Recepční, který vystřídal dámu s časopisem, v hluboké noci podřimoval, když se ozval telefon. Ještě s očima zamlženýma spánkem ho zvedl. Chvíli naslouchal hlasu, který zněl jako od nějakého znuděného brigádníka v callcentru. Zamračil se, zavrtěl hlavou, když si vyslechl jeho požadavek, ale nakonec se s povzdechem natáhl pro kus papíru a tužku. Slovo od slova přepsal, co mu ten kluk na druhém konci diktoval.

To, že u toho pořád napůl spal, vedlo k pár menším lapsům a škrtancům, ale nakonec měl hotovo. Položil telefon, papír úhledně složil a navrch poslušně načrtl princeznovskou korunku - dobře, vypadalo to spíš jako ježek s neštovicemi, ale kruci, byl to recepční, žádný Rembrandt.

Pak se vydal k pokoji, kde by měla být ubytovaná ta blondýnka a její tatík, společník, nebo o co šlo.

Zapochyboval, jestli takhle pozdě, nebo prakticky už brzo ráno, má cenu je budit, jenže znuděný hlas v telefonu mu kladl na srdce, že je to velice naléhavé a přestože recepčnímu celý vzkaz připadal jako nějaká pošahaná erotická hra, aspoň je to něco, co ho probudí.

A třeba z toho kápne i nějaký tuzérek.

Takže zaklepal, rozhodnutý nechat to na později, pokud nikdo neodpoví.

Rozhodnutí nechat to na později po dlouhém čekání, které trvalo celých pět nebo šest vteřin, přehodnotil.

Něco si zabručel, mávl rukou a podsunul papírek pode dveřmi. Načež se vydal udělat si kafe a dát si kuřpauzu, když už musel tak nelidsky brzo vstávat.

*

Když pode dveřmi proklouzl papír, Charlie se zatvářila nejdřív zmateně, potom vyděšeně a znovu zmateně. Rozhlédla se kolem sebe, pohled se jí chvíli zastavil na světle nad její hlavou, čekala, jestli se nerozbliká, což by byl důkaz, že ten papír je něco víc, než jen... papír.

Jenže se nic nestalo. A ona se s povzdechem zvedla z postele a zamířila ke dveřím.

Papír vzala do dvou prstů a držela ho od sebe co nejdál, jako kdyby to ve skutečnosti byla tikající bomba.

Nakonec vzkaz váhavě rozložila na stůl a její oči se rozjely po písmenkách, která šla jen těžko přečíst, jakým škrabopisem byla napsaná.

„Pro tu, na kterou můj polibek neplatil.

Tohle je moje nabídka smíru. Následující informace ber jako důkaz, že chci jednat a vyřešit věci tak, abychom z toho všichni vyšli bez dalších ztrát.

Cokoli jsi provedla ohledně té nepravé věci, spustilo se to.

Náš společný známý je kapitálkami UVNITŘ konec kapitálek a nemůže zase kapitálky VEN.

Zároveň to nám všem dává minimálně dvaašedesát hodin, po které bude neškodný. Jsou to jeho vlastní světy slova. Pořád je POBLÍŽ a může NASLOUCHAT, ale stačí nepoužívat NEBEZPEČNÁ SLOVA, a nepřitáhnete jeho pozornost.

Klidně si to nějak ověř, sama se v tom nevyznám, ale je to velký pís PRAVDA.

Zařizuju současně, abyste všichni měli pokoj od našich lidí.

Nemusíš mi věřit, ale až zjistíš, že ti nelžu, chci s tebou mluvit. Bezpečně. Předáte to přímo"

Charlie se zamračila, ještě víc než obvykle.

„To není možný," vyklouzlo jí z úst. Rychle vstala, hrábla do batohu pro další hrst bankovek, z židle popadla mikinu, kterou si natáhla teprve na chodbě.

S kruhy pod očima, celá bledá - téměr celou noc po Bobbyho odchodu se hrabala v jeho telefonu, a doufala, že aspoň Lovec spí klidným spánkem, ačkoli o tom pochybovala - si to namířila k recepci.

