Rozhodla jsem se že celou knihu zakončím dlouhou kapitolou. Takže tady je. Nápad není úplně můj.

Před pár týdny jsem na FanFiction.net četla anglicky psaný příběh s názvem Murphy's law. Tak strašně se mi to zalíbylo že jsem se rozhodla napsat něco podobnýho. Nesuďte mě za to.😁🙏🙏

Upozornění, dochází k úpravě charakterů. Budem tu mít drsnějšího Škýťu a mírnější Astrid.

Astrid- nejdřív 14, na konci 19 let
Škyťák- nejdřív 15, pak 20

Astrid pov:

Tohle je nejhorší den v mém životě. Moje 14 narozeniny. Já vím, pro většinu lidí jsou 14 narozeniny v pohodě ale pro mě ne. Proč?

Jsem princezna. Princezna Astrid Ariana 'Nebojácná' Hofferson z království Hunters. Je tradicí že když princezny dovrší 14 let, jsou poslány na izolované místo střeženy kouzelnou bytostí.

Princezna Merida byla uvězněna ve zřícenině hradu s obřím démonickým medvědem Mor'du. Princeznu Elsu hlídal v ledovém zámku zimní duch Jack Frost. Princeznu Lociku poslali do vysoké věže pod ochranu čarodějky.

A teď jsem na řadě já. Mám být poslána do zámku střežená drakem ss kterým se domluvili mí rodiče.

Jen aby bylo jasno. Já tam nechci. Nechci jít předstírat princeznu v nesnázích. Nechci se ani vdávat sakra.

"Au!" vykřikla jsem když mi služebná až moc těsněutáhla šněrovačku na šatech.

"Omlouvám se veličenstvo ale musíte vypadat co nejlépe."

Služka vzala do ruky moji brašnu s věcmi a společně jsme sešli dolů na nádvoří. Celý palác se přišel rozloučit.

"Holčičko." matce tekly po tvářích slzy.

"Mami."

"Budeš nám chybět." řekl otec. "Ale pamatuj, je to tradice a je..."

"Pro dobro království které potřebuje odvážného krále který zabije draka a vysvobodí mě z vězení." doplnila jsem za něj.

"Přesně tak. Teď už běž."

"Ale..."

"Tatínek má pravdu. Běž." řekla máma.

Otočila jsem se a nastoupila do připraveného kočáru. Naposledy jsem se podívala na své rodiče a dvořany, pak už se kočár rozjel a já nechala slzy vyjít na povrch.

*****
Kočár zastavil a já vystoupila ven. Stáli jsme několik metrů od hranice propasti, na jejimž dně bublala láva. Přes propast vedl kamenný most k černé kovové bráně. Samotný hrad byl obrovský. Z černého kamene, se spoustou věží. Byl ale dost poničený. Ve většině oken chybělo sklo, kameny se drolily, kamenný most měl v sobě spostu děr, několik věží se nebezpečně naklánělo a popínavý břečtan se plazil po zdi a snažil se přes okna a díry ve zdech dostat dovnitř.

"Vaše výsosti, chcete abych vám pomohl donést věci přes most?" zeptal se kočí.

"Né díky. Nejsem tak slabá abych si nedokázala odnést věci." odvrkla jsem.

"Tak zbohem, princezno." řekl, nasedl na kozlík a prásknul bičem. Koně se rozběhli a kočár po chvíli zmizel v dáli.

Vzala jsem do ruky tašku a šla směrem k mostu. Na jeho kraji jsem se zastavila.

"To zvládneš. Jsi přece 'Nebojácný' Hofferson. Nejlepší bojovnice se sekerou v celém království. Nenecháš se zastrašit drakem."

Draci. Kdysy dávno jich tady žili spousty. Napádali vesnice a města a kradli jídlo. Lidé se jich báli a zabíjeli je. Nakonec jich zbylo jen několik. Jako například ten co mě měl střežit.

Dlouhými, ráznými kroky jsem se vydala přes most a vyhýbala se všem dírám, kterýma jsem se mohla propadnou do vroucí lávy. Byla jsem už skoro na konci když jsem si všimla draka.

Třicet metrů dlouhá, černá šelma seděla na na vrcholu nejvyšší věže, ocas obmotaný kolem zdi. Její toxicky zelené oči se upíraly přímo na mně.

Sklopila jsem hlavu a pokračovala v chůzi. Jakmile jsem překročila bránu, ozvalo se plácání křídel a drak přistál předemnou.

"Zdravým." promluvil ostrým, chraplavým hlasem.

"Také buď pozdraven. Jsem princezna Astrid Ariana 'Nebojácný' Hofferson. Hak mám říkat tobě?"

"Jsem Škyťák."

"Škyťák?" měla jsem co dělat abych se nerozesmála. "Zvláštní jméno pro draka."

"Ach bohové." povzdechl si. "Ale já nejsem drak."

"A co potom si?" nechápala jsem.

"Jsem hybrid."

