Relokační tábor Manzanar, Kalifornie, březen 1943

Noc bez hvězd, zamračené nebe. Nízké domy, uvnitř jednoho ze čtrnácti tady, v jedné místnosti visel těžký, vydýchaný vzduch. Ve tmě se ozývalo tiché mumlání neklidných spáčů. Přestože se tu všichni snažili žít co možná nejlepší a nejdůstojnější život, přestože to za dne vypadalo skoro v pořádku, noci byly hřištěm nočních můr.

Na jednom z lůžek se choulila dívenka zhruba čtyřletá, ale ve spánku vypadala ještě mladší. Zpod víček se jí draly slzy.

„Hi, Kari, bye, Kari!"

Dětské hlasy, které zní vesele, ve skutečnosti jsou to ale nože a ostré břitvy a nedá se před nimi schovat.

„Špioni! Všechny vás postřílej!"

Zrzavý kluk, ústy napodobuje střelbu z kulometu.

„Hi, Kari-omáčko!"

„Je to Hikari, ne-"

Zbytečný pokus o obranu, nechat si alespoň správné jméno, když všechno ostatní je pryč. A pak se snaží schovat u mámy, zatímco otec podivně zlomeným způsobem – ani stopa po obvyklé ráznosti – odhání tu bandu posměváčků.

Taky zbytečně, všechno je zbytečné, protože tahle dětská smečka, ke které Hikari patřila tak samozřejmě, že jí nikdy nepřišlo na mysl, že by to mohlo být jinak, už není její, prakticky přes noc se všechno změnilo. Jediné, co není nepřátelské, je rodina, matka a otec a bráškové. A oni všichni jsou prašiví a nechtění.

Nepřátelé.

A jejich dům už není jejich dům, všechno je jeden velký zmatek a strach...

„Hi, Kari, bye, Kari, už se nevracej!"

Probudila se po boku stále tvrdě spící matky, do pláče a nutkání utíkat.

Místo toho si vzpomněla na vyprávění babičky, která sem s nimi přijela, a kterou odnesly strašné mrazy před nějakou dobou a přesto ji tu svým způsobem zanechaly.

Dětská ústa začala úpěnlivě šeptat prosby o vysvobození z nekončící noční můry.

Třikrát opakovaná věta. Hikari zírala do tmy, s nadějí a důvěrou. U lůžka se objevil stín, nezřetelná postava. Kdokoli, kdo by po ní zrovna nepátral, by ji snadno přehlédl jako hru světla a stínů.

Sklonila se k dívce, osušila její slzy.

Další šeptání, stíny okolo postele se znásobily. Okamžik temnoty, z níž zazníval tlumený pláč a zpěv.

O několik chvil později vymizelo všechno neobvyklé a malá Hikari usnula tvrdým spánkem beze snů.

Jefferson Elementary School, Fresno, Kalifornie, současnost

Nastal konec vyučování a pro Claudii Adamsovou, drobnou plavovlásku středního věku, také konec pracovní doby. Dneska ji nečekaly žádné přípravy a schůze, potřebovala si zařizovat osobní věci, alespoň jeden den v týdnu.

Trochu roztržitě – nahlížela přitom do diáře v telefonu – kličkovala mezi povykujícími dětmi ke svému autu.

První záležitost, která se tvářila jako potenciální zdržení, se vynořila z na první poslech splývající masy ruchu a pokřikování.

„Můj táta střílí takový, jako je tvůj táta!"

Claudii chvíli trvalo, než jí to seplo, přece jen byla po celém dni docela unavená. Zvedla oči od telefonu, zastavila se. Vzápětí se neomylně zaměřila na partičku čtvrťáků opodál.

Všichni čekali na odvoz. Jeden z nich ale tak nějak naléhavěji.

„Ručníkáři!"

„Proč se neseberete a netáhnete k sobě domů?!"

Claudia krátce zavřela oči, jako by ji ta slova zasáhla stejně, jako jejich adresáta, malého, zamračeného tmavovlasého chlapce. Krátce zapátrala v učitelské paměti.

