Charlie sjezd na Vegas málem minula, jak byla ztracená nejen mezi auty na dálnici, ale hlavně ve vlastních myšlenkách. Skrz několik pruhů a s hlasitým doprovodem troubení všech aut v okruhu několika mil se jí ale nakonec podařilo sjet z dálnice.

Zpomalila na povolenou rychlost, zařadila se do nikdy nekončící zácpy a jako Alenka v Říši divů se rozhlížela okolo, na všechny ty domy, svítící neony, lidi na ulicích a kasina.

Nakonec zastavil u většího obchodního centra, k němuž ji navedly cedule okolo. Pohledem zkontrolovala Bobbyho, nějakou dobu uvažovala, jestli ho probudí, nebo ho nechá spát. Nakonec s povzdechem zesílila rádio v naději, že se Bobby probere sám.

*

Jen o pár minut později v místnosti ostrahy obchodního centra zazvonil ženě, začtené do časopisu, telefon. Chvíli poslouchala, pak s pohlede upřeným na záběr z parkoviště dodala strohé potvrzení, naškrábala pár vět na zelený čtvereček z bločku na poznámky, položila telefon a celkem mile se optala kolegy, jestli mu má donést kafe, protože jde něco vyřídit na informace.

O další chvíli později se mladík, co se venku staral o úklid vozíků a úklid obecně, začal rozhlížet po parkovišti, s lístečkem složeným v ruce a ještě otrávenějším výrazem, než míval obvykle, ve tváři.

*

Bobby se vylekaně probral, napřímil. Ve výhledu mu pořád bránila kšiltovka, stažená na oči. Když se znovu vrátil mezi vidoucí, zaznamenal vedle sebe rozpačitě se usmívající Charlie a venku za okny parkoviště obchodního domu.

„To už jsme ve Vegas?" vydechl. Lehce zmateně, protože vážně nečekal, že prospí celou noc. Hlavně, že si sliboval, že se s Charlie vystřídá za volantem-

„Co tě tak vylekalo, staříku?" zeptala se Charlie s lehce potutelným úsměvem. Jedním rychlým pohybem vypnula rádio. Natáhla se dozadu pro bundu, kterou tam někdy v průběhu cesty odhodila, přitom zamumlala odpověď na Bobbyho otázku, že jo, už jsou tady.

Když konečně držela bundu v ruce, neobratně si ji přehodila přes ramena a soukala se ven z auta. Po dlouhé cestě se potřebovala pořádně protáhnout, ale snažila se svoje nepohodlí před Bobbym maskovat, jak jen to bylo možné.

„Vegas je konečná?" zeptala se.

Mezitím se mladíkovi, který se cestou věnoval ještě menší demoliční ralley s vozíky a zdvihání prostředníku na pána v důchodovém věku, kterého to pohoršilo, konečně povedlo najít to správné auto. Po tom krátkém roztýlení zase nasadil otrávený výraz, než se přiloudal blíž.

Zabodl pohled do Charlie, vystupující z auta. Bobbyho ignoroval.

„Hej, kočko, máš tu nějakej vzkaz."

„Ne, je to jen poslední mezizastávka," stačil odpovědět Bobby, když se taky vyhrabal z auta. „Případ čeká ve Fresně."

Podíval se zamračeně na mladíka, který se tu objevil, zase se mu vracel ten pocit, že jsou neustále pod dohledem.

Charlie už Bobbymu chtěla odpovědět, když jí ten kluk skočil do řeči. Přísně se na něj podívala a zamračila se taky, na lístek v jeho rukou.

„Od koho?"

„Vím já?" pokrčil mladík rameny a natáhl k ní ruku se vzkazem. „A klídek, taťko," usekl ještě směrem k Bobbymu. „Jenom zákaznickej servis, že jo."

Ten si pomyslel něco o tom, že by mu dal takovýho taťku, až by se mu otočila hlava kousavým dozadu, ale nakonec jen mávl rukou. Ten kluk jen těžko za něco může a na to, aby si Bobby vylil vztek, se najde dost jiných... exemplářů.

„Nejsem na poště, abych čekala takovýhle zákaznický servis," odsekla Charlie mladíkovi a převzala z jeho rukou vzkaz.

„Klid, říkal jsem, že nás zkontaktuje sama," zabručel Bobby, bez pochyb, od koho ten vzkaz bude.

„Není zač," zavrčel mladík, když několik vteřin marně čekal na dýško, nebo prostě jen okukoval Charliinu figuru. „Škrti," dodal ještě, než se otočil na podpatku a vydal se předstírat práci.

