Jak se ukázalo mnohem závažnější otázka, než jestli bude ochoten mluvit, zněla jestli bude schopen mluvit. Na žádost o vstup nereagoval a když Martin přeci jen vešel, veden úvahou, že mlčení není doslova odmítnutí, v první chvíli se lekl, že je Poutník mrtvý. Vzápětí si všiml lehce se zvyšujícího hrudníku a trochu se uklidnil. I tak byl ale zděšen tím co viděl. Pamatoval tohohle Stašího jako energického tvora, obšťastňujícího svým věčným sarkasmem a nevrlostí všechny široko daleko. X'harra, který ležel před ním byl jen stínem svého bývalého já. Jeho jasná červeno-zlatá barva vybledla do podivné hnědo-žluté a energie z něj úplně vyprchala. Ani nezdvihl hlavu, aby se podíval, kdo ho to ruší. Jen lehce pootevřel jedno oko.

„Helemese," zavrčel chraptivě. „Kdopak to sem leze. Neumíš se ohlásit?"

„Zkoušel jsem se s vámi spojit, ale neodpovídal jste. Omlouvám se. Vypadáte... vypadáte hrozně. Nemám dojít pro Ni'vien?"

„Pro Ni'vien," X'harrova tvář se stáhla do pohrdlivého úšklebku. „Nemyslíš, že kdyby mi mohl pomoct někdo z léčitelů, už bych je zavolal? Nebuď hloupý. Nebo alespoň nebuď hloupější než obvykle. A sedni si, rozčiluje mě, jak tu přešlapuješ."

Martin poslušně usedl a rozpačitě sledoval Poutníka ležícího naproti němu. X'harra znovu zavřel oči a zhluboka oddechoval. Možná se snažil nabrat sílu k dalšímu hovoru, ale zdálo se, že prostě usnul. Ticho se protahovalo.

„Nerad vás ruším, ale chtěl jsem se zeptat..., " začal tedy Martin sám, ale umlčelo ho nevrlé odfrknutí.

„Jistě, že ses chtěl zeptat. Na společenské návštěvě tu jsi těžko. Nemáš mě rád. Já tebe ostatně taky ne. Bohužel jsi zřejmě jediný, kdo tu teď může být něco platný, takže je asi nakonec dobře, že jsi takový vlezlý a neodbytný spratek. Tak do toho, ptej se."

„Snažím se zjistit, co se děje s Hnízdem. Mluvil jsem se Sa'romien a s Le'vesserem. se strážkyní Líhně. Všichni se shodují, že slábne síla, udržující Hnízdo při životě. Le'vesser tvrdil, že slábne Srdce a že je to přirozený vývoj. To první zní smysluplně, ale to druhé se mi nezdá. Vy jste se prý k Srdci chystal. Tak jsem se chtěl zeptat: Byl jste tam? Zjistil jste, co se děje?"

„Byl," odfoukl X'harra. „A zjistil jsem ledacos. Například to, že přirozené to není ani náhodou. Bohužel, stálo mě to víc, než bych byl ochoten zaplatit dobrovolně. Mlč a poslouchej," zarazil Martina, nadechujícího se k další otázce. „Někdo vybudoval okolo Srdce bariéru pohlcující sílu, která z něj vychází. Ne všechnu, v tom měl Le'vesser pravdu, není v ničích silách postavit něco, co by Srdce odstavilo naráz. Tenhle záškodník ale k naší smůle nebyl takový pitomec, aby to zkoušel. Místo toho vybudoval kouzlo, které se samo modifikuje. Pohlcuje tolik moci, kolik dokáže a s její pomocí posiluje svou vlastní strukturu. Hádám, že z počátku to bylo pár nenápadných vláken, ale teď už je z něj docela hustá síť. A nejde jen po moci Srdce. Vezme za vděk i mnohem slabšími zdroji, jak vidíš. Stačilo pár vteřin a skoro mě vysálo."

„Jak?"

„To bys nevěřil. Šlehlo po mě, když jsem hledal, odkud vychází. Snažil jsem se najít jeho ukotvení pohledem, protože jsem nebyl schopen kotvu vycítit. Mimochodem hádej proč."