"Hybrid? Já, já o vás četla. Jsi člověk co se mění na draka, že?"

"Bingo."

"Tak ukaž svou lidskou podobu."

"Hmm, ne."

"Co prosím? Výš o tom že jsem proncezna? Chci aby ses proměnil do lidské podoby, tak to udělej."

"Odine za co mě trestáš." zamumlal a pak se zeleně rozzářil. Když záře pominula, namísto draka tam stál hubený, nízký kluk, podobně starý jako já. Měl mop kaštanových vlasů, na sobě zelenou tuniku s kožešinovou vestou a jeho oči byly úplně stejné jako v dračí verzi. Co ale bylo největším překvapením byly nohy. Teda spíš noha. Měl jen pravou, na místě levé byla dřevěná protéza (stejná jakou měl na konci Httyd1).

"Stačí?" zeptal se. I jeho hlas se změnil. Byl lidský,mírně nosový.

"A-ano. Kde je můj pokoj?"

"Támhle."ukázal na nejvyšší věž. "Stačí vejít těmahle dveřma a jít poschodech nahoru. Já ti zatím skočím do kuchyně pro jídlo." řekl a vydal se dovnitř.

"Ani mi nenabídneš pomoc s taškou?"

"Vyděl jsem jak si seřvala toho kočího když se o to pokusil. Ptoč bych to měl skoušet já?" a zmyzel uvnitř.

Takže si to zrekapitulujeme. Jsem uvězněná v bortícím se hradě s drakem který je ve skutečnosti pubertální kluk. To vážně?!

Vydala jsem se po schodech, přesně jak mi řekl. Byla to úmorná cesta. Kým jsem přišla do pokoje který byl hned pod střechou věže, byla jsem úplně zadýchaná.

Musela jsem ale uznat že pokoj nebyl tak špatný. Byl kruhový, přímo naproti dveřím bylo velké vytrážové okno se sedátkem, dále tam byla velká postel s modrým povlečením a nebesy, stůl se židlí, měké křeslo, skříň a několik polic. Většinu podlahy pokrýval koberec.

Přešla jsem ke skříni a otevřela ji. Začala jsem do ní překládat oblečení z tašky když se otevřeli dveře.

Škyťák vešel dovnitř s tácem jídla a kyticí pod paží.

"Neumíš klepat?"

"Umím. Jen mám jaksy plný ruce." položil tác na stůl a kytici hodil na postel.

"Na co ty kytky?" zeptala jsem se.

"To ti nic nevysvětlili? Pokud se přeze mně někdo dostane, musíš předstírat že spíš, dokonale vypadající, s čerstvou kytkou v ruce."

"A jo. Tohle. Kdy asi někdo příde. Chci od sud co nejdřív."

"To nevím."

*****
Dny ubíhaly. Škyťák se časem ukázal jako skvělý společník. Nebyl to nejsilnější muž světa, o to zas byl chytřejší. Dalo se s ním skvěle konverzovat.

Postupem času jsem o něm zjišťovala víc. Byl dobrý kovář a hodně času trávil v kovárně ve spodní části hradu. Poprvé se ve draka proměnil v deseti letech. O nohu přišel při útoku rytíře, jehož jméno mi nechtěl říct.

Za tu dobu co tu jsem se odehrály tři pokusy o záchranu. Žádný s těh mužů se díky Škýťovi nedostali ani přes most. A byla jsem za to ráda. Stačil mi jediný pohled z ohna a bylo mi jasné že ani s jedním z těch týpků nechci strávit zbytek života.

Před každým pokusem mě 'zachránit' přišel Škýťa ke mně do pokoje, dal mi čerstvou kytku, vyskočil z okna a při pádu se proměnil v draka. Jamile bylo po boji, vletěl oknem spátky.

"Ach Thore." zasténal když počtvrté proletěl oknem. Pošel pár kroků a pak sebou třísknul na hromadu polštářů na koberci.

Zasmála jsem se a sedla si vedle něj.

"Copak? Těžký boj?"

"Spíš nudný." přetočil se na na záda. Kromě jednojo škrábance na bradě byl úplně bez zranění. "Myslel jsem že chráni princeznu bude větší vzrůšo."

"Co bys chtěl? Aby na tebe přišla armáda?" nahla jsem se a setřela mu z rány krev.

"Byla by to větší sranda. Co máme dělat tady?"

To mi vnuklo nápad.

Teď se můžu dozvědět víc.

"Mám nápad. Budem se na střídačku toho druhého ptát nějaké otázky."

"A proč bychom to dělali?"

"Abychom se o tom druhém dozvěděli víc."

"A proč bych ti o sobě něco říkal?"

"Protože..." nahla jsem se a vytáhla z pod postele sekeru, kterou se mi povedlo propašovat ze hradu mezi oblečením. "Buď mi to řekneš dobrovolně nebo tě k tomu donutím." klekla jsem mu jedním kolenem na hruď a přiložila jsem mu čepel ke krku.

"To bys neudělala." v očích se u zablýskl strach.

