„Tak co tu máme pro takového šikovného kluka?" Elena zalovila v šuplíku a vytáhla plastovou figurku.

Chlapec vystřelil ruku, zmocnil se postavičky a bleskově se stáhl k matce. Snad v obavách, že si sestřička svou štědrost rozmyslí a bude chtít ten úžasný dáreček nazpátek. Elena sice netušila, co je na postavičce Slimemana tak úžasného, ale malý pacient byl podle všeho jeho nadšeným vyznavatelem. Alespoň podle toho, že ho měl na bundě, na mikině, na čepici i na batůžku.

No proti gustu, pokrčila v duchu rameny a obrátila se na chlapcovu matku. Ta, navzdory faktu že měřila skoro metr osmdesát a měla tělesnou konstituci zápasnice v těžké váze, vypadala skoro nervózněji, než její syn.

„Výsledky budou pozítří," usmála se na ni. „Budete je pak chtít poslat, nebo si zavoláte?"

„Raději poslat," špitla žena a Elena dostala neodolatelnou chuť, věnovat i jí nějakou odměnu za statečnost. Místo toho jí jen přistrčila psací podložku s prosbou, ať do příslušné kolonky vyplní adresu, na kterou mají výsledky zaslat a co nejlaskavěji je vyprovodila z ordinace.

„Tihle byli poslední," ohlásila pak doktoru Varginovi. „Objednaný už nikdo není. Leda by někdo dorazil na blind."

„Touhle dobou těžko. Za deset minut máme oficiální padla," usoudil doktor a bezděčným pohybem si prohrábl na krátko střižené nazrzlé vlasy, které se vytrvale držely účesu á la právě proběhl roštím, navzdory veškerým jeho snahám je nějak ukáznit.

„Taky pravda," přitakala a měla se k návratu do sesterny.

„Máte nějaké plány na večer?" zastavila ji nečekaná otázka.

Naprosto nevinná otázka, až na to, že někomu, kdo měl trénink nejlepších, nemohlo uniknou jemné napětí v hlase, ani ne úplně dobře skrytá nervozita. Pátravě se zahleděla na mladého lékaře.

„Jen se ptám. Nic mi do samozřejmě toho není," usmál se omluvně pod tíhou jejího pohledu.

„Není," souhlasila Elena. „Ale pro váš klid, ne, nemám žádné plány. Ani nemám vážnou známost, což je to, na co jste se chtěl zeptat doopravdy. Ale stejně to nezkoušejte. Beztak se mnou nechcete chodit."

„A na to jste přišla jak?" podivil se lékař.

„Jednak se skoro neznáme a jednak by to stejně nedopadlo dobře," pokrčila Elena rameny. „Věřte mi. Nebo se zeptejte se mého bratra, ten vám nepochybně vysvětlí, jak špatný je to nápad."

„Váš bratr? Proč bych se měl ptát jeho? To vás tak hlídá? Měl jsem za to, že patriarchální dozor je už slušných pár století mrtvá věc."

„Když na to přijde, Martin dovede být docela staromilec," ušklíbla se Elena, zatímco v duchu si nadávala, za svoji upovídanost. „Ale zas až tak mě nehlídá. Jen mě prostě dobře zná."

Věnovala lékaři přátelský úsměv a raději zacouvala zpátky do sesterny, než plácne něco dalšího. Musí si dávat větší pozor na pusu.

Zbytek pracovní doby strávila vyplňováním dokumentů a další administrativou, předstíraje, že neví kam dřív skočit. To pro případ, že by si doktor chtěl ještě povídat. S úderem sedmé hodiny shodila sesterskou uniformu a zmizela jak pára nad hrncem. S trochou štěstí doktor podivnosti jejich rozhovoru do zítřka zapomene a vezme si z něj jen to odmítnutí. Snad. O dalšího potenciálního amanta nestála. Stačily jí Olafova snaha, sice milá, ale občas docela únavná. Občas zvažovala, že mu naplno řekne, ať se nesnaží, že nemá zájem, ale pokaždé to znovu nechala plavat. Koneckonců, on taky zatím neřekl, že má zájem s ní chodit nebo tak něco. Pořád se tvářil, že jde jen o nezávazné přátelství, takže proč by se ona neměla tvářit, že tomu věří?