Ano, jmenuje se Isa a kdyby ti malí pitomci znali význam toho jména, možná by-

„Sami jděte domů!" pokoušel se chlapec bránit, až příliš tiše, neúčinně.

Už už by došlo na strkanici a něco horšího, ale Claudia mezitím přestala s vnitřním rozborem abrahamovských náboženství a postavila se vedle toho malého Ježíše.

„Tak to by snad stačilo, pánové!" použila svůj nejpřísnější tón. Na šesťáky by možná nezabral, ale tohle byly přece jenom ještě... děti.

Zatímco ostatní rozpačitě zmlkli a šoupali nohama, pokud možno nenápadně se odtud snažili zmizet, vůdce celé partičky, zrzavý drzounek, ke Claudii zvedl oči a na pár vteřin to vypadalo, že něco odsekne. Nakonec z něj vypadlo jen: „Jsme jen tak blbli, slečno Adamsová."

„Takovéhle blbnutí si pro příště odpustíte, Michaeli Carvere," oznámila mu Claudia a pohledem ještě přejela ostatní, jako by jim dávala najevo „všechny si vás pamatuju a znám vaše rodiče". „Pro podobné chování není místo ani na téhle škole, ani nikde jinde, je ti to jasné?"

„Aaa, jen jsme tak blbli, že jo, Isi," zkusil zrzek najít podporu u svého předešlého cíle, ale ten jen pokrčil rameny, pohled zavrtaný u špiček svých bot.

„To mě nezajímá," oznámila Claudia chladně. „A myslím, že tu máš odvoz, Michaeli, takže běž. A jestli tě ještě jednou-"

Chtěla mu oznámit, že příště to bude na delší promluvu do duše, protože toho se tihle kluci báli nejvíc, ale jednak pro zrzka „takže běž" znamenalo něco jako startovní výstřel, jednak se objevilo druhé potenciální zdržení.

Claudia si jí nejdřív vůbec nevšimla, byla příliš zaměstnána řešením toho malého konfliktu, ale nejspíš tu postávala celou dobu.

O hůlce, drobounká, křehká, snadno by ji mohl odnést silnější poryv větru. Stejně jako celé ty roky, kdy pracovala ve školní knihovně, byla i teď vzorně upravená, s bílými vlasy staženými v týle. Jen stejně obvyklý přívětivý výraz ve vrásčité tváři paní Nishimura teď nahradilo něco těžko popsatelného.

Něco mezi hněvem a smutkem.

Claudia potlačila povzdech, nenápadně zkontrolovala čas a ještě se otočila, aby malému Isovi řekla pár konejšivých slůvek, která sice myslela upřímně, ale stejně měla pocit, že jsou úplně zbytečná. Pak nechala chlapce vyhlížet rodiče a na tváři vykouzlila úsměv speciálně pro paní Nishimura, která si cosi šeptala pro sebe a zdálo se, že je rozhodnutá to zesílit a rozšířit i pro Claudii.

„Jsou to ještě děti, paní N.," prohlásila Claudia, než mohla ex-knihovnice začít. „Jenom opakují, co slyší... doma, nejspíš." Zarazila se, uvědomila si, že tím věci moc nevylepšila.

„Nebo v televizi," doplnila stařenka. „Ano. Tolik let a pořád je to stejné."

Claudia popravdě čekala nějaké to stěžování si na dnešní mládež. Trochu udiveně přikývla: „Ale víte, že alespoň tady na škole... jsou to vesměs hodné děti."

„Ty jsi byla hodné dítě," prohlásila paní Nishimura s pohledem upřeným kamsi k budově školní tělocvičny. „A vyrostla z tebe hodná žena. Možná proto nevidíš stíny v celé jejich šíři, Claudie. Stmívá se. Už zase se stmívá."

Dneska je nás víc, kdo nemáme svůj den, pomyslela si Claudia a vrhla rychlý pohled na telefon. Smířila se s tím, že bude muset minimálně jednu plánovanou obchůzku přesunout na jindy.

„Doprovodím vás domů, co říkáte, paní N.?" navrhla.