"Jak to můžeš vědět?"

"Fajn. Dobře."

Slezla jsem z něj a schovala sekeru.

"Ptej se první." ušklíbla jsem se výtězně.

"Od kud máš sakra sekeru? Proplížila jsi se do kovárny?"

"Ne. Propašovala jsem jí z domu. Počkat. Tady je kovárna?"

"Jo. Ve volným čase pracuju v kovárně. Už od mala. Teď ty."

"Od kud jsi?"

"Z jednoho království na severu."

"Na severu? Arendel? Zběsil? Blp?"

"Blp." řekl s povzdechem.

"Takže si Viking. Proto používáš jména severských bohů. Ptej se."

"Ještě ohledně té sekery, kdo tě s ní naučil?"

"Můj strýc Finn. Teda, než zemřel. Otec s matkou byli proti tomu, chtěli ze mě správnou princeznu. Ale mě od mala víc bavilo bojovat a cvičit, než se oblékat do slušivých šatiček a líčit se. Teď jsem na řadě já. Kolik ti je let?"

"15."

"O rok víc než je mě."

"Já už se nemám na co ptát. Nic mě nenapadá."

"Tak se budu ptát já."

"Ale to není fér."

"No a?"

"Fajn."

"Neznáme se od někud? Příde mi že tě znám."

"To pochybuju. Byla si někdy na Blpu?"

"Ne. Ale četla jsem o něm."

"Tak vidíš.Kdyby něco, budu dolů v kovárně." vstal a odešel.

"Škyťák, 15 let, Blp... Co mi to připomíná."

Vyběhla jsem z pokoje. Škyťák se zmínil že tu někde je knihovna. Proběhla jsem několik pater až jsem jí nakonec našla. Zamířila jsem k policím s knihama o kralovstvích a vytáhla tu o Blpu.

Sedla jsem si do křesla a začala ní listovat.

Království patřilo k největším lovcům draků... Do teď si uchovává nesnášenlivost k drakům a hybridům... Král jenž v dešní době panuje, je Kliďas Velikán.

Vedle odstavce o králi byl jeho obraz. Byl to obrovský král s dlouhým, zrzavým plnovousem v tipickém vikingském oblečení. Vedle něj byl malý, sotva desetiletý kluk. Brunet v zelené tunice se zelenýma očima. Vypadal jako... Četla jsem dál.

Vedle něj jeho syn, princ Škyťák Šelmovská Štika III., který byl zabit hybridem v den jeho desatých narozenin.

"Och bože..."

S knihou v ruce jsem doběhla do přízemí a podle kouře došla do kovárny.

"Škyťáku?"

"Co je?" otočil se na mě. V ruce držel rozžhavený meč.

"Jsi to ty?" ukázala jsem na kresbu v knize.

"Jo." položil meč. "Promblém?"

"Proč si mi to nechtěl říct?"

"Nejspíš ptoto že mě všichni považují za mrtvého."

"Ale já vím že nejsi. Tak co kdybys mi to vysvětlil."

"Pojď. Něco ti ukážu."
Vyvedl mě na nádvoří a zastavil u jedněch dveří. Chvíli váhal a pak je otevřel.

Za dveřmi se rozkládala obrovská zahrada. Neudržovaná ale krásná.

"Páni." vydechla jsem.

"Co? Nečekalas takovou zahradu ve strašidelném zámku?"

"Asi tak. Co si mi chtěl ukázat?"

Vedl mě dál do zahrady. Kolem cestičky se objevovaly sochy zarostlé břečtanem. Před jednou zastavil a začal z ní strhávat břečtan.

Byl to drak se čtyřmi křídli.

"V tomhle zámku žili už po staletí hybridi. A všichni vypadali takhle. Pak ale přišla moje máma."

"Královna Valka byla hybrid?"

"Jo. Ale zamilovala se do táty. Obyčejného člověka. A pak jsem se narodil já a máma zemřela než mohla tátovi cokoliv říct. Jak jsem stárl nic jsem nevěděl. Teda, do mých desátých narozenin. V ten den se mě pokusil můj bratranec, stejně jako každý den, zmlátit. Projevili se u mě dračí schopnosti a mrštil jsem ním o zeď. V tu chvíli vešli můj otec se strýcem. Strašně jsme se pohádali a já se se neudržel. Proměnil jsem se. Ale tím že jsem kříženec hybrida a člověka, nevypadám v dračí podobě jako máma. Ale to odbíhám. Byl jsem naštvaný nacelý svět. Začal jsem ničit všechno kolom sebe. Můj vlastní otec na mě zaůtočil. Snažil se mě zabít." hlas mu selhával a po tvářích se mu kutáleli slzy. "Ve chvíli kdy jsem se měnil spět, zaůtočil znova a, odsekl mi nohu. Pak mě označil za zrůdu a vykázal mě z království. Ještě předtím mě ale můj strýc Hanlivec nechal zbičovat za to že jsem si dovolil praštit jeho synem." stáhl si z ramene tuniku a odhalil několik dlouhých jízev." Den na to mě otec vyhlásil za mrtvého. Já odešel sem. Do zámku kde vyrůstala moje matka. Po těch letech co byl opuštěný, začal chátrat, takže by mě tu nikdo nehledal. To je všechno. Chceš vědět ještě něco?"