Hned si všimla, že nepříjemnou dámu vystřídal chlapík, co vypadal, jako by se potřeboval vyspat z kocoviny, ale práce mu v tom bránila.

„Ahoj," vykouzlila Charlie úsměv. „Díky za vzkaz. Byl jste to vy, že jo?" pokračovala dál, lehkým a uvolněným ténem, doufala, že tím chlapa obměkčí.

„Jo," byla ale jediná odpověď, kterou od něj dostala.

Namotala si na prst pramínek vlasů a rozzářila úsměv ještě víc. V rámci možností.

„To bylo od vás vážně pěkné," zavrněla. Vážně, zavrněla. Sama sebe nepřestávala udivovat.

„Je to moje práce," odsekl recepční.

Charlie přikývla, pokračovala v hraní si s vlasy.

„To jo, ale nemusel jste to dělat. Mohl jste to nechat na ráno."

„Jo."

Charlie v duchu pořádně zaklela, protože jí bylo jasné, že tahle konverzace nikam nevede. Povzdechla si a ze zadní kapsy kalhot vytáhla bankovku, položila ji na pult. Pořád s tím sladkým úsměvem se zeptala: „Můžu si na chvíli půjčit váš počítač, prosím?"

„Nejsme internetová kavárna," zavrčel recepční.

Charlie se nepřestala usmívat a na pultík položila další bankovku. Recepční se konečně pohnul. Obě bankovky stáhl k sobě a ještě prstem poklepal na stolek - na to Charlie s povzdechem vytáhla ještě jednu. Teprve tehdy se recepční zdál spokojený a uvolnil jí místo u počítače.

„Doufám, že to nebude trvat dlouho," řekl ještě.

„Nebude," ujistila ho Charlie a pak s úlevou pozorovala, jak jí místo toho, aby si dřepl na jedno z kožených křesel v hale, zmizel z očí. Nejspíš ven na cigaretu.

V rychlosti ze sebe shodila mikinu a za pořádného balancování na židli ji přehodila přes kameru, která měla za úkol monitorovat dění v hale.

Starý počítač v sobě žádnou kameru zabudovanou neměl, a tak jí už nic nebránilo, aby se pustila do práce.

Vložila do slotu v počítači flash disc, z něhož stáhla potřebné programy. A její prsty se sebevědomě rozběhly po staré klávesnici. Jen několikrát si neodpustila pohled za sebe a před sebe, ale v tuhle dobu tu bylo stále liduprázdno.

Po několika minutách se zamračila.

„To není možný," zamumlala sama pro sebe.

Touhle dobou už dávno měla mít přístup do počítače svého stalkera. Už jen to, že jí nepřišlo žádné upozornění v době, kdy vložil ukradený disk do svého počítače, bylo zvláštní. Ale všechno, na čem tak usilovně pracovala, se najednou zdálo... k ničemu. Nefungovalo to.

„Proč to nefunguje?" zeptala se do prázdna, ještě několikrát zatančila prsty po klávesnici, jak zkoušela nové a nové možnosti, poslední záchvěvy naděje.

Neměla přístup k ničemu.

„Jak jsi to udělal?" znovu se zeptala počítače a prstem nervózně poklepala vedle myši. Pak provedla pár rychlých kliknutí, ale všechno bez výsledku.

„Jak jsi to, do háje, udělal?!" zvýšila hlas, jako by ji onen záhadný on mohl slyšet.

A pak...

Z kapsy vytáhla vzkaz a ještě jednou si ho přečetla.

Uvnitř.

UVNITŘ.

Zalapala po dechu, přesto se nahlas rozesmála. Fungovalo to. Fungovalo to, jenom jinak. A možná ještě lépe, než měla v plánu.

