Až na zadním sedadle auta jako kdyby se Charlie probrala k životu. Vytáhla si košili, do té chvíle zakasanou v kalhotách, pohledem zatěkala k Bobbyho placatce, možná v naději, že dostane taky nabídnuto. Papíry ležely vedle ní, nikdo ji nezastavil a ona se nikoho neptala.

„Ten chlap je blázen," zamumlala potichu, téměř neslyšně. „A to není jen moje laická poznámka," dodala ještě a papíry si znovu vzala na klín. Téměř nezaujatě jimi prolistovala a nakonec složku zase zaklapla.

„Podle všeho ten chlap byl, nebo možná pořád je, v pekelně dobrý kondici, asi jako každý voják," pokračovala po chvilce. „Jenže pak se něco pokazilo a doktoři to tady označili jako tisíc a jednu chorobu, protože si nemohli vybrat, co na vyvraždění rodiny sedí lépe."

Hlasitě si povzdechla a prstem poklepala doprostřed symbolu na deskách. Pokračovala pak výčtem chorob: „Deprese, syndrom vyhoření, PTSD a tak dále a tak dále..."

Dean zamžoural do zpětného zrcátka a když Charlie pokračovala ve výkladu, otočil se dozadu.

„No, dobrý ráno," zahučel beze snahy nebýt kousavý. „Právě jsme s tím cvokem strávili hrozně fajnovou hodinu. A jo, podle mýho laickýho názoru je šílenější, než Peklo."
Zarazil se, zkusil to přece jenom zmírnit aspoň snahou netvářit se, jako by to celé byla Charlie vina: „Jde o to, že mu nejspíš neruplo v bedně jen tak... Přirozeně," dodal.

„Jo, tyhle věci se nikdy nestanou přes noc. A nikdy to není jako epidemie, která trvá už dekády. Ale máš pravdu, Charlie," řekl Bobby a natáhl k ní ruku s placatkou, „že nevědět o tom už svoje, tak až do toho snu bych se vsadil, že mu prostě jen hráblo."

Charlie se natáhla po placatce, upila a zase ji vrátila Bobbymu. Na nic jiného nereagovala, protože se stále necítil v pořádku. Ne potom, co seděla vedle té zrůdy. A poslouchala její argumenty. Přestože věděla, že Ralph za to vlastně tak docela nemohl a že i on je v tomhle případě obětí.

Dean se otočil zpátky dopředu. Nevypadal, že by měl chuť Carvera dál rozebírat.

„Jo, ten sen byl skoro učebnicovej," řekl. „I když tam pořád něco nesedí. OK," dodal při pohledu na hodinky a kontrole telefonu, která ho přiměla se zamračit. „Tak směr knihovnice. FBI srandu asi vynecháme, ne?"

„Jo," kývl Bobby, „čím dřív sundáme ty hadry, tím líp."

Deanovi bylo sice víceméně jedno, co má na sobě, právě teď, ale...

Ano. Po nahození obvyklého outfitu se sám cítil trochu lépe. Hnusná pachuť ze setkání a rozhovoru s tím prázdným vrahem skoro zmizela.

Ještě stihli ulovit něco k zakousnutí, on sám si na toaletách poslechl Casův hlas z hlasové stránky v pěkné akustice a nakonec po dalším kávovém dopingu zastavili před činžovním domem, kde by měla bydlet ta Ježíšova japonská vrstevnice.

„Zajímáme se o historii Fresna," ujistil se Dean ještě u Bobbyho, než vylezl z auta, „správně?"

„Přesně tak. Je to pamětnice a prej si o historii Fresna a školy ráda povídá. A víš co, tyhle báby mají oči všude," prohlásil Bobby.

Vylezl z auta a protáhl se. Tohle by mělo být milejší, než pošahaný zabiják, ale pořád mu v hlavě strašil fakt, že Carvera ve snu navštívila asiatka.

Otočil se na Deana a potažmo i na Charlie, která vypadala, jako kdyby se ještě pořádně nerozhodla, jestli půjde s nimi.

„A lidi neprokecnout se a ptát se mimořádně obšírně, protože... prostě proto," kladl jim na srdce.

Dean konecně schoval ten zatracený telefon, stejně byl k ničemu. Promnul si dlaně, nasadil méně rozmrzelý výraz.