Na lístku stálo jednoduché: „Za dvě hodiny, coffee-bar Wollunqua, pokud máš zájem. Ty víš kdo, princezno." Plus adresa zmíněného podniku, zhruba půl hodiny jízdy odtud.

Charlie pohledem po těch pár slovech rychle přejela a podala lístek Bobbymu. Nic neřekla, jen se na něj dívala, jako by čekala, že to rozhodne on.

Bobby vzkaz přečetl, promnul si čelo.

„No, mrazírny to nejsou, ale aspoň neutrální místo, takže by to nemuselo skončit nějak... fatálně," prohlásil. „Takže?"

„Takže se tady ještě chvíli zdržíme," podívala se na něj Charlie, ale místo úsměvu se teď tvářila jako hromádka neštěstí. Pořád to byl její průšvih a ona by si ho nejraději vyřešila sama. Ale už udělala až moc kroků vedle na to, aby si věřila, že to sama zvládne.

Myšlenky jí zabloudily k Deanovi a z kapsy kalhot vytáhla telefon, jestli už od něj nepřišla nějaká odpověď...

Jenže e-mailová schránka byla prázdná, stejně jako oznámení o nepřijatých hovorech nebo složka nových SMS.

Povzdechla si a zvedla pohled zase k Bobbymu.

„Koupíme si tady něco k jídlu? Nebo počkáš až do Wollunqu- Wollunquy?" jazyk se jí zamotal a ona se znovu zamračila. „Ale koupíme tu aspoň ten notebook."

„Najíme se a vybavíme," rozhodl Bobby. „S plným žaludkem se líp čelí problémům."

*

Trocha toho nakupování. Výměna veškeré elektroniky, včetně autorádia, čistě pro Bobbyho dobrý pocit a klid. Svůj Blackberry vyměnil za úplně obyčejný tlačítkový telefon, s novou předplacenkou, z něhož hned napsal té ženě do Fresna, že už jsou blízko a že má nové číslo.

Místo navigace v telefonu koupil klasického Garmina a pár dalších, technologicky zastaralých doplňků. Například flashku s internetem, jaké se používaly tak před deseti lety.

Charlie si vybrala laptop a další věci, takže by měli být schopni zvládnout i ten případ ve Fresně, když bude potřeba něco dohledat.

A vyšlo to akorát, aby se stihli dostat na místo setkání včas.

Wollunqua byl takový trochu do etnic stylu laděný podnik. Bylo znát, že původním záměrem bylo zaměření na aboriginskou kulturu, ale po zdech visely i africké masky, některé malby na stěnách byly na první pohled mayské a výzdoba stolů a nádobí připomínala výsledek trochu zmateného sňatku mezi uměním původních obyvatel Ameriky a antickými motivy.

Podnik měl dvě patra, s točitými schody do toho horního, celkem asi patnáct stolů. Jako obsluhu mladou hispánskou servírku a blond baristu trochu hipsterského vzezření.

Na hranici přeplácanosti se tu nacházela oblast s vlastně docela příjemnou atmosférou. Momentálně tu tiše hrála The Tracks of My Tears ve verzi od Smokey Robinson & The Miracles, a kromě jednoho zamilovaného párečku v horním patře, brýlatého mladíka, studujícího jakousi těžkou filosofii a páru žen, které si povídaly, jako by se neviděly věky, tu už jen u stolu v rohu seděla Hadí žena, vlasy střapaté a uhlově černé, na nose brýle s masivními obroučkami a přestože se vrátilo několik piercingů, které ji zdobily při prvním setkání v North Platte, stejně byla trochu těžko k poznání. Trochu nervózně, jako by větřila, sledovala střídavě dveře a ulici za prosklenou stěnou po své levici.

Když zastavili před podnikem, jehož jméno Charlie pořád nebyla schopná tak docela správně vyslovit, pochybovačně se otočila na Bobbyho, potřebovala ujistit, že dělá správně.

Nervózně si skousla spodní ret a krátké vlasy, které byly pořád blonďaté, i když původní barva už ležela v kufru auta spolu s dalším nákupem, si zastrčila za ucho.

„Tohle vypadá jako podnik, kam by Dean v životě nevkročil," pronesla ještě se slabým úsměvem na rtech k Bobbymu a konečně se vydala dovnitř.

„Ale Sama bych tady snad i čekal," zabručel Bobby, pokýval hlavou a vlezl s Charlie do jámy lvové. Nebo spíš hadí. Neustále se rozhlížel, jestli někde neuvidí tu hadí holku, ale viděl ji dosud jen jednou, a ještě na ne moc kvalitním kamerovém záznamu, takže by ji stejně těžko poznal. Tázavě se ohlédl po Charlie: „Vidíš ji někde?"

