Bobby ležel se zavřenýma očima. Možná spal, možná ne.

V hlavě měl dokonalé prázdno. Nevzrušovala ho připoutaná ruka, ani nic jiného. Jen polehoučku se mu do mysli vkrádalo něco jako deprese.

Všechno je zbytečné, svět je zlý a kdyby tu nezbyl nikdo... byl by lepší?

A nebo taky ne.

Nikdo nic nezmůže.

Pomalu ani nezachytil, že do pokoje někdo vešel. Dokud ho dotyčný nechával být, bylo mu to jedno.

Naděje, které se pokoušel držet, zmizela, jako by nikdy ani neexistovala.

Dean potřásl hlavou při pohledu na něj. Odložil věci na stůl a aspoň tedy Bobbymu odepnul klepeta. Ne, že by to věci nějak výrazně vylepšilo, ale snaha se počítá.

„Co jsme, sakra, udělali špatně?" položil otázku do prostoru.

Od Bobbyho odpověď vážně nečekal, ale přesto se jí dočkal: „Všechno."

„Jo," zabručel Dean. „Právě teď s tebou souhlasím."

Jenže si na rozdíl od Bobbyho nemohl dovolit se podle toho i chovat.

Než si to přihasí Charlie s kafem, připravil na stole jednak láhev Jacka a jednak už poloprázdnou pixlu s mastí na popáleniny. Ještě se pokusil zjistit, jestli po sobě Bobby nenechal nějaké poznámky, než přepnul do módu totální nihilismus.

Na stole ležel notebook a v něm stále otevřený přehrávač s nahrávkou. Na papíře vedle bylo načmáráno pár zdánlivě nesmyslných poznámek. Kromě větiček o ochraně ještě několik dalších slov, kterým Bobby nerozuměl, ale snažil se je odvodit.

Dean nahrávku zatím nepustil. Pokoušel se zorientovat v poznámkách, které nedávaly smysl hlavně proto, že pořád neviděl žádný důvod, proč by všechno nemělo být v pořádku. Když Charlie ochranářskému duchovi zatla tipec.

„To kafe pěstuješ, nebo co?" zavrčel s pohledem ke dveřím, aspoň tedy načal whisky.

Charlie mezitím... vhodila první mince, zmáčkla tlačítko pro černou kávu bez ničeho a sledovala, jak přístroj spokojeně zavrčel a...

A to bylo všechno.

Vztekle do něj udeřila pěstí, zavrčela na něj pár nadávek, ale automat zůstával tichý.

S povzdechem vytáhla další minci, znovu ji hodila do zdířky, ale se stejným výsledkem. Ještě do přístroje kopla, počastovala jej dalšími nadávkami, jenže to bylo tak nějak všechno, co mohla dělat.

„Zmetku," neodpustila si ještě, než se otočila a vydala do pokoje.

„Kávu ne-" začala, slova jí uvízla v hrdle, a ona se zmateně rozhlédla po pokoji. Nejdřív na Bobbyho, který zůstával letargický, následně pak na Deana, který se přehraboval v poznámkách a upíjel whisky.

„Co jsem udělala špatně?" špitla.

Dean se k ní obrátil. Spolkl odpověď „nepřinesla jsi kafe", místo toho řekl: „Možná nic."

Poklepal na židli vedle sebe.

„Zjistíme, kde se co posralo," dodal, ohlédl se na Bobbyho a zpátky na Charlie, „ale nejdřív dáme do pořádku aspoň to, co můžeme. Ukaž ten krk."

„Musí... Musí to být to zvíře," zamumlala Charlie stále omámeně, s pohledem upřeným na Bobbyho. „Ten duch... on... nebyl zlý. Jenom... chránil. Tohle přece duchové nedělají, no ne?" otočila se k Deanovi s otázkou, lačná po odpovědích. V očích se jí blýskla naděje, jeho slova o krku jako kdyby neslyšela.

„Jo, jasně, divný zvíře," zamrmlal Dean, s otevřenou pixlou masti v ruce přebíhal pohledem z Charlie na Bobbyho.

„Hele, zaparkuj," obrátil se nakonec na ni, „nech se sakra ošetřit a přitom mi řekni, jak to přesně proběhlo. K čemu byl ten duch připoutanej a jestli je vážně po něm."

Charlie zamumlala něco, co mohla a nemusela být odpověď, a nakonec se skutečně posadila, ke stolu s Bobbyho poznámkami. Chvíli jen tak bezradně koukala na rozložené papíry.