„Jsem stará, ale nejsem senilní," zamumlala stařenka, pak se její výraz trochu obměkčil. „Ale společnost uvítám."

Bylo to jen dva bloky odtud a Claudia si připomněla, že jí samotné procházka také neuškodí. Pomalým tempem vyrazily, a třebaže paní Nishimura udržovala konverzaci, k tématům zla a stínů už se naštěstí nevracela.

*

To až o dva dny později Claudia sama, ve své kanceláři nad šálkem dávno vychladlé kávy. Po levé ruce měla hromadu dosud neopravených písemných prací, v počítači rozpracovaný projekt, další nevyřízené záležitosti se kupily všude okolo, ale ona se nemohla přestat mračit na zprávu v novinách.

Jistě, ve škole se o tom dozvěděli, alespoň tedy učitelé, dřív, než tahle zpráva vyšla na veřejnost, ale i když místní plátek nebyl nijak zvlášť bulvární nebo senzacechtivý, tahle tragédie zůstávala těžko pochopitelnou a těžko přijatelnou.

Claudia se tiše zvedla. Už dávno mohla jít domů, venku se šeřilo, ale ani teď se nezačala chystat k odchodu. Jen zamkla dveře kanceláře zevnitř a otevřela si složku, zvenčí neoznačenou, zevnitř nadepsanou „moje hloupé konspirace" - jak se to snažila sama před sebou zlehčovat.

Po chvíli už měla novou událost zařazenou a ještě nějakou dobu váhala nad telefonem...

„Tenkrát říkal, že můžu kdykoli zavolat," zamumlala si sama pro sebe.

Odhodlaně se nadechla a vytočila kontakt s názvem Garth-Emergency.

Nahraný vzkaz, kde ten milý podivín diktoval několik dalších čísel a omlouval se, že sám není k dispozici, Claudii trochu zklamal a skoro odradil.

Když už se ale do toho jednou pustila... Byla zvyklá dotahovat věci do konce.

Pečlivě si přepsala navržené kontakty a jeden po druhém se je rozhodla vyzkoušet.

Dva první volaní účastníci byli „dočasně nedostupní". Třetí měl stejně jako Garth nahraný vzkaz, který odkazoval na další číslo... a tak se to opakovalo, až měla Claudia chuť celou tu věc vzdát.

Měla jen mlhavé povědomí o tom, co přesně ten chlapík Garth dělá nebo dělal, ale právě teď se zdálo, že je především čestným náčelníkem kmene Nejsme-Na-Telefonů.

Až konečně na čísle, které nadiktoval jaksi zamračený, snad ještě dívčí hlas - „jestli máte číslo na mě, pak můžete mít i na něj, a jestli vám to nevezmu, on by mohl" - nečekal vzkaz, hlasová schránka ani oznámení o nedostupnosti, jen normální vytáčecí tón.

Claudia čekala, poklepávala tužkou o stůl a sumírovala si v hlavě, jak tomu na druhém konci vlastně vysvětlit, o co se jedná.

A ve chvíli, kdy to ten na druhém konci zvedl a představil se jako Bobby Singer, měla Claudia na okamžik pocit, že zapomněla všechno, co chtěla říct. Skoro jako kdysi při své první opravdové vyučovací hodině.

Zabralo to však jen několik vteřin, než se na telefon zdvořile usmála, jako by mluvila s panem Singerem tváří v tvář.

„Zdravím. Tady Claudia Adamsová," pronesla a přece jen krátce zaváhala. „Vlastně ani nevím, jestli vám volám správně, pane Singere. Dostala jsem se k vašemu číslu dost složitou cestou. Je nějaká možnost, že... Říká vám něco jméno Garth Fitzgerald?"

Na to se jí dostalo sice stručného a zkratkovitého, ale naprosto odpovídajícího popisu, který Claudii skoro přiměl k opravdovému úsměvu, ale... minulý čas, který v souvislosti s Garthem pan Singer používal, jí v úsměvu zabránil.

Nepovažovala však za vhodné se ptát, ne teď.