„Byla kovová?"

„Byla. Jak jsi na to přišel ty? U Srdce jsi nebyl a jestli se něco hodně nezměnilo, neovládáš kov o nic víc než já. A nesnaž se mi tvrdit, že sis jen tak tipl."

„Tipl, ale nejen tak. Mám své důvody." Martin X'harrovi stručně pověděl o příchodu V'znavierra na Zem, o jeho náznacích, že Hnízdo má problémy a o jeho dvojí identitě, která vyšla najevo během střetu v tovární hale. Zatímco líčil svůj rozhovor s Darou, který ho nakonec dovedl sem, uvědomil si, že je vlastně tenhle nerudný Starší prvním z Poutníků, komu o Dařině návratu mezi živé řekl. Napadlo ho, jaká to je ironie, když jediný, komu se tu odhodlal svěřit je osoba, se kterou se dlouhá léta velice živě nesnášeli.

„Takže si nakonec našla nějakého pitomce, který jí poskytl tolik vytouženou moc," konstatoval X'harra. „Mělo mě hned napadnout, že to nějak zbabráš. Kdybys jí rovnou zakroutil krkem, byl by teď klid."

Martin se nadechl k obhajobě, ale nakonec neřekl nic. Co by to změnilo? Když ale viděl, jak ho X'harra sleduje z pod přivřených víček, nedalo mu to.

„Kdybyste si nenechávali informaci o existenci přenosu myslí pro sebe, neskočil by jí V'znavier na špek, jakkoliv naivní a sebestředný jinak je," vrátil výtku. Starší se jen ušklíbl.

„Taky pravda, i když vyjadřování máš hrozné. Budeme pokračovat ve vzájemném obviňování, nebo se posuneme dál?"

„Já by se raději posunul. Pokud si dobře vzpomínám, říkal jste, že jsem jediný, kdo teď může být k něčemu dobrý. Bohužel mi není jasné jak, protože s magií ukotvenou v kovu nesvedu o nic víc než vy."

„Pravda, ale na rozdíl ode mě máš přístup k někomu, kdo svede."

„Elena," došlo mladému Poutníkovi. „Vy chcete, abych přivedl Elenu."

„Když se trochu snažíš, docela ti to zapaluje," pochválil ho X'hara ironicky. „Ano, je to šance, aby byla ta tvá malá míšenka taky užitečná."

„Přestaňte o Eleně mluvit jako o mojí míšence. Nejdřív Le'vesser a teď vy. Co vás žere?"

„Co žere tebe? Je tvoje a je míšenka. To jsou nesporná fakta, tak se přestaň ježit."

Martin se s námahou uklidnil. Jako by zrovna teď mělo smysl, hádat se o Elenině původu nebo příslušnosti.

„Na tom nezáleží," zabručel. „Stejně nepřipadá v úvahu, abych ji do toho zatahoval. Dara není žádný magický elév, určitě k Srdci kromě sítě nastražila pár pastí pro případné nenechavce. Stačí jeden chybný krok a rozmázne ji to po celém okolí. Nemyslím..."

„To vidím. Kdybys myslel, došlo by ti, že tohle rozhodnutí není na tobě, ale na ní."

„Když jí nic neřeknu tak ne."

„Když jí nic neřekneš, prožiješ zbytek života s vědomím, že jsi nechal zaniknout vlastní rod, i když jsi měl možnost s tím něco udělat. A jen tak mezi námi, tvoje drahá učitelka bude nejspíš jedna z prvních, kdo si tvoje rozhodnutí mlčet odnese. Jak dlouho myslíš, že ještě dokáže udržovat Líheň vlastní mocí? Navíc jsem si celkem jistý, že až na to tvá chráněnka přijde – a ona na to jednou přijde – budeš litovat, že ses narodil. Párkrát jsem měl možnost ji pozorovat a není zrovna zdrženlivá v projevech emocí."

Martin zaťal drápy do země, až kámen hlasitě zaskřípal.

