Petr se právě chystal po noční směně zapadnout do postele, když se ozvaly podezřelé zvuky z chodby. Zvědavě se zaposlouchal. Elena to být nemohla, ta před chvílí odešla do práce, a možná se...

„Okamžitě ze mě slez, ty pitomá chlupatá koule!"

...ano, vracel Martin z konference. Petr vyklouzl z postele a zamířil do chodby. Cestou mu málem podrazila nohy černá střela. To Manti hledala bezpečný úkryt před hnědovlasým Poutníkem v Petrově rozestlané posteli. Ne, že by se Martina nějak zvlášť bála. Moc dobře věděla, že jí, přes všechny děsivé pohrůžky, kterými ji s oblibou častoval, doopravdy neublíží. Stejně, jako věděla, že si svou oblíbenou uvítací zábavu, osazenstvem bytu soukromě zvanou útočná střela, může dovolit právě jedině vůči své paničce a jejímu prapředkovi. Nikdo jiný, Petra v to počítaje, by totiž neustál náraz téměř dvacetikilové koule chlupů, pohybující se rychlostí okolo padesáti kilometrů v hodině.

„Uvážu ti na ocase uzel a pověsím tě za uši do průvanu, potvoro," vrčel Martin směrem, kterým Elenin mazlíček zmizel.

„Tě zdravím," přivítal Petr přítele. „Vypadáš nějak pocuchaně. Zapomněl jsi jak se používá hřeben?"

Mladý muž si odfrkl.

„To je náhodou nejnovější módní trend. Nejspíš ho teď už budu nosit pořád. Rozhodně pokud na mě hodlá ta kočkoidní příšera skočit pokaždé, když vstoupím. To si ji nemůže Elena trochu zkrotit, když už si ji přitáhla? Kde vlastně je?"

„Nejspíš v mojí posteli."

„Elena?"

„Aha, tahle. Tak ta je v práci. Je všední den a ještě ani nebylo poledne. Zdravotní sestry na ambulancích touhle dobou obvykle pracují, představ si to."

„V práci? No vida. Já skoro zapomněl. A jak se jí tam líbí."

„Řekl bych, že dost, ale jestli to chceš vědět jistě, zeptej se jí, až dorazí. Jen počítej s tím, že před desátou večer to nebude."

„To má tak dlouhé směny?"

„Nemá. Končí v sedm. Večer jde s Halmerem do kina."

Účinek tohoto prostého prohlášení byl k nezaplacení. Martin zůstal na Petra zírat, výjimečně zcela nechopen slova.

„Promiň," vzpamatoval se po pár vteřinách. „Asi jsem ti špatně rozuměl. Říkal jsi, že jde do kina s kým?"

„S Halmerem. Určitě ho znáš. Asi takhle vysoký, špinavý blond, sedí s tebou na katedře."

„Elena s Halmerem? Vždyť ten chlap má tak nabubřelé ego, že bys za ním schoval Mount Everest a zábavný je asi jako žulový balvan."

„Pokud jsem to dobře pochopil, měl před časem celkem ošklivou nehodu a dost ho to změnilo. Ne, že bych ho já osobně měl nějak raději, ale musím uznat, že mu to jeho ego dost splasklo. A jak se zdá, Eleně tahle jeho nová osobnost vyhovuje," vysvětlil mu Petr lakonicky. „Pokud nemáš ještě nějakou zásadní otázku života, vesmíru a vůbec, tak bych si s dovolením šel lehnout. Jsem po noční a usínám za pochodu."

„Posluž si. Já jdu vyplenit ledničku, pokud jste mi tam tedy s Elenou něco nechali. A drž ode mě dál tu okřídlenou chlupatici, nebo si z ní udělám předložku před krb."

„Ty toho naděláš. A krom toho pláčeš na špatném hrobě. Mě Manti neposlouchá. Jedinou autoritou, kterou jakž takž uznává, je tvá drahá potomek," zívl Petr a odloudal se do pokoje zatímco Martin se vydal pátrat po nějaké potravě.