Kdyby Dean ještě jednou zavrtěl hlavou, asi by si ji už ukroutil. Takže jen protočil oči – trochu teď pomáhal doping Jackem, protože s Charlie byla domluva skoro jako s Bobbym, a on na ni stejně nechtěl být zlý.

Změřil si ošklivé otisky rukou na Charliině krku a opatrně na ně začal nanášet mast.

„Takže... tebe žahnul duch, to je jasný, ale co jsi spálila ty, Charlie?" zkusil to ještě jednou.

Při prvním dotyku Charlie zasykla bolestí, zprudka se na Deana otočila, jenže si najednou nebyla jistá tím, co vlastně chtěla říct.

Poděkovat? Zanadávat?

Pomalu se otočila zase zpátky, začala rozhrabovat papíry před sebou.

„Paní N. měla na krku přívěsek, který... Který jsem spálila, protože byl od ní. Od její babičky. Začal hořet, začala hořet i ona."

Nakrčila nos, jak se zamyslela ve snaze vzpomenout si na detaily.

„Nevím... nevím, jak vypadal, nevěnovala jsem tomu pozornost. Myslela jsem, že to prostě spálím a všechno bude zase dobrý."

„Mhm. Mělo to bejt zase dobrý," zopakoval Dean další zbytečnou frázi a přisunul k Charlie láhev, tak nějak automaticky, v reakci na její reakci na mast.

„A drž, nechceš, aby ti to zhnisalo," dodal. Po krátkém zamyšlení ještě: „Fajn, takže půjdeme po tom... divným zvířeti. Nemohl to bejt jenom pošahanej duch, že jo."

Charlie se opatrně natáhla po láhvi, trochu upila.

Se zaťatými zuby nechala Deana, aby jí namazal krk a pak špitla tiché: „Děkuji."

Pozornost zase upřela k papírům před sebou a zadívala se na přeškrtaná slova.

„Co je tohle?" zeptala se Deana a ukázala na jedno z přeškrtaných slov. Ještě než jí stihl odpovědět, natáhla se po notebooku a jedno z těch slov – baku-chan – hodila do vyhledávače.

Dean zavřel pixlu s mastí a naklonil se blíž.

„Co? Hm. Baku. To mi něco..." nedopověděl, místo aby načuhoval Charlie přes rameno, spustil vlastní hledání na telefonu, protože vzpomínka, která se mu vybavila, byla nejspíš nepoužitelná. Tehdy to bylo něco... jiného. I když podobného. A taky...

Zase se ohlédl po Bobbym: „Jseš vážně magnet na tyhle snový obludnosti, že jo."

Bobby to přešel mlčením, jako všechno, co se kolem něj dělo. Čím dál tím hloub se nořil do svých vlastních šesti stěn.

„Víš... víš něco?" zeptala se Charlie zvědavě, přičemž měla pocit, že nerozumí ani slovo.

Dean se zamračil na display a vzhlédl k ní s pokrčením ramen: „Nic, co by ti nevyhodil Google, myslím. Jen... Kdysi Bobby řešil něco, v čem jsme si mysleli, že je tenhle bakuzmrd zapletenej."

Natáhl se po láhvi.

„Takže výzkum a měli bysme si pohnout, protože se mi vážně nelíbí, jak se z Bobbyho stává zatracená... zelenina."

„Baku.. zmrd?" zatvářila se Charlie nechápavě.

Dean mávl rukou, jakože to není podstatné.

„Baku. Démon," pronesl nahlas a pomalu. Pak si znovu cvakl z lahve, protože toho začínalo být moc. Nebo z nějakého podobného důvodu. „Zkus nějakýho toho... Japonskologa," kývl k notebooku, sám se zvedl, vlastní žízeň a nějaký nenápadný, rýpavý hlásek v hlavě mu připomínaly, že zeleninu je třeba zalévat.

A asi ne whiskou.

Schmátl sklenici a zamířil ke koupelně.

Charlie se skoro doslova rozsvítila nad hlavou žárovička. Rázně přikývla, tiše zaskučela bolestí a otočila se zpět k notebooku. Prsty se jí rozjely po klávesnici a čím víc načítala a proklikávala se mezi stránkami, tím víc se mračila.

Nakonec si hlasitě povzdechla, popadla lahev, která zůstala stát v jejím dosahu, a napila se víc, než jen pořádně.