Když vytáhl Samovo jméno, Charlie na okamžik ztuhly rysy, jako by mluvil o něčem zakázaném. Na jeho poznámku proto nic neodpověděla, jen se rozhlédla okolo sebe.

„Pokud se z ní přes noc nestal muž, myslím, že sedí támhle," pokynula k dívce, která osaměle seděla v rohu u jednoho z mnoha prázdných stolů.

Pak ale zůstala stát na místě, pohledem skenovala Bobbyho, v očích měla vepsanou náhlou nejistotu. Čekala na něj a na jeho pokyny, jako kdyby ztratila vlastní bezprostřednost a vůli. Nepohla se ani dopředu, ani dozadu, prostě jen stála jako pes, čekající na povel od svého pána.

„To zvládneme, děvenko," poplácal ji Bobby po zádech. „Tady nás nejspíš nekousne."

Ale nebyl si moc jistý tím, jak moc je to povzbudivé. Každopádně revolver měl pro všechny případy pod bundou, stříbro v něm naládované, právě to na tyhle polozvířecí potvory obvykle platí. I když by byl mnohem raději, kdyby na to nemuselo dojít.

Samozřejmě, že si těch dvou všimla. Stejně se k nim ale nehrnula, jen se opřela zády, už tak seděla, jako by spolkla hydrant, založila si ruce na hrudi. Pohledem fixovala princeznu. Jistě, ten její starší kamarád by mohl představovat větší riziko, ale...

Především se teď snažila nerozhlížet okolo, nečekat ještě toho třetího.

Zlehka na ty dva pokývla, jakmile si jí konečně všimli. A vyčarovala lehký úsměv, o kterém doufala, že by mohl potvrzovat její mirumilovné úmysly.

Nejspíš nekousne.

Charlie se usmála Bobbyho optimismu, přitom se snažila potlačit nepříjemné vzpomínky na to, jak to vypadá, když Hadí žena kousne.

S povzdechem opatrně vykročila dopředu, ohlédla se, jestli ji Bobby následuje. Úsměv Hadí ženy oplatila kamenným, nečitelným výrazem.

Zastavila u jejího stolu, ale nesedla si. A nepozdravila.

Zato Bobby se usadil, na tváři něco jako úšklebek – jen hodně velký optimista by v tom viděl úsměv. Taky nepozdravil, jen položil ruce na stůl a oznámil zřejmé: „Jsme tady."

Hadí žena zvlna složila ruce do klína. Pohybovala se jako na zpomaleném záběru, ani ne tak proto, že by jí byla zima, za zády měla topení, spíš nechtěla nikomu zadat záminku k čemukoli.

Na Bobbyho slova kývla, mezi rty se jí mihla špička jazyka a úsměv zmizel.

„Ten váš... okřídlený parťák. Jestli je někde poblíž, schovávat se nemusí," řekla, zlehka pokrčila rameny. „Počítám s tím, že vás hlídá a nemám v plánu žádné podrazy."

„My taky ne," řekl Bobby klidně. „Proto jsme tu jen my dva."

Charlie se jen ušklíbla, nic neřekla. A pořád se nehodlala posadit. Tyčila se nad Hadicí i nad Bobbym. Její obličej nejspíš prozrazoval, jak moc je napnutá, ale snažila se... aspoň se snažila, aby to nebylo zase tak moc vidět.

„Tak co máš na srdci?" vypálila konečně, hlasem, který byl jakousi vtipně znějící imitací Deana.

Dívka naklonila hlavu mírně ke straně, z Bobbyho přesunula pohled na Charlie: „Zaprvý, chci, aby bylo jasno, že vám teď všem kryju záda. Chápu, že nebudeme kamarádi," uhnula očima stranou, „ale potřebuju vědět, že přistoupíte na příměří."

„Mhm. To zní hezky, vážně," ozval se Bobby. Když viděl Charliinu přímočarost, moc kolem horké kaše taky chodit nehodlal. „Bylo by to všechno fajn, jenže po tý záležitosti v North Platte se tomu sakra blbě věří. Jakej bys měla důvod zradit svýho šéfa?"

Charlie ještě pevněji stiskla rty. Jen přikývla, protože Bobby řekl všechno, co chtěla ona.

Hadí žena se po Bobbyho otázce trochu uvolnila, křečovité držení těla se změnila na sice ostražitou, ale už ne tak obrannou či útočnou pozici.

Opřela se lokty o stůl, mírně se naklonila dopředu. To, že Charlie pořád stála a zaujímala tak silovou pozici, jí očividně dvakrát příjemné nebylo, ale rozhodla se to přejít.

