„Co tu zase děláš?"

Le'vesser přivítal příchozího nevrlým vrčením. Nestál o další rozhovor a už vůbec ne s tímhle usmrkancem. Jak si vůbec mohl dovolit sem takhle vtrhnout. To mu nedal dostatečně najevo, že se s ním už bavit nechce?

„Potřebuji svolat Radu Starších."

Martin si byl plně vědom toho, že jeho postup je přinejmenším nestandardní, ale neměl nejmenší náladu na předpisové tanečky. Po X'harrově smrti navštívil Srdce a to, co viděl, mu potvrdilo nejhorší obavy. Zdroj veškeré energie a životní síly Hnízda byl uzavřen v jedné z těch, Darou tak milovaných, magických klecí. A tentokrát nešlo o nic spřádaného narychlo a vázaného na jeden bod, alespoň pokud byl schopen posoudit ze způsobu, jakým se jednotlivá vlákna klece navzájem proplétala. Samotné uzly, uzavřené v kovových kotvách posoudit nedokázal, tak daleko jeho moc nesahala a nikdy sahat nebude. Už jen ze snahy, zjistit co nejvíc ze stavby klece, ho rozbolela hlava jak střep, nicméně jednou věcí si byl jistý – I pokud sem dostane Elenu a přiměje ji tu věc rozplést, nebude to ani snadné ani rychlé. Klidně by taky se mohlo stát, že až bude energie Srdce znovu volná, bude už pro Hnízdo pozdě. I proto teď stál tady s požadavkem, který staršímu Poutníkovi zjevně vyrazil dech.

„Potřebuji svolat Radu," zopakoval, když Le'vesser nejevil jakoukoliv snahu reagovat. „Musí přivolat ostatní Poutníky, všechny, kteří jsou mimo Hnízdo a přimět je zapojit se do udržení Hnízda, než obnovíme přísun síly od Srdce. A potřebuji, abyste mě v radě podpořil, protože já jsem příliš mladý, než aby mě vůbec poslouchali."

„Ani se jim nedivím," našel Le'vesser konečně ztracenou řeč. „Není žádné obnovíme! Copak jsi mě neposlouchal? Srdce umírá! A vůbec proč otravuješ mě? Jdi si za X'harou, ten tu pokřikoval, že jsme jen líná banda, co čeká až za ní všechno zařídí někdo jiný. Nebo za Sa'rominen, ta má pro tebe a tvoje pitomosti slabost. Mě laskavě vynech."

Martin syčivě nabral dech a pak ho pomalu a dlouze vypouštěl zase nazpátek. Měl neskutečnou chuť starým Poutníkem pořádně zatřást, ale to by ničemu nepomohlo.

„Sa'romien zapírá všechny své síly do udržení Líhně. Sotva se drží na nohou," promluvil tiše, když si byl konečně zase jistý, že nevybuchne při prvním slově. „A X'harra je mrtvý. Zabilo ho to nic, co nemůže blokovat Srdce. Ta vaše přirozená příčina, která má k přirozenosti tak daleko, jako Jediný k domácímu mazlíčkovi. Ze všech mých učitelů – ze všech Poutníků, na které se mohu obrátit s nadějí, že mě budou poslouchat – jste vy tím, koho bude nejspíš poslouchat i Rada. Nezajímá mě, že se vám nelíbí způsob, jakým o to žádám. Zrovna teď nemám chuť dodržovat nějaké protokoly a předvádět společenské tanečky. Jestli to bude nutné, dotáhnu vás násilím k Srdci, abyste pochopil, o čem mluvím a proč chci co chci. A zkuste se vsadit, jestli by se mi to povedlo i proti vaší vůli."

Le'vesser jen mlčky lapal po dechu. Navykl si tohohle mladíka považovat za sice chytrého, ale dotěrného pulce, kterého může z pozice autority kdykoliv přimět zmlknout a poslouchat. Ten kdo tu teď před ním stál však nebyl přidrzlý žáček z lekcí historie a mytologie. Tohle byl dospělý Poutník, plně si vědomý své moci, která rozhodně nebyla přehlédnutelná. Nejvíc ze všeho ho ale zasáhlo oznámení, že X'harra je mrtvý. Nějak si to nedokázal představit. Byli s X'harou téměř vrstevníci, vlastně byl jen o jedno líhnutí starší a nevrlý, rudozlatý drak byl tak nějak součástí jeho světa. Zpráva o jeho smrti rozervávala oponu otupění a odmítání, která jako by dosud zastírala jeho mysl.