Elena prošla branou a překvapeně se zarazila. Jako by ho myšlenkami na něj přivolala. Ačkoliv dneska neměli nic domluveného, postával Olaf kousek od brány a netrpělivě pokukoval ke vchodu do nemocnice. Ve chvíli kdy ji zahlédl, rozlil se mu na tváři široký úsměv, poněkud pokažený nepřehlédnutelnou nervozitou a vyrazil směrem k ní.

Dneska jsou všichni nějací nervózní, pomyslela si, a kývla na blížícího se muže v náznaku pozdravu.

„Co tu děláš? Myslela jsem, že máš přednášky až do večera," uvítala ho, jakmile se přiblížil na doslech.

„Přeložil jsem si je," pokrčil rameny Olaf. „Nešla by ses projít? Do parku třeba?"

„Olafe, právě mi skončila služba. Jsem unavená a jediné, o co stojím, je teplá koupel a klidný večer. Projít se můžeme o víkendu."

„To právě nemůžeme. Nebo možná můžeme, když budeš chtít. Chci říct ... Potřebuji si s tebou o něčem promluvit a bohužel to do víkendu nepočká."

Elena se zamračila. Naléhavost v Olafově hlase se jí vůbec nelíbila. „Dobře, a nemůžeme si promluvit třeba u kafe?" navrhla a kývla hlavou do zpátky do areálu, zhruba směrem k nemocniční kavárně.

„Obávám se, že to není dobrý nápad. Víš, rád bych byl s tebou v tu chvíli sám."

Elena zaváhala. Měla sto chutí, poslat ho ke všem čertům, ale znala se. Neusnula by zvědavostí, co jí mohl chtít.

„Dobře, pojďme se projít," vzdala se. „Bude Centrál stačit?"

Centrální park byl k nemocnici nejblíž a zároveň byl zhruba tak daleko, kam byla Elena ochotna zajít. Olafovi to nejspíš došlo, prototě souhlasně kývl, i když se zrovna nadšeně netvářil.

„Raději bych něco víc bokem, ale asi bude muset," potvrdil dojem i slovně. „Snad tam touhle dobou nebude moc lidí."

***

„Takže jsi mě celou dobu tahal za fusekli a báječně sis to užíval?!"

Elena svírala Olafa za košili, naraženého na kmen vzrostlého stromu. Už jí bylo jasné, proč tolik stál o co nejopuštěnější místo pro rozhovor. Nebo by jí to bylo jasné, pokud by nad tím vůbec uvažovala. Jenže zrovna teď její myšlenky zaměstnávalo něco úplně jiného.

„Bavil ses dobře?" syčela mu zblízka do obličeje a kolem místa, kde stála začaly vyskakovat ze země drobné plamínky. „Přišlo ti veselé, jak ti to žeru, hmm?"

„Eh. El, zlatíčko ..."

„Neopovažuj se mi říkat El!" zaječela Elena. „O zlatíčku ani nemluvím."

„Promiň, promiň. Ale nemohla bys to uhasit?"

„Myslíš tohle?" Drobné plamínky, které je obkružovaly prudce vyšlehly do výšky. „Myslím, že nemohla. Neříkej, že tě znervózňují."

„Znervózňuje mě možnost, že si jich někdo všimne. Nebo že podpálíš park."

Elena si pohrdlivě odfrkla, ale plameny přeci jen zmizely. Ne tak její sevření na Olafově krku. Pokud něco, tak ještě zesílilo.

„Tak co?" zavrčela tlumeně. „Co měla ta tvoje maškaráda znamenat? A co tě přimělo k tomu, že ses tak najednou přiznal?"

„Chtěl jsem se s tebou prostě blíž seznámit a bál jsem se, že jako Poutníka by sis mě k tělu nepustila," hájil se muž.

„A to jako proč, ha? A dál? Co to náhlé přiznání? Hnulo se v tobě svědomí? Tomu nevěřím."

„Ma'raashin mě poznal. Řekl by ti, co jsem zač, tak jako tak."