„Nemám chuť tady vyprávět celou rodinnou historii, pokud to nebude nutný," začala, „a vy nejspíš nemáte čas ji poslouchat, takže to zkrátím. Šéf... Jo, dalo by se říct, ze Duncan je můj šéf. Měla jsem dva důvody, proč se neptat a dělat, co řekne. Jednak je to můj starší brácha," přimhouřenýma očima probodla Charlie, „a to bys třeba ty mohla chápat, princezno, a jednak má na mě určitou páku, ke který se ještě dostanu. Teď je ale uvězněnej v tom svým elektronickým světě a řekněme, že pro všechny bude lepší, když se už nevrátí zpátky."

Poslední slova ze sebe vypravila přece jen trochu přiškrceným hlasem, třebaže celek zněl, jako by si ho dlouho nacvičovala.

„Rodinný vztahy jsou jedna věc," řekl Bobby. „Důvěra druhá." Podíval se na Charlie, co ona na to.

Ta k němu sjela pohledem a jeho slovům přikývla. Sama si nebyla jistá, co a jak říct. Pevně sevřela okraj stolu a zadívala se na černovlásku. Snažila se jí dívat do očí, neuhýbat, stejně usilovně, jako se snažila najít ztracené sebevědomí.

„S tvou rodinou jsem už něco řešila," řekla. „A nedopadlo to zrovna dobře. A nemyslím si, že zbytek tvé rodiny jsou nějací kladní hrdinové a zachránci. Ale hlavně, je to pořád rodina."

Přikývla sama sobě a znovu se zadívala na ženu před sebou: „Chtěla jsi mě zabít. Tvůj bratr mě chtěl zabít. Tvoje rodina mě chtěla zabít. Proč bych ti měla věřit?"

Hadí žena rozpřáhla ruce a usmála se. Opatrně.

„Víte, to je na tom všem jedna z mála dobrejch věcí," prohlásila. „Nemusíte mi věřit." Znovu si ruce založila na hrudi a pak se obrátila přímo na Charlie: „Moje rodina už prakticky neexistuje. Jo, dobře, pár ňoumů v Sydney, co neví nic o ničem a různý rádobypříbuzný, ale bez Duncana... Podívej, já jsem mu od začátku ty věci s pomstou a tak moc nebaštila. Nemám zájem ani o ty pitomý magický sračky, po kterejch brácha tak touží. Magie mi... Nejsem zrovna fanda."

S krátkým povzdechem nakonec zalovila v náprsní kapse svého sáčka a hodila na stůl podivnou kostní usb věcičku.

„Jestli chceš ale nějakej důkaz, tohle je tvoje," oznámila. „Znič to. Ale nejdřív znič Duncana tam... uvnitř."

Charlie se zadívala na kůstkovou věcičku před sebou a rychle se po ní natáhla, jako by se bála, že si to Hadí žena rozmyslí. Když držela usb v ruce, o krok ustoupila a ještě jednou se podívala na věc ve své ruce. Pak zvedla pohled k černovlásce a položila jedinou, jednoduchou otázku: „Proč?"

„Protože mám šanci," prohlásila Hadí žena tiše, tentokrát sklonila hlavu a zaměřila se na desku stolu. „Poslední roky... Nebyla to právě moje vysněná budoucnost, chápej. Nejdřív zpráva odsud, pak Duncanovi přeskočilo a... A najednou utíkám z hořícího domu kanálem a proti sobě mám severskýho boha a anděla, minimálně."

Zvedla hlavu a zamračila se: „Plus, jestli chceš uvěřitelnější důvod, je tu mimo jiný naprosto legální a výnosnej rodinnej byznys, kterej přebere poslední z rodu."

„Jo," vložil se do toho Bobby, který dosud jen poslouchal. „To druhý je o dost pravděpodobnější, protože strach a rodina, to nejde moc dohromady. Vždycky byla první touha po moci. Jakou ale máme jistotu, že jakmile bude špinavá práce odvedena, nepostavíš se na místo bratříčka a nedoděláš, co začal?"

Charlie zvedla pohled od kůstky ve své dlani na Bobbyho a odpověděla místo černovlásky: „Ona to neumí."

Otočila hlavu a zadívala se na Hadí ženu, aby si potvrdila svoje slova. Protože to byla pravda. Protože to musela být pravda. Ona je potřebuje mnohem víc, než oni teď potřebují ji. Kdyby chtěla a kdyby to uměla, mohla se svého bratra zbavit už dávno. Ale nezvládne to. Na to potřebuje Charlie.

