Martin seděl za svým stolem na fakultě, před sebou položenou čtečku s novým číslem časopisu Věda nebo magie, ale nečetl ho. Jeho mysl bloudila v hlubinách zcela jiných. Konkrétně si pořád dokola přehrával události a rozhovory posledních dní a snažil se přijít na to, proč má pocit, že někde něco ošklivě skřípe.

Unaveně si promnul oči a pak jeho pohled spočinul na prstenu, který nosil. Zamyšleně ho stáhl z prstu a pohrával si s ním. Vynořila se mu vzpomínka na Petrovu nedávnou otázku.

„Vážně potřebuješ kromě Eleny sledovat i mě?" zeptal se ho tenkrát.

„Jistě, že ne. Jen jsem si tak nějak zvykl," zabručel teď polohlasně k tmavému kroužku.

To byla pravda. Zvykl si. Už roky ho nepoužil, pokud tedy pomine nedávnou toulku Petrovými vzpomínkami, ale vědomí, že tohle spojení existuje se během let tak nějak stalo jeho součástí, stejně jako neustále udržovaná linka mezi ním a Elenou. Ani přes tu nedokázal zjistit víc, než že dívka je naživu a v mezích možností v pořádku.

Pokusil se černý kroužek vybalancovat na stole na stojato. Moc mu to nešlo, ale nakonec to přeci jen zvládl, i když jen díky tomu, že ho jemně zapřel o odloženou čtečku.

„Věda nebo magie?" zamumlal k vybudované konstrukci s úšklebkem.

„Ještě jsi na mě nasraný?" přerušil jeho filozofování V'znavierův hlas.

Martin zdvihl hlavu. V'znavier seděl zadkem opřený o svůj pracovní stůl, ruce vražené hluboko do kapes kalhot. Póza, kterou by Olaf, skutečný Olaf, nikdy nezaujal. Jeho bratr v rodu ji musel odkoukat od něj. Nebo od Eleny. Stejně jako použité výrazivo. Martin se ušklíbl a ostentativně zabodl oči do odložené čtečky.

„Slyšíš mě?" nenechal se tím odradit V'znavier. Z jeho tónu bylo jasné, že nedá pokoj, dokud nedostane svou odpověď.

„Slyším? Ano. Poslouchám? Ani ne. Nicméně, rád bych tě upozornil, že doktor Halmer by neřekl nasraný, ani kdyby na tom závisel jeho život. A už vůbec by si nestoupl takhle. Buď by se vznešeně usadil do křesla, nebo by se mi postavil přímo před stůl, abych ho nemohl v žádném případě přehlédnout."

„Lepší?"

Na stůl před ním dopadly V'znavierovy ruce. Deska se pod tím nárazem lehce zachvěla, odložený prsten se uvolnil a poslušen fyzikálním zákonům se skutálel na zem. Ani jeden z Poutníků tomu nevěnoval pozornost.

„Lepší," přitakal Martin a zapřel se v židli, ruce založené na hrudi. „Na tyhle věci by sis měl dávat pozor, víš? Když už chceš předvádět někoho jiného, je nutné si hlídat detaily."

„Beru na vědomí. Přetékám vděčností za tvé rady. Ale jinak, jestli sis mě už vychutnal dost, co kdybys mi odpověděl na otázku?"

„Budiž. Nejsem nasraný. Prostě s tebou nemluvím. Žádná změna, se skutečným Halmerem jsem taky nemluvil, pokud to nebylo nezbytně nutné."

„Nebo pokud jsi ho zrovna nevytáčel doběla."

„Nebo," přitakal Martin. „To mi vlastně docela chybí," zasnil se. „Byl k popukání, když nadskakoval vzteky. Vážně jsi pro něj nemohl něco udělat? Cokoliv?"

„Pohřbít ho. Hele, sice nebyl mrtvý hned jak jeho auto narazilo, ale než jsem se k němu dostal, bylo pozdě na cokoliv."