Prsty si zajela do vlasů, vzkaz odložila vedle klávesnice a její prsty se znovu rozběhly po klávesnici. I když soustředit se jen na jedno bylo právě teď těžké. Její mozek pracoval na plné obrátky, snažil se dohromady skládat a zpracovávat všechno to nové a důležité, co se během chvíle dozvěděla.

Kůstková flashka, o které si původně myslela, že je něco úplně jiného.

Vzkazy, které přicházely odnikud.

Vyděšený pohled v očích hadí ženy, když střelila do počítače.

To, že ten virus nefunguje.

To, že je uvnitř.

Poslední dílek skládačky zapadl na svoje místo.

Že se vrátil recepční ze své pochůzky/návštěvy záchodu/kuřpauzy/bůhvíodkud si Charlie všimla až v momentě, kdy naštvaně strhl její mikinu z kamery a přes rameno se podíval na obrazovku počítače, kde ovšem kromě několika řádek kódů nemohl nic vidět.

„Co to doprdele je?" houkl na Charlie.

Ta se zprudka otočila, ze zadní kapsy kalhot vytáhla zbytek bankovek a uspěchaně mu je vložila do rukou. Pokusila se ho obejít, natáhnout mikinu zpět na kameru, ale recepční tentokrát vypadal odhodlaný mnohem víc. Charlie zastavil a ona, ať se snažila sebevíc, pochopila, že se dostala do slepé uličky. Najednou v jeho sevření ochabla a přestala se svíjet.

„Jseš nějaká posraná teroristka, nebo co?" zavrčel recepční.

Charlie zavrtěla hlavou a pohledem zatěkala na obrazovku za sebou.

Vteřiny, minuty... všechno běželo moc rychle.

„Snažíš se zjistit pravdu o jedenáctým září?" zeptal se recepční, najednou úplně jiným tónem.

„Cože?" vyhrkla a zkusila se od něj odtáhnout.

„Protože jestli jo... Tak je to fakt sexy."

A než se Charlie nadála, měla jeho ulepené rty přitisknuté na své. Pokusila se uhnout, ale recepční měl překvapivě moc sílu. Po chvilce ale pochopil a odtáhnul se sám.

„To jsem pohnojil, co?"

Charlie přikývla, hřbetem ruky si třela rty, jak se z nich snažila setřít každou stopu po jeho doteku.

„Když mě teď pustíš," zamumlala, „nenahlásím to."

„Nenahlásíš co?"

„Že... Že ses mě pokusil znásilnit!"

„Ale..."

Výraz v jejích očích ho přinutil zmlknout. Jen ještě nahlas zaklel a vycouval. Na odchodu pronesl něco o tom, ať odtud vypadne a že se ji přece znásilnit vůbec nepokusil.

Ona ho už ale neposlouchala. Okamžitě se vrhla zpět k počítači, kameru se už ani nepokoušela zakrýt. Odkryla svoje karty na dlouho a nemělo cenu je zase ukrývat. Ještě několikrát udeřila do klávesnice, pak všechno vypnula. Flashku vytáhla, mikinu si přehodila přes ramena a recepci opustila.

Nezamířila ale zpět do pokoje. Zachumlaná do mikiny vyšla ven. Do automatu na parkovišti hodila pár drobných a s plechovkou RedBullu se posadila hned vedle, přestože byla venku docela zima.

Pokud udělala všechno správně, jejímu stalkerovi by měla přijít zpráva. A protože má teď výjimečně navrch ona, neměl by být schopný přijít na to, odkud a jak. Pokud se mu nepodaří dostat ke kamerovým záznamům z motelu.

Zpráva pro něj měla jednoduché znění: „V bunkru nic nenajdeš. Všechno mám já. Pokud se stane něco Deanovi, můžeš se rozloučit se svojí knihou. Navždy."

Znovu zvedla plechovku, aby se napila, i když ta už byla téměř prázdná. Promnula si obličej. Pokud se stalker dostane i ke kamerovým záznamům z motelu, její narychlo vytvořený plán zkrachuje ve vteřině a on se vrátí ještě víc nasraný, než kdykoli předtím.