„Vy tomu nerozumíte," bránil svůj postoj. „Elena je ještě příliš mladá a nezkušená, než aby se mohla měřit s Darou. Pokud se o to pokusí, nejspíš jen se sama zničí a Hnízdo nakonec stejně umře. Vám je to ale jedno, že. Klidně ji obětujete."

„Klidně obětuji ji, tebe a víceméně kohokoliv dalšího, kdo se naskytne," ujistil ho X'harra chladně. „Ale neboj, nutit tě nebudu. Na to už mi nezbývá dost sil. Já ti řekl, co bylo třeba, dál už si to musíš srovnat sám. Ať už se rozhodneš jakkoliv, pro mě je stejně pozdě." S povzdechem zavřel oči. „Stejně je ironie, že tím, kdo mě nakonec doprovodí k Jedinému, jsi zrovna ty," zamumlal.

„Nechte toho. Jste na tom špatně, ale neumíráte. Potřebujete si jenom odpočinout. A potřebujete léčitele, ať si říkáte co chcete. A víte, co je prima. Že nemáte dost sil, abyste mi zabránil pro něj dojít."

Martin se zdvihl, rozhodnutý sehnat Ni'vien, nebo vůbec kteréhokoliv z léčitelů, ale ani se nestihl otočit.

„SEDNI SI!"

Nikdy by nevěřil, že zesláblý Starší ještě dokáže dát dohromady tolik sil, ale tenhle příkaz se nedal neposlechnout. Nejen, že zaburácel celým X'harrovým příbytkem. Vrazil Martinovi rovnou do hlavy a na chvíli vytlačil jakoukoliv jinou myšlenku.

„Sedni si," zopakoval X'harra vyčerpaně. „Prosím."

Tohle zastavilo mladého Poutníka snad spolehlivěji, než předchozí příkaz. V životě X'harru neslyšel, že by někoho o něco prosil. Poslušně si sedl nazpátek.

„Nechci léčitele." pokračoval Starší tiše. „Cokoliv by pro mě mohli udělat, bylo by jen nastavením prázdného času. A prodloužením bolesti. Když mě to kouzlo zasáhlo, nějak se zachytilo uvnitř mě, jako malý, hnusný parazit. Užírá mě zevnitř. A vzhledem k tomu, z jakého základu vzešlo, s ním žádný Poutník nedokáže nic udělat."

„Jeden možná. Dva, vlastně, ale chápu, že V'znavier by nejspíš neměl moc zájem. Nebo spíš Dara. Každopádně, kdybyste vzkázal..."

„Tak co? Popadl bys tu svoji malou za křídlo a přihnal se sem? Cukáš se ji do toho zatáhnout kvůli celému Hnízdu a kvůli mně bys to udělal? Buď jak buď, nevzkázal jsem, a teď už je příliš pozdě. Takže přestaň mluvit a nech mě pro jednou v klidu vydechnout."

Martin těžce polkl a neochotně kývl. Nechtěl to udělat, ale cítil, že má X'harra pravdu. Bylo pozdě cokoliv zkoušet. Jediné, co mohl pro vyčerpaného Staršího udělat, bylo nenechat ho v posledních chvílích o samotě. Pohodlněji se usadil, připraven zůstat tak dlouho, jak to bude nutné. Nakonec to vůbec netrvalo dlouho. Nejspíš to byla opravdu jen síla vůle, co drželo X'harru dosud naživu, protože netrvalo víc jak pět minut, nežli začal jeho dech slábnout, až po chvíli utichl docela.

V tu chvíli Martin cítil, jak se mu v hrudi usadil zvláštní pocit. Něco mezi bolestí a odhodláním. Pomalu vstal a postavil se nad ztichlé tělo.

„Tak odešel Poutník, navrátiv se k Jedinému, však jeho krev žije v nás," odrecitoval pohřební formuli.

Víc teď udělat nemohl. Bylo zvykem předat zemřelého Srdci, aby jeho síla přešla do dalších generací, ale v tuhle chvíli nic takového nepřicházelo v úvahu. Nicméně, sám sobě v duchu slíbil, že se postará, aby rituál mohl být jednoho dne dokončen.