Kdyby Bobby v tu chvíli už řídil, tak se zaručeně vyboural.

„Fujtajbl," odfrkl si, změřil si boha ve zpětném zrcátku. „Tohle mi nedělej! Stalo se něco doma?"

Loki se krátce zasmál.

„Promiň," řekl, přestože to rozhodně nevypadalo, že by ho něco mrzelo. „Doma přímo ne, ale Dean odešel něco řešit. Říkal, že když se nevrátí do čtyřiadvaceti hodin, mám tobě a Charlie předat tohle."

Natáhl dopředu ruku se dvěma vzkazy.

„Odešel? Jak sakra mohl odejít, když má rozstřílený kolena? Co je tohle za blbost?" bručel Bobby.

Charlie se při Lokiho objevení neubránila krátkému výkřiku. Potom svůj šok rozdýchávala a zamračila se, když Loki prohlásil, že Dean odešel.

„Prostě je pryč," pokrčil Loki rameny. „Já měl jen za úkol ho nepozorovaně dostat z bunkru, zajistit, aby nikdo nevěděl, že je pryč a pokud by se nevrátil, tak předat vzkazy. Tak jsem tady a předávám vzkazy."

Když Loki domluvil a pořád Bobbymu mával před obličejem papírem, Lovec ho čapnul a začal číst.

Po chvilce už ani nedýchal, dopis se mu v rukou podezřele chvěl.

Protože to byl dopis na rozloučenou. Dean psal, co podle svých slov „musel" udělat. Jít do Lovecraftovy říše nočních můr a tam se postarat o Samova duševního dvojníka. Protože pro něj to bylo to jediné, co ze Sama zbylo, a on ho nemohl nechat trpět.

Místo toho tak nechal trpět všechny ostatní.

Bobby vystoupil, třískl dveřmi auta a na okamžik byl rád, že to není jeho Dart, protože na něm by si zlost vybíjet nechtěl.

„Ten idiot, ten zatracenej idiot," splývalo mu ze rtů, ani nevěděl, jak hlasitě.

Jestli se teď z okna dívala Claudia, musela si myslet, že Bobbymu totálně hráblo a rozhodně není kompetentní cokoli řešit. A snad by i měla pravdu.

Stál, bezmocný, cítil se zoufale a opuštěně, jako každý rodič, který kdy musel hledět do hrobu svého dítěte.

Snažil se vypolykat ten knedlík, který se mu udělal v krku, ale šlo to hůř, než když ztratili Sama, protože... Protože Sam byl naživu. Někde jinde a jinak, ale naživu.

Bobby měl chuť nasednout do auta, nechat Fresno Fresnem, projet Státy, vyzvednout si Sama a dovézt ho k Roweně, aby ho opravila a spolu s ním zachránit Deana.

Opřel se o zadní kapotu, protože nechtěl, aby Loki a Charlie viděli, že teď už bulí jako malá holka.

„Proč?" zeptala se Charlie Lokiho, trochu váhavě se natáhla pro svůj dopis. Chvíli ho jen tak žmoulala v prstech, a teprve když Bobby práskl dveřmi, rozhodla se ho otevřít.

V zadním zrcátku přes Lokiho hlavu viděla Bobbyho a bylo jí jasné, že ať už je v dopise cokoli, nebude se jí to líbit.

Jako výstražný maják jí v hlavě zablikalo vědomí, že nedostala odpověď na svou SMS Deanovi a ještě vytáhla z kapsy mobil, zkontrolovala, jestli přece jen...

Nepřišlo nic.

Samozřejmě.

Ruce se jí třásly, když dopis rozložila a přeletěla pohledem. Jednotlivá slova sotva rozeznávala, protože tušila, jak to celé skončí.

Stále rozechvělýma rukama dopis znovu úhledně složila a schovala do kapsy košile. Znovu pohledem zkontrolovala Lokiho a Bobbyho.

Hřbetem ruky si setřela slzy, naprázdno popotáhla a otočila se dozadu na boha: „Víš, co je v těch dopisech?"

„Ne, ale mám tušení, že to moc hezký nebude," řekl Loki tiše. „Ale... ať je tam cokoli, možná bylo zbytečný vám je dávat. I když jeho lhůta pro návrat vypršela, možná je kousek od bunkru nebo před ním, protože nechce jít dovnitř, aby nebylo divný, že je tam dvakrát. Stvořil jsem mu menšího falešnýho dvojníka," dodal, pokrčil rameny. „Jenomže si nevzal mobil a nemohl mi tudíž dát vědět, že akce vzkazy je zbytečná."
Podle reakce Charlie a podle toho, jak se sám Dean na ty dopisy tvářil, si Loki domyslel, že to vážně nic radostného nebude. Snažil se teď vzkřísit aspoň jiskřičku naděje a hlavně u Charlie, protože si všiml jejích slz.

U Bobbyho zatím smutek a zoufalství pomalu nahrazoval vztek. Dean moc dobře věděl, že to přijde. Jenže si teď Bobby nebyl jistý, na koho se zlobit. První na ráně byl nakonec Loki, který měl navíc tu smůlu, že se stal poslem špatných zpráv.

Bobby otevřel zadní dveře a posadil se vedle boha.

„Co o tom víš?" vybafl na něj. „Proč jste ho, sakra, s Castielem nehlídali? Proč..." Hlavou se mu toho honilo tolik, že nebyl schopný to říct najednou. Vzdychl. „Dokážeš zjistit, jak se tam dostal?"

Charlie Lokiho probodla pohledem přimhouřených očí, jako kdyby se jí místo povzbuzujících slov vysmíval. Ale cokoli chtěla říct, to jí uvízlo v hrdle a dusilo. Nakonec se jen otočila zpátky dopředu, založila si ruce na prsou a sjela na sedadle trochu níž. Skousla si spodní ret, aby se nerozbrečela a z kapsy vytáhla Deanův dopis. Prsty přejela po linkách svého jména a pak...

Bolest v Bobbyho hlase poznávala, jako kdyby byla její vlastní, stejně jako všechny ostatní emoce.

Přesto se nakonec znovu otočila dozadu, pohledem zatěkala z boha na Bobbyho a s povzdechem, téměř neslyšně, ze sebe dostala: „Loki za to nemůže, Bobby."

„Měli se o něj starat," hlesl Bobby nešťastně.

Loki si povzdechl. Smutek těch dvou pro něj byl skoro jako hadí jed. Ještě navíc, když si byl dobře vědom, že měl šanci v tom Deanovi zabránit. Tak nějak si připadal, že je to celé jeho vina, což na něm bylo dobře znát.

„Omlouvám se," řekl polohlasně, s hlasem plným výčitek vůči sobě samému.

„Neomlouvej se," kývl na něj Bobby. „Dean měl- Má! Vlastní hlavu. A pokud tam někde je, vždycky existuje možnost, že se vrátí. Já tady mám případ a nechci ty lidi jen tak odstavit, ať si je to tu vraždí, ale Charlie vezmi domů. Charlie, ty zjistíš, co se zjistit dá a hlavně, jak se TAM dá dostat. A až se vrátím, dořešíme to."

Nahlas nepřiznal, že dostal strach, aby se Charlie při tomhle případu něco nestalo, a proto ji chtěl poslat domů.

„Domů?!" vyhrkla Charlie, vytřeštila na Bobbyho oči a zprudka zavrtěla hlavou. „Ne, já domů... Ne!"

Prsty pevněji sevřela okraj sedačky, klouby na ruce jí zbělely. Ještě jednou zavrtěla hlavou, pohledem přejela z Bobbyho na Lokiho a další „ne" bylo tentokrát adresované přímo severskému bohu.

Bobby se na Charlie nechápavě zadíval. Kdyby mohl, jel by okamžitě a bez přestávky, což jí hned řekl. „Nemůžeme ho tam nechat," dodal ještě.

„Budu se muset rozloučit," ozval se Loki. Přejel Charlie a Bobbyho pohledem. „Mám ještě jeden vzkaz, co musím předat a taky... někdo musí udržet iluzi v provozuschopném stavu."

Charlie se při Bobbyho odpovědi nepatrně zamrčila. Pak rychle zkontrolovala Lokiho, jen aby se ujistila, že ještě pořád nezmizel, i když teď oznamoval, že musí jít.

„Kde tam?" zeptala se nakonec Bobbyho, jako by Lokiho slova vůbec neslyšela.

„Tam... Tam, kam jsme poslali Samovu kopii. Ve světě Prastarých. V R'lyeh," vysvětlil Bobby. Pak bouchl pěstí do sedačky. „Sakra, umřel už tolikrát, že to nemůžu vzdát!"

Charlie, přestože se snažila udržet kamennou tvář, se v očích zračilo překvapení. Několikrát zamrkala a následne se zprudka otočila a zapadla zpátky do přední sedačky. Pohledem zatěkala ke zpětnému zrcátku a natočila ho tak, aby ani jeden z těch vzadu neměl možnost jí vidět do tváře.

Obličej si stejně ještě na chvíli schovala do dlaní, několikrát se zhluboka nadechla a vydechla.

V hlavě měla tisíc a jednu možnost, jak se správně zachovat. Snažila se vyhodnotit všechna pro a proti, jako by ona sama byla výkonný počítač, ne lidská bytost s city a emocemi.

Jenže ani jedna možnost jí ve skutečnosti nedávala smysl.

Nic nedávalo smysl.

Bobby jí položil ruku na rameno a lehce stiskl. Doufal, že je to aspoň trochu povzbudivě: „Uděláš to pro mě?"

Charlie se zprudka otočila zase dozadu a na oba dva pohlédla.

Nakonec si hlasitě povzdechla.

Těžko říct, jestli si Bobby uvědomuje, že pustit mě někam samotnou, je jako zamávat býkovi praporkem špatných a unáhlených rozhodnutí, aby se rozběhl směrem k nim.

Nelíbila se jí myšlenka, že nechá Bobbyho samotného.

Protože on byl poslední.

Poslední, kdo jí zůstal.

Sam. Bela. Dean...

Nakonec přesto přikývla, natáhla ruku k Lokimu. Poslední pohled věnovala Bobbymu, zamračila se a výstražně zdvihla ukazovák: „Neumři, staříku!"

„Dej na sebe pozor, Bobby," ozval se Loki, povzbudivě na Bobbyho kývl a mrknul. Pak se dotkl Charliiny ruky a během vteřiny byli oba pryč.

*

Než stihl Bobby cokoli říct, bylo auto prázdné.

Nebyl si úplně jistý, jestli dokáže splnit, co žádala Charlie, ale prozatím se o to chtěl aspoň snažit. Ta chvíle, to okamžité zmizení mu dávalo pocit, že je tohle všechno zase jeden z těch pitomých snů, které se mu pořád zdají, ale papír v jeho ruce mu pořád říkal, že tentokrát ne.

Přelezl si za volant a snažil se soustředit, cože to vlastně chtěl udělat.

Jo.

Zajet někam pro něco dobrého a kvalitního, protože Glenfiddich je moc daleko.

Pak do motelu. Náležitě se upravit a ráno za tím chlápkem, co vyvraždil rodinu.

Znělo to jako plán a bude se ho muset držet, aby vůbec mohl fungovat.

Jinak by asi neměl roblém skončit s několika promile za volantem a naprat to někam do stromu.

Ale nemohl. Ještě ne, ještě je tu Charlie a možná někde daleko malinká jiskřička naděje.

Nákup zvládl docela rychle, takže za nějakou tu hodinu už seděl sám v motelovém pokoji a zkoušel se opít do bezvědomí. Což by se mu nejspíš vedlo lépe, kdyby sáhl po nějaké druhořadé kořalce, ne po archivním rumu Ron Zacapa. Byl ještě starší, než ta Deanova Glenfiddich. Ale Bobby prostě nechtěl Deana zapíjet nějakým podřadným pitím.

Civěl do zdi, pil a přehrával si v duchu společné chvilky.

Nerad to přiznával, ale vždycky k sobě s Deanem měli o chlup blíž, než se Samem.

A teď...

Teď už neměl ani jednoho.

Zacapovi se podíval pořádně na zoubek.

Pít sám nikdy není úplně ideální, a pít sám na smutek teď bylo totálně katastrofální, protože tahle ztráta se nedala utopit ani v kvalitním rumu. Naštěstí alespoň pití otevřelo dveře spánku, tvrdému až mrtvolnému.

Jenom by ještě mohl Bobbyho zastihnout až v posteli, ne u stolu, ale...

Na tom už beztak nezáleželo.

*

Pozdě v noci se v pokoji zeleně zajiskřilo.

Pár vteřin se nic dalšího nedělo, až potom se náhle uprostřed pokoje zhmotnil Loki s Deanem po boku.

„Ahoj, tak mě tu máš zpátky," prohlásil bůh vesele, bez ohledu na to, že Bobby jen hlasitě zachrápal, jinak zůstával totálně vytuhlý.

Po dalším hlasité zachrápání Loki pokročil dopředu.

„No to si snad..." protočil panenky a dloubl Bobbyho do boku.

Pro Deana bylo cestování s Lokim podstatně příjemnější, než andělské nebo démoní přesuny. Bez následků v podobě dezorientace a nutkání ke zvracení.

Stejně z něj ale po „přistání" vylezl zvuk, který naštěstí zanikl v Bobbyho chrápání.

Zopakoval zaklení, které poslední chvíle opakoval až moc často.

Připadal si, jako by se ocitl v živé ilustraci slovníkového hesla „zoufalství" - anonymní motelový pokoj, láhev od kořalky a Bobby odpadlý u stolu.

„Počkej," zavrčel na Lokiho a odtáhl ho od Bobbyho dál. „Nech ho. Nemůžeš... sakra!"

Bobby se s leknutím vzbudil, zdvihl hlavu. Svět se mu docela houpal a před sebou toho moc neviděl. Otočil se.

„Chceš se prát? Tak jooo, ale na Deana mi nešahej, ten se mi totiž jenom zdá, protože je mrtvej," zamumlal s těžkým jazykem.

Na to už Dean neměl dost nadávek, takže se prostě k Bobbymu sehnul, Lokiho, kterému zase jednou skvěle poděkoval, nechal stát za sebou.

„Hej, to je... je to dobrý, okay?" zamumlal, i když netušil, jak moc z toho, co říká, pronikne přes bariéru Zacapy. „Jsem tady, vážně, copak bych ve snu takhle smrděl, hm?"

Vážně se kolem něj vznášel zápach spáleniny, potu lektvaru, který přebíjel všechno ostatní, dokonce i aroma rumu.

„Všichni smrděj, já taky smrdím," zabrblal Bobby. Něco mu nehrálo, ale pořád to bylo zmatené stejně, jako jeno sny, takže usoudil, že to je další z nich.

„Jo, dva smraďoši," usmál se Dean, ale oči ho zase pálily a ten úsměv byl spíš úšklebkem.

Otočil se na Lokiho. Nejradši by Bobbyho přesunul do postele a nechal ho se vyspat, ale moc dobře věděl, co by v tomhle stavu mohlo přijít za sny. „Hej, božane, můžeš dotáhnout nějaký kafe a... Colu? Prosím."

Žaludek mu zařval jako raněný tygr.

„A něco k jídlu," dodal, znovu sklouzl pohledem na Bobbyho a pak na Lokiho. „Něco... nezdravýho, mastnýho a tučnýho."

Bobby se pokoušel na ně zaostřit, a když slyšel to o tučném a mastném, zakřenil se: „To je můj kluk!"

„Já vás vážně někdy musím vzít s sebou do Ægiho síně," uchechtl se Loki a zmizel shánět něco, co by vyhovovalo Deanovým požadavkům.

Deanovi se z toho jeho mizení začínala točit hlava. Poplácal Bobbyho po rameni: „Jo, v celý svý kráse."

Přisunul si židli.

„A ty jseš vzhůru," dodal napůl tázavě.

Bobby zavrtěl hlavou jako malé dítě, přistižené při nepleše: „Nejsem. A nebo jo?" Zamyslel se, závoj z rumu jako by se na chvíli poodhrnul. „Ty fakt žiješ?! Ten dopis..."

„Dostal jsem se zpátky pozdě," přiznal Dean po krátkém zaváhání. Pozoroval Bobbyho, uvažoval, nakolik ho teď dokáže vnímat. „A jo, jsem živej. Ještě pětkrát do zásoby," dodal už míň nadšeně, než by se dalo čekat a bez ohledu na to, že tímhle by asi zamotal hlavu i střízlivému.

„Z toho si nic nedělej... Já jsem taky mrtvej do zásoby," zamumlal Bobby.

„To bude asi nějaká rodinná záležitost," ušklíbl se Dean, znovu si staršího Lovce přeměřil a zavrtěl hlavou. „Sakra, měl bych bejt rád, že nejsi střízlivej a nasranej, ale tohle nepůjde. Až se vrátí Loki, možná s tím něco zmákne."

„Loki..." zamyslel se Bobby. „S tím jsem pil! Ale jindy... Dávno."

„No, možná si to brzy zopákneš," prohlásil Dean povzbudivě, spíš aby udržel Bobbyho při vědomí a v přítomnosti, než že by zrovna dvakrát myslel na tu Lokiho akci s pozváním na oslavu na Asgardu. Trochu netrpělivě zajel pohledem ke dveřím, i když mu bylo jasné, že se Loki může znovu zjevit kdekoli.

„Já vím, musíme tě zapít, psal jsi to," zamrmlal Bobby a zase zesmutněl.

Po tomhle se Dean automaticky natáhl k láhvi na stole, ale zase ruku stáhl. Uvnitř zbývalo asi tolik, že by ho to možná takhle hladového a po superdlouhé abstinenci lízlo, ale... Stačilo, že je tu jeden líznutý.

„Mě ne, Bobby," řekl tiše.

A z tvýho pohledu asi už ani není koho zapíjet, pomyslel si.

„Tebe a Sama a Belu a tu zrzavou upírku. Proč mi všichni lezete do snů?" Bobby si položil hlavu na složené ruce na stole vzlyknul.

Dean si povzdech. Definitivně by bylo lepší dostat od Bobbyho po tlamě.

„Krucinál, Bobby!" vyletělo z něj skoro vztekle. „Já jsem živej! Bela nakonec taky. A Ginger... Aurora – jo, ta zrzavá upírka."

„Hm. Tady jste všichni živý," ozvalo se od stolu.

„Tohle nemá smysl," zahučel Dean. S myšlenkou na to, že ho dost dobře něco podobného čeká ještě s Charlie zpátky v bunkru, pokud se včas nepustila vodky, vzal Bobbyho za rameno: „OK, fajn. Co kdyby ses na chvíli natáhnul, než tu bude fastfood první pomoci, hm?"

A v tu chvíli se ozvalo klepání na dveře, doprovázené Lokiho křikem: „Pojďte mi laskavě někdo otevřít!"

„Neskutečný," odfrknul si Dean, ale zvedl se – přesun Bobbyho na pohodlnější místo už beztak ztratil smysl – a šel otevřít. Cestou si zakázal držkovat a přikázal slušně poděkovat, protože už toho začínalo být vážně dost.

„Dovážkaaa!" zavolal Loki a do dveří vjel vozík na jídlo, naložený třemi mísami cibulových kroužků, pro každého tam měl dva hovězí burgery a horu nachos se salsou, dva kyblíky hranolek a k tomu dostatečné zásoby Coly a kafe.

Dean s trochu vytřeštěným výrazem sotva stačil ustoupit stranou a vyhnout se převálcování kaloriemi.

„Hej, to je..." zavrtěl hlavou. „Nemám slov. Nějak se to... vyvinulo, od dob Loki-dones-kafe."

A kdyby ty doby, alespoň něco z nich, mohl vrátit, zvesela by obětoval i tuhle hostinu. Přestože by žaludek nejspíš hlasoval jinak.

Bobbymu se mezitím podařilo skoro zase usnout. Když ho do nosu uhodila vůně jídla, trochu ho to probralo a do zmatené a rumem omámené mysli se prokousal ždibec uvědomění, že tohle asi nebude sen. Nejspíš.

Mělo to ale za následek, že se mu nálada o dost zhoršila, protože najednou měl pocit, že už vůbec ničemu nerozumí. Chytil si hlavu do dlaní.

„Kafe!" zaúpěl.

„Díky," držel se Dean svého předsevzetí a vděčně Lokiho poplácal po zádech, než začal přesunovat jako kávu, tak i jídlo na stůl. Před Bobbyho postavil ještě Colu a přestože všechny instinkty ho nutily vrhnout se KONEČNĚ na jídlo, nemohl to udělat.

„Zaplácni to trochu," oslovil Bobbyho. „Bude ti-"

Líp? Vážně?

„Znáš to," dokončil trochu nejistě.

Bobby do sebe navzdory těm slovům jako první začal lít kafe. Netrvalo to dlouho a kofein začal fungovat. S uvědoměním si, že tohle delirium není delirium šla ta opilá clona někam do háje a nastupovaly takové ty základní lidské potřeby. Hlad, žízeň... a potřeba někoho zadupat do země.

Podíval se na Deana a zavrtěl hlavou: „Ty jeden zatracenej IDIOTE!"

Dean se bezděčně usmál a zase to nebyl moc veselý úsměv.

„Vinen v plném rozsahu," řekl, pokrčil rameny. „Bobby... Vážně jsem nechtěl-" Zarazil se. Slovo a šíp a tak podobně.

A koneckonců, každé slovo v tom dopise myslel vážně, jenom to mělo být řečeno jinak, jindy a... nejspíš by to zůstalo nevyřčené navěky.

„Promiň," dodal polohlasně.

„Co ti mám prominout? Že žiješ?" zeptal se Bobby unaveně. Začínala ho bolet hlava, jako vždycky, když se mozek snaží přesvědčit ustupující promile, že párty skončila. Přitáhl si cibulové kroužky, protože ty byly na tohle vážně nejlepší. „Počkej," řekl ještě, „a to s tou Belou a Aurorou je taky fakt, nebo mi ještě harašilo?"

„Za ten bordel okolo," vydechl Dean na první, unavenou otázku, sjel pohledem skoro prázdnou láhev, pak se s úlevou chytil jiného tématu – s takovou úlevou, že si konečně zase přitáhl židli, kecl si na ni a poslušen zákona smečky, když služebně starší vlk začal baštit, on může taky, konečně poslal nějaké to sousto do prázdného břicha. „Bela a Aurora, jo," kývl mezi sousty. „Belu tentokrát vytáhl z rejže tady mistr zázraků Loki. A Ginger..." trochu se zamračil. „Vlastně ani nevím. Říkala něco o tom, že byla moc otravná i na Očistec. Každopádně je zpátky."

„Že by to s náma ještě nebylo tak tragický? Sakra..." zamumlal Bobby, mozek mu začínal fungovat a čím rychleji pracoval, tím víc ho bolela hlava. „Charlie! Už to ví?"

Dean kývl, na chvíli přestal žvýkat. Mimo to, že asi není dobrý nápad po takové době na dost totální dietě naházet tenhle náklad, mu stejně jídlo nějak vázlo v puse.

„Mhm," dodal, „byla v bunkru, když jsem se vrátil. Myslel jsem... že tu makáte na případu."

„Jo. To jsme měli... Jenže pak přišel támhleten posel," Bobby ukázal na Lokiho, který si ničeho nevšímal a s blaženým výrazem si nacpával pupek, „a já Charlie poslal domů, aby se nestalo něco i jí."

Dean si představil bunkr, prakticky vylidněný, protože Bela nevychází z pokoje a... on, Bobby a Loki jsou jinak jediní, kdo zbyli.

A to, jak se Charlie tvářila. Lahev vodky.

„OK, postarám se... Vrátím se, a dohlídnu na ni," řekl. „Cestou jste nějak zvládli vyřešit i toho zatracenýho Australáka, hm?"
„Jo, to je další věc," kývl Bobby. „Ona ho vlastně vyřídila jeho ségra. Ta hadice."

Dean svraštil obočí a zacpal si pusu dalším soustem. Požvýkal, popřemýšlel, ze všech sil se snažil soustředit na tohle, ne na... výlet a tak.

„Hadice," vypadlo z něj nakonec. „Ta, co... Ta, co rafla Charlie, jo? Jak to?"

„Jo, přesně ta. Tak trochu nás sledovala, pak napsala, že si chce dát rande a nakonec si postěžovala, že brácha není to, co by v životě potřebovala, dala Charlie tu divnou flashku, ta ji zničila a tím tenhle velkej případ skončil. Asi. Tak velkej optimista nejsem."

Dean zastavil s rukou nataženou pro svůj kelímek Coly.

„Hej," natáhl před sebe nohy. „Důkaz nebo tak něco. Když odrovnáš čaroděje, odrovnáš i kletbu, že jo."

„Jo, tak by to mělo fungovat a..." Bobby se zamračil, přemýšlení bolelo. „Ta hadice něco o kletbě říkala."

Dean kývl.

„Každopádně, Loki mě dal do pucu," řekl. „Což by asi nemohl, nebejt toho, že jste to s Charlie takhle sfoukli."

A on jí ani nepoděkoval.

„Co tenhle případ," obrátil se radši na Bobbyho. „Chceš to dorazit sám?"

„Asi mi nic jinýho nezbude, a to zatím pořádně nevím, od čeho se odpíchnout," zamrmlal Bobby a ukázal za sebe na postel, kde ležely desky od Claudie. „Ta ženská odvedla spoustu práce a já zatím nebyl schopnej se do toho ani podívat. A to ráno jedu za chlápkem, co si vystřílel rodinu."

„Hm," udělal Dean, hodil pohledem na desky, k Lokimu, který se najedl a zřejmě se rozhodl dát si rychlého šlofíka, než si to tu s Bobbym vyřídí a zpátky k Bobbymu. „Šel bych do toho. Hned. Musím ale vyřídit... Slíbil jsem Charlie, že se vrátím a dám s ní řeč. Navíc je vbunkru ještě ta děsivá ošetřovatelka od Case a s tou to taky musím nějak srovnat. Ale jestli si bude Loki ještě ochotnej si zataxikařit..."

„Za Charlie musíš co nejdřív," souhlasil Bobby. „Asi jsem ji dost naštval, tak bych byl rád, kdybys jí dal přečíst, co jsi mi napsal. Pak mi snad odpustí." Podal Deanovi složený dopis.

Ten se po papíru neochotně natáhl a schoval ho do náprsní kapsy.

„Vážně to... myslíš, že je to dobrej nápad?"

„Jo, myslím. Čert vem, co si myslím, prostě by měla vědět, co pro nás znamená, ne?"

„Tak o tom žádná," řekl Dean a poplácal si kapsu. „OK. Měl bych... pokračovat. Mám se zase vrátit, jak to půjde, a píchnout si s tímhle případem?"

Výraz, jakým se na Bobbyho díval, dodával dost zřetelně: „Řekni, že jo, prosím!".

„To rozhodně neodmítnu," zabručel Bobby. „Ale nevím, jak to vezme Charlie. Může si myslet, že jsem ji... chm, vyměnil."

„Dobře," kývl Dean. „S Charlie stejně musím mluvit, takže to s ní vyřídím. Loki?"

„Jo?" ozval se bůh, ležící... tedy, teď už sedící na zemi.

„Můžeme zpátky."

„Hned?" zeptal se Loki, vstal a oprašoval si oblečení.

Dean se ohlédl po Bobbym, ale všechno bylo domluvené. Přikývl.

„Jseš rozloučenej?" otázal se Loki a ukázal na něj.

„Jsme domluvený," řekl Dean, znovu se ohlédl po Bobbym.

„Tak mizíme," kývl Loki, chytl Deana za rameno a puf, zmizeli do bunkru.

„Bude se vracet, nemusí se loučit..." stihl ještě říct Bobby, ale to už ti dva byli pryč. A jemu zůstal pocit, že to pití a jídlo bylo něčím říznuté, protože ta opilost, kterou si teď uvědomoval a styděl se za ni, byla pryč až příliš rychle.

Stejně jako ti dva teď.