„Po tamtom," ukázal neurčitě směrem, kde se mohla nacházet vazební věznice, „ta babča může klidně mluvit jenom japonsky, a pořád to bude přínosnější."

Přejel pohledem jména na zvoncích u vchodu.

„Jak se vůbec-" a než dokončil otázku, prostě zmáčkl jediný zvonek s japonsky znějícím příjmením.

Charlie přikývla na Bobbyho instrukce, uhladila si košili a ostražitě sledovala Deana, jak mačká zvonek.

„Na tohle nejsem stavěná," zamumlala ještě potichu, spíš sama pro sebe, než pro ostatní.

Bobby ji přesto zaslechl: „Máš toho v sobě víc, než si myslíš, děvče."

„Jo, a na babču bys z nás mohla platit nejvíc," sykl k Charlie ještě Dean přes rameno, než usoudil, že uběhlo dost času, aby se ke dveřím přišourala i relikvie, a zazvonil znovu. „Když tu není-" načal ještě a nedokončil.

Charlie by nejradši odpověděla ve stylu, že pokud babča není počítač, ona toho nesvede víc, než sedět, usmívat se a koktat nesmysly, ale radši tu odpověď spolkla, znovu přejela po záhybech košile a nasadila na tvář úsměv ztraceného vnoučete.

A konečně se z reproduktoru u dveří ozval tichý ženský hlas. Bez přízvuku, který možná někteří očekávali: „Prosím? Jestli mi znovu jdete nabízet Krista nebo nerezové nádobí, stále ještě nemám zájem."

Bobby se krátce uchechl.

„Pardon," řekl, „k poslům víry nás opravdu ještě nikdo nepřirovnal, protože jsme takoví hříšníci, že nás ani Peklo nechce. Jsme tady v mnohem pozemštější záležitosti, ale prodej to není, nebojte se. Sháníme informace pro obsáhlý článek o Jeffersonově škole a vy jste nám byla doporučena coby pamětnice."

Charlie jen zuřivě přikyvovala Bobbyho slovům, jako by ke zvonku patřila i kamera a ona tajemná dáma si je mohla prohlédnout ještě předtím, než je snad pustí do domu.

V reproduktoru to chvíli jen tiše chrastilo. Mnohem delší prodleva, než by se dala čekat od sdílné a upovídané pamětnice.

„Dobře," ozvalo se nakonec. „Pojďte dál. Druhé patro."

Klapnutí a pak zazněl bzučák.

Dean otevřel dveře pro Bobbyho a Charlie.

„Buď jseš extra přesvědčivej," utrousil ještě k Bobbymu, „nebo je ta ženská taky trochu mešuge."

Na to Bobby pokrčil rameny a zatvářil se, jakože vůbec neví, která bije. Za dvě patra schodů už budou vědět víc.

„Asi něco mezi," zamumlal potichu a vydal se do schodů.

„Neměl bys jet výtahem, staříku? Ať nedostaneš infarkt nebo něco. Je do druhé patro," zdůraznila ještě Charlie a otočila se na Bobbyho, když plná energie doslova vyskákala první schody.

„Kuš, drzoune," odsekl Bobby. „Teď ti jede pant a pak zase ze sebe nedostaneš ani slovo, viď?"

„Mohli bysme bejt kdokoli," pokračoval v mrmlání Dean, i cestou do schodů. „Sakra, my jsme kdokoli. Ale stačí říct, že neprodáváme hrnce..."

Po Charlie náhlém ožití se jen ušklíbl a Bobbyho reakce to změnila na lehký úsměv.

„Třeba má v bytě kulometný hnízdo nebo katanu, se kterou umí zacházet," řekl Bobby. „U Japonců nikdy nevíš."

Dean naprosto vážně přikývl: „Vidíš, to mi nedošlo."

Charlie se na Bobbyho na oplátku zamračila, ale pak se nahlas zasmála: „Hlavně by mohla mít nějaký dobrý čaj!"

„Schovaný vedle těch kulometů, že jo..." zamručel Bobby.

„A jestli teď stojí ve dveřích a poslouchá," dodal Dean víceméně předpověď na nejbližší minuty, „tak jako magoři vypadáme my."

„Jenom vypadáme? Jsme lidi, tak se jednou za čas chováme lidsky," pokrčil Bobby rameny. „Tak padej, ať to aspoň schytáš ty, pane Normální..."