"Ne." natáhla jsem ruku a utřela mu z tváře slzy. "Jsi dost odvážný že si to zvládal. Kdo by to od takového vyžlete čekal." štouchla jsem ho loktem do břicha.

"Moc vtipný."

*****
"Co čteš?" zeptal se Škyťák.

Seděla jsem na posteli s knihou na klíně.

"Ani nevím."

"Pohádky? Vážně?"

"Četla mi je máma když jsem byla malá."

"Mě otec nikdy žádnou nepřečetl." pokrčil rameny.

"Nechtěl bys mi nějakou přečíst?"

Na tváři se mu objevil výraz 'Si ze mě děláš srandu?'

"Prosím...."

"Fajn." vzal mi knihu a sedl si na kraj postele. Já se zachumlala pod peřinu.

"Kdysy dávno...."

Od té doby mi takhle četl ještě další rok...

*****
"Vyhrál jsem." oznámil Škyťák a přitáhl k sobě všechny sušenky.

Už jsem tady tři roky. Je mi 17, Škýťovi 18. Zrovna jsme hráli poker. Jo, poker. Škyťákův bývalí učitel Tlamoun mu jednou měsíčně posílal materiál do kovárny a k tomu i balíček domàcích sušenek. A o ty jsme hráli poker, který mě Škyťák naučil.

"Ty vždy vyhraješ!"

Škýťa chtěl něco říct ale z venku se ozvalo koní zaržení. Vstal a přešel k oknu.

"Máme tu dalšího zájemce." oznámil.

Taky jsem vstala a stoupla si vedle něj. Ta ty tři roky mě stihl přerůst.

Z okna jsem viděla bllonďáka v zářivém brnění na bílém koni.

No fuj...

"Škyťáku, jestli ke mě tuhle věc pustíš tak tě zabiju. A bude mi jedno že budeš mrtví vynou toho chlapa."

"Rozkaz m'lady." zasmál se, upravil si brnění přes červenou košili a vyskočil z okna.

Sarkastický idiot...

*****
Ležela jsem na posteli s kyticí v ruce. Oknem ke mě doléhali zvuky bitvy.

Před pár týdny jsem oslavila devatenácté narozeniny. Rodiče mi poslali po vycvičeném orlovi list a diamantoví náramek. Jako každý rok.

Škyťák mi vyrobil přívěšek s drakem. Prej to má být Nodr Smrťák. Tenhle dárek mi byl vlastně mnohem milejší než ten od rodičů.

Dnes slavil Škýťa dvacetiny. Po několika pokusech se mi z něj povedlo dostat datum jeho narozenin. To víte, když máte u krku sekeru, hned se vám mluví líp.

Měla jsem naplánovanou menší oslavu. Původně jsem chtěla i upéct dort ale to mi Škyťák zatrhl. Prej nehodlá riskovat otravu jídlem jako když jsem jednou skoušela uvařit oběd.

Mělo to být super. Ale nějakej debil se pro mě prostě musel přijít.

Asi před rokem se jeden rytíř dostal ke mě a skoro mě políbil. Škyťák ho sice na poslední chvíli odtrhl ale povedlo se mu utéct. Začal všem vyprávět o mojí 'kráse' a začali jich sem proudit desítky, né li stovky za rok.

A jeden přišel i teď. Ale bylo to divný. Normálně boj trval tak hodinu ani to ne. Ale tenhle trval už půl dne.

Najednou vřava ustála. Vstala jsem z postele a přešla k oknu. Každou chvílí měl Škyťák proleteť oknem. Ale nic.

Vyhlédla jsem z okna. Uviděla jsem ho. V lidské podobě kulhal přes most.

Dostala jsem strach. Rychle jsem mu vyběhla vstříc. Setkali jsme se na konci mostu.

"Škýťo? Co se ti stalo?"

"Ále. Rytíř si vzal na pomoc vesničany z nedaleké vesnice. Namluvil jim že jsem zrůda co se jich chystá zabít či co." z pod ruky přitisklé na boku mu prosakovala krev a barvu za mu kožené brnění do ruda. (Představte si Škýťovo brnění ale nahraďte zelenou tuniku tunikou bez rukávů. Všechny ty věci typu kompas a nůž co má na rukou jsou připlé koženými pásky přímo k ruce a k tomu ještě kapuce aby nebyli vidět vlasy.)

"Pojď, ošetřím ti to." podepřela jsem ho a vedla ho do hradu. Tam jsem ho posadila na schody a běžela dovnitř. V měm pokoji jsem popadla jehlu, nit a flašku alkoholu co měl dostat můj zachránce. Ještě jsem se stavila v kuchyni. Rychle jsem dala ohřát vodu a vzala hromadu čistých utětek a s tím vším utíkala za Škýťou.

