,,Víš vůbec, kolik je hodin?" zavrčel na mě někdo z kuchyně a já se trochu lekla. Ale byl to mužský hlas, takže jsem protočila očima. ,,Něco kolem jedný." předváděla jsem kontrolu času na svém zápěstí ,,Sorry, nemám hodinky." doplnila jsem se a s přiblbým ksichtem odešla - respektive, chtěla odejít do pokoje, ale bránila mi v tom ruka obmotaná kolem mého zápěstí. ,,Tohle už nikdy neuděláš!" zavrčel na mě, já opět protočila očima. Měla jsem z něho upřímně srandu. ,,Ještě více nenápadná být neumíš?" mluvil přidušeně a potichu, nechtěl vzbudit ostatní v domě, ale určitě by po mě jinak ječel. ,,Táhne to z tebe, jako z hospody." řekl znechuceně a mě se konečně podařilo se mu vyškubnout. Měl docela silný stisk, to se musí nechat! ,,Aby ses neudělal." odvětila jsem mu se zhuleneckým tónem. Dělala jsem si z něj srandu, cigarety se mnou prakticky vůbec nic nedělají! ,,Cože?" vyjekl a já se usmála. Už mi nic nebránilo se vrátit do pokoje, což jsem tak učinila.

Běžela jsem po schodech a rychle za sebou zavřela dveře. Zamkla jsem je a pak ze sebe rychle začala seblékat to oblečení a házela ho do mé koupelny. Tu jsem následně taky zamkla a převlékla se do pyžama. Rozcuchala jsem si vlasy a rozmazala si make-up, aby to vypadalo, že jsem spala. Ještě jsem otevřela okno, aby ten smrad z cigaret nešel cítit po mém pokoji. Celá tahle akce měla zmást osobu, která řvala a bouchala na mé dveře. Pak se k ní přidala ještě jedna. Paráda! Celá familie na mě!

,,Okamžitě otevři ty dveře! Já vím, že tam jsi ty jedna feťačko!" zařval a já na pár vteřin přestala dýchat. Tohle mi řekl táta, když jsem ho viděla naposledy. Oči se mi zaplnily slzami a pár z nich mi začaly stékat po tváři. ,,Tak dělěj! Kurva dělej! Nebo ty dveře vyrazím!" slyšela jsem, jak ho ženský hlas konější, ať se krotí a nechá mě na pokoji. Trochu mě to naštvalo, no i tak jsem byla ráda.

,,Jednou vylézt musíš. A to si mě holčičko nepřej!"  slyšela jsem ještě, než všechno bouchání a hlasy za dveřma ustaly. Nevím, proč jsem jim neotevřela. Nechci aby viděli, jak brečím. Je to ponižující a prostě to není něco pro mě. Nesnáším, když mě někdo vidí, jak brečím.

,,Liz?" ozvalo se po chvilce. Nevím, jestli to byl jejich trik, poslat Michaela. Místo odpovědi jsem vzlykla. Přikryla jsem si ústa dlaní, abych nebyla moc slyšet. Ale vzlyky se draly na povrch a přemohly mě. Nemohla jsem se kontrolovat, což mě dost štvalo. ,,Liz! Otevři prosím." zaprosil. Nechtěla jsem, ale otevřela jsem mu. Během vteřiny mě objal. Překvapilo mě to. ,,Neplakej, sestřičko." zešeptal mi a hladil mě po vlasech. Nechala jsem svoje drsné já někde a nechala cestu citlivé a hodné Elizabeth, která pro mě byla skoro mrtvá. Každou vteřinu v tomto objetí ožívala.

,,Vím, že tě to ranilo. Zítra se tě zastanu." pokračoval k utěšování. Popotáhla jsem a promnula jsem si stále slzy pouštějící oči. Zakývala jsem nesouhlasně hlavou a on nedzvedl jedno jeho obočí. ,,Zítra..." nadechla jsem se, protože mi došel dech. ,,...Zítra tady nebudu." dokončila jsem větu a on mě objal. ,,Ne, to neříkej."  silně mi stiskl rameno, na náznak, že mě nepustí. Ví, co jsem myslela. Uteču z domu.

,,Miku, pustíš mě?" zašeptala jsem po chvíli strávené objímáním se s ním. Zamručel něco, co jsem mu ani za mák nerozuměla a přesunul hlavu na mé druhé rameno. ,,Víš, že jsi ta nejlepší holka na světě?" řekl a mi zase sklouzla slza po tváři. Pane Bože! Dojal mě můj vlastní bratr! Mě! Holku, kterou kterou nerozbrečel ani Titanic ani Hachiko ani další tyhle smutné filmy. A teď tu brečím jako želva kvůli jedné větě, co vyšla z úst mého bratra.