Zato pan Singer se ptal. Na to, jestli věc, kvůli které Claudia volá, spadá do pole Garthovy a tím i jeho působnosti.

S pohledem upřeným na svoje výpisky odpověděla: „Nejsem si tím úplně jistá, ale myslím, že ano."

Popravdě váhala čím dál tím víc. Možná zbytečně otravuje někoho, kdo jí nakonec nanejvýš doporučí návštěvu psychiatra.

„Nechci volat, že padá nebe, víte," dodala rychle a trochu nervózně. „Jen... Odkázala bych vás na zprávu o tom, co se stalo naposledy, ale je toho mnohem víc, víte, za celé dekády. Už takhle je to ošklivá a tragická záležitost, v souvislosti s tím ostatním mě to však přimělo zkusit se obrátit na Gartha."

Chvíli tiše naslouchala doplňujícím otázkám, pan Singer ji rozhodně nijak nesrážel.

„Fresno, centrum," odpověděla, skoro bylo slyšet, jak jí spadl kámen ze srdce. Sice to byl jen jeden z mnoha, ale... ta úleva, že ji ten muž bere vážně. A možná tím skutečně dosáhla toho, aby se celý temný a spletitý příběh nachýlil ke konci. „Učím na Jeffersonově škole. S čímž souvisí... Většinu svých poznámek mám v papírové formě, ale ta poslední věc, jestli se chcete podívat, týká se jednoho z mých žáků, tak..." Trochu se jí zadrhl hlas. „Jsem si jista, že jsou toho momentálně plné všechny sdělovací prostředky, minimálně v Kalifornii."

Chvíli zase tiše poslouchala, další otázky. Soustředěně vraštila čelo.

„Podle toho, jak to připadá mně, ať se tu děje cokoli, přichází to ve vlnách," odpověděla pak, trochu nepřítomně. „Ale dá se těžko odhadnout... dobrá, i v obdobích, kdy ta věc vykazovala nejvyšší aktivitu, dělilo jednotlivé případy několik dní. Většinou. Ale, víte..." Pokrčila rameny, jako by ji pan Singer mohl vidět. Zatvářila se nešťastně. „Já jsem sotva takový... kolemjdoucí amatér. Těžko to odhadnout."

Pan Singer ji ale povzbudil. Vůbec si nemyslel, že by něco dělala špatně nebo nedostatečně. A hlavně jí slíbil, že přijede a podívá se té věci na zoubek.

„Děkuji," vydechla Claudia mnohem emotivněji, než chtěla. Rozhlédla se po potemnělé kanceláři, nejspíš by to tu měla zamknout a vyrazit domů, ale nejdřív... „Opravdu, děkuji. Myslím, že jste mi pro dnešek zachránil spánek."

Skoro jí ujelo obligátní „budu se těšit", ale vzhledem k situaci jí to nepřišlo vhodné.

„Nashledanou, pane Singere," řekla místo toho a hovor ukončila.

Pak pečlivě urovnala svoje poznámky do nenadepsané složky, rozhodnutá přesunout je k sobě domů. A s povzdechem k nim přidala ještě neopravené písemné práce žáků. I kdyby doopravdy padalo nebe, tohle musí přes noc dodělat.

*

Jenže písemné práce zůstaly neopravené, ať už si Claudia plánovala cokoli. Skončila s důkladně rozepsanými výsledky svého průzkumu, které teď vypadaly jako studijní skripta, včetně použití barevných zvýrazňovačů. Samotné jí to připomínalo výstup z mysli paranoika, splétajícího složité konspirační teorie – povzbuzující „nejsem blázen" pocit z rozhovoru s panem Singerem ji opustil celkem brzy. A nakonec upadla do neklidného spánku na gauči, rozpolcená mezi výčitkami svědomí, protože takhle shrnuto to vypadalo všechno až příliš strašlivě na to, že se s tím rozhodla začít něco dělat teprve nyní, a pochybnostmi o vlastním duševním zdraví.

Budík si nařídila na čtvrtou hodinu, aby stihla v rychlosti projet ty zatracené písemky, než se vypraví do školy.