"Dej si dolů brnění." řekla jsem a rozložila věci. "Tak co je?" zeptala jsem se když se ani nehnul.

"To nic není. Shojí se to samo."

"Nevymlouvej se." začala jsem mu rozepínat popruhy a spony na brnění. Přidal se a stáhl si brnění dolů. Tím odhalil zakrvavenou černou tuniku. Stáhla jsem mu jí přes hlavu a v tu chvíli se zarazila.

Nešlo ani o to, že měl svaly, což bylo dost překvapyví, ale spíš o všechny ty jízvy. Věděla jsem že má nějaké z bojů i z toho bičování ale né že jich je tolik.

"Princezno? Děje se něco?"

"Ne, nic. Všechno je v pohodě."

Zaměřila jsem se na ránu na spodní části břicha. Nevypadalo to dobře. Rána byla hluboká a hodně krvácela.

Namočila jsem utěrku do alkoholu.

"Zatni zuby.Tohle bude bolet." řekla jsem mu a začala vytírat ránu.

"Au." zasičel ale pak už byl potichu.

Omyla jsem jehlu vodou a ranu zašila.

"Hotovo." oznámila jsem.

"Díky." bolestně se usmál.

Pohladila jsem ho po tváři. Byl najednou až moc blízko.

Za těch pět let se hodně změnil. Z tváře mu zmizel děcký tuk, vlasy měl delší a na boku spletené. Hodně vyrost a převyšoval mě skoro o hlavu. Nabral i nějaké ty svaly.

Vlastně byl moc hezkej. Rozhodně víc než ty princátka co mě chodili 'zachraňovat'.

"Škýťo..."

"Princezno?"

Pomalu jsem se přiblížila. Byli jsme jen pár centimetrů od sebe. Naklonila jem se ještě blíž a políbila ho.

"Ne. Tohle nejde." odtáhl se.

"Cože?"

"Omlouvám se, princezno." vstal, nasadil si brnění a odešel.

Vstala jsem a šla do věže.

Proč jsem to udělala? Proč jsem ho políbila.

Přemýšlela jsem.

Známe se už pět let. Je to můj ochránce. Co mě k tomu vedlo?

Přemýšlela jsem hodiny. Až hluboko do noci. Pak my vzadu v hlavě vyskočila myšlenka.

Nemiluješ ho?

Ne. To nemůže být pravda. Je to můj nejlepší přítel. Nemůžu ho milovat. Je drak a já princezna.

Nechtěla jsem si to přiznat. Až brzy nad ránem...

Jo. Miluju ho. Princezna miluje draka.

*****
"Večeře m'lady." vešel dovnitř s tácem v ruce, stejně jako první den. Od 'polibkového incidentu' uběhl týden.

"Díky ale nemám hlad."

Znova vzal tác a otočil se k odchodu.

"Škyťáku počkej." vzala jsem z nočního stolku knihu co mi kdysy četl. "Mohl bys mi zase číst? Jako kdysy?"

"Princezno..."

"Prosím."

"Dobře." povzdechl si a vzal mi knihu.

"Kdysy dávno..." začal číst."...žila krásná princezna. Na všechny byla milá a laskavá a všichni ji měli rádi. Zalíbila se i strašnému drakovi. Drak ze do ní zamiloval a rozhodl se že jí veme k sobě na hrad." při téhla větě zatnul čelist a na chvíli se odmlčel. "Princezna s ním ale jít nechtěla, tak jí drak očaroval kouzlem, ona zaspala a drak jí odnesl. Celé království bylo smutné a řeči o jeho neštěstí se šířili po světě. Donesli se až k uším mladého a pohledného prince Krasoně, který se rozhodl že princeznu zachrání. Přijel ke hradu a ustanul tváří v tvář krveříznivé šelmě. Po úporném boji se povedlo prici stvůru zabít a vyšplhat do nejvyšší věže hradu kde spala princezna. Daroval jí polibek z pravé lásky a princezna procitla ze spánku. Odjeli spolu na dvůr princezniných rodičů, stali se králem a královnou a žili spolu šťastně až do smrti. Konec."

Zvedl se a chtěl odejít.

"V knize na něco zapoměli." ozvala jsem se.

Zastavil ale neotočil se.

"I princezna se zamilovala do draka." řekla jsem.

"Princezno, přestaňte. Tohle, nejde..."

"Proč ne?" vstala jsem a přešla k němu.

"Protože si princezna a já drak."

Sahl po klice ale já zablokovala dveře vlastním tělem.

"Podívej se mi do očí a řekni že ke mě nic necítíš."

"Sakra Astrid!" vykřikl a třískl pěstí do dveří těsně vedle mé hlavy. "Víš jak je to pro mě těžké? Ty davy chlapů co tě chcou od sud odvést. Ode mě. Ale já nechci abys odešla. Protože já tě mám rád. Doopravdy rád."

"Tak nám dej šanci."

