Petr se vracel z noční s vidinou rychlé snídaně a teplé postele. Služba sice byla celkem klidná, jen dva výjezdy a ani jeden nebyl náročný na technickou stránku, ale i tak byl docela utahaný. Naštěstí celkem nehrozilo, že mu někdo doma plány na rychlé zmizení v říši snů překazil. Martin obvykle nevstával před sedmou, nebyl-li donucen a Elena měla být dnes na ambulanci až od jedné, takže nejspíš bude také ještě spát. Petr vklouzl do bytu, skopl boty a otočil zamířil do kuchyně, aniž by příliš věnoval pozornost okolí.

„Ránko."

Pozdrav ho přiměl přepnout z autopilota na plné vnímání. Jeho přítel nejen, že nespal. On vypadal, že je vzhůru už hodnou dobu. Seděl uvelebený u jídelního stolu, kompletně oblečený a podle všeho i zcela při smyslech. Na stole před ním stál jeho oblíbený kyblík na čaj, zpola vypitý, ale kupodivu ani náznak nějaké snídaně. To bylo krajně neobvyklé. Ještě podivnější bylo, že na protější straně stolu seděla nad svým hrnkem Elena a sveřepě se mračila na hladinu nápoje.

„Už to víš?" prskla místo pozdravu.

„Už vím co?" optal se Petr nevinně, ačkoliv mu bylo celkem jasné, o čem dívka mluví.

„O Olafovi. Nebo bych měla říkat V'znavierovi?"

„To je tvoje věc," pokrčil Petr klidně rameny, vytahuje ze skříňky vlastní hrneček. „A nevím. Alespoň nevím nic určitého, i když nějaké náznaky Martin včera ráčil upustit. Hodně matné náznaky, mám-li být přesný," mrskl po příteli významným pohledem.

„Nechtělo se mi to rozebírat po telefonu," bránil se Martin. „V tu chvíli to nebylo potřeba. Mohlo to počkat na větší klