Martin vypadl z domu a vyrazil kam ho nohy nesly, zamračený pohled zabořený do chodníku kousek před svýma nohama. Ani si nevšiml sousedky, venčící opodál Drobka – minimálně padesátikilového psího křížence, pravděpodobně potomka rotvajlera a telete. Pes byl podle jeho majitelky neškodné zlatíčko, vhodné k hlídání nemluvňat, podle zbytku čtvrti krvelačná bestie, které je radno se vyhýbat obloukem. Martin se tohoto poznatku obvykle držel, už jen kvůli udržení klidných sousedských vztahů, ale tentokrát si nedával pozor. Ze zamyšlení ho vytrhlo až hluboké, hrdelní zavrčení a sousedčin výkřik: „Drobku k noze!"

Když zdvihl hlavu, naskytl se mu pohled na rozvzteklené psisko, divoce škubající vodítkem, na jehož druhém konci visela drobná žena. Vzhledem k mohutnosti zvířete to byl značně nerovný boj.

„Já se moc omlouvám. Netuším co ho vždycky popadne." omlouvala se žena zoufale, zatímco její podpatky vyrývaly hluboké rýhy v trávníku, jak se pokoušela psa zastavit.

Za normálních okolností by ji byl s úsměvem ujistil, že se nic neděje a urychleně by se vzdálil, ale dnes neměl na společenské chování náladu. Aniž by se namáhal sousedce odpovědět, sklonil oči k psovi a zpražil ho pohledem, nechávaje uniknout závan moci. Obvykle ji držel hodně na uzdě, ačkoliv lidé ji běžně nebyli schopni vnímat, rozhodně ne vědomě. Zvířecí smysly byly ale podstatně jemnější. Pes se zastavil na místě, stáhl ocas mezi nohy a s kňučením se odplížil schovat za paničku. Jedna věc je hájit si své území proti obyčejnému dvojnožci a druhá pokoušet se zaútočit na jednoznačně nadřazeného predátora. Jeho paničku Drobkův náhlý ústup zmátl tak, že když se konečně zmohla na překvapené „Co to? Jak?" byl už Martin dávno z dohledu. Žena ještě chvíli nechápavě vrtěla hlavou a nakonec se rozhodla oproti původnímu plánu pokračovat v procházce opačným směrem.

Po střetu s Drobkem raději Martin cíleně zamířil do méně frekventovaných oblastí, konkrétně do nedalekého parku, umístěného zhruba uprostřed čtvrti, v níž se nacházel i jejich byt. Bývaly doby, kdy by byl každý kousek zeleně okupovaný davem lidí, pokoušejících se uprchnout z přeplněných měst, ale časy se změnily a to hned v několika směrech. Především už města nebyla zdaleka tak přeplněná, hlavně díky prudkému rozvoji v oblasti terramorface, který navrátil k obyvatelnosti spoustu míst, na nichž ještě ve dvacátém stolení nebylo nic než poušť. Nově vznikající sídla, jako třeba tohle, navíc byla od počátku budována tak, aby byla zelení protkána, takže měla každá čtvrť vlastní park. Dalším důvodem, proč už dnes nepraskaly parky ve švech, byl rozvoj virtuální reality.

Lidé se prostě daleko víc drželi doma, kde měli k dispozici mnohem víc zábavy, než v místním parku. Sem lidé nijak zvlášť nechodili ani v příjemnějším počasí, než panovalo dnes. Martin sám únikům do virtuální reality nijak neholdoval, ale minimální pravděpodobnost, že v místní zeleni někoho potká, mu naprosto vyhovovala. Chtěl být sám a pokud nechtěl úplně vypadnout z téhle dimenze, byl park ideální řešení. Našel si lavičku obklopenou křovinami a usadil se na ni. Pomalu se uklidňoval a jak se mu vracela rozvaha, nerad si připustil, že Elena má tak trochu pravdu. Možná ji opravdu hlídá až příliš.

„Ale dalo se to říct jinak," zavrčel polohlasně a kopl do kamínku, povalujícího se poblíž. Kamínek přeletěl plácek před lavičkou a s ťuknutím narazil do kmene nedalekého stromu. Martin se právě rozhlížel po další oběti k nakopnutí, když se na cestičce ozvalo zaskřípání kroků a tiché zachichotání. Prudce se otočil po zvuku a srazil se dvěma překvapenými pohledy. Na cestičce stál mladík s dívkou, oba okolo dvaceti let a strnule ho pozorovali.

„Co je?" vyštěkl.

„N-nic," vykoktal mladík, zatímco dívka dodala. „Dobrý den, pane profesore."

To ho zarazilo. Znovu si páreček prohlédl a došlo mu, že je opravdu zná z přednášek Magie v dějinách lidstva, které vede na filozofické fakultě místní vysoké školy.

„My si vás nevšimli. Nebudeme rušit," brebentila přičinlivě dívčina a snažila se nenápadně vycouvat. Martin je ale nehodlal nechat uniknout jen tak. Měl chuť si někoho pořádně vychutnat a tihle dva vypadali jako příhodná oběť. Provinilost z nich jen sálala, ani se nemusel snažit, aby ji vycítil. Navíc se mladík pokoušel nepříliš obratně něco ukrýt za zády.