"Nemůžu."

"Proč ne?"

"Ta kniha. Bylo to tam."

"Cože?"

"Princ zabije draka. Vždy." řekl tvrdě, odstrčil mě a odešel.

*****
Ozvalo se zaklepání. Před tím nikdy neklepal.

"Ano?"

"Jede další. Připrav se." zamumlal a zmizel.

"Škyťáku..." řekla jsem ale už byl pryč.

Popadla jsem kytici a lehla si na postel. Z venku se ozýval dračí řev. Pak se ale změnil na něco, co až podezřele připomínalo bolestné sténání.

Dveře se otevřeli a ozvaly se kroky. Nebyly Škyťákovy, na to byly až moc těžké. Zastavili se u mojí postele.

Pak mě dotyčný políbil.

Ne. Škyťák nemůže být...

Otevřela jsem oči. Vedle mě se skláněl černovlasý mladý muž s modro šedýma očima.

"Princezno Astrid, jsem váš zachránce, korunní princ Snoplivec z Blpu."

Co mi to jméno říká?

"Buďte pozdraven princi."

"Nemusíte plakat princezno, tu nestvůru už jsem zabil."

Až teď jsem si uvědomila že brečím.

"To jsou slzy radosti." zalhala jsem. "Mohli by jste mě počkat na nádvoří? Potřebovala bych si zbalit pár věcí."

"Jistě princezno." políbil mě na hřbet ruky a odešel.

Nechlala jsem slzy téct po mých tvářích.

Zemřel.

Vydala jsem se ke skříni když něco upoutalo mou pozornost. Moje brašna ležela u stolu, všechny věci v ní.

Jak se tam dostala...Škyťák.

Nechal se zabít. Kvůli tomu co ke mě cítil. Co jsem cítila já k němu.

Vzala jsem brašnu a pomalusešla ze schodů.

Tohle místo bylo mím domovem po dobu pěti let. Pěti úžasných let. Bolelo mě opustit to.

Sešla jsem dolů a uviděla prince Snoplivce u obřího dračího těla. Znova se mi chtělo brečet.

Příblížila jsem se k nim.

"Muselo být těžké ho zabít."

"Ani ne. Zhroutil se po prvních pár ranách."

"Tak to jste velmi dobrý bojovník."

Klekla jsem si k drakově hlavě a rukou přejela po onyxových šupinách. Jedno dračí oko zaškubalo. Zalapala jsem po dechu.

On to hraje. Nahrál svou smrt.

Vstala jsem a odešla k princi.

Bylo to definitivní. Nechtěl mě tu. Dobře.

*****
"Astrid!" matka s otcem vyběhli z hradu.

"Mami, tati."

Matka mě okamžitě vtáhla do objetí a po chvíli se přidal i táta. Kolem nás se shromáždili všichni dvořané co na dvoře žili.

"Princi Snoplivče, jsme vám moc vděčni za záchranu naší dcery." potřásl mu rukou otec.

"Bylo mi ctí. Teď jestli dovolíte, půjdu napsat list mému strýčkovi, králi Kliďasovi."

"Jistě. Rybynoho!" zvolal otec a mladý knihovník k němu přiběhl.

"Ano vaše výsosti?"

"Doveďte prince Snoplivce do knihovny a dejde mu vše co potřebuje na psaní listu. Pak ho po poslovi pošlete do království Blpu."

"Jistě. Pojďte princi."

"Ty pojď s námi Astrid." objala mě matka kolem ramen. "Máme o čem mluvit."

*****
Seděla jsem na posteli a vytahovala věci z brašny. Zbalil všechno. Oblečení, šperky, kniha...

Počkat, kniha?

Vytáhla jsem jí. Měla černou koženou obálku ale nikde žádný název. Otevřela jsem jí na první stránce.

~Princezna a drak~

Hlásal ručně psaný nápis. To byl příběh který mi četl před tím, než jsme se pohádali. Ale ten byl součástí velké knihy pohádek.

Začetla jsem se do knihy a znova se rozbrečela. Nebyl to normální příběh. Byl to náš příběh sepsaný Škyťákem. Bylo tam všechno. Od předstírání spánku, přes hraní pokeru až po naši hádku. Jen tam byli doplněni věci z jeho pohledu a taky moc hezky vyvedené ilustrace.

Dostala jsem se k poslední stránce.

A i když drak princeznu miloval, věděl že jím není souzeno být spolu, tak zahrál svou smrt a nechal jí odejít s princem aby mohla žít šťastný a dlouhý život.

Konec.

Astrid,
mojí nejmilejší princezně aby nezapoměla, že jí budu navždy milovat.

S láskou, Škyťák.

Brečela jsem naplno.

Miluje mě. Miluje.

*****
Za tři dny se vdávám. Za prince Snoplivce. Za těch pár dní jsem o něm hodně zjistila. Je to příšerný egoista. V jednom kuse se vychvalu jak je svalnatý, chytrý, odvážný, jak zabil draka...