Poskytla mu nápovědu k tomu, jaký vir vlastně do jeho počítače - do jeho těla vpustila.

Upila poslední lok, plechovku v rukou zmáčkla a vztekle zahodila pod nohy, jen aby se v následujícím okamžiku sehnula a zase ji zvedla.

Ze zadní kapsy vytáhla vzkaz od Hadí ženy a znovu přejela pohledem po řádcích. Všechno dávalo smysl, dokonalý smysl. Jenže jak se s ní má spojit?

A co když nemají tolik času... protože to dneska pohnojila?

Popadla plechovku, vyhodila ji do koše a konečně zamířila zpátky na pokoj. Posadila se na okraj postele a pohled jí sklouzl na rozbitý notebook, na Bobbyho telefon vedle postele a nakonec na batoh, pořád odhozený v rohu.

„Zatraceně," ujelo jí. „Jak se stalo, že se všechno zase tak kapitálně pohnojilo?"

Nahlas se zasmála a sama sebe rychle opravila: „Posralo. Kapitálně se to posralo."

*

I když Bobby sám sobě slíbil, že si odpočine a prospí se, moc mu to nešlo. Skoro by to raději svedl na to, že ho dohání stáří a s ním nespavost, ale to by lhal sám sobě. V hlavě se mu to mlelo jako v míchačce na beton, a čím dál tím víc ho sžíral pocit, že je jako nahý uprostřed ulice.

Jak báječné byly doby, kdy nikde nestrašily kamery a kdy se člověk přes telefon nedal najít na každém kroku. Jenže teď... Teď ani nemohl poslat domů zprávu, aby se o tom ten bastard nedozvěděl.

Otočil se na druhý bok a překontroloval hodinky. Někdo už by mohl říct,že je ráno, a on stejně ne a ne zabrat.

Pobalil nakonec svých pár švestek do tašky a šel je odnést do auta.

Když míjel recepci, chlápek za pultem po něm vrhnul pohled, jako by ho chtěl zabít.

„Ránko," zamrmlal Bobby a šel si po svém.

Z automatu vyždímal jedno černé, extra silné kafe s cukrem navíc, aby tu cestu přežil.

Zvenku si všiml, že u Charlie se svítí. Hm, ono, když se všechno takhle hezky sere, tak se spí dost blbě... i když ona bude mít aspoň šanci to dohnat při jízdě.

Když teď vyrazí, mohli by kolem desáté hodiny být ve Vegas, kde koupí nový telefon a předplacenou kartu, jen aby dal té ženské ve Fresnu vědět, že se blíží.

Vrátil se kolem nakrknutého recepčního a zaklepal na dveře Charliina pokoje.

Charlie vyskočila z postele téměř v tom samém okamžiku, jen koutkem oka zkontrolovala hodiny. Otevřela dveře nejdřív na škvírku, když za nimi uviděla Bobbyho, nechala je dokořán.

„Prospal ses, staříku?"

„Do růžova," zabručel Bobby s větší než malou dávkou sarkasmu v hlase. „Co ty? Viděl jsem, že svítíš, takže jestli se ti chce, můžeme vyrazit. Po cestě máme Las Vegas."

„Trošku jsem se vrtala v tomhle," řekla Charlie a ukázala prstem někam za sebe, kde na nočním stolku ležel Bobbyho telefon. „A mělo by to být v rámci možností bezpečný. Nic víc s tím asi nezvládnu," dodala, pokrčila rameny s tak trochu omluvným pohledem.

„A taky," pokračovala vzápětí, „tady máme... něco."

Rozpačitě rozhodila rukama, protože si ve skutečnosti nebyla vůbec jistá, na čem si stojí.

„Je to od té Hadí ženy. Informace jsou pravdivé. Ale nevím... nevím, jak a jestli jí můžeme věřit."

