Elena vklouzla na místo spolujezdce a zabořila se nejhlouběji do sedačky.

„Jeď," nařídila a přitáhla si kabát víc k tělu, jako by tak mohl posloužit jako ochrana před nejistotou, která uvnitř ní po dnešním odpoledni usadila, jako ledový balvan.

„Děje se něco?"

V'znavier se, místo aby poslušně rozjel vůz, starostlivě naklonil blíž a pokusil se jí nahlédnout do tváře napůl ukryté za zdviženým límcem.

„Nic. Prostě jeď, prosím."

„Do divadla?"

„Kam jinam? Neříkal jsi náhodou, že máš lístky na nějakou veselohru?"

„Mám, ale nezlob se, nevypadáš, že bys zrovna měla náladu na komedie. Možná spíš na nějakou tu tragédii. A ze všeho nejspíš na pořádnou večeři, zakončenou několikapatrovým dortem."

Elena vykoukla zpoza bariéry svého pláště. V'znavier se tvářil starostlivě a vstřícně a všeobecně plně připravený vyjít vstříc jejímu přání, ať už bylo jakékoliv. Jako ostatně vždycky. Dosud to bylo příjemně osvěžující, ale ve světle nových informací ji to najednou spíš děsilo. Stejně jako snadnost, s jakou viděl i ty emoce, které se pokoušela skrývat, či přesnost jeho odhadu ohledně aktuálních přání. Cítila, jak se jí zmocňuje podivná úzkost. Jako by náhle neměla v uzavřeném voze dost vzduchu. Ruce jí automaticky vylétly k palubní desce a prsty se zaryly do plastu až hlasitě zaskřípal.

„Jsi v pořádku, El?"

Slyšela starostlivý, trochu vyplašený hlas svého společníka a dokonale si uvědomovala, že jen těžko může odpovědět ano, ale na tom nezáleželo. Nedokázala ze sebe totiž dostat ani to jediné slovo. Nával úzkosti sice trochu polevil, zato ho nahradil pocit docela jiný. Bez jediného slova hmátla po manuálním otevírání dveří a div je neutrhla, jak prudce je rozrazila, ve snaze dostat se co nejrychleji ven.

„Co se stalo? Co je s ní?"

V'znavier nechápavě zíral za dívkou, která spíš vypadla, než vystoupila a teď divoce zvracela, jednou rukou opřená oběma o zeď domu, druhou položenou zhruba v místě žaludku, jako by ho tím snad mohla zklidnit.

Lidské dvoření ho mátlo od samého začátku, ale byl celkem jist, že tohle není běžnou součástí místních rituálů. Celkem, ale ne úplně, takže jakkoliv měl v úmyslu se dnes večer co nejvíc snažit po svém, bez Dary a jejích rad, teď se na svou vnitřní společnici obracel téměř zoufale. Bohužel se mu velké pomoci nedostalo.

Něco špatného snědla? odsekla Dara. Nebo má nervy v kýblu? Co kdyby ses raději zeptal jí?

„Když myslíš," povzdechl V'znavier, a poslušně vystoupil z vozu. Ani nevšiml neobvyklé strohosti, se kterou ho jeho rádkyně odbyla, jako by Dara najednou měla jiné starosti, než mu radit na poli lásky.

Elena zhluboka dýchala, nabírajíc do plic chladný vzduch plnými doušky. Nával nevolnosti, který ji přinutil vystřelit z auta, už pominul, teď jen čekala, až odezní i následná slabost a přitom se pokoušela si srovnat myšlenky a dobrat se pochopení toho, co se jí právě stalo. Hlavou jí divoce vířily myšlenky jedna za druhou. Únava, nervy na hadry a teď ještě zvacím jak Alík. To přece... Kromě bolestí hlavy v dětství nikdy neměla ani rýmu? Proč si najednou připadá, jako by ji přejel parní válec a pak ještě couvl?

Z úvah ji vyrušily tiché kroky. Ani se nemusela podívat, aby věděla, kdo to je. Tichý hlas, který se ozval vzápětí vedle ní, dal jejímu odhadu plně za pravdu.