„Což ti mám bez výhrad věřit, protože jsi na lidi a jejich zranění expert."

„Což mi máš věřit, protože to tak bylo. Nezabil jsem ho, přísahám."

Martinovi se na rty dralo upřesnění, že je rozdíl mezi zabít a nechat umřít, ale spolkl ho. Ve skutečnosti totiž věřil, že mu V'znavier říká pravdu a sám si nedovedl vysvětlit, proč se k té věci pořád vrací. Možná pozůstatek dětské řevnivosti.

„Vždyť já ti věřím," broukl.

V'znavier se úlevně usmál.

„Takže dobrý?" ujišťoval se.

„V mezích možností. Že tě to tak žere, mimochodem."

„Měli bychom spolu pokud možno vycházet, když už tu jsem. Zvlášť když se ucházím o Elenu."

„Elena je samostatná osoba, která se nijak zvlášť nestará, jestli její nápadníky schvaluji."

„Tak ti to možná připadá, ale ve skutečnosti na tvůj názor dá víc než myslíš. A i kdyby ne, já sám bych byl rád, kdybys mě akceptoval. Vím co dovedeš, když se naštveš. Vyrůstali jsme spolu, vzpomínáš?"

„Ne, už jsem na to zapomněl. Jistě že vzpomínám. Mimochodem, dobrá rada zdarma, pokud tu opravdu chceš nějakou dobu žít, najdi si něco o ironii, nadsázce a sarkasmu," dodal se vzpomínkou na své vlastní problémy v tomto ohledu. „Pokud nebudeš mít alespoň základní ponětí o tom, jak to funguje, budeš nejspíš dost často za pitomce. Přinejlepším. Měl bys vidět, jak ses tvářil před chvilkou."

„Koukám, že není tak jednoduché sem zapadnout," zaškaredil se V'znavier. „Samý kov, soukromí abys pohledal a teď ještě sarkasmus. Jak tu můžeš vydržet?"

„Zvykl jsem si," pokrčil Martin rameny. „Jestli se ti to nelíbí, můžeš si najít svůj vlastní svět. Nikdo tě tu nedrží."

„Ty nejmíň. To je mi jasné. Jenže kvůli tobě tu taky nezůstávám. Zůstávám tu kvůli Eleně abys věděl."

„Tak nějak jsem se dovtípil, Romeo. Kroužíš kolem ní jak mlsný kocour. Mimochodem, tehdy v parku, ten den co jsi Eleně přiznal kdo jsi – tenkrát jsi mi říkal, že ses právě zamiloval, mám pravdu."

„Máš. A co?"

„Jestli ses do ní zamiloval až tenkrát, proč jsi kolem ní kroužil už před tím? Proč jsi sem vůbec přišel?"

„Proč ne? Přitahovala mě už dřív. Je velice působivá, když chce."

„A to tě přimělo doputovat až na tenhle svět a tady se pokoušet o složité, pro tebe naprosto nepochopitelné námluvy? Chápu, že jsme teoreticky v období páření, ale proč zrovna Elena? To na tebe nezbyla žádná z našeho líhnutí?"

V'znavier jen neurčitě pokrčil rameny.

„Záleží na tom?" zamumlal.

„Čím dál, tím víc," zamračil se Martin. „O co jde, V'znaviere? A přestaň se kroutit."

„O nic. Když už to musíš vědět, tak zbyla. Jenže to stejně nebude k ničemu."

„Jak nebude? Proč by nebylo?"

„Protože kdo ví, jestli se nová generace dožije dospělosti. Pokud se tedy vůbec vylíhne."

Martin vyletěl na nohy, jako by ho píchla vosa. Div že nepřeskočil stůl a pořádně se svým bratrem nezatřásl.

„Jak pokud? Jak jestli? Mohl bys laskavě mluvit jasně?" vrčel na muže před sebou.

Světlovlasý Poutník instinktivně o krok ucouvl.

„Já myslím, že jsem se vyjádřil jasně dost," bránil se. „Ale jak chceš, Hnízdo umírá, je ti tohle jasné dost? Pomalu a nenápadně, ale umírá."