„A do hajzlu," ujelo Bobbymu, když si pročetl vzkaz, který mu Charlie podala. „Sice nechápu, kde uvnitř je a odkud nemůže ven, ten hajzl, ale... jakej by měla důvod proti němu jít, když evidentně byla na jeho straně a málem tě zabila?"

„On... On je uvnitř počítače. Tak nějak. Asi. Myslím si to," zamumlala Charlie, zadívala se na Bobbyho, jako kdyby se chtěla ujistit, že před ním nevypadá jako blázen. Po chvilce ticha váhavě pokračovala. Přestože se jí v hlase odrážely pochyby, mluvila rychle, zběsile rozhazovala rukama a přitom z Bobbyho nespouštěla pohled: „Vysvětlovalo by to všechno. Jako... Tam ve skladě v North Platte... Nikdy tam nebyl a zároveň tam byl. Pořád posílal další a další vzkazy a v počítači byl zapojený flash disc ve tvaru lidského prstu. Nejdřív jsem si myslela, že je to odkaz na Styny, ale teď si myslím, že to nebyl jen odkaz, že je to doopravdy on. Australák."

Zase se na chvíli odmlčela, ale když se ujistila, že ji Bobby poslouchá a stíhá, zase hned pokračovala: „Když... když jsem tehdy střelila do toho počítače, Hadí žena zpanikařila a zaútočila, jako by to nebyl jen počítač, co jsem trefila. Taky by to vysvětlovalo, proč je tak dobrý a proč ho nemůžu najít. Proč mi počítač i telefon posílá zprávy sám od sebe. Proč..."

Pokračovala v jazyce jedniček a nul, než zjistila, že Bobby místo přikyvování vrtí hlavou, tak mu věnovala omluvný pohled a zarazila se.

„Na té flashce, co ode mě získali v North Platte, byl virus," řekla. „V okamžiku, kdy by ji zapojili s připojením k Síti, mi mělo přijít upozornění, ale nic se nestalo. Díky tomu jsem měla mít možnost dostat se k němu, zjistit o něm něco víc, ale... nefungovalo to. A já už chápu proč. Protože to nenapadlo počítač. Napadlo to přímo jeho. Proto... Proto máme čas."

Znovu se pochybovačně podívala na Bobbyho. Chtěla potvrzení, že není jen šílená fanynka sci-fi filmů a že to všechno doopravdy dává smysl. A že to není až příliš šílené. I na ně.

A při všem tom vysvětlování si vůbec neuvědomila, že Bobbymu neodpověděla na otázku, jestli tedy pojedou.

Ale Bobby na to zřejmě zapomněl taky. Díval se na Charlie dost nevěřícně, nakonec nahlas polkl. Zavrtěl hlavou: „Duchové, fajn, upíři, okay. I lidi, co zmagořili... Všechno, co jsem potkal, se dalo najít a zničit. Ale co je sakra tohle za stvůru? Něco jako živá umělá inteligence? Myslíš, že je dobrej nápad se s tou Hadicí setkat?"

„Nevím," hlesla Charlie, pokrčila rameny. „Může to být naše šance, stejně jako to může být naše... prohra."

„Může, ale přece jenom, kdyby se to podělalo, ona by mohla jít zabít snáz, než hromada binárního kódu," usoudil Bobby.

„Jo. Pokud se ti zrovna nezakousne do krku nebo tak něco," zamumlala Charlie, prsty si poklepala na místo, kam ji před několika dny Hadí žena uštkla. „A navíc... Má teď všechny karty v rukou ona, a to mě štve. Nemám jak se s ní spojit. A ona evidentně... evidentně ví o každým mým kroku."

„Počítám, že se spojí ona s náma. A jestli ví o každým kroku, tak se to rozhodně dozví. Ale chtělo by to nějakou zálohu a aspoň minimální vyjednávání. Něco, čím by dokázala, že má důvod zradit svýho šéfa. A sraz bych si s ní dal v mrazírnách."

