí, jak se jmenují a kdo je právě prezidentem.

To však bylo vedlejší, alespoň pro Charlie. Před tou se především krátce po záblesku objevil Castiel, zamračený a uspěchaný. Jen aby pronesl mírně kryptické oznámení: „O všechno je postaráno." a zase zmizel.

Mezitím si Bobby lámal hlavu myšlenkou, že šetrné podávání špatných zpráv asi nebude jeho silnou stránkou. A myslel i na Belu. Přestože s ní měl svoje zkušenosti, tak nějak věřil, že se napravila a to, co se jí teď stalo, si nezasloužila. Jenom to nejspíš nedokázal prožívat tolik, jako lidi, kteří s ní v bunkru strávili víc času.

Navíc v životě koukal už do tolika hrobů, že asi dost... otupěl.

Chápal Charliin odchod a litoval, že on sám už nemá, kam víc by utekl. Všude by ho strašilo to divné pomyšlení na to, že Charlie není a nebude Sam a že se s ní nikdy nenaučí jednat.

Až zakolísání proudu probudilo jeho instinkty Lovce. Sáhl po pixle se solí a revolveru, vyšel do předpokoje a zaklepal na dveře Charliina pokoje.

„Charlie, jsi v pořádku?"

Charlie nestihla nic, když se před ní objevil a znovu zmizel Castiel. V ruce stále držela telefon, doufala, že na něj přece jen přijde zpráva, která ale nepřicházela... Místo toho se ozvalo jen klepání na dveře a Bobbyho hlas, který ji alespoň částečně vrátil do reality.

„Jo!" křikla zpátky jednoznačnou odpověď.

„Vážně?" zavolal zpátky Bobby. „Něco se tu děje, něco, co není úplně přirozený... Máš u sebe sůl a... prostě takový ty potřebný věci?"

Charlie pohledem zajela k batohu na druhé straně pokoje, kde kromě čistého trika, několika párů ponožek a pár kousků spodního prádla vlastně nebylo nic užitečného. Pak se podívala na telefon ve své ruce.

S povzdechem udělala pár kroků ke dveřím, natáhla se po klice a otevřela.

„Nic se tady neděje," řekla. „Byl to jenom... Castiel."

Pronesla to jako by nic, jako by to byla úplně všední věc, něco, co se děje každý den nejmíň pětkrát.

Bobby se zarazil, strčil revolver za opasek. Pixlu se solí ale stejně Charlie vrazil do ruky, ve které nedržela telefon. Pro jistotu.

„Castiel?" zeptal se. „Co chtěl? Je něco s Deanem?"

„Ne," zavrtěla Charlie hlavou, pixlu se solí zvedla do výšky svých očí a nechápavě se na ni zadívala. „Ne, právě naopak. Všechno je v pořádku. Asi. Tak nějak."

Bobby se zatvářil udiveně. Ne, že by dneska něco chápal.

„Nebudu tvrdit, že je tohle normální," řekl. „Ale nechtěla bys mi říct, co se tady, ksakru, děje?"

Jakmile padla ta otázka, o které věděla, že je jen otázkou času, než padne, sklopila Charlie pohled. Skousla si spodní ret a přitom Bobbymu naznačila, aby vešel do jejího pokoje a nepostával jen tak ve dveřích. Normálně by pronesla i nějakou nevtipnou poznámku o tom, že její pokoj je stejný, jako všechny motelové pokoje, že v něm neschovává žádného skřítka, že její spodní prádlo se neválí po podlaze a že i kdyby někdo otevřel bez klepání, pravděpodobně by ji nachytal jen přitom, jak hraje nějakou hru nebo kouká do stropu a snaží se předstírat spánek.

Jenže dneska pro ni nebyl čas na vtípky, takže se místo toho jenom prosmekla kolem Bobbyho, zavřela za ním dveře a z minibaru pak vytáhla láhev, kterou Bobbymu strčila do ruky – následně mu ji zase sebrala, pořádně upila a teprve potom mu ji znovu podala.