Martin zůstal stát jako solný sloup a zíral na něj, jako by čekal, že své prohlášení odvolá.

„Jak, umírá?" vymáčkl ze sebe, když bylo jasné, že se k žádnému odvolávání nedojde.

„Umírá. Zaniká. Blíží se ke konci existence. Co je na tom nepochopitelného?"

„Děláš si srandu?"

Tentokrát se na pár vteřin odmlčel V'znavier. Nejspíš proto, že si musel přebrat význam položené otázky.

„Jestli tím myslíš, že záměrně lžu za účelem pobavení, tak ne," odpověděl pak klidně.

Martin se pomalu svezl zpátky do židle. Jistě, že si nedělá srandu. I kdyby byl jeho bratr schopen podobného typu humoru, nepoužil by ho na Hnízdo. Hnízdo bylo svaté. Nedokázal si představit, že by se V'znavier uchýlil takovéhle lži, ať už by mělo být jejím účelem cokoliv. Několikrát se zhluboka nadechl a obrátil se na zpátky na muže před sebou.

„Řekni mi víc," vyzval ho.

„Rád, ale ne tady. Jednak by sem mohl vtrhnout někdo cizí uprostřed řeči a asi těžko bys mu vysvětloval o čem že se to bavíme..."

„Nepotřebuju nic vysvětlovat..." začal Martin, ale V'znavier ho gestem umlčel.

„Říkám jednak. Druhý důvod je, že by ti mohly během řeči rupnout nervy. Nerad bych, abys tu z toho udělal kůlničku na dříví."

„Blbost. Nemám problémy se sebeovládáním."

„Říkáš ty. Ale jak chceš. Pro mě, za mě to ber tak, že jsem – Jak že se tu tomu říká? - Tvrdohlavý jak mezek? - Prostě trvám na tom, že se přesuneme někam, kde se nemůžou připlést neviní kolemjdoucí."

Martin se zaškaredil, ale hádat se mu nechtělo. Koneckonců to bylo celkem jedno.

„A máš představu kam bys chtěl skočit?" zeptal se jenom. „Do nějaké zapadlé dimenze třeba?"

„To snad ani nebude potřeba. Nevidím důvod, proč se hnát tak daleko kvůli chvilce řeči."

„A vadí ti spíš dálka nebo cesta?" ušklíbl se Martin při pohledu na jeho obličej.

V'znavier cosi nesrozumitelně zavrčel.

„Prosím? Nějak jsem ti nerozuměl."

„Cesta," štěkl druhý Poutník nakvašeně. „Spokojený? Proskočit tuhle oblast je zatraceně šílená jízda. Jsem rád, že jsem to sem trefil jednou. Nemám náladu zkoušet štěstí podruhé a nehodlám se spoléhat se, že mě navedeš ty. Je mi úplně jasné, že bys mě cestou úplně klidně ztratil."

Martin jen mírně pokrčil rameny. Sice ho to původně nenapadlo, ale musel připustit, že by mu tahle varianta vůbec nevadila.

„Fajn. Tak si vyber sám kam půjdeme?" navrhl smířlivě.

„Vlastně bych o jednom místě věděl," uklidnil se V'znavier okamžitě. „Kousek za městem jsou takové staré baráky. Je to tam opuštěné, vůbec nikdo tam nechodí."

Martin nakrčil obočí.

„Asi vím co myslíš. Stará tovární čtvrť z dob, kdy tady bylo průmyslové centrum. Jo, tam by touhle dobou měl být klid, i když jako diskusní místo by mě nenapadlo. Jak ses k těm ruinám dostal?"

„Tak, zajímaly mě. Celkem hnusné místo, popravdě. Ale v tuhle chvíli se hodí. Tak co jdeme?" natáhl ke svému bratrovi ruku.

„Ale jo," pokrčil Martin rameny, protáhl se kolem stolu a přijal nabízenou dlaň.