Dean se po něm trochu ukřivděně ohlédl, uvědomil si, že se vážně dostal do čela a následně už nasadil nevinný výraz kluka, za kterého to okno prak vysklil úplně sám.

„Eh... zdravím!"

Protože ve dveřích vážně stála paní Nishimura a vypadalo to, že tam na ně čeká už nějakou dobu.

Drobná, štíhlá a držela se vzpříma, jako by měla místo páteře ocelovou tyč, bílé vlasy měla perfektně upravené, oblečení očividně určené na doma, přesto vypadalo jako ušité na míru.

Vrásčitou pleť měla ale skoro průsvitnou, působila unaveně a možná i jako nemocná.

Přesto, a přese všechno, co možná od skupinky návštěvníků stihla zaslechnout, se zdvořile usmívala.

Počkala, až do patra vyfuní všichni.

„Než vás pozvu na dobrý čaj," začala a podívala se na Charlie, „a než začneme probírat to, pro co jste sem přišli, řekněte, budu potřebovat... kulometné hnízdo?" Přesměrovala pohled na Bobbyho.

Charlie ve tváři nabrala podobný odstín, jaký měly její vlasy.
„Dobrý den," dostala ze sebe zaraženě. Prohrábla si vlasy rukou a pokusila se o úsměv: „Slyšela jsem, že japonské čaje jsou nejlepší a já... mám vážně ráda čaje. Ty dobré."

Bobby se usmál, trochu jako nachytaný uličník: „Vřele doufám, že ne. Přišlo nám ale zvláštní, že v dnešní době pustí starší člověk domů... kdekoho, jen po představení se do domácího telefonu. Od jedné dámy jsme se dozvěděli, že tady není vždycky bezpečno."

Zdvořilý úsměv na tváři Japonky trochu ztuhnul, ale nakonec jen zlehka zavrtěla hlavou.

„Cením si vaší starostlivosti," prohlásila. „Popravdě jste mě nezastihli v nejlepší dny," dodala a pokrčila jemně rameny. „Ale řekla bych, že trocha společenské aktivity mi přijde k duhu. Pojďte dál. Čaj mám ovšem pouze cejlonský, obávám se," dodala ještě směrem k Charlie.

Uvnitř bytu nic nenasvědčovalo jinému kulturnímu zázemí. Klidně by tu mohl bydlet zchudlý potomek někoho z posádky Mayfloweru. Bylo tu ostatně až puritánsky uklizeno, ačkoli odér stáří a trochu zatuchlin nedokázalo úplně přebít nic.

Byt měl jen malou předsíň, z níž se vcházelo rovnou do kombinace obývacího pokoje, pracovny a jídelny, spojené s kuchyní.

Byly tu ještě jedny zavřené dveře, nejspíš vedoucí do ložnice, a koupelna s toaletou, ale nejzajímavější bylo, kolik se do toho poměrně stísněného prostoru stačilo nacpat knih.

Prakticky každý kousek místa podél zdí vyplňovaly police plné knížek, od mamutích publikací až po kolibří knížečky poezie.

„Wow," Dean tiše hvízdl. „Tomu říkám brát si práci domů."

S dalším nádechem ale už nezačal větu, nasucho sklapnul, protože nějaká zatracená automatika mu nahodila: „No, vypadá to, že jsme ti našli dokonalou životní partnerku, Sammy." a to jednak neměl komu říct, jednak...

Radši začal předstírat, že ho všechny ty pitomé knížky hrozně zajímají, aby se mohl ke všem otočit zády.

Paní Nishimura domanévrovala návštěvu ke stolu v obývákojídelně, kde už stála konvice s diskutovaným čajem. Pokynula jim, aby se posadili, sama se ještě vydala pro hrnky, naštěstí to neměla daleko. Hosta, který zamračeně zíral na hřbet knihy s názvem „Děti mlhy" shovívavě nechala stát a zírat.

„Cejlonský je nejlepší," ozvala se Charlie a nervózní úsměv u ní vystřídal ten opravdový.

Jakmile vklouzla do obývacího pokoje, zastavila jen pár kroků za prahem. Zkontrolovala paní Nishimura, jako kdyby čekala na její souhlas, a pomalu se rozešla ke knihovně. Pohledem zkoumala každou knihu v polici, občas se natáhla, aby si osahala nějaký hřbet, snad dokonce nahlédla dovnitř... Ale pokaždé, než to stačila udělat, se zarazila, jako by to bylo něco nezdvořilého.

