Martin se vynořil z mezisvěta nad lesy Hnízda, po dlouhé době nejen zpět ve svém rodišti, ale také ve své přirozené podobě. Pomalu plachtil nad stromy a pozorně se rozhlížel kolem sebe. Musel uznat, že ticho, které tu vládlo, působilo divně. Ani v dobách, kdy už on a jeho vrstevníci odrostli společné výuce a věnovali se spíš zkoumání světů na vlastní pěst, tu nikdy nebyl takový klid. Koneckonců v Hnízdě žilo, nebo se sem alespoň pravidelně vracelo, okolo stovky Poutníků.

Stočil let, plynulým obloukem přistál před Sa'romieniným příbytkem, složil křídla a vstoupil do chodby. Cítil se divně. Pokud si vzpomínal, od té doby, co ukončil výuku, tudy nikdy nešel bez doprovodu bílé dračice. Tentokrát ho ale nepřišla uvítat, jak bývalo jejím zvykem, ačkoliv o jeho příchodu dobře věděla. Když dorazil do hlavní místnosti, pochopil proč. Sa'romien vypadala hrozně. Vyhublá, unavená, jindy perleťově lesklé šupiny zmatněly a zešedly. Sotva pozdvihla hlavu, aby mu kývla na pozdrav.

„Sa'romien," vydechl překvapeně.

„Copak synku?"

„Co se tu děje? Vypadáš strašně."

„V lichotkách nejsi zrovna nejlepší," zamumlala dračice mírně. „Kde se tu bereš, Ma'raashim? Co jsi se usadil na Zemi, moc často sem nezavítáš."

„Já vím. Moje chyba. Měl jsem se vracet mnohem častěji. Když jsem se venku rozhlížel... S Hnízdem zjevně není něco v pořádku."

„Pravda," Sa'romien spustila hlavu zpátky na přední tlapy a unaveně přivřela oči. „A myslíš, že kdybys tu byl, něco by to změnilo?"

„To nevím. Ani nevím, co se tu vlastně děje. Povíš mi to?"

„Je mi líto, synku, ale moc toho nevím. Všechno, co ti dokážu říct je, že síla Hnízda slábne. Mladí už se tu ani nedrží. Poletují kdo ví kde a sem se nevrací o nic víc než ty. Ostatně dobře dělají. Hnízdo sotva dokáže uživit těch pár, kteří ještě zůstávají. To je tak všechno, co ti dokážu říct. Jestli chceš vědět víc, budeš si to muset zjistit sám. Mě už nezbývá dost sil na nějaké zkoumání. A vlastně ani nevím, jestli mě to zajímá."

Sa'romien široce zívla. Oči zjevně držela otevřené jen silou vůle.

„Zjistím," kývl Martin rozhodně. „Myslím, že začnu u Le'vessera. Koneckonců sama jsi mockrát říkala, že miluje zkoumání různých hypotéz. Určitě už se musel nějakou zabývat. Odpočívej, maelin," použil laskavé oslovení, pocházející ze staré řeči. Neřekl jí tak od dob, kdy se jako malý tulil k jejímu boku, zatímco mu vyprávěla staré příběhy, ale teď mu samo vklouzlo na rty. Na okamžik zvažoval, jestli by neměl své staré učitelce říct o Daře, jenže k čemu by to bylo dobré? Dara se teď ze Země nehne a Sa'romien potřebuje klid a odpočinek, ne další problém k řešení.

Sa'romien z pod přivřených víček sledovala, jak Martin odchází. Vypadáš, jako by tě honily stíny mrtvých, pomyslela si. Copak jsi mi asi zatajil? Ale nezeptala se. Natolik svého žáka znala, aby věděla, že pokud jí to neřekl sám od sebe, domáhala by se odpovědi marně.

Martin se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu a chystal se vyrazit za Le'vesserem. V tom jeho oči přitáhlo úplně jiné místo – Líheň. Rozhodně už byl čas, aby se začala objevovat nová generace, ale pokud mohl soudit žádné mládě se v lesích Hnízda neprohánělo. Pokud má zjistit co se děje, tohle místo by neměl vynechat. Oficiálně tam sice nemá co dělat, ale pokud se bude ohánět Sa'romieninou autoritou, jakožto ochránce Líhně, jaká je pravděpodobnost, že si někdo půjde ověřit, jestli mu opravdu dala svolení ke vstupu? S touhle myšlenkou odhodlaně vyrazil.