„Má drahá potomek má bohužel úplně jiné starosti, než krotit zdivočelou mantikoru," bručel si cestou. „Třeba flirtovat s nejprotivnějším zaměstnancem fakulty, počítaje v to i vousatou noční vrátnou, co má hlas jako požární hlásič. Člověk si na pár dnů vypadne z domu a když se vrátí, tak jenom zírá."

***

Martin se volným krokem poflakoval směrem ke svému kabinetu na fakultě. Koneckonců první přednáška ho čekala až za hodinu, takže neměl kam spěchat. Normálně by touhle dobou sotva lezl z postele, ale probudila ho Elena, chystající se do nemocnice a už tak nějak nemělo cenu znovu usínat.

Při vzpomínce na Elenu se pousmál. Kdo by to byl řekl, jak může za čtrnáct dnů ožít a rozkvést. Práce v nemocnici jí očividně prospívala. A zřejmě i ty schůzky s Halmerem, i když nějak nedokázal pochopit, co na tom nabubřelém šaškovi vidí.

Ona tedy tvrdila, že nic, což prý je právě to nejlepší. Prostě si jen užívá jeho ochotu ji zvát, kam si zamane s vědomím, že k tomuhle člověku se nijak vázat nepotřebuje a ani nechce. Což by bylo celkem fajn, kdyby si byl jist, že na to stejně nahlíží i Halmer. O tom se ovšem dalo s úspěchem pochybovat. Točil se kolem Eleny už když se za ním párkrát zastavila na fakultě a rozhodně jí teď nenadbíhá z čiré dobroty srdce.

„Pane profesore," přerušil tok jeho myšlenek švitořivý hlásek. „To jsem ráda, že už jste se vrátil."

Martin si přeměřil nadměrně vyvinuté, nepříliš zahalené popředí, které mu majitelka hlasu bezostyšně vrazila pod nos a pak zdvihl oči k jejímu obličeji.

„Že byste mi už nesla ročníkovou práci, slečno Koutecká? To byste mě překvapila," ucedil chladně.

Dívka se zapýřila a sklopila oči. V tom byla ostatně dobrá. V pýření a ve vystavování poprsí. Ne už tak ve studiu. Bylo veřejným tajemstvím, že do třetího ročníku ji v žádném případě nedostaly její vědomosti. Rozhodně nebylo náhodou, že veškeré přednášky, které si kdy zapsala vedli muži pod padesát. Její smůlou bylo, že Martin měl ve skutečnosti hodně přes padesát a jeho ideál krásy obsahoval docela jiné obliny.

„Takže asi ne," odhadl z jejího výrazu. „V tom případě netuším, co vám na mém návratu působí takovou radost."

Během řeči studentku obešel a dál mířil ke svému místnímu útočišti. Tentokrát ovšem mnohem ráznějším krokem, takže pokud lepá děva nechtěla zůstat uprostřed chodby sama, musela za ním téměř klusat.

„Já se vlastně chtěla zeptat, jestli by nebylo možné, domluvit si soukromé konzultace. Narazila jsem na nějaké nejasnosti a ráda bych je s vámi probrala," vysvětlovala, zatímco se pokoušela zároveň klusat a zároveň vypadat svůdně. „Chápu, že přes den nemáte dost času, ale kdybyste si na mě udělal chvilku třeba někdy později odpoledne, byla bych vám moc vděčná."

Jo, vděčná. O tvé vděčnosti se vyprávějí legendy, ušklíbl se Martin v duchu. Smůla holka, jednu takovou, co po mě šla jen proto, že ode mě něco chtěla, už jsem zažil a nemám chuť si to zopakovat.

Rázně otevřel dveře kabinetu a zůstal stát, jako opařený. Drmolící studentka doslova narazila do jeho zad.

„Zdravím, profesore. Zpátky z dovolené?"

Olaf Halmer na Martina přátelsky mávl od svého stolu. Martin se pomalu otočil k překvapené dívce.

„Slečno, buďte tak hodná a pošlete mi svůj dotaz mailem, ozvu se vám," usekl její neustávající drmolení, nekompromisně ji vyšoupl na chodbu a než si uvědomila co se děje, zabouchl před ní dveře.

„Kde je Olaf," zasyčel.

