Na barevně rozlišené časové ose šlo o rok 2013, místo události škola, kde Claudia pracovala.

Případu vévodila trochu vybledlá fotka plavovlasé dívky, z níž přímo sálalo sebevědomí. Americký idol, královna krásy, „svět patří mě, děvky!".

Trochu se s tím rozcházely následující informace a článek.

Diana Evansová se oběsila na školních záchodcích a nechala tak své okolí v naprostém šoku, protože podle svědectví rodiny a blízkých vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by měla nějaké problémy.

„Problémy měli možná tak kluci s ní, ne ona s nimi." - poznámka Caudiinou rukou, s dodatkem, že jde o vyjádření Dianiny nejlepší kamarádky.

Poznámky, které si k tomu Caudia udělala napoprvé, byly dost zmatené, ale srovnala je, jak nejlépe dokázala.

Šlo prakticky o popis posledních Dianiných hodin ve škole.

A Claudii doteď přebíhal po zádech mráz, když vzpomínala, jak ve snaze si tu tragédii sama pro sebe nějak vysvětlit, co nejšetrněji a nejnenápadněji sbírala informace.

Skončila tehdy u toho, že předchozího dne měla Diana „nějakou hádku se šprtama v knihovně". Nebýt to to jediné, čeho se Claudia mohla chytit, asi by to odsunula stranou jako nevýznamné, a i takhle získala jen pár neurčitých výpovědí, podle kterých si dala dohromady, že asi létaly vzduchem knížky a ostrá slova, třebaže na školní trest to nestačilo.

Poslední poznámka pak zněla: „Paní Nishimura (knihovnice) byla ode dne incidentu týden doma, nemocná, nemohla jsem si s ní promluvit."

„Až po tomhle jsem se začala zajímat," dodala Claudia teď.

Charlie sjela pohledem papíry před sebou, aniž by je doopravdy četla. Seděla na pohovce, narovnaná, jako by spolkla pravítko. Očima sjížděla pokoj a přitom poslouchala Claudii. A snažila se nemluvit.

Bobby si mezitím prohlížel zbylé materiály. Našel pečlivě seřazené poznámky, výstřižky z novin a vytištěné úryvky z internetu.

Začínaly v padesátých letech za éry mccarthismu, kde šlo o první, skoro sedm let trvající vlnu mizení a sebevražd, vzhledem k vládnoucímu strachu a paranoie vysvětlitelných mnoha způsoby.

Sama Claudia v podtržené poznámce uznává, že nešlo jednoznačně určit, co se doopravdy vymykalo, přes její snahu o rozhovory s pamětníky a svědky.

Postupně se věci přelévaly k válce ve Vietnamu, léta 1949 – 1975 byla ve Fresnu obzvlášť temná, dalo by se říct.

A jasných případů pořád mnoho nebylo. U těch, na které Claudia narazila, šlo zaprvé o lidi, kteří zkrátka den ze dne zmizeli ze svých životů – a několik z nich se jí podařilo vyhledat, přežívající jako prázdné slupky svých bývalých existencí na ulicích, mezi ztroskotanci a bezdomovci. Druhá skupina představovala ty, kteří měli relativní štěstí a po čemkoli, co jim vzalo veškerou vůli do života, skončili v ústavech.

Třetí byli sebevrazi.

A tady byla Claudia obzvlášť opatrná, protože „nikdo neměl tušení, že je s ním/s ní něco špatně" znělo jako evergreen téměř pokaždé.

„Nebýt toho, co se stalo... S Garthem a s mým- s mým manželem, než jsem se vrátila z New Yorku sem," dodala k tomu tiše Claudia, „a kdyby se to tak často nedělo v nějakém spojení s Jeffersonkou, nejspíš by mě ani nenapadlo..." Zavrtěla hlavou a s trochu úzkostným výrazem se zadívala nejdřív na Charlie a potom na Bobbyho. „Řekněte, jsem blázen? Skoro bych raději byla, než aby tohle... byla pravda."

Bobby se zamyšleně probíral poznámkami, za jejichž organizaci by se nestyděli ani Strážci Slova. Čím víc se do toho dostával, tím víc se mračil. A do toho ještě poslouchal, co říká Claudia.

Zvedl k ní oči: „Kdybyste byla blázen, bylo by tohle mnohem jednodušší. Ale protože blázen nejste, tak tu máme spoustu mravenčí práce. Tohle můžeme pročíst později, v klidu, ale povíte nám něco o posledním případu? Většina tisku se odvolávala na trauma z války, ale to tak nějak nesedí."

Charlie jen přikývla, narovnala se ještě víc a z kalhot smetla nějaké imaginární smítko.

Claudia po Bobbyho slovech přikývla, složila ruce v klíně. V tu chvíli sama připomínala svědka, který má podat výpověď.