„Co se tady děje, to je... docela ošemetná otázka," vypravila ze sebe konečně. Jako lev v kleci přešla z jedné strany pokoje na druhou, přitom ale znovu mlčela. V hlavě se pokoušela zformulovat slova tak, aby dávala smysl, jenže najednou nic nedávalo smysl.

Zase.

Pořád.

„Někdo mě hacknul," dostala ze sebe nakonec. „Nevím, jak. Nevím, kdo. Ten někdo... hm... ten někdo chce něco, co mám jenom já a co jsem asi měla zničit, když mě to zabilo poprvé."

Zvedla pohled k Bobbymu, jako by ho prosila, aby přišel s něčím povzbudivým, místo hromady nadávek, které očekávala. A které si zasloužila...

Bobby chvíli čekal, trochu zmatený tou šarádou s láhví, ale když se dívka rozpovídala, musel se napít taky.

Nakonec se posadil ke stolu, opřel si ruce o kolena.

„Jo, děvče," povzdechl si, „povídáš sice hezky, ale pro někoho, kdo byl pár let u ledu, docela naprázdno." Pokusil se pak zformulovat otázky, které by ho trochu uvedly do obrazu: „Asi první věc... Co je to něco a proč tě to zabilo?"

„Ehm, otázka: Kniha Prokletých?" nadhodila Charlie zdánlivě lehce, ale ve skutečnosti se v ní všechno svíralo. Měla vlastně dojem, že se s Bobbym už o knize bavila, krátce po jeho zmrtvýchvstání, ale netušila, nakolik si to Lovec pamatuje.

Bobby byl ale hned doma: „Sakra, zase tohle? Nemluvili jsme náhodou o tom, že se toho máš zbavit, jak jen to půjde? Víš kolik lidí – a nelidí – by dalo cokoli, aby měli tu knihu a něco, co jim ji pomůže přečíst? Počítám, že ten poprask v North Platte s tímhle měl co do činění, řekla jsi, že je to tvůj malér."

Charlie sklopila pohled, přestože jí to nepomohlo uniknout Bobbyho slovům. Jen přikývla, zamumlala tiše něco jako „jasně, máš pravdu"... Ale přitom oběma muselo být jasné, že se té knihy zase nezbaví.

„Myslím, že rodina Stynů už neexistuje. Ne potom, co mi udělali," řekla tiše, zvedla hlavu a zadívala se na Bobbyho. „Dean... On... On měl v té době Kainovo znamení."

Zase hlavu sklonila a pokračovala v tichém mumlání: „Taky to byla první věc, kterou jsem zkontrolovala. Americká větev Stynů je pryč. Ale... Někdo tu knihu chce a já si myslím, že jsou to zase oni."

Bobby poslouchal s přimhouřenýma očima, znovu se napil z láhve a zavrtěl hlavou: „Styni byli rozlezlí po celým světě. Je dost velká pravděpodobnost, že jestli v Americe nezůstal ani jeden, převzal iniciativu někdo ze zámoří. Pokud je to pravda, máme před sebou hodně mocnýho nepřítele. Možná tak, že i Dick Roman proti tomu byl ubohej břídil." Povzdechl si. „Jestli si to dobře pamatuju, tak máš pár stránek a klíč k překladu. Víme, kde je samotná kniha?"

Charlie se zamračila, protože... Protože vlastně nevěděla.

„Já... Umřela jsem, Bobby," špitla. „Nevím, co s tou knihou bylo dál. Nevím, jestli ještě fyzicky existuje. Nikdy... Nikdy jsem to nezjišťovala. Neměla jsem proč. Nechtěla jsem."

Pak jen krátce přikývla: „Mám klíč, mám pár stránek."