„Prosím?"

Martin dvěma kroky překonal vzdálenost, která ho dělila od Halmerova stolu, uchopil sedícího muže za košili a zdvihl ho ze židle.

„Ptal jsem se, kde je Olaf. A přidej si k tomu otázku, co tu děláš ty. A netvař se, že nevíš o čem mluvím."

Každému, kdo Martina znal, muselo být jasné, že zrovna teď by nebylo dobré zkoušet jeho trpělivost. Poutníkovi oči přešly z hnědé do ledově modré a v místnosti se začalo citelně ochlazovat. Přesto jeho protějšek to ale nijak nerozhodilo.

„Myslím, že by ses měl uklidnit," protáhl. „Reaguješ přemrštěně. Neměl bys být spíš rád, že vidíš někoho z rodných?"

„Ne když sedí na místě, kde před dvěma týdny seděl úplně obyčejný člověk a honosí se jeho obličejem a jeho minulostí," odsekl Martin. „Vyvolává to příliš mnoho otázek. Třeba jak je to s tou záhadnou nehodou, kterou prý Olaf nedávno měl."

„Co kdybys mě pustil bratře?" nenechal se muž nosící Olafův obličej vyvést z míry. „A trochu se uklidil. Takhle výbušný jsi dřív nebýval."

„Co kdybych tě prostě uškrtil?"

„Oba dobře víme, že to neuděláš. Přinejmenším dokud si neposlechneš moje vysvětlení."

„Moc si věříš," odsekl Martin, ale sevření přeci jen povolil. „Tak vysvětluj. A dej si záležet," vyzval falešného Halmera.

Ten si urovnal pomačkanou košili, pohodlně se usadil nazpátek do židle a přeměřil si Martina ohledem.

„Dobrá," zahájil. „Jelikož tě tohle asi bere nejvíc, začneme u tvého kolegy. Když to chceš vědět, tak ten tvůj Olaf opravdu měl nehodu. Fatální nehodu. Naboural cestou domů, v ten samý den kdy jsi odjížděl na konferenci, nebo jak se tomu říká. Náhodou jsem tam byl. U té nehody, tedy. Vlastně ne úplně náhodou, už jsem ho sledoval nějakou chvíli. Chtěl jsem ho tak trochu využít pro hladký vstup do tohoto světa. Ale ne takhle!" doplnil rychle, při pohledu na Martinův vražedný výraz. „Špatně to chápeš. Chtěl jsem ho jen přimět, aby mne tu uvedl jako svého příbuzného. Vyhlédl jsem si ho, protože byl blízko tobě a hlavně Eleně. To jsem ještě netušil, jak vřelé, nebo spíš nepříliš vřelé, city k sobě chováte. Nicméně musím říct, že přinejmenším s Elenou se mi daří náš vztah setrvale zlepšovat.

„Odbíháš od tématu," zavrčel Martin.

„A co chceš ještě abych ti řekl. Já ho nezabil, přísahám. Podívej, jestli to pomůže, je mi líto, co se s ním stalo, ale vážně nechápu, proč tě to tak bere. Vždyť jsi ho ani neměl rád. A netvrď mi, že se pletu."

Martin sevřel ruce v pěst.

„To s tím nesouvisí," zavrčel. „Že nemám někoho rád ještě neznamená, že mi bude jedno, když se zabije. A to zatím předpokládám, že mi nelžeš V'znaviere."

Oslovený jen lehce rozhodil rukama.

„Ale no tak, proč bych to dělal. Využil jsem situaci, to je pravda, ale situaci za kterou nemůžu. Jestli ti to pomůže, on by tě rozhodně neoplakával, kdyby ses zabil v autě."

„Ne, nepomůže. A mimochodem, jak ty to můžeš vědět tak jistě?"

„Na chvíli se mi s ním podařilo spojit," dotkl se muž spánku. „Myslel jsem, že bych mu třeba mohl nějak pomoci, ale bylo to moc rychlé. Sotva jsem zachytil dost vzpomínek na to, abych dokázal převzít jeho místo. Což rozhodně nebyl původní plán, ujišťuji tě. Napadl mě, až když mi došlo, že jemu už pomoci není."