„Máte..." otočila se na paní Nishimura, „fakt velkou sbírku. A fakt skvělý kousky."

„Musím souhlasit," přidal se Bobby. „Tohle je domácnost přesně podle mého gusta. Taky jsem měl na každým volným místě knížky, jen ten pořádek se nějak nepodařilo udržet."

Nostalgicky si vzpomněl na svoje staré doma. Tahle dáma mu začínala být hodně sympatická, a to si ještě ani nepromluvili.

Paní Nishimura Bobbyho a Charlie obdařila úsměvem, který už byl víc upřímný, než zdvořilý.

„Poslední roky žiju víc uvnitř," rozpřáhla ruce, aby obsáhla police, „těch knih, než ve skutečném světě. A klidně se podívejte, jen opatrně, prosím. Nevlastním žádné raritní nebo vzácné kusy, ale na většině mi stejně velice záleží."

Dean přejel ukazovákem po hřbetech nejbližších publikací. Na jazyku měl netrpělivé „nepřišli jsme se bavit o knížkách", ale radši se ještě držel zpátky.

„A kdo z nás žije víc venku, než uvnitř, když objeví, jaké je to krásné v řádcích knih, no ne?" ozvala se Charlie, věnovala ještě starší paní poslední úsměv, pohladila po hřbetě knihu, která upoutala její pozornost jako poslední. Pak se už ale posadila k šálku s čajem a zůstala potichu.

„Od někoho ve vašem věku je to skoro až smutné, tohle slyšet, promiňte, slečno...?" paní Nishimura se na Charlie tázavě zadívala, potom co se sama posadila naproti ní.
Dean hodil pohledem po Bobbym, došlo mu, že se tak nějak zapomněli představit, ale taky měl dojem, že zatím situaci poměrně dobře kočíruje Charlie. Takže se soustředil, na to, aby si nechal pro sebe, jakou práci mu to dá soustředit se na přítomnost a případ.

Charlie se po těch dvou ohlédla, váhavě, ale nakonec natáhla směrem ke staré paní ruku a krátce ji stiskla: „Slečna Bradbury."

„Hikari Nishimura," oplatila jí stařenka. „Ale můžete mi říkat paní N., je to kratší a většině lidí se to lépe vyslovuje. A vaši společníci?"

Když už to nešlo okecat ani kašláním na etiketu, Dean se představil, s úsměvem a skutečným jménem. Na nějaké vymýšlení neměl jednak kapacitu, jednak mu to přišlo zbytečné.

I Bobby se přispěchal představit a bylo mu až trapně, že s tím nepřišel první: „Bobby Singer, těší mě."

„Dobrá, a teď to, proč jste vlastně přišli," ozvala se nakonec paní N. Trochu váhavě. „Pochopila jsem správně, že píšete nějaké pojednání... o Jeffersonově škole?"

Dean jí málem nahlas poděkoval.

„Uhm," zabručel místo toho. „Ale zajímá nás celkově historie Fresna. Že?" Ohlédl se na Bobbyho.

„Tak nějak, historie školy, města, hlavně osudy obyvatel, protože to všechno se prolíná," potvrdil ten. „Možná bude nejlepší, když paní Nishimura," lehce se uklonil jejím směrem, „začne o sobě. To ostatní už přijde samo a pokud ne, přidáme pár otázek."

Ženě po tváři přelétl lehký stín. Hned se však vrátila k mírnému úsměvu, jako by sama sebe nějak vnitřně uchlácholila.

„O mně," řekla a pokývala hlavou. „Vidím, že jste se připravili. Ano, strávila jsem ve Fresnu celý život a jeho velkou část ve školní knihovně. Víte, nedělám si iluze, že by tohle město bylo nějakým způsobem výjimečné. Přesto... znáte to, domov je domov. A především na Jeffersonově jsem měla možnost setkat se se spoustou opravdových osobností, některé rozkvetly úžasným způsobem..."

Jakmile chytla nit, zdála se být najednou k nezastavení. Aniž by si uvědomovala, že způsobem, po kterém její návštěvníci tak docela neprahli. Rozjela totiž doširoka vyprávění o osobnostech, které z Jeffersonovy školy vzešly – umělci, autoři, většinou spíš lokálně slavná jména, o temnějších stránkách čehokoli ani zmínka.