„Deane?" zeptala se zvýšeným hlasem, když se rozhlédla a zjistila, že zůstala v pokoji sama, jen s Bobbyho stínem na posteli.

Dean vypláchl sklenici, napustil do ní vodu a zamračeně na ni zazíral, jako by ji pohledem mohl přinutit nebýt tak zakalená.

Pak pokrčil rameny a ve chvíli, kdy se ozval Charliin hlas, zrovna vylezl z koupelny – takhle se zastavil na půl cesty k Bobbyho posteli.

„Uhm?"

„No..." spustila Charlie pomalu, opatrně, váhavě. „Ten přívěsek, co jsem zničila.... Vypadá to, že to... on držel toho bakuzmrda pod kontrolou. Teď je volný, svobodný a... krmí se."

Pohledem přitom loupla po Bobbym.

Dean se volnou rukou podrbal na zátylku, pár vteřin na Charlie tiše civěl, pak dokončil začatou cestu a posadil se na kraj Bobbyho postele. Sklenici vody pořád v dlaních.

„Skvělý. Duch pejskařka. Akorát s démonem. Vážně skvělý."

Odmlčel se.

„Musíme zjistit, jak to dokončit. A jestli... Jak to zplichtit, aby se Bobby vrátil do normálu," dodal.

„Možná..." začala Charlie, natáhla se po láhvi, upila, otřásla se, zasykla a pokračovala: „Možná bychom ho mohli otrávit. Toho démona."

„Otrávit?" zopakoval Dean, a jako by mu to Charliin pitný režim připoměl, zvedl sklenici a mírně zatřásl Bobbyho ramenem: „Hej, zapni na chvli, než vyschneš na placičku."

A ještě kývl na Charlie: „Pokračuj, lepší trhlej nápad, než žádnej nápad."

Bobby sice otevřel oči, ale absolutně netušil, co se po něm chce.

Dean s pozorností rozdělenou mezi něj a Charlie, vzal staršího Lovce za paži: „Sedni si, Bobby. Nechci tě umejt... zatím. Jenom se trochu napiješ, hm?"

„Je to pořád jen zvíře, no ne?" začala Charlie vysvětlovat. „Když zvíře sní něco špatného, tak to vyzvrací. Třeba... hm... třeba vyzvrací i Bobbyho dobré sny, naděje a vyhlídky a vrátí ho zpátky do normálu?" zeptala se s otazníkem, který doslova křičel zoufalstvím.

„Jenom zvíře? Je to sakra starej démon," namítl Dean. Rozhodnost, se kterou přece jenom ten nápad okamžitě zavrhl jako až moc šílený, se vytrácela. Zamyšleně se na Charlie podíval, pak hodil krátký pohled na hodinky, k oknu, za kterým houstla tma, a zpátky na Bobbyho.

„Zkusíme ještě nějaký zdroje. Než se vrhneme na tohle, ok?" řekl tiše. „Protože neříkám, že je to blbej plán, jenom..." Pokrčil rameny a zatvářil se skoro omluvně, protože on sám neměl žádný plán.

Charlie zavrtěla hlavou, z úst jí uniklo tiché zaklení, jak znovu zapomněla na svoje spáleniny: „Nemyslím si, že Bobby má čas na to, abychom zkoušeli hledat dál."

Dean se obrátil zpátky k Bobbymu, který nevypadal, že by si hodlal nechat dát napít. Maximálně by ho mohl vážně zalít jako záhonek s květákem. A vlastně ani nevypadal, jako že je alespoň zčásti přítomný.

Postavil sklenici s vodou na stolek u postele, dlaněmi si přejel po obličeji, nasadil kapku míň mrzutý výraz.

„OK. A jak si to teda... těžko nacpeme žroutovi snů zkažený tacos, že jo."

„Zlý sny. Nacpeme mu zlý sny. Naše nejhorší noční můry," odpověděla Charlie rázně. Zase se otočila k počítaci, klepla na jeden odkaz, kurzorem zvýraznila několik slovíček, která velmi neprofesionálně přehodila do obyčejného google translatoru. „Tohle by... Tohle by ho mělo přivolat."

„Uh... Jo, máme asi materiál na dost ohavný kousky," uznal Dean trochu zaraženě. „Ale aby se z toho zblil požírač nočních můr?"

Stejně se zvedl a šel mrknout na tu frázi.