„Ale V'znavier říkal," vyhrkl automaticky.

„V'znavier říkal co?"

Le'vesser potřásl hlavou, jako by si chtěl utřást myšlenky.

„Že Srdce vypadá naprosto v pořádku, jen od něj proudí stále méně síly. Říkal, že u něj byl a přesně tohle viděl. Jsem si jistý, že mi nelhal. Proč by to dělal."

Martin stiskl rty. Chápal Le'vesseru důvěru v jeho bratra v rodu. Tak jako on byl posledním žákem Sa'romien, V'znaviera přijal pod svá křídla Le'vesser. Bylo to svým způsobem zvláštní, protože oni dva byli ze svého líhnutí jediní, nad kterými převzal patronaci někdo ze starších. Možná i z toho plynula jejich letitá rivalita. Na tom ale teď zas až tak nezáleželo.

„Věřím, že nelhal," zareagoval mírně. „Jen vám neřekl všechno. A možná, že si v tu chvíli ani nebyl vědom, že něco vynechává. Nerad to říkám, ale V'znavier není už nějakou tak docela sám sebou. Nejspíš už dost dlouho, podle toho, co jsem mohl posoudit při našem nedávném setkání."

„O čem to mluvíš?"

Jak nabrala Martinova řeč mírnosti, nabyl Le'vesser nazpět část své obvyklé sebejistoty. Vztyčil se do své plné výšky a zamračeně si mladého Poutníka přeměřil.

„O tom, co vašeho žáka ovládá," nechal se Martin vyvést z míry. „Ale myslím, že by bylo zbytečné, snažit se vám to vysvětli pomocí slov. Nejspíš bude lepší, když se prostě podíváte. Moje vzpomínky jsou vám k dispozici."

Tahle nabídka Le'vessera zarazila svou neobvyklostí. Ač spolu poměrně běžně komunikovali skrze mysli, nebylo zvykem se někomu otevřít natolik, aby s ním mohl plně sdílet vzpomínky. Něco takového vyžadovalo buď naprostou důvěru, nebo velké zoufalství. Nejspíš i kombinace obojího. Buď jak buď, výzva zazněla a on ji teď musel buď přijmout, nebo odmítnout s tím, že Martinovi bude věřit i bez toho. Slušné by bylo, kdyby odmítl, protože přijetí ve své podstatě znamená, že slovům svého společníka zcela nedůvěřuje, ale jeho zvědavost byla v tuhle chvíli větší, nežli ochota držet se zvyklostí.

„Ukaž," kývl a upřel svůj pohled do ledově chladných Martinových očí. Když ho pak znovu odpoutal, byl hluboce otřesený.

„Podpořím tě v Radě," slíbil. „A samozřejmě pomohu s čím bude třeba. Ale slib mi jednu věc. Slib mi, že ho zachráníš."

„Nerad to říkám, ale tentokrát má rozhodně přednost definitivní zničení Dary. Posledně jsem se snažil zvládnou její zastavení i záchranu Eleny v jednom a skončili jsme v ještě horší situaci. Tentokrát si netroufnu riskovat."

„Kdyby byla na jeho místě ta tvoje malá Elena, mluvil bys stejně?"

Martin stiskl rty. Tohle byl přímý zásah. Pokusil si představit, že místo V'znaviera drží Dara ve své moci Elenu nebo třeba Petra. Zkusil proti snaze je zachránit postavit riziko zničení celého Hnízda, ale pak jen bezradně zavrtěl hlavou.

„Udělám, co bude v mých silách," slíbil místo odpovědi. „Ale jestli mám mít alespoň nějakou šanci, potřebuji získat čas. Potřebuji vaši pomoc teď a tady. Uděláte to? Pro něj? Pro Hnízdo? Pro ty, kteří svou šanci ještě ani nedostali?"

Le'vesser pomalu kývl.

„I já udělám, co bude v mých silách," oplatil slib slibem. „Požádej o svolání Rady, podpořím tě veškerou vahou svého slova."