Chtěla bych vidět jeho výraz kdyby věděl že draka nezabil.

Stála jsem na podstavci, kolem mě pobíhaly krejčovny a upravovaly bílé šaty které jsem si skoušela, když do vnitř vtrhla matka.

"Běžte, běžte. Musím si promluvit se svojí dcerou."

Jakmile se místnost vyprázdnila, sedla si na křeslo naproti podstavci.

"Neuvěříš co se stalo."

Už jsem se zmínila že matka je příšerná drbna.

"Víš jak tebe osvobodil princ Snoplivec a princeznu Elsu osvobodil princ Hans z jižních ostrovů? Princeznu Lociku osvobodil zlodě a on si ho i přes to že nebyl z královskéro rodu vzala. To sice byl skandál ale tohle je ještě větší."

"Co?"

"Pamatuješ si princeznu Meridu? Ona, si propašovala do zříceniny meč, zabila Mor'dua a vrátila se domů."

"A?" divila jsem se co he na tom tak divného.

"Vrátila se bez manžela! Sama. Kdo teď bude vládnout?"

"No, nevím. A to bylo tak důležité aby jsi sem musela hned přijít?"

"Chtěla jsem vědět jestli tam princeznu Meridu chceš? I přes ten skandál."

"Ehmm, jistě že ano."

*****

"Volali jste mě?" vešla jsem do trůního sálu s mou služkou Camicazi v závěsu.

"Ano. Musíme si o něčem promluvit." řekl otec. Stál i s matkou a princem Snoplivcem u jídelního stolu. Všichni měli na tvářích pohřební výrazy.

"Stalo se něco?"

"Ano, stalo. Co je tohle?" položil na stůl černou knihu.

Počkat! To je...

"Od kud to máte? Vy jste se mi hrabali v pokoji?!"

"Šel jsem tam tě navštívit. Ty jsi tam nebyla. Za to tam bylo tohle. Hozené na posteli." řekl Snoplivec.

"Je to pravda? To v té knize? Zamilovala si se do toho draka?" zeptala se potichu matka.

Mlčela jsem.

"Astrid." zavrčel otec.

"Ano!" vykřikla jsem. "Miluju draka. A co?"

Tentokrát mlčeli všichni.

"Zradila si svou zemi." řekl po chvíli otec.

"C-cože?"

"Tím že jsi se zamilovala do draka, jsi zradila svou zemi, která vedla s draky více než stoletou válku."

"To bylo ještě v době vikingů!"

"Stejně. Svatba se ruší."

"Co?" vykřikli jsme s princem Snoplivcem zároveň.

"Místo svatby bude soud. Přostavíme tě před radu králů. Budeš souzena za vlastizradu."

"Ale drahý to snad nemyslíš vážně!" protestovala matka.

"Králi Svene, to přeci..." přidal se k ní princ Snoplivec ale otec je oba odignoroval.

"Stráže. Odveďte princeznu do jejího pokoje a nenechte jí odejít."

*****
Vlastizrada!? To nemůže myslet vážně!

Zlostně jsem chodila tam a spátky po pokoji,ruce zaťaté v pěst když se ozvalo zaklepání a otevřeli se dveře.

"Co chcete?!" otočila jsem se.

"Ahoj Astrid." do pokoje vešla platinová blondýnka a zavřela za sebou dveře.

"Ahoj Elso." princezna z Arendele byla už od mala mojí dobrou kamarádkou.

"Slyšela jsem co se stalo." sedla si na postel.

"Kdo ne?" sedla jsem si k ní. Všichni o tom věděli. Otec hned zvolal všechny krále co patřili do rady a roztroubil do světa co se stalo.

"Chápu tě Astrid." řekla Elsa.

"Nechápeš. Nikdo mě nechápe."

"Ale chápu. Víš kdo mě hlídal?"

"Jack Frost."

"Jo. Víš, všichni ho popisují jako starého mrzutého dědka s příšeně dlouhým plnovousem. Ale co kdybych ti řekla že ve skutečnosti vypadá jako sotva dvacetiletý bílovlasý kluk a k tomu strašně drzý?"

"Počkat. Ty ho..."

"Miluju. Ano. Ale narozdíl od tebe se mi to daří tajit."

"A to chceš tajit do konce života?"

"A co jiného mi zbývá?"

*****
Dva vojáci mě vedli na nádvoří.

Za dlouhým stolem sedělo 6 králů.

Uprostřed seděl táta jako král Hunterů. Pak tam byli král Kliďas z Blpu, král Dagur ze Zběsilu, král Fergus z DunBroch, král Frederick z Corony a král Osvald z Arendele. Kolem nádvoří stály stovky lidí kteří to braly jako show.

Otec vstal.

"Sešli jsme se tady abychom rozhodli o osudu mojí dcery, princezny Astrid z království Hunterů. Princezna byla obviněná z vlastizrady, přechovává totiž romantický cit k drakovi."

Nádvořím zašumělo.

"Jaký pro ní navrhujete trest?!"