,,Co Nia?" zeptala jsem se na oplátku. Znova něco zamručel, což mi už připadalo otravné, ale i roztomilé. ,,Nadia! Nadia! Nadia! Jmenuje se Nadia!" začal mě jemně bouchat do hlavy. ,,Zapamatuj si to krucinál!" zněl trochu naštvaně, ale pak se začal smát, což donutilo k úsměvu i mě. Nedokážu si zapamatovat jméno jeho přítelkyně. A navíc se s ní ani moc nemusím, ale Mikeyho to nijak zvlášť netrápí. ,,Děkuju." řekla jsem a on se přestal smát. ,,Za co?" dokázala jsem si představit jeho úsměv. ,,Za to, že jsi."   usmála jsem se a ještě více si ho přitáhla k sobě. Nechtěla jsem, aby tahle chvíle někdy skončila!
                                                                                                        ****
,,Vstávej zlato." probudil mě hlas mého brášky. Otevřela jsem oči a zjistila, že se nachází vedle mě. ,,Mikey?" zamumlala jsem ospale. ,,Hm?" vyhoupl se do sedu ale za pár vteřin se zase svalil zpátky. ,,Ty jsi spal tady?" zeptala jsem se ale brala jsem to spíš jako konstatování. ,,Yeah!" zívl a prohrábl si svoje fialové vlasy. ,,Jo nějak se mi nechtělo potom v noci do pokoje." řekl s úsměvem na tváři. Taky jsem se usmívala jako měsíček na hnoji, protože mi jeho rozespalý výraz a rozcuchané vlasy připadaly strašně moc roztomilý. Někdy si říkám, že je škoda, že je Mikey zrovna můj bratr.

 ,,To jsi celý ty!" zasmála jsem se a vstala z postele. Promnula si krk a pomalým krokem přešla ke skříni, kde jsem si vzala věci. Černé tričko a rozthané světlé džínsy. K tomu conversky, trochu jsem se namalovala a rozčesala si své, pořád ještě blonďaté vlasy. Po chvíli jsem si uvědomila, že mám Mika pořád v posteli. ,,Ty jsi ještě tady?" vyjekla jsem a on se usmál zpoza peřiny. ,,Yeah! Škoda, že jsi moje sestra." trochu posmutněl a já se zatvářila překvapeně a pak znechuceně. ,,Na co ty po ránu nemyslíš!" strhla jsem z něj peřinu, aby konečně vstal. Nespokojeně zavrčel. 

,,Dělej! Je škola!" zavrčela jsem podrážděně a on vstal a odešel. ,,A jéje." ozvalo se z chodby a Mike byl zase zpátky. ,,Banga čekají v kuchyni." zašeptal mi a vlepil mi pusu na tvář, když jsem skládala peřinu a upravovala polštáře. A pak už zase odešel, tentokrát definitivně, zavřel za sebou dveře svého pokoje, kde přes noc nebyl.

Zavrčela jsem a vzala si batoh do školy a bundu. Z její kapsičky vypadly tři cigarety, které jsem hned schovala do kapsičky batohu. Rychle jsem sešla schody a na pár vteřin strnula na posledním schodu. Oba dva rodiče, dá se jim tak říkat, stáli v kuchyni a probodávali mě nenávistnými pohledy. Protočila jsem prookativně očima a obloukem jsem je minula, šla jsem rovnou ke vchodovým dveřím. Oba dva zamrkali, jak byli překvapení, a Jack vystartoval hned za mnou. Nedobrovolně mě přitáhl za ruku zpátky do kuchyně a donutil mě si sednout na židli naproti nim. Připadala jsem si jako u výslechu.

,,Proč ses včera vrátila tak pozdě?" začala matka a já protočila očima. ,,Odpověz!" zvýšila trochu hlas, ale hned za pár vteřin ho zase ztišila. ,,Byla jsem s klukama a Dan ve skateparku." odpověděla jsem s naprostým klidem a matka zamrkala. ,,Ostatní taky šli takhle pozdě domů?" řekla nevěřícně a já se usmála. ,,Odešli ještě později. Jenom já jsem šla raději dřív." provokovala jsem, protože pravda byla jiná. Ostatní odešli už v jedenáct, ale já tam zůstala s Niallem do jedná ráno.

,,Jak to mohli jejich rodiče dovolit?"  opět vyjekla a já pokrčila rameny. ,,Protože jsou normální?" odvětila jsem a ona se zamračila.  ,,Oni nejsou! Ani ty ne!" zavrčela a Jack v postranní přikyvoval. Někdy mě překvapovalo, jak se ti dva vůbec našli. Oba dva jsou jako sourozenci, nebo spíše jako někdo, kdo spolu neustále souhlasí.  ,,Já jsem naprosto v poho." usmála jsem se Mikea, který letěl po schodech dolů.