Bobby si zapnul nahrávání a ačkoli věděl, že přišli kvůli něčemu jinému, vyprávění paní N. Se mu poslouchalo moc dobře. Ostatně jako vždy, když se pustil do povídání někdo, kdo věděl, o čem mluví a dovedl to podat.

Přesto čekal na příležitost, kdy stočit hovor k té méně veselé historii.

A nemusel čekat zase tak dlouho. Pravda, Dean už mezitím stačil skoro uzírat hrnek s čajem, ale jak se paní N. dostávala ve vyprávění k současnosti, začínala zadrhávat. A přestože dosud působila skoro jako profesionální vypravěč, náhle jako by se změnila v mírně zmatenou, posmutnělou a hlavně opravdu hodně starou ženu.

„...chodívám... Chodila jsem pravidelně okolo, snad mi to... chybělo, děti a lidé tam, jenže-" zase se zarazila, teď už to nebyl jen mírný zmatek. „Jak jsem řekla, nemám právě dobré období," dokončila omluvně.

„V pořádku," kývl Bobby povzbudivě a opatrně dodal: „Je to kvůli té tragédii, co se tu stala? Ten chlapec...?"

V tu chvíli se paní N. celá tak nějak zcvrkla, schoulila do sebe. A třebaže vypadala unavená a vážně na svůj věk, současně působila jako malá, vystrašená holčička.

„Nevím, o čem mluvíte," zašeptala nakonec.

Tenhle zvrat zřejmě Deana zachránil před utopením se v čaji.

Veškeré instinkty řvaly na poplach, že tady je něco špatně.

Napřímil se, přestože začít na tu křehkou dámu nějak tlačit zatím nehodlal. Dával prostor Bobbymu, jenom... Zůstával ve střehu.

Bobby si povzdechl, tohle nechtěl.

„Omlouvám se," řekl, „nechtěl jsem vás nějak rozrušit, nebo se vás dotknout. Byly toho plné noviny a snad každý se pozastavil nad zbytečností smrti celé rodiny. A protože tam bylo to dítě, tak jsem myslel... že to byl důvod, proč jste tak posmutněla."

Paní N. vyjela ruka v podvědomém gestu k místu, kde měla pod límcem na hrudníku jakýsi přívěsek, nebylo vidět, jestli křížek, nebo něco jiného. Zavrtěla hlavou.

„Nečtu... noviny. Nesleduji ani televizi," mluvila tiše, jako by se obhajovala. „Tyhle věci... Nemůžu. Prosím, bude lepší, když teď... půjdete."

Přejela je skoro prosebným pohledem. V místnosti jako by se v tu chvíli ochladilo.

Konečně se začalo dít něco, co Deanovi umožnilo plně se soustředit na přítomnost.

„Nemůžeme vás tu takhle nechat," prohlásil nezvykle mírně. „Když jsme vás takhle... rozrušili. Možná můžeme nějak pomoct, hm?"

Ohlédl se na Bobbyho a Charlie pro potvrzení.

Charlie celou dobu jen tiše poslouchala, občas souhlasně přikývla, občas cosi souhlasně zabručela. V rukou po celou dobu držela poloprázdný hrnek s čajem, který teď odložila a zkoumavým pohledem vzhlédla k paní N..

„Aspoň vám tady pomůžu uklidit, co říkáte?" navrhla a znovu se pousmála.

Bobby na Charlie hodil pohledem, pomyslel si něco o uklízení hyperuklizeného bytu. Přesto mu tu něco nesedělo. Nebylo možné, aby o tom masakru paní Nishimura ani nezaslechla. Navíc, když se prve jeden z incidentů odehrál přímo u ní v knihovně. Docela měl chuť se na ni obrátit s trochu tvrdší notou, ale vzhled ublížené stařenky mu v tom bránil. Trochu zoufale se obrátil na Deana. Ten tolik zábran nemíval.

Stařenka na Charliinu iniciativu jen krátce zamrkala.

„Prosím," zopakovala a mezitím bezhlesně pohybovala rty, jako by současně mluvila ještě sama se sebou. „Jděte, teď tu být ne- Neměli byste, je mi to líto, ale běžte, proím."

Pravděpodobně už v tu chvíli litovala, že vážně nedisponuje kulometným hnízdem.