"Popravit!" vykřikl Dagur. Už vím proč mu přezdívají šilený.

"To je trochu radikální nemyslíte?" zeptal se ho král Frederik.

"No..."

"Strýčku!" přiběhl ke králi Kliďasi princ Snoplivec. "Nemůžete jí popravit! Já si jí mám brát!" dupal vztekle jako malé dítě.

"Ani jedno, ani druhé." ozval se drsný hlas a nádvořím zavál vítr.

Uprostřed nádvoří přistál ohromný černý drak.

"Škyťáku...." vydechla jsem.

"Ty jsi ten drak. Ten kterého má ráda moje dcera." promluvil táta.

"Jo." zavrčel Škyťák.

"Ale nikdy tvoje nebude." vystoupil dopředu Snoplivec. "Bude si brát mě. A stejně bys musel být královské krve aby jste mohli být spolu. To že se měníš na člověka nehraje roli." řekl povíšeně.

"V tom případě, mám velkou šanci." odpověděl mu Škyťák a proměnil se do podoby člověka. Masku i kapuci měl nasazenou.

"Copak? Vyzveš snoplivce na souboj?" ozval se Dagur a všichni se rozesmáli.

"Uhodl si, bratře." v tu chvíli Dagur stuhl.

Škyťák si sundal kapuci a masku a podíval se na radu králů.

"Já, Škyťák Šelmovská Štika III, jediný syn krále Kliďase Velikána a právoplatný následník Blpského trůnu, vyzívám svého bratrance prince Snoplivce k souboji o trůn a o ruku princeznu Astrid." řekl tvrdým hlasem.

"Škyťáku?!" vykřikl Snoplivec.

"Bratře?!" doplnil ho Dagur.

Král Kliďas jen tiše seděl s nečitelným výrazem na tváři. Ostatní členové rady se tvářili překvapeně a šeptali si mezi sebou.

"Škýťo ne." řekla jsem.

"Neboj. Zvládnu to." mrkl na mě. "Tak co Snoplivče?"

"P-přímám. Jakou zbraň?"

"Meč."

Lidé na nádvoří se rozestoupili a vytvořili kruh. Snoplivec a Škyťák stáli uprostřed.

Snoplivec vytáhl z pouzdra meč..

"Znáš tenhle meč Škyťáku? Jmenuje se Hlavosek. Bojoval s ním náš dědeček. Porazil s ním spoustu draků."

"A znáš tenhle meč?" Škyťák mu ukázal podlouhlou věc v ruce.

"To je jen rukojeť."

"Jo, jasně" usmál se. "Jmenuje se Inferno." z rukojetě vyjela čepel. A hořela. Snoplivec vyděšeně couvnul.

"Tak pojď." provokoval ho Škyťák.

Snoplivec pri němu vyběhl ale Škyťák se mu šikovně vyhnul. Znova za něj zaůtočil a Škyťák ho znova vykril. Tentokrát zaůtočil první Škyťák. Snoplivec uhnul ale u dalßí rány se mu to nepovedlo. Meč mu vypadl z ruky. Pak ho Škyťák podkosil protézou a on spadl na zem. Škyťák mu stoupl jednou nohou na hrudník a přiložil mu špičku infrna ke krku.

Ticho které panovalo kolem se proměnilo ve křik a fandění. Fandili Škyťákovi. Hybridovi...

Stáhl inferno a pomohl Snoplivci vstát. Pak přešel ke mě.

"Škyťálu!" vytrhla jsem se vojàkům a vběhla mu do náruče.

"Hej klídek. Chceš mě dostat k zemi?" zasmál se.

"Chyběl si mi." zašeptala jsem.

"Ty mě taky m'lady."

Popadla jsem ho, přitáhla k sobě a políbila ho. To že kolem stáli zástupy lidí, mi bylo hedno.

"Vážně? Uprostřed nádvoří plného ludí a králu?" zeptal se když jsme se odtáhli a já se zasmála.

"Škyťaku..." ozvalo se vedle nás.

Stál tam obrovský muž s dlouhým rudým plnovousem. Král Kliďas.

"Tati." otočil se na něj.

"Škyťáku já..." ukazal na jeho protézu."....já se ti chci omluvit, já..."

"Tati to je v pohodě."

Kliďas ho popadl a vtáhl do objetí. Při Škyťákově výrazu se všichni co ho viděli rozesmáli.

"Škrtíš mě." zasýpal Škyťák.

"Omlouvám se." pustil ho a poodešel.

Pak se obrátil k Blpanům na nádvoří.

"Poklekněte Blpané, před mím synem a budoucím králem Blpu."

Tohle je oficialně nejdelší věc co jsem napsala. Přes 5000 slov. Já vím, nemá to na Dagcup od DestinyDraco který má kolem 10 000 slov ale i tak jsem hrozně šťastná. Zatím nejdelší co jsem napsala byla poslední kapitola (po ní je ještě Epilog) prvního dílu Lovce která měla něco přes 2000.

Anabeth