Martin se zhluboka nadechl, dopřávaje si čas na rozmyšlenou.

„Dejme tomu," kývl pak neochotně. „Dejme tomu, že ti to věřím. Pořád ale zůstává otázka, co tu vůbec děláš? Neměl jsem pocit, že Země je oblíbená výletní destinace. A mezi námi, tebe nemám o nic raději, než jsem měl Olafa. Skutečného Olafa, myslím. To jen pro pořádek."

„Jistě. Řekněme, že to je vzájemné. Nicméně za tebou jsem stejně nepřišel. Pravý důvod mé návštěvy je Elena."

„Napadlo mě to, vzhledem k tomu, jak se okolo ní motáš. Nechápu jenom, proč tě tak najednou bere. Roky jste jeden vedle druhého dělali, jako by neexistovala."

„V tom máš sice pravdu, ale vina není jen na naší straně. Přiznej si, že ani jeden z vás o navázání nějakých užších vztahů nijak velký zájem nejevil. A že jsem neskákal okolo vás pokaždé, když jsi se s ní objevil, neznamená, že jsem se nezajímal. Zajímal, abys věděl. Dost na to, abych pochopil, že pokud ji chci poznat blíž, budu muset za ní. Sem na Zemi."

„Proč jsi ale v tom případě prostě nepřišel rovnou za námi?" zavrtěl Martin nedůvěřivě hlavou. „Zvládáme maskovat tři osoby, zvládli bychom čtyři."

V'znavier se ušklíbl.

„Proč asi. Sám jsi přiznal, že mě nemáš nijak rád. A jak už jsem řekl, ani já tebe nemusím. Sečteno a podtrženo, naprosto jsem neměl v úmyslu, chodit škemrat za panem chytrým. Jsem naprosto schopný se o sebe postarat sám, jak vidíš. Jestli sis ještě nevšiml, byl jsem schopen víceméně bez přípravy převzít místo tvého kolegy, aniž by to u okolí vyvolalo jakékoliv pochybnosti. Dokázal jsem dokonce svůj skutečný původ zamaskovat i před Elenou."

Martin se zarazil. To poslední byla pravda. Musela být, protože Elena o dvojí podstatě Olafa Halmera nic neříkala, z čehož se dalo snadno usoudit, že o ní neví. Což bylo dost překvapivé, když on sám si jí všiml hned, dokonce bez problémů rozpoznal, kdo se za Olafovou tváří skrývá. Podezíravě se na muže zadíval.

„Jak?" zeptal se stroze.

„Dívej se," poradil mu V'znavier a specifická aura Poutníka, která ho doposud obklopovala, začala pomaličku mizet. Nakonec z ní zůstal jen slaboučký opar. „Líbí?" ušklíbl se.

„Slušné," přiznal Martin neochotně. Už chápal, proč ho Elena neodhalila. Aura sice byla stále viditelná, když věděl co hledá, ale dost nenápadná na to, aby ji přehlédl, pokud ji neočekával. Proč se V'znavier s takovým maskováním namáhal, se ptát nemusel. Dokud ho Elena považovala za v zásadě neškodné pako z univerzity, nijak zvlášť se před ním nehlídala. Měl tak daleko volnější pole působnosti. Před Martinem se zřejmě nezamaskoval jen proto, že ho nečekal. Čímž si ovšem slušně zavařil.

„Neočekáváš, že si to nechám pro sebe, že ne?" ušklíbl se s netajenou pomstychtivostí.

„Kdybych tě požádal, ať to neděláš, asi bych se snažil zbytečně."

„Úplně zbytečně, ale klidně to zkus. Rád si poslechnu, jak mě přemlouváš."

„Trhni si nohou, šaška ti dělat nehodlám. Užij si, až budeš Eleně vysvětlovat, jaký parchant ve skutečnosti jsem," zavrčel muž a obrátil se k němu zády.

Martin se mírně ušklíbl. Užil by si to rád, ale bál se, že Elenu touhle zprávou raní v místech, která se tak akorát začala hojit. Jenže pro sebe si to nechat nemohl.