,,Musíme do školy." zakončil tuhle krátkou debatu Mike a já se na něj znova usmála. ,,Dneska tam musíme být dřív." mluvil s naprostým klidem. Stejně jako já, neměl problémy s lhaním. ,,Vy dva jste jako jeden. Běžte, ať vás tu nevidím." začala brečet, obmotala ruce kolem jackova trupu a začala do něj vzlykat. Protočili jsme s Mikeym očima a oba rychle běželi pryč. Nevím, jestli jsem to viděla dobře, ale zdálo se mi, že Jack taky protočil očima.
                                                                                                        ****
Do školy jsem jela na skateboardu, abych tam byla dříve. Mike dneska do školy nešel, prý mají s Niou... NE! ... s Nadiou výročí a chcou si udělat pěkný den. Myslím, že jeden z důvodů, proč si s tou holkou nerozumím je ten, že je o pár let starší než Mike. Příjde mi prostě divný, když holka chodí s mladším klukem.  Před školou jsem se potkala s Ashem, který mě mimochodem naprosto ignoroval. Jestli chce, abych trpěla, tak se mu to daří.

S Danielle jsem se potkala až po první hodině, kdy mi donesla kafe ze Starbucks. Byla jsem jí za to moc vděčná. Začala se mi omlouvat za tu scénu na párty u Jacka. Řekla jsem jí, že je to v pohodě, že se nic nestalo, ale pak jsem dostala záchat smíchu, když jsme potkaly Liama, takže nevím, jestli mi to uvěřila. Pardon, ale nemohla jsem si pomoct. Málem jsem na něj vyprskla i to kafe, které jsem mimochodem zrovna pila, když kolem procházel.

Hodiny ubíhali pomalu, štvalo mě to. Na žádné jsem se s Niallem nepotkala, ani jiným, jenom s Lukem, který mi začal nadávat, že ho to břicho děsně bolí. Dostal další. Musela jsem ke ěkolní vychova bůh ví co to bylo, která mi dávala přednášku o tom, že své spolužáky nemám mlátit. Musela jsem jí slíbit, že už to víckrát neudělám a dostala jsem volnou hodinu za to, že jsem přiznala svou chybu. Tahle škola začíná být konečně trochu dobrá!

Hodinu jsem si teda moc neužila, protože jsem stihla zapálit jenom jednu cigaretu. Nepomohla mi moc vrátit se zpátky k šťastnému životu ale aspoň trochu mi zlepšila náladu. Cigarety mi pomáhají. Pomáhají mi žít v tomhle naprosto zkaženým světě! 

Pak jsem se opět setkala s Danielle, tentokrát to bylo ve školní jídelně. Seděla sama, takže jsem si sedla k ní. Pak nám přišel i Harry a ostatní. Všichni až na Nialla.  ,,Blondýnka je tady nová?" zeptal se mě Harry a já se začala s Danielle nekontrolovatelně smát. ,,Blondýna tě znova zmlátí ne?" nabídla jsem  mu a on se nechápavě podíval. ,,Mě nikdy žádná blondýna nezmlátila. Jenom jedna bruneta." řekl a já se na něj podívala stylem 'Seriously?' a on vyvalil oči. ,,Lizzie?" řekl nevěřícně a já ho kopla do nohy. ,,Elizabeth." opravila jsem ho.

 Koutkem oka jsem se rozhlížela po jídelně. Zaměřila jsem si to na blonďáčka, co si šel k našemu stolu. Tedy, aspoň tím směrem. V tom mu zabránila jedna bruneta. Doulhý nohy, hubená skoro jako anorektička, v krátké minisukýnce a dekolt jí stahoval už tak dost úzký pas. Usmívala se na celou jídelnu, respektive na Nialla. Přešla k němu a jednou její dlouhou rukou ho objala kolem krku. Hned se odtáhl.

,,Kdo to je?" zašeptala jsem Dan, a tím přerušila ticho mezi námi. Dan zaměřila pohled na Niho a na tu žirafu. Chvíli si je prohlížela, než mi odpověděla. ,,To je Barbara. Jeho ex." řekla a to bylo jediné, co jsem potřebovala slyšet.

Bruneta se kolem něho motala, dokud neudělala to, co mě zvedlo ze židla. Nepolíbila ho.

Tak se hlásím s další částí:))) :DDD není moc dlouhá, a je skoro o ničem, ale aspoň něco :DD Děkuju moooc na 1K :******