„Jo... To zní jako plán. Jako dost dobrý plán," usmála se Charlie a sevřenou pěstí lehce Bobbyho šťouchla do ramene. Pak se otočila skoro na podpatku - kdyby ovšem její kecky nějaký měly - a popadla ze země batoh, aby do něj naházela všechny svoje věci. Při tom všem se snažila komunikovat s Bobbym: „Vůbec... víš, co je zač? Jasně, že víš. Máš v hlavě encyklopedii nadpřirozených bytostí ze všech koutů světa."

„No... přesně vím úplný kulový, ale pár teorií mám," přizná Bobby. „Všechny tyhle hadí potvory mají společnejch pár věcí a mezi nimi to, že neregulujou svoji tělesnou teplotu, takže v zimě jsou pomalejší a skoro bezbranný."

Charlie se zastavila uprostřed pohybu a zprudka se otočila.

„Tenhle den vstoupí do dějin! Bobby Singer něco neví!" vyhrkla, ale uznale pokývala hlavou, do batohu šoupla poslední věci a nahodila ho na záda. „Tak, můžeme vyrazit. Las Vegas, baby. Nebo tak něco."

Bobby se uchechtl: „Nevím, co ti o mně kluci napovídali, ale takovejch dnů, kdy jsem něco nevěděl, vstoupilo už do dějin docela dost."

Na to Charlie jen mávla rukou a přehodila ruku okolo Bobbyho ramen, aby ho vyprovodila nejen z pokoje, ale i z celého motelu.

„Nikdo mi nic neříkal. Četla jsem knihy," řekla, mrkla na něj a stále ho držela okolo ramen, když procházeli kolem recepce. Recepčnímu za pultem věnovala výhružný pohled, přesto ale byla ráda, že má teď u sebe Bobbyho.

„Řídím, staříku," oznámila venku, těsně předtím, než se rozběhla k autu, jako malé dítě, které závodí se svým sourozencem.

Nebo dědou, že ano.

Bobby jí nehodlal nic vymlouvat, ale byl připraven se kdykoli prohodit, kdyby bylo potřeba. Přesto se toho chopila s grácií. Po chvilce zamyšlení se vrátil k tématu knih.

„Knihy? Ty knihy, co napsal Carver Edlund, nebo jak si to Chuck říkal?"

„Přesně ty," potvrdila Charlie a ještě se na Bobbyho usmála. Pomalu nastartovala a zatímco vyjížděla z parkovacího místa, neodpustila si ještě poznámku o tom, že jsou všechny online k sehnání. Pořád. A že to není její vina.

„Proč by měla?" zeptal se Bobby. Pak mu došlo, že by vlastně mohla, docela snadno, a mávl rukou. „Sice nemáme tolik času," změnil téma, „ale je něco, co bys chtěla vidět ve Vegas?"

„Ne," zavrtěla Charlie hlavou. „Ve Vegas potřebuju jenom notebook."

„Jo, CES jsme už prošvihli, tak co taky ve Vegas, že jo..." zamrmlal Bobby a pohodlně se uvelebil. Chvílemi si říkal, že by snad mohl i usnout, ale pak se zase vrátil ten šílený pocit, že ho neustále někdo sleduje a ví o každém jeho kroku, a při tom se zkrátka usnout nedalo.

Charlie natáhla ruku, aby naladila rádio. To ticho, které se mezi nimi rozhostilo, bylo nakonec všechno, jen ne zábavné nebo vtipné. Chvíli se snažila najít nějakou poslouchatelnou stanici, až to nakonec s lehkým úsměvem na tváři nechala na nějakém popíku.

„To je ono."

Pohledem pobaveně zajela k Bobbymu, co to s ním udělá.

Ten se zatvářil, jako by si kousnul do citronu. Ani ne pro ten pop, ale pro uvědomění si, že tohle by jeho Dodge nepustil. Na druhou stranu byla ta muzika tak příjemně mozek vymývající, že by mohla zafungovat.

Stáhl si kšiltovku přes oči a založil si ruce na hrudi. Nohy si pohodlně natáhl před sebe.

Takhle by to šlo.