„Roztomilé, takže se snažíš vyžehlit situaci dřív, než ti Martin zavaří ještě víc," ušklíbla se Elena zhnuseně a pustila Olafovu košili.

Vlastně V'znavierovu, ale nemohla si pomoct, pořád na něj myslela jako na Olafa.

„Že tě vůbec spustil z očí. Divím se, že už ti nedýchá na záda. Nebo jsi mu v tom nějak zabránil?" napadlo ji a plameny znovu vzplály.

Olaf se po rozhlédl po ohnivém kruhu a pak se obrátil k Eleně. Propalovala ho tak žhavým pohledem, že plameny okolo nich působily skoro chladně. Jak se se zdálo, sklony ochraňovat se navzájem měli s Martinem společné.

A sklony chytat lidi za krk, když jsou naštvaní, blesklo mu hlavou spolu se vzpomínkou na ruku, která ho ještě před chvílí svírala.

„Nijak jsem mu nezabránil," odpověděl unaveně. „Jak bych to asi udělal? I když to připouštím nerad, je nejspíš mocnější, než já. Musel bych mít zatracené štěstí, abych ho dokázal dostat, aniž by mě ošklivě pocuchal. Jsem tu dřív než on, protože mi to dovolil. Jestli chceš, můžeš se ho zeptat."

Elenina ruka sjela ke kapse s telefonem, ale pak si to rozmyslela a místo toho jen na okamžik zavřela oči. Otevřela je právě včas, aby viděla, jak ze stínu stromu vyklouzla postava, doprovázená závanem chladného vzduchu. Martin přejel pohledem scénu a pozdvihl koutky v ironickém úsměvu.

„Jak vidím, nebyla z tvého přiznání nadšená," konstatoval.

„Mluví pravdu, dal jsem mu čas do večera, aby ti to řekl sám," obrátil se na Elenu. „Přišlo mi to fér. On ti lhal, on je ten, kdo by ti měl říct pravdu. A kdo by se měl omluvit."

„Jo, fér. Bál ses mi to říct sám. Přiznej se!" Elena pohodila hlavou. „No, tak mi to řekl. Jsem nadšena. A teď byste se mohli jeden jak druhý sebrat a jít se zahrabat."

Otočila se na podpatku a vyrazila pryč.

Martin udělal krok, jako by ji chtěl dohnat, ale rozmyslel si to, než ho dokončil. Zlost, nepokrytě pulzující Eleninou aurou, jasně naznačovala, že nejrozumnější co teď může udělat, je nechat ji v klidu vychladnou.

„Kam jdeš?" zeptal se jen, doufaje, že jí bude stát za odpověď.

„Domů," odsekla Elena přes rameno a zmizela v počínajícím šeru.

„No, nakonec to nedopadlo až tak zle," pokrčil Martin rameny a otočil se na Olafa. „Jednu dobrou radu zdarma. Drž se od ní dál. Příště by se mohla rozhodnou, že si z tebe rovnou udělá pečínku a nejsem si jistý, že bys dokázal zareagovat dost rychle, abys jí v tom zabránil. Nehledě na to, že moje původní varování pořád platí. Jestli jí něco uděláš, cokoliv..."

„Blázníš?" vydechl Olaf, pohled upřený do nastupující tmy. „Nemám nejmenší zájem jí něco udělat. Abych byl upřímný, myslím, že jsem se právě zamiloval."

Martinovi spadla brada. Násilím se přinutil sklapnou ústa.

„Jsi si jistý, že si nepleteš slova?" nadhodil.

Olaf k němu obrátil pohled.

„Říkají tak lidi tomu pocitu, kdy po někom touží jako po partnerovi?"

„Říkají." Jen s největším sebezapřením se Martin ubránil záchvatu smíchu. „Nicméně jestli ses vážně zamiloval do Eleny, tak sis nevybral zrovna nejlepší způsob, jak ji okouzlit. Popřál bych ti hodně štěstí, ale si nejsem jistý, že ti ho doopravdy přeju. Rozhodně ho ale budeš potřebovat."

Pobaveně poplácal muže po rameni a s tichým pochechtáváním zmizel stejným směrem, jako před chvílí Elena.