„V pořádku, děvenko," zabručel Bobby. „Nic ti nevyčítám, ale pokud existuje možnosti, že oni tu knihu mají, vážně by bylo nejlepší ten klíč zničit. Naštve je to, půjdou nám po krku, ale budeme mít jistotu, že se jim to nedostane do pazour."

„Ten klíč mám tady," pousmála se Charlie a prstem si poklepala na hlavu. „Jsou to jenom nějaké poznámky, co jim nebudou k ničemu, to nejdůležitější mám v hlavě."

„Takže vlastně chtějí tebe," konstatoval Bobby. „Otázka je, jestli to vědí. Každopádně, jestli tě hackli, můžou tě sledovat kdekoli, kde máš telefon, nebo se přihlásíš do sítě. A přestali by akorát, kdyby si mysleli, že jsi... mrtvá."

„Nemyslím si, že by přestali," zavrtěla Charlie hlavou. „Po North Platte si myslím, že mají i druhý plán. Pomstu. Za vyvraždění rodiny. Ale..." Pokrčila rameny a rozhodila rukama. „Já vlastně nevím. Nikdo tam nebyl. Jenom ta pošahaná Hadí žena, ale vsadím se, že ona ten hacker není."

Znovu obkroužila celý pokoj a tak trochu závistivě se podívala na láhev v Bobbyho rukou. Nakonec svoji obchůzku ukončila u minibaru a vytáhla si další lahvičku špatného alkoholu.

„Nevím, kde ten hacker je," pokračovala v hovoru. „Je lepší, než já. Nemůžu se k němu dostat. A taky... hm... taky se mu podařilo nabourat se do bunkru. Psal mi z Deanova čísla."

„Takže dost pravděpodobně hlídá všechny naše telefony," vydechl Bobby, plácl se dlaněmi do stehen. „Kruci! To je dost v háji, protože já budu moct změnit číslo až ve chvíli, kdy se spojím s tou ženskou ve Fresně. Tohle ještě dořešíme operativně. Měli bychom teď aspoň něco naspat, protože... ani tam to asi nebude žádnej med. Kdybys cokoli potřebovala, budu vedle buď čumět na televizi nebo spát." Znovu si povzdechl: „Škoda, že se tu Cas nezdržel dýl, mohl vzkázat pár věcí domů."

„Jo," kývla Charlie. „Ale můj pokoj v bunkru by měl být bezpečný. Před časem jsem tam... hm, řekněme, že jsem si hrála." Hrála v panické hrůze a paranoie, ale to už nahlas neřekne. „Poslala jsem Deanovi zašifrovaný vzkaz. Je tak jednoduchý, že by ho měl i Dean najít. A zároveň tak jednoduchý, že tam snad nikoho jiného nenapadne nic hledat."

Pokrčila rameny.

„Ale můj pokoj je chráněný i proti andělům, mám pečeť na dveřích," dodala ještě a znovu pokrčila rameny. „A oni to tam nějak zvládnou. Musí. U mě v pokoji budou v bezpečí." Sama sobě přikývla a pak k Bobbymu natáhla ruku: „A co se týče tvého telefonu, nech mi ho tady. Něco vymyslím."

„V tomhle oboru neexistuje paranoia, ale jen důvodný obavy," zabručel Bobby a podal Charlie telefon. Jak byl docela v klidu, když opouštěl bunkr, tak teď by se nejradši otočil a jel zpátky. Jenže byl v první řadě Lovec a případ počká.

Charlie si vzpomněla, že mluví s mužem, který proměnil svůj sklep ve zpropadený kryt před vším nadpřirozeným. Zavrtěla hlavou, blonďaté vlasy se jí rozletěly kolem obličeje, nepatrně se usmála. Převzala telefon, zatím ho strčila do zadní kapsy kalhot a nakonec ještě ukázala prstem do rohu místnosti, kde ležely dva kusy jejího laptopu.

„A taky se pak po cestě musíme stavit pro něco... nového."