„Ano, nesedí to," potvrdila. „Ralpha jsem osobně neznala... nebyli jsme si nijak blízcí. Ale Catherine jsem znala, ano, a Michael a Brenda-"

Hlas se jí zlomil. Na okamžik zavřela oči, zhluboka se nadechla a když zdvihla hlavu, výraz její tváře svědčil o tom, že se zatvrdila, odsunula stranou emoce, aby mohla mluvit srozumitelně.

„Jestli byl v té rodině někdo, řekněme, problémový, pak to byl Ralphův otec," prohlásila. „Také voják, ale dávno mimo službu. Nemusím moc různé drby a pomluvy, ale s ohledem na to, co se stalo... Myslím, že jeho propuštění nebylo právě se ctí a že se s tím nikdy nesrovnal."

Svraštila obočí, jako by jí další slova, která vypustí z úst, samotné vadila.

„Přiznávám, že kdyby tu strašnou věc provedl on, tolik by mě to nepřekvapilo. Michael... Víte, dost často ve škole předváděl věci mimo rámec přijatelného klučičího zlobení. Několikrát se tohle řešilo i s rodiči a podle všeho chlapce takhle očkoval právě děda. Ralphovi se to nelíbilo... on byl, kdybych ho měla popsat dvěma slovy, tak klidný a vyrovnaný."

„Možná," řekla, zaváhala a znovu znejistěla. „Možná byste si mohli zkusit promluvit přímo s Ralphem? Myslím, že je pořád na psychiatrickém oddělení vazební věznice, rozhoduje se o tom, jestli je způsobilý stanout před soudem... mimo to, že se nejspíš v jeho případě přetahují o pravomoci civilní a vojenská justice."
A nakonec zmlkla s trochu vytřeštěnýma očima a s pocitem, že právě zkouší učit orla létat.

„Mhm," zabručel Bobby. „To bude asi první cesta. Chlapec byl teda trochu rabiját na dědův popud... Co matka, jak na tom byla? Případně ten Ralphův otec, žije někde tady? Možná by taky stálo za to dát s ním řeč."

Claudia zavrtěla hlavou. Pravda, článek před ní jmenoval přímo jen Catherine a obě děti, v dalších se mluvilo jen o „celé rodině", ale...

„To asi nepůjde, on... bydlel s nimi," zamumlala. „A to ráno... Ralph zůstal jediný naživu."

Pokrčila rameny, znovu shlédla ke svým rukám v klíně.

„Rodiče Catherine už nežijí," dodala, celkem zbytečně.

„Sakra," ujelo Bobbymu. „A ta Catherine, jak se stavěla k tomu, jak jí tchán vychovává kluka?"

„Asi si to dokážete představit. Jenže Ralph se s otcem hádat buď nechtěl nebo neuměl... A ona to pro klid v domě taky nedělala," řekl Claudia a zvedla k Bobbymu pohled. „Ale to jsou jen moje... Postřehy z dálky. S panem Carverem starším jsem se setkala snad jednou nebo dvakrát a působil na mě... No, víte, co se říká o nových kouscích a starých psech."

„Jo, to znám až moc dobře," kývl Bobby. „Navíc jsem měl taky mámu, která si neuměla dupnout. Je ještě něco, co bychom měli vědět, než se do toho pustíme?"

Claudii netrvalo dlouho najít odpověď, protože lepší bylo případně se splést a plašit zbytečně, než něco zanedbat a rvát si vlasy později.

„Sandra a Ethan Newellovi," řekla. „Ethan a Michael byli nerozlučná dvojka a Sandra se přátelila s Catherin. Po tom, co se stalo... Mám strach, že u těch dvou je to něco víc, než šok a smutek."

„Takže je možný, že by mohli být další?" zamračil se Bobby. „A co ten Ethan, taky zlobí víc, než je normální?"

Pomalu si začínal dávat dohromady souvislosti, které se mu vůbec nelíbily. Školní kráska měla „problém" s nerdy. Michael byl surovec a pravděpodobně taky někoho šikanoval. A všechno na jedné škole. Zatím to podle něj vypadalo na kletbu, nebo na naštvaného ducha.

„Byl to Michaelův nejlepší kamarád," zopakovala Claudia. „Takže pokud v něčem lítal malý Carver, Newell nemohl zůstat stranou."

„Hm... takže se nepletu, když si jednotlivý případy spojím se šikanou na škole, co?" odhadl Bobby. „K tomu případu z 2013, nedokázala by mi něco říct ta knihovnice? Nebo už je taky... ?"

Claudia lehce svraštila čelo, promnula si kořen nosu.