A pak už tu byl jen příslib nehezkých snů, kolik se jich jen do těch pár hodin spánku vejde.

Další, komu se zlé sny té noci nevyhnuly, byla Sandra Newellová.

Ačkoli u ní to byly spíš vzpomínky. Na minulý den.

S Catherin se zná od dětství a jejích přátelství je jedním z těch, která přetrvají. Teď jsou stejně dobří přátelé z jejich synů a Sandra je dnes na řadě s přepravou dětí do školy, takže v sice zamračeném, ale poměrně teplém ránu míří s malým Ethanem k domu Carverových.

Má trochu zpoždění, takže ji zaskočí, že Michael s Brendou, Catherininy děti, už nestepují před verandou, jako obvykle vzorně připravené a vypravené – jejich skoro vojenskou výchovu Sandra stejným dílem obdivuje, jako občas, nad sklenkou vína s ostatními kamarádkami, jemně kritizuje.

Než stihne netrpělivě zatroubit – a na tváři se jí mimoděk objeví trochu škodolibý výraz, že ani rodina Carverových není tak dokonalá, jak se dělá – strne v půlce pohybu.

Tlumeně, ale pořád dost jasně na to, aby nebylo pochyb, o co se jedná, zazní z domu několik štěkavých ran.

Výstřely.

První krátká pauza, pak rychle po sobě další dva a ještě jeden.

A ticho.

„Mami?" zazní Ethanův hlas ze zadního sedadla. Chlapec měl v uších sluchátka, teď si je teprve zamračeně sundavá.

A jeho hlas Sandru probere z té divné strnulosti. Všechno kolem vypadá tak strašně normálně, okolo prokluše muž ve sportovním, také s ušima zacpanýma nějakým běžeckým soundtrackem, projíždí auta a Sandra začíná pochybovat o tom, že slyšela, co slyšela.

Třeba jen někomu „střílel" výfuk.

Čtyřikrát za sebou?

„Mami, co se děje?"

Přinutí se na Ethana otočit, nasadí uklidňující úsměv. Současně se na telefonu chystá vytočit Catherinino číslo.

„Nic, zlatíčko, počkej chvil-"

V tom okamžiku vyjde z domu Ralph Carver, Catherinin milující manžel. Má na sobě jen vytahané triko na spaní a trenýrky, ve tváři naprosto prázdný výraz, v ruce pistoli a míří ke garáži.

Sandře ujede vyděšené kníknutí. Přikrčí se za volantem, přestože Ralph nevypadá, že by vnímal okolí, připomíná spíš nějakého znepokojivě komického robota, neprogramovaného k jednoduchému úkolu: dostat se do garáže.

„Mami, co je se strejdou?!"

Sandra ignoruje svého syna a salvu dalších, čím dál ustrašenějších dotazů. S pocitem, že za ni jedná někdo jiný, vytočí 911 a současně se s autem rozjede... co nejdál odtud, vedena pudem sebezáchovy a chladným děsem. A teprve, když tím cizím, odosobněným hlasem odříká operátorce na krizové lince, co právě slyšela a viděla, teprve, když se i s Ethanem ocitnou v bezpečí o blok dál, zamanévruje k chodníku a rozpláče se.

Naprosto zmatený a vyděšený Ethan si k ní přeleze dopředu, ačkoli to má výslovně zakázané, ale v tuhle chvíli na tom nezáleží...

S křečovitým pláčem, co prostoupil ze snu a vzpomínek do skutečnosti, se Sandra uprostřed noci probudila.

Výčitky, které se jí ve dne dařilo zahánět – přece i kdyby předtím došla situaci zkontrolovat, kdyby neujela, nic by se nezměnilo – se vrací. I strach a naprosté nepochopení toho, co se s Carverovou rodinou stalo.

Její manžel vedle ní spal klidným a hlubokým spánkem. Sandra ho v tu chvíli nenáviděla.

Tiše se vyhrabala ze zmuchlané přikrývky, aniž by muže probudila, i když to by mu nejspíš musela zařvat přímo do ucha, a ani pak by to nebylo zaručené. A za chvíli už seděla na kraji postele u Ethana, který na rozdíl od svého otce s ní tuhle noční můru sdílel.

