Postavy:
Locika-19 let
Škyťák (Henry)-20 let

Locika pov:

Vyšla jsem ze školi. Dnešek byl strašný. Psali jsme z umělců renesance a jejich největších děl. A že jich bylo.

Také dnes byl poslední termín na odevzdání autoportrétu, na který jsem si úpřimně vzpoměla až včera večer. Takže jsem se celou noc na střídačku učila a malovala. Nakonec jsem sice šla spát ale spala jsem tak dvě hodiny. No co vám řeknu, umění taky není zrovna nejlehčí studium, i když se může zdat že jo.

Rozhodla jsem se že se cestou na internát stavím v mojí oblíbené kavárničce na káva na probuzení.

Byl to maličký zapadlí obchůdek o kterém moc lidí nevědělo. Ale bylo tu útulno.

Posadila jsem se ke stolu, vytáhla blok a čekala až příde Cass, místní číšnice a moje dobrá kamarádka.

Najednou jsem uslyšela kroky mířící které ustály u mého stolu.

"Ahoj Cass, mohla bys mi přinést karamelové laté, prosím?" zepatala jsem se aniž bych vzhlédla od bloku.

"Cass by ti ho určitě ráda přinesla, kdyby tu dnes byla." ozval se ze smíchem mužský hlas.

Okamžitě jsem zrudla a podívala se na dotyčného. Byl to vysoký muž, s kaštanovými vlasy, pihovatou tváří a krásnýma zelenýma očima oblečený v klasické číšnické uniformě skládající se z bílé košile s vyhrnutými rukávy, černých kalhot a černé zástěry kolem pasu.

Je moc hezkej...

"Pane bože, moc se omlouvám. Nevěděla jsem že nejsi Cass, já..."

"V pohodě." přerušil mě se smíchem. "Nevadí. Jo a jsem Henry." podal mi ruku.

A taky milej....

"Já Locika. Takže Henry, můžu dostat svoje karamelové late?"

"Jak si přeješ, princezno." odpověděl a zase odešel.

Princezno?

Za chvíli byl spět i s kávou.

"Co kreslíš?" zeptal se mě a nakoukl do bloku.

"Ále, jen nějaké náčrtky do školy. Studuji tady kousek na fakultě umění"

"Fakt? Já tam studuji archytekturu."

"Tak to bychom se mohli někdy sejít a učit se spolu." navrhla jsem.

"To je super nápad." usmál se a odhrnul si ofinu z očí.

Tentokrát něco z moderní doby. U Lociky jsem nejdříve nevěděla co napsat ale když jsem uviděla ten obrázek, měla jsem jasno.

Anabeth