Přečetl si ji... nahlas ne, radši, jen bylo vidět, jak pohybuje rty.

Zapil to whiskou, v láhvi dost rychle klesala hladina, a zase věnoval Charlie jeden z těch přemýšlivých pohledů: „Fajn, za zkoušku to stojí. Případně to do něj můžeme našít, když se ukáže. A proto jsem chtěl zjistit, co by na něj platilo, že jo."

Charlie pobaveně sledovala, jak se Deanovy rty pohybovaly naprázdno, a přestože se to vůbec nehodilo, neodpustila si poznámku: „Ze kterých filmů ses učil japonsky?"

Ještě se jednou napila z láhve, skousla si spodní ret.

„Nemůžeme to zabít, dokud nám to nevrátí Bobbyho."

Dean po ní loupl okem, ale pak kývl: „Takže zkažený sny, fajn."

Odsunul se od stolu, ve stavu „musím chodit, aby mi to přemejšlelo". „To znamená, že jeden z nás zachruje, druhej bude hlídat. A je ti jasný, kdo bude kdo."

„Jestli přijde, stejně... neovlivníme, koho z nás si vybere," řekl Charlie.

„Ne, ty mi nerozumíš. Spát bude jen jeden z nás," zavrtěl hlavou Dean a pro případ, že by to stále ještě nechápala, si ukázal palcem na hruď. „Ty si klidně podepři víčka párátkama a dojeď ty energiťáky, co tu zbyly, ale žádný šlofíky."

Neohlédnul se po Bobbym, protože ten byl až moc aktuální ilustrací toho, jak jeden podobný šlofík dopadnul.

Charlie naprázdno polkla, rty sevřené, zamračený výraz.

„Bude... bude mnohem snazší knockautovat mě, než tebe," řekla.

„Chceš otrávenej sen?" vyjel po ní Dean skoro vztekle. Bylo mu jasné, co tohle znamená, jestli má mít dostatečně těžkou munici, nebude to nic jiného. A strašně moc se mu nechtělo do toho jít, jenže byla tu možnost skončit vedle Bobbyho a on měl pro takový případ ty extra životy od Lokiho. Charlie ne.

„Chceš něco, po čem se ten parchant vyvrátí z podoby?" rozpřáhl ruce. „Jsem šampion, zlato!"

„Já vím," přiznala Charlie neochotně. Moc dobře si uvědomovala, že Deanův materiál je... lepší. Možná dokonce nejlepší, pro tuhle příležitost. „Ale jak tě mám uspat? A rychle?"

Dean se ušklíbnul.

Nejrychlejší cesta by byla docela jednoduchá, ale... nemuselo by to fungovat tak, jak potřebujou. Nemuselo by se mu zdát nic.

Což bylo žádané kdykoli jindy, ale ne teď.

Natáhl se po lahvi.

„Nech mě tohle dorazit, dej mi pět minut a uspím se sám."

A lahví u úst se pokusil zakrýt, jak moc se mu do toho nechce.

Charlie se zamračila, nic jiného jí stejně nezbývalo.

„Než se odebereš do lihového nebe, měl bys říct ještě tohle," ukázala na počítač, kde byla přeložená potřebná fráze. „Třikrát."

Zaváhala.

„A taky... taky bys mi mohl nechat něco, čím se..." zamumlala, nějak tu větu nezvládla dokončit, a ztichla.

„Než se... Lihový nebe?" Dean zaostřil na monitoru, znovu si tu větu bezhlesně přeslabikoval, pak se na Charlie podíval dost zmateně. Jacka bylo tak akorát, aby ho to oblblo, a málo na to, aby se přestal... Bát toho, do čeho jde. „Nechat ti co? A jseš si jistá, že to mám říct, ještě než usnu?"

Charlie by nejradši odpověděla, že si není jistá vůbec ničím, místo toho ale ze sebe dostala rádoby přesvědčivé: „Jo, jo."

A ještě dodala: „A nech mi tady zbraň. Nabitou."

Dean kývl, vytáhl pistoli, položil ji na stůl a po krátkém zaváhání ještě zalovil ve své tašce.

Podal Charlie Gabrielovu čepel.

„Tohle bude nejspíš lepší," pokusil se povzbudivě usmát. Ale už jen držet tu zbraň zase v ruce... Úsměv se mu moc nedařil, zato nakopnutí k těm správným zlým snům to bylo dokonalé.

Charlie se zadívala na zbraň v Deanově ruce a bez dalších otázek ji převzala.