I tuhle skutečnost Sandra nenáviděla.

Chystala se chlapce probudit, nejspíš mu dát čisté pyžamo, protože byl celý zmáčený potem, možná by oběma mohla udělat horké kakao – pro sebe s pořádným panáčkem brandy – a pak by se pokusili nějak přežít do rána, když se v pokoji, tlumeně osvětleném lampičkou, najednou setmělo.

Do inkoustově černé tmy.

Ještě než stačila Sandřinu mysl zachvátit panika, nová hrůza, ozvalo se šeptání v jazyce, kterému nerozumněla. Ale bylo podivně konejšivé, uklidňující, stejně jako chladný dotek na čele.

A když se z pokoje vytratil chlad a tma se stáhla zpátky do koutů, Sandra zůstala sedět na zemi vedle Ethanovy postele, tiše a klidně, stejně jako teď chlapec spal.

*

Obě třídy, do nichž chodily Carverovic děti, se pomalu vracely k obvyklému režimu. Pořád tu dětem zůstávala k dispozici školní psycholožka a Brendiny kamarádky uspořádaly něco jako vzpomínkový večer, ale Claudia sama byla svědkem toho, jak se děti s tragédií ve svém středu vyrovnávaly lépe a rychleji, než dospělí.

Je to jako tehdy, táhlo jí hlavou, bolavou z nevyspání a nervového vypětí. Když to celé začalo.

Nedovolovala si ale myslet na to, že se měla zkusit ozvat už před pěti lety. Pozdní lítost nic nespraví. A tenkrát si teprve začínala dávat dohromady souvislosti, viděla jen vzdálené obrysy obludného celku, co se jako temný, smrtonosný vír skrýval pod hladinou zdánlivě všední reality.

Soustředila se raději na děti, snažila se zabavit je i sebe prací a přitom citlivě pracovat s tím, jak o celé záležitosti chtějí mluvit.

Ne všechno musí a může řešit psycholožka.

Navíc tu byla ta věc s Claudiinou třídou a malým Ethanem. Nejlepší kamarád mrtvého chlapce měl být po dohodě s rodiči minimálně do konce týdne doma, přesto dnes seděl na svém místě. V pořádku přitom rozhodně nevypadal.

Spíš, jako by někdo uplácal voskovou figurku desetiletého chlapce a posadil ji do lavice.

Claudia s ním zkoušela mluvit, ale z jeho strany to bylo samé krčení rameny a jednoslovné odpovědi, pronášené bezvýrazným tónem. Přestože Ethan neuhýbal pohledem a díval se jí přímo do očí, připadalo jí, že ji vlastně pořádně nevidí, nevnímá.

O přestávce tak následoval stejně znepokojivý telefonát Ethanově matce. Protože Claudia Sandru znala už z jejich vlastních školních let, dovolila si být trochu důvěrnější a doporučila jí i soukromého psychiatra, než si stačila uvědomit, že tenhle tah by měl nejspíš zahrnovat i Sandru samotnou.

Stejně bezvýrazný tón, žádná starost nad tím, že její syn připomíná loutku s přestřiženými provázky, nezájem cokoli řešit a hlavně nezájem o rozhovor.

„Vyzvednu ho po škole," oznámila Sandra nakonec, třebaže se ji Claudia právě pokoušela přesvědčit, aby se probudila. A položila telefon.

To by stačilo.

Normálně by si Claudia nedovolila během své vyučovací hodiny řešit si cokoli na telefonu, ale okolnosti normální rozhodně nebyly. Takže napsala krátkou zprávu panu Singerovi. Nesnažila se ho popohánět, spíš se pokoušela, aby to vyznělo co nejklidněji. Jen zmínka o jejích obavách, že cokoli se děje, pokračuje to. Přidala svou adresu a přibližnou dobu, kdy je k zastižení ve škole a kdy doma.

S pocitem, že je to pořád ještě málo, se vrátila k dětem.

Rozhodnutá alespoň Ethana hlídat, jak jen bude moci.