„Netýká se to jenom školy, zdaleka ne..." opravila Bobbyho tiše. „Jen... Asi na tom něco bude. Když nepočítám padesátá a šedesátá léta." Pak přikývla: „Knihovnice. To je nejspíš dobrý nápad. Paní Nishimura je rozhodně... pamětnice." Po tváři jí přelétl lehký úsměv, hned ale zase pohlasl. „A je to moc milá dáma. Pracovala na Jeffersonově, ještě když jsem tam já sama chodila jako dítě. Rozhodně nebude od věci si s ní promluvil, jenom..." Zase se pousmála, tentokrát nervózně, a dokončila: „Zkuste ji moc nerozrušit. Je to úžasně vitální stařenka, ale mám trochu obavy, že se zdravím už na tom není tak dobře, jak se snaží předstírat."

„Jasně," kývl Bobby. „Když za ní půjdu jako někdo, kdo má zájem o historii školy, nemusela by se rozrušit, ne?"

Zašilhal po Charlie, která pořád předstírala, že tam vůbec není. Byl by radši, kdyby taky předhodila nějakou myšlenku, protože víc hlav víc ví.

„Ne, to je její oblíbené téma," usmála se Claudia už s úlevou. „A literatura. Jako konverzační partner v těchto ohledech je nepřekonatelná. Jen se obávám, že to nejsou zrovna oblasti, které by nás- vás právě teď měly zajímat."

„Od toho už je tady jistá dávka hereckýho umění, díky níž se většinou dozvím, co chci vědět," prohlásil Bobby. „Ale první bude Ralph Carver, samozřejmě. Dál se uvidí. Byl tady skrz tu vraždu někdo od FBI?"

Claudia zavrtěla hlavou: „Popravdě netuším, jak pokračuje oficiální vyšetřování. Myslím, že v tom sami mají trochu zmatek, pod čí jurisdikci to vlastně spadá. Se školou si ty věci nikdo nespojuje. A já jsem... jen Catherinina známá."

„Mhm, tím líp. První byl na místě nejspíš šerif, že?"

„Nikde to nezveřejňovali, pokud vím, ale vlastně to byla Sandra Newellová," odpověděla Claudia po krátkém zaváhání. „Vezla Ethana do školy, měli vyzvednout Michaela a jeho sestru, ale už nedorazili. To ona volala tísňovou linku a ano, potom tam okamžitě poslali nejbližší hlídku a než se místní policie začala přetahovat s armádou – omlouvám se za ty laické výrazy – tak to zřejmě zajistili."

„Laický výrazy jsou v pořádku," mávl Bobby rukou."

Ovšem fakt, že první, kdo se nachomýtl u posledních obětí je žena, u jejíž rodiny má Claudia podezření na další výskyt onoho podivna, mu přikláněl misku vah na stranu ducha. A možná taky khanského červa, protože nikdo neví, co se u Carverových doma dělo bezprostředně předtím, než Ralph svoji rodinu postřílel.

Takže plánoval převléknout se za slušňáka, a pak coby FBI agent navštívit psychiatrické oddělení vazební věznice, odtamtud za šerifem, zjistit, jak vypadalo místo činu, a nakonec se jít podívat, co policii uniklo a čeho si nevšimla.

„Dobře, Claudie," řekne. „Už vás nebudeme zdržovat a půjdeme prověřit pár míst, lidí a věcí. Kdybychom potřebovali něco probrat a doplnit, tak ten rozvrh, co jste mi posílala, platí pořád?"

Claudia přikývla, posunula trochu blíž k Bobbymu papíry se svým výzkumem: „Tohle je pro vás. Jednak doufám, že už to nebudu potřebovat..." Nejistě se usmála. „A jednak svoje původní poznámky pořád mám. Musela jsem to uspořádat, tamto je... chaos."

Bobby si ten chaos dovedl živě představit. Někde ve fasciklu poznámek bude škrtnuté jedno slovo. To pedantství a přehnaná sebekritika tu čišelo z každého kouta domu.

„Možná jste na sebe jen příliš přísná," usmál se na ni. Chtěl by se zeptat na rodinu, ale vytušil, že tu kromě ní nikdo jiný nežije – možná se pletl, ale nechtěl tnout do potenciální živé rány. Posbíral papíry, poděkoval za kafe a pokynul Charlie, že tedy už půjdou.

Ta se pořád mírně usmívala, a teprve zpátky v autě se začala tvářit normálně, jako by předtím na sobě měla nějakou masku.

„Charlie," oslovil ji. „Máš kostýmek a placku FBI?"

Charlie si přejela dlaněmi po obličeji. Pak se na Bobbyho otočila s omluvným výrazem ve tváři.

„V tomhle jsem hrozná," zamumlala a pohled sklopila dolů. „Kdybych tam nebyla, vyšlo by to nastejno. Placku i kostýmek mám, ale nevím... jestli bych neměla radši zůstat v autě."

A v tom okamžiku se na zadním sedadle objevil Loki.

„Ahoj Bobby, ahoj Charlie, chyběl jsem vám?" pozdravil s úšklebkem na tváři.