„Jsi v pořádku? Můžu pro tebe něco udělat?" pátral V'znavier a v hlase mu zaznívala směsice starostí a čirého zmatku.

„Dát mi chvilku?" zamumlala.

Vzápětí cítila, jak jí mladý muž jemně pokládá ruku na rameno. Velice, velice opatrně, jako by se bál, že při neopatrném doteku vteřině vybuchne.

„Kolik budeš potřebovat," ujistil ji. „Jenom... Jsi v pořádku? Nechceš si třeba někde sednout?"

„Jsem v pořádku," povzdechla. „Prostě se mi zdvihl žaludek. Moc pracuju a málo spím, jednoho dne se moje tělo muselo ozvat. Za chvíli se seberu a můžeme si třeba dát tu večeři. Jen se nechovej jak matka kvočna, buď tak hodný. Jedné takové jsem si užila dost celé roky."

„Kde... Ach, promiň, zapomněl jsem. Já... určitě se vrátí, uvidíš."

„Jako bys o to stál," zavrtěla hlavou, ale pak blýskla pohledem přes ruku, stále zapřenou o zeď. „Nebo stojíš? Neměla jsem pocit, že byste se zrovna milovali."

„Byli jsme od malička rivalové. Pořád jsme spolu soutěžili. V podstatě ve všem. A on býval zatraceně lepší, jakkoliv to nerad říkám. Neměl jsem ho moc rád, ale o tom to není. Tohle je... Nemáš nějaké zprávy, náhodou?"

Elena rychle spustila pohled nazpět k zemi a prudce zavrtěla hlavou. Nahlas neřekla nic, v obavě, že by ji hlas usvědčil ze lži. Naštěstí si její společník to gesto vysvětlil po svém. Natáhl i druhou ruku a přitáhl si ji do své náruče.

„Promiň," zašeptal. „Neměl jsem o tom mluvit. Vím, že jste si byli... Že si jste hodně blízcí."

Mlčky zabořila hlavu do jeho ramene, dopřávajíc si pár vteřin navíc k získání duševní rovnováhy. Jeho poslední slova ale přivolala jednu neodbytnou otázku.

„Čemu ty věříš?" zeptala se ostře a nekompromisně se vymanila z konejšivého objetí. „Byli jsme, nebo jsme? Ale upřímně!"

V'znavier překvapeně zamrkal, ale pak bezradně rozhodil rukama.

„Já nevím. Opravdu nevím."

„Nevíš? Ty jsi byl v Hnízdě, ne? Ty jsi ho hledal v mezisvětě. Nebo jsi mi to jenom namlouval?"

Poutník ztěžka polkl. Pod jejím přísným pohledem měl najednou skoro chuť přiznat pravdu. Skoro. Zhluboka se nadechl, formuluje si v hlavě slova, a pak ho opustila odvaha.

„Proč bych to dělal?" zamumlal. „Proč bych ti lhal? Jenom jsem chtěl říct... To že jsem ho nenašel, neznamená, že tam nikde není. Máš představu, jak je to venku velké?"

Elena mu věnovala nedůvěřivý pohled.

„Vím já, proč bys to dělal? Abys mě udržel tady, kde se kolem mě můžeš motat?"

V'znavier jen zalapal po dechu.

„Ty si... Jak tě... Vážně si myslíš..." koktal, marně hledaje slova.

„Myslím, že bychom tu neměli stát jak dva svatí na mostě," ušklíbla se náhle dívka a podezíravý výraz z obličeje zmizel, jako by ho odvál vítr. „Divadlo by dneska asi opravdu nebyl dobrý nápad, ale líbila by se mi třeba malá procházka. A možná i nějaká ta večeře a trocha nezávazné konverzace. Můžeš mi třeba vyprávět, co jste dělali, když jste byli malí. Martin mi sice sem tam něco povídal, ale docela by mě zajímal i pohled z druhé strany."

Aniž by čekala na odpověď, otočila se a vyrazila do tmy, nechávajíc naprosto zmateného Poutníka stát na chodníku. Než se vzpamatoval z náhlé změny situace, byla už o dva bloky dál.