Pro Deana by všechno bylo o dost jednodušší, kdyby tahle babča měla o pár desítek stop víc a chapadla. Teď tu něco nehrálo – někdo, pro koho ta zatracená škola nejspíš znamená rodinu a domov, by měl být v obraze. A i kdyby ne...

Jako závislák pozná závisláka, popírač pozná popírače, a on si teď byl sakra jistý, že milá paní N. lže nejen jim, ale ještě urputněji sama sobě.

Jenže něco z ní páčit, když to vypadalo, že se rozsype jen po nevlídné myšlence...

„Podívejte," začal a trochu se k ní naklonil, „chápu, že vás to rozhodilo, ale právě proto byste neměla být sama. Nemáte někoho, komu bysme mohli brnknout, třeba?"

Zavrtěla hlavou, v ruce přitisknuté na hrudi stále žmoulala záhadný přívěsek.

„Budu v pořádku, opravdu. Jen, prosím, odejděte, než- Jděte. Prostě jděte."

Charlie znovu ztuhnul úsměv na rtech, zatěkala pohledem mezi přítomnými. Stejně jako ostatním jí bylo jasné, že paní N. ví víc, než co říká.

„Paní N.," zkusila to pomalu. „My nikam nepůjdeme. Ne předtím, než nám řeknete, co se stalo. Co víte. Protože my... My vám můžeme pomoci. Vám a všem ostatním. Aby se to už neopakovalo."

Na chvíli se odmlčela, než dodala ještě tiché, ale o to naléhavější: „Prosím."

Paní N. ještě několik vteřin tenkými bledými rty bez jediné hlásky cosi vyslovovala, pak zvedla k Charlie oči, které se jí plnily slzami.

„Nevím, co ode mne chcete slyšet, slečno," prohlásila s jistou dávkou zarputilosti, vlastní dětem a starým lidem. „Jediné, co se tu děje... Jsem stará, unavená a potřebuji si odpočinout. Já naposledy prosím vás: odejděte. Později... můžeme pokračovat později."

Charlie se zamračila, natáhla se k paní N., aby ji chytla za ruku, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Otočila se na Deana a Bobbyho, s tichou otázkou v očích, než zase stočila pohled na stařenku před sebou.

Pohled na ni ji bolel, opravdu fyzicky bolel, protože tohle... tohle byl jen zlomený člověk. Nic víc, nic míň.

„Prosím," řekla ještě jednou, tentokrát už nezaváhala, natáhla se přes stůl a opatrně položila ruku na hřbet ruky paní Nishimura. „Prosím," zopakovala naposledy.

A stará paní se pohnula, na okamžik se zdálo, že Charlie prolomila ledy, ale pak se její křehká ruka stáhla.

„Pro dobro nás všech," zašeptala, „odejděte."

Dean to v tu chvíli rozhodně nehodlal nechat být, ale... Přišli sem s tím, že jdou zkrátka za znalkyní místní historie. Ne za někým, kdo je do celé věci zapletený.

A jestli nehodlali lámat z babči další info násilím, tak se nikam nedostanou.

Zvedl se od stolu.

„Dobře. Nejsme vítaný, už nám to došlo."

A směrem k Charlie a Bobbymu vyslal co nevýmluvnější pohled naznačující dočasný ústup.

Bobby se taky zvedl, s pocitem prohry. Takový vývoj událostí vážně nečekal.

Charlie hodila trochu vztekle okem po Deanovi, jako kdyby měla paní N. už naťuknutou a bylo jen otázkou minut, než ji rozmluví. S povzdechem se přesto zvedla a na poslední chvíli ještě vylovila vizitku s falešným jménem, ale pravým číslem. Tužkou, kterou měla zastrčenou v kapse košile, přeškrtla svůj alias a napsala opravdové jméno. Tedy, to opravdovější.

Vizitku pak postrčila stařence.

„Kdybyste si to rozmyslela, můžete zavolat. Kdykoliv."

Pak trochu sklesle následovala Deana a Bobbyho ven z pokoje a z celého bytu.

Paní Nishimura počkala, až za návštěvou zapadnou dveře, a pak ještě zamkla. Na půlce cesty k ložnici se opřela o zeď, a nakonec skončila vsedě na zemi mezi dvěma policemi s knihami. Tiskla v dlani svůj přívěsek, druhou rukou si podepírala čelo a tiše hovořila s někým, koho slyšela jen ona sama.