Znovu sevřela pěst a pousmála se, s vírou, že pro jednou je štěstí na jejich straně.

Na tváři černovlásky se vystřídal krátký zlobný výraz s rezignovaným.

„Měla bych prostředky, se kterými se dá pokračovat v pokusech o válku, o to nejde," řekla. „Jenže nechci. Ten, kdo je doopravdy nebezpečný, je Duncan. Já jsem spíš... zbraň na blízko."

Neodpustila si krátký úšklebek směrem k Charlie.

„A na vaší straně jsou hráči, se kterýma se zaplétat nechci," dodala, jako závěrečné titulky se jí tváří mihl nefalšovaný a nepotlačitelný strach.

Po tom, co Hadice řekla naposledy, se Bobby skoro spokojeně usmál. Odpověděla to, co chtěl slyšet. Na vládnutí a boj nejsou třeba technické znalosti, ale hlavně žaludek. A tahle holka před ním vypadala, že to, co nejvíc chce, je klid. To, co viděl v její tváři, se nedalo zahrát. Nervozita, strach. Možná strkal hlavu do oprátky, ale v téhle chvíli jí docela věřil.

„Myslím, že můžeme říct to samý," zabručel.

Charlie přikývla a měla co dělat, aby se nezačala nahlas smát. Kůstkovou věcičku svírala v dlani, cítila, jak se jí jednotlivé hrbolky zařezávaly do kůže, ale bylo jí to jedno. Bylo jí všechno jedno. Vyhráli, projednou...

Projednou snad doopravdy vyhráli. I když to byla náhoda a vůbec to nebylo jejich zásluhou, pořád se to počítá.

Potlačila úsměv, i když koutky úst jí stále cukaly: „Postarám se o to. Z Duncana," jeho jméno vyslovila, jako by bylo otrávené, „nezůstane nic. Žádná stopa. Žádné... Nic. To ti můžu slíbit."

Černovláska přikývla.

„Spoléhám na to, přincezno," řekla tiše a najednou vypadala, že by se nejraději stočila do klubíčka někde v temném koutě, ale přinutila se napřímit a tvářit se, že se jí to zase tolik nedotýká. „Ještě dvě poslední věci. Nevím, jak dlouho ještě Duncana zaměstnají ty tvoje... cokoli to je. Neměla bys ztrácet čas. A pokud potřebuješ extra motivaci, tak ve chvíli, kdy z Duncana nezůstane... nic, zmizí určitý prokletí. Ty víš, o čem mluvím."

Že půjde i o její osobní problém s bratrovou magií, už nezmínila, možná by to jejím motivům dodalo na věrohodnosti, ale... nechtěla o tom mluvit.

Charlie se zatvářila nechápavě, protože tu narážku na prokletí doopravdy nepobrala. V hlavě si pokoušela přehrát všechny okamžiky s ní a s jejím bratrem, všechno, co jí v uplynulých dnech provedl. Když si uvědomila, že mlčí už moc dlouho, raději jen přikývla. Pokynula Bobbymu, že je možná na čase odejít, ale zase zůstala stát, jako by čekala na jeho... povely.

„Tady už je asi zbytečný to protahovat," prohlásil Bobby. „Předpokládám, že až bude po všem, tak se to nějak dozvíš. Máme ještě další práci, takže bych rád, kdyby se nám ji podařilo odvést, a k tomu fakt nepotřebuju pocit, že mám pořád někoho za zadkem."

Zvedl se a dlouze pohlédl na tu holku. Čím dál tím víc mu jí bylo prostě líto, ale nechtěl to dát najevo. Až bude po všem, ukáže se, jestli ji odhadl dobře, nebo ne.

Ještě zpátky v autě zůstával zmatený jako tučňák na Sahaře, ten pocit, že se díval na psa, do kterého doma kopali, aby byl zlý a kousal, vážně nebyl příjemný.

A už vůbec ne, když vedle sebe měl Charlie, tu kousnutou.

Otočil se k ní: „O jakým prokletí to vlastně mluvila?"

Charlie zasedla na místo spolujezdce, pořád si přitom hlídala kostní usb jako oko v hlavě. Když na ni Bobby promluvil, měla pocit, jako by k ní jeho hlas doléhal z mnohem větší dálky.

„To kdybych věděla, Bobby," zamumlala napůl otráveně, napůl zklamaně. Pak se zprudka narovnala a znovu sevřela pevněji kůstku v dlani. „Musíme zastavit někde... v kavárně, na hotelu, kdekoliv. Chci se tohohle..." na okamžik rozevřela dlaň, „chci se toho zbavit tak rychle, jak jen to půjde."