Chvíli pozoroval Olafova, nebo vlastně V'znavierova, záda. Překvapilo ho, že nevypadá ani tak naštvaně, jako ustaraně. Možná za to mohlo velice lidské a velice ne-Olafovské gesto, když si s hlubokým povzdechem unaveně promasíroval spánky. Jistě, mohl to být velmi dobře promyšlený způsob, jak Martina dostat na svou stranu, ale nemyslel si to. Sám byl v ovlivňování druhých zatraceně dobrý a věřil, že by takovou věc poznal.

„Tak abys věděl, jaký jsem dobrák, dám ti jednu šanci," zabručel, obracejíc se k vlastnímu stolu. „Máš čas do večera, řekni jí to sám. Ale varuju tě. Je mi jedno, jestli tě naporcuje do salátu, ale jestli jí zkřivíš jediný vlas, budeš litovat, že ses narodil."

***

Zatímco Martin uvažoval na V'znavierovými pohnutkami, V'znavier se zabýval zcela jinými myšlenkami.

Jasně, že jí to práskne, cos čekal. A ty to tu můžeš zabalit. Takhle to dopadá, když je někdo líný udržovat maskování, letělo mu hlavou.

Jenže balit to ještě nechtěl. Ne, když už si dal tolik práce, aby se dostal až sem. Navíc by to znamenalo přiznat, že ho Martin dostal. Už zase. Jako by nestačilo, že ho pravidelně převezl nebo předčil téměř ve všem už jako mládě.

Co kdybych se za ní zkusil dostat dřív než on, napadlo ho.

Blbost, zamítl ten nápad vzápětí. Jak zdvihnu zadek ze židle, sejme mě. Nebo se o to přinejmenším pokusí a pak se porveme na tvrdo.

O rvačku opravdu nestál. Jednak by při ní pravděpodobně zdemolovali přinejmenším tuhle místnost a jednak si nebyl ani trochu jistý, že by vyhrál. Snad se mu podaří vymyslet něco chytřejšího, než Martin stihne Elen žalovat. Ponořil se do myšlenek v naději, že z nich vyloví nějaký nápad, ale místo řešení nastalé situace se mu ale nečekaně vrátila vzpomínka na deštivé odpoledne na silnici. Před očima mu jasně vytanul obraz vozu namotaného na strom a zakrvácenou tvář muže za volantem.

Co když jsem ho svým způsobem opravdu zabil, napadlo ho. Sjel z cesty kvůli mně, o tom není pochyb. Ta myšlenka ho vyděsila. Jednou z prvních věcí, kterou se Poutníci učí, je úcta k životu. Vzít život je pro ně přípustné jedině v případě ohrožení své vlastní existence. Cítil, jak se mu při představě, že je příčinou Halmerovy smrti, obrací žaludek.

Zase ale, ani jsem se ho nedotkl," přesvědčoval se. „Nemůžu za to, že nedával pozor na cestu. A vůbec, neměly by tyhle stroje mít nějaké pojistky nebo co?

„Tak abys věděl, jaký jsem dobrák, dám ti jednu šanci," vmísil se do víru jeho myšlenek Martinův hlas. „Máš čas do večera, řekni jí to sám."

To prohlášení bylo tak nečekané, že V'znavierovi chvíli trvalo, než mu došel jeho význam.

„Myslíš to vážně?" vyhrkl pak překvapeně.

„Ne, dělám si srandu. Ty jsi ale pitomec. Jasně, že to myslím vážně. Ale moc si nepískej, nedělám to kvůli tobě, ale kvůli Eleně. Nezapomeň na to."

„Jasně. Nepustím to ze zřetele."

Pochybnosti byly zapomenuty v přívalu aktivity. Až na chodbě si V'znavier uvědomil, že touhle dobou bude Elena v práci, tedy v nemocnici, což není zrovna nejlepší místo, na pokorná přiznání.

Na druhou stranu, mohlo by jí to zabránit, aby tě rovnou usmažila, prolétlo mu hlavou, ale hned tu myšlenku zahnal. Lepší bude, pořádně si promyslet, co jí řekne. Nemůže si dovolit žádnou další chybu.