„Co to tam máš?"

„Nic," zakroutil mladík snaživě hlavou.

Vypadal, že by nejraději vzal nohy na ramena, kdyby se ovšem nebál otočit k Martinovi zády. To začínalo být zajímavé. Martin vstal a pokročil k párečku.

„Nelži mi," zamračil se. „Nejde ti to."

Kluk nervózně přešlápl z nohy na nohu. Martin se na něj zamračil ještě o kousek víc a nekompromisně k němu natáhl ruku.

„Bude to?"

Mladík mu značně neochotně vydal ručně ubalenou cigaretu. Zjevně se mu nechtělo, ale autorita profesora, podpořená střípkem moci vloženým do hlasu, mu nedala na výběr. Martin si k smotku přičichl a zašklebil se. I když sám drogám jakéhokoliv druhu neholdoval, neměl problém poznat marihuanu, když ji cítil. Teď už mu bylo jasné, proč jsou ti dva tak vyděšení.

„Víte, že za to vás můžou vyhodit ze školy?" zajímal se jedovatě. Páreček před ním viditelně zbledl. Zjevně to věděli velice dobře.

„My chtělli ... My nechtěli ..." koktala dívka, snažíc se najít nějaké přijatelné vysvětlení, i když bez valné naděje na úspěch. Místní univerzita se vyznačovala nulovou tolerancí k drogám jakéhokoliv druhu. I obyčejná cigareta byla risk, který byl odměněn přinejmenším únavným psychosezením. Marihuana znamenala odchod raketovou rychlostí.

„A nemohl byste to nějak...? Táta mě zabije, když mě vyrazí," našel konečně řeč i mladík.

Martin si zkroušený páreček přeměřil ostrým pohledem. Vypadali tak schlíple, že mu jich začalo být líto. Co věděl, byli jeden jak druhý obstojní studenti. Žádné oslňující supernovy, ale docela chytří, snaživí a obecně bezproblémoví. Rozhodně je nehodlal nechat vyhodit kvůli jednomu úletu. Což ale neznamenalo, že je jen tak odmávne, jako že se nic nestalo.

„Zbytek!" zavelel přísně. Mladík sklonil hlavu a rezignovaně vylovil z kapsy sáček napěchovaný sušenou rostlinkou a hrst papírků. Martin oboje sebral a spolu s cigaretou ho strčil do kapsy.

„Do pondělka mi oba dodáte dvacetistránkovou práci na téma využití drog při magických rituálech a možná na dnešek zapomenu," oznámil jim ledově. „A teď padejte dělat něco užitečnějšího, než si vykuřovat mozkové buňky nějakým sajrajtem."

Oba studenti ze sebe vychrlili, nepříliš souvislý proud díků a pak zmizeli přímo záviděníhodnou rychlostí.

Martin se uvelebil zpátky na lavičce, vytáhl zabavenou cigaretu a zamyšleně si ji prohlížel. Skoro měl chuť si ji zapálit sám. Až na to, že on by potřeboval řádově větší dávku, aby mohl očekávat alespoň minimální účinek. Jeho metabolismus byl příliš efektivní na tak malé množství. Jedno se zkusil opít, ale vzdal to po třetí lahvi rumu to vzdal. S povzdechem zasunul bílý váleček zpátky do kapsy a vrátil se k nakopávání kamínků.

Zabýval se při tom myšlenkou, že má možná Elena pravdu i v jiné věci. A to v té, že nepatří ani do jednoho ze světů, kterých se svým původem dotýkala. Navzdory dlouhé linii lidských předků rozhodně nebyla normální člověk. Ani v době, kdy byla její poutnická část díky Dařině magii víceméně oddělená a potlačená, nebyla obyčejná malá holka. Obyčejné malé holky především nedokážou pomocí magie zastavit vlak, nebo podpálit trávník.

Alespoň ale tehdy byla jen neobyčejná malá holka. Jenže potom se ta její potlačená část probudila, z větší části díky jeho zásahu. Takže teď byla neobyčejná holka a navíc neobyčejná Poutnice. Časem se naučila cestovat mezisvětem a ovládla i změnu podoby, jenže i když teď měla i ustálenou dračí formu, jako přirozenou stále brala tu, ve které se narodila. Díky tomu jediným Poutníkem, se kterým si relativně rozuměla – kromě Martina tedy – byla Martinova učitelka Sa'romien.

„A co s tím má dělat?" rozhodil rukama, obraceje se tak nějak na celý vesmír. „Já tenkrát pravdu netušil, kam až to může dojít. Já ani netušil, že můžu mít dítě s člověkem u Jediného."

Na okamžik se odmlčel, doufaje, že ho přepadne nějaká úžasná myšlenka, jak to celé spravit. Žádná ale nedorazila a vesmír zachovával taktní mlčení, takže se po chvíli raději vrátil zpátky k nakopávaní kamínků.