***

Martin seděl uprostřed svého pokoje a s pohledem upřený do tmy uvažoval co dál. Doktor vyspával v Petrově pokoji, Petr před chvílí odrazil do nemocnice a Elena byla ještě stále někde venku s jeho bratrem v rodu. Tím pádem i s Darou, ale to zas až tak netrápilo. Mnohem větší starosti mu dělalo co dál s Hnízdem.

Jakkoliv se večer tvářil, že to nějak zvládne s Elenou, uvnitř si nebyl zdaleka tak jistý, že mu bude ochotná pomoct. To by ji nejprve musel přesvědčit, že mu nepřeskočilo, když tvrdí, že je Dara zpátky. I když, třeba ji nemusí přesvědčovat o téhle části. Hnízdo má problémy zcela prokazatelné, bez ohledu na to, kdo je způsobil. Pokud ji tam vezme a ukáže jí co se děje, určitě ho nepošle do prázdna.

„Spíš?"

„Vypadám na to? Co se děje? Něco sis zapomněl?"

„Vážně? Pleteš si mě po hlase s Petrem?"

Martin trh rameny. Popravdě sotva zaregistroval otázku, natož hlas, který ho vyslovil.

„Promiň, byl jsem zamyšlený. Jaké bylo divadlo?"

„Nevím, nešli jsme tam."

„Proč?"

„Nějak jsem neměla náladu. Byli jsme se projít. Nad čím jsi tak usilovně uvažoval? Stojím tu už dobře pět minut a vůbec jsi mě nezaregistroval."

„Nad vším možným. Zkusila jsi už zvážit možnost, že mi nepřeskočilo?"

„Nikdy jsem si nemyslela, že ti přeskočilo. Jen se mi nechtělo věřit, že by se po tolika letech, že Dara? Navíc zrovna takhle? Holku nepotěší, když konečně narazí na chlapa, se kterým by si mohla rozumět a pak se ukáže, že je to jenom habaďůra. Že veškerý zájem, který projevuje, je jenom hra někoho úplně jiného? Že to všechno je jenom Dara, která chce... Co tu vlastně podle tebe chce?"

„Nejsem si jist. Další kus moci do sbírky? Pomstu? Oboje? Ale abych odpověděl na tvou otázku, nemyslím si, že by to všechno byla jen Dara. Pokud mohu soudit, neovládá ho docela jak se jí zachce. Jsem víc než ochotný věřit, že jeho city k tobě jsou opravdu jeho."

„To říkáš jen abys mě uklidnil."

„Myslíš?"

Elena přešla k oknu, aby mohla rozsvítit lampičku na stole pod ním. Pak se usadila na židli vedle stolu a pozorně se zadívala na mladého Poutníka. V obličeji se zračila únava, jakou u něho nebyla zvyklá vídat a také se tvářil až neobvykle vážně. Náhle zatoužila obnovit spojení, které mezi nimi bylo tak dlouho. Jenže tam, kde bývaly celé roky doširoka otevřené dveře, stála jen neprostupná zeď.

„Jak to mám vědět, když mě k sobě nepustíš?"

„To si budeš bohužel muset vyřešit sama se sebou. Věř mi, nedělám to rád, ale netroufnu si vystoupit ze stínu. Ale mám pro tebe návrh, pojď se mnou do Hnízda. Tam jednak budeme dost daleko, abych si dovolil uvolnit clonu a jednak se budeš moct sama přesvědčit, že minimálně část toho, co jsem říkal, je holá pravda."

„To zní jako smysluplná nabídka. O to víc mě mrzí, že ji budu muset odmítnout. Ne proto, že bych ti nevěřila, nebo tak něco. Ve skutečnosti bych s tebou hrozně ráda šla, ale tak jako si ty netroufneš tady na Zemi vystoupit ze stínu, já si teď netroufnu opustit Zemi. Alespoň dokud si nezjistím víc."

Neřekla o čem víc, ale ruka jí sklouzla k podbřišku a hlavou znovu, tuhle noc už snad posté, projela vzpomínka na večerní nevolnost.

„Stejně bych ti tam nejspíš byla k ničemu. Málem mě položil i ten jeden kratičký skok dneska odpoledne. Jak se zdá, budu si muset nějakou dobu magické hrátky odpustit."