„Vyžvejkneš se," zeptala se ho, „nebo to mám zkusit já?"

Dean jí věnoval zase ten mírně zpitomělý pohled, protože už byl myšlenkami jinde a chvíli mu trvalo, než pochopil, na co se ho ptá.

„To přivolání. Jasně," kývl. Dorazil zbytek obsahu lahve a trochu ztězka se zvedl od stolu. „To zvládnu. Než usnu, správně?"

Kecnul si na volnou postel, zase se zamračil a nakonec se tedy natáhl, protože plán byl spát a plán se musí plnit a vůbec.

„Prostě... Jenom spi," řekla Charlie, zatímco se sama posadila na židli u stolu. V rukou pevněji sevřela archandělskou čepel a pohledem zkontrolovala Bobbyho, který se zase vrátil do polohy vleže.

Dean by ještě něco dodal, ale i přes alkoholové oblbnutí si uvědomoval, že by to byla jen snaha oddálit to, co je třeba udělat.

A to znamenalo zavřít oči a myslet... na Anglii zrovna ne.

Takže to provedl, převalil se na bok, zády k Charlie. Protože ta by nemusela koukat na to, jaký má výraz v obličeji, když se v duchu vrací do mlhy.

Šlo to rychleji a snáz, než očekával. Možná proto, že stačilo přestat se bránit.

Snad to bylo víc, než pět minut, ale vážně nezabralo dlouho, než přestal vnímat i zbytek reality. A odříkání té zatracené formulky, na které se snažil nezapomenout, už nestihl.

Když Charlie zaslechla hlasité oddechování, otočila se zpět k notebooku a kouzelnou formulku jen trochu poupravila, aby si démon nepřišel pro její sny.

Pak už toho moc nezmohla. Jen... čekat.

Stíny v mlze. Chlad a bláto a hlasy beznaděje.

Okamžik rozhodnutí, horká krev a vědomí, že provedl něco... nevýslovně strašného.

„...jediná možnost," zamumlal Dean a zamlel sebou na posteli.

V koutě pokoje, kde byly stíny nejhlubší, se začala formovat černota, do podoby chimerického stvoření. Jako by čenichalo, opatrně se natáhlo dopředu, v celé místnosti se setmělo.

Charlie se zamračila, prsty přejela po rukojeti dýky, než ji pevně stiskla v dlani.

Rychlým pohledem loupla po Bobbym a rychle se zase otočila, jako by ji pohled na něj bolel.

A pak...

Olízla si rty, stvoření věnovala dlouhý pohled a neuhýbala. Jako kdyby... jako kdyby to byl pes a ona mu potřebovala ukázat, kdo je tady pánem.
„To on," špitla nakonec potichu lámanou japonštinou s patrným přízvukem. „To on mi ublížil."

A prstem ukázala na Deana.

Dýku přitom nechala ležet na stole a doufala, že ji dostatečně kryje svým tělem, aby náhodou baku nepojal nějaké podezření.

Vzdal jsem to.

Vždycky je tu jiná možnost.

Nikdy jsem neměl přestat hledat, i kdyby to mělo trvat věčnost.

Zoufalství. Výčitky.

„Vrať se. A postarej se o ně."

Samova poslední slova, který si přísahal splnit.

„Nedokážu... nemám na to."

Dean už ležel bez hnutí, jako by mu došly síly. Slova byla spíš sotva slyšitelný šepot.

„Všechny... ztratím."

Temná entita se ještě víc rozrostla a s tím z pokoje zmizelo světlo. Teď mohla Charlie vidět sotva obrysy. Jen nezřetelně i to, jak se po jejích slovech baku skutečně vydal určeným směrem. A naklonil se nad spáčem, úplně ho svým tělem zakryl.

„Ne, ani ses nesnažil najít způsob, jak ho zachránit. Tvoje výprava měla jediný cíl, od samého začátku."

Jeden z hlasů mlhy je i hlasem Michaela a současně jeho vlastním. Nemůže mu uniknout, stejně jako nemůže uniknout chvíli, v níž vráží ostří archandělské čepele mezi Samova žebra.

„Víš dobře, že to nebylo jen o tom výletu do mlhy. Tvůj život k tomuhle vedl, a jeho měl vždycky skončit tvojí rukou."

„Ne, nikdy-" zachraptěl Dean, ale zmlkl v půlce věty.

„Nebuď směšný, víš, že popírání nefunguje."

Ne teď a tady.

Obrysy chapadlatých nestvůr v mlze okolo nahrazují známé tváře. Dean klečí v bahně, které se mísí s čerstvou krví, v náručí svírá zničené tělo, už jen prázdnou schránku.

Zabil jsem duši. Nezbylo NIC.

Zoufalým pohledem nachází opodál nezřetelné obrysy postavy v baloňáku, jenže... Cas stojí zády k němu a on ví, že ho nespasí.

„Nestojíš za záchranu."

„Nezasloužíš si mne."

Ví, že je to pravda, ale možná nikdy dřív nepotřeboval svého anděla tolik...

„Casi, prosím!" zašeptal, bez naděje na úspěch, bez víry v odpuštění.

Zvuk křídel a anděl je pryč. Navždycky. Zůstává jen bratrovo mrtvé tělo. A všude kolem známé tváře. Rodina. Alespoň zatím, jenže teď vidí, co udělal, jeho selhání a vinu. Už je nemusí odstrkovat, půjdou sami.

Zklamání a odpor v Bobbyho tváři.

Čistá hrůza v Charliiných očích.

„Jak jsi mohl?!"

Bela od něj couvá pryč, z náručí jí do bláta padají dárky, její snaha o usmíření.

Loki vrtí hlavou, s lehkým úšklebkem, pod kterým se skrývá opovržení.

Vlhký vzduch už se nedá dýchat. Nebo je to možná tím stále masivnějším balvanem viny a zoufalství, který ho tiskne k zemi.

Dusí se tím vším, co se nedá snést a současně před tím není úniku, až mlha okolo potemní a v té tmě se ztrácí jak vyčítavé tváře, tak hlasy, co ho dohánějí k šílenství.

Temnota znamená zapomnění.

Konec všeho. Nadějí i bolesti.

A on už nemá, za co by bojoval.

Nechává tu temnou vlnu, aby ho pohltila a pozřela všechno okolo, i jeho samotného. Každou částečku viny a sebenenávisti, ze kterých se stačil nashromáždit tak obří a destruktivní masiv, že je to jako samostatný, jedovatý svět.

Ve tmě toho nebylo moc vidět, ale dalo se odhadnout, že démon dělá, co obvykle dělává: krmí se. A nabírá na mohutnosti. Alespoň prozatím se nezdá, že by ho mělo trápit vzpříčené sousto, nebo cokoli jiného.

Charlie tiše seděla a sledovala. Jak se baku stával větší a větší a... viditelnější. Přejel jí mráz po zádech, znovu pohledem zatěkala k Bobbymu, který byl stále netečný.

„No tak," zamumlala sama pro sebe a začala netrpělivě poklepávat nohou do země. Jednou rukou přitom opatrně sáhla po archandělské dýce. Pro jistotu.

Výraz totálního rozsekání, který Deanovi křivil tvář, se vytratil. Zůstal klid a na pár okamžiků možná i něco jako... Stav po vyčištění dlouho hnisající rány. Úleva. Jenže i tohle bylo dál pohlcováno.

Baku vydal trochu kuckavý zvuk, jako šelma, která si urvala příliš velké sousto, ale nehodlá přestat žrát, i kdyby měla puknout.

Po hlavním chodu, který démona tak nebo tak přesytil, se stejně pustil do dezertu, protože tak byl zřejmě naučený za dlouhé roky pod vedením ducha.

Charlie se zamračila a na okamžik se na křesle prudce narovnala, když se baku zakuckal. Jako by to fungovalo. Aspoň... na vteřinu.

Jenže nic dalšího se nestalo a ten nenažraný démon pokračoval v krmení se.

Ještě pevněji sevřela rukojeť dýky. Srdce už jí napumpovalo do těla potřebnou dávku adrenalinu k tomu, aby se rychle zvedla a vystartovala směrem k démonovi.

Ten, dokud byl zaujatý krmením, nic okolo nevnímal. Dokud se Charlie neocitla těsně u něj, ale i potom mu chvíli trvalo, než se odtrhnul a začal se zvolna obracet.

I nezúčastněný pozorovatel by to mohl přesně popsat: ta bytost byla přežraná, až to hezké nebylo, a její reflexy podle toho vypadaly.

Charlie zaváhala jen pár vteřin.

Pohled na Deana a Bobbyho si odpustila a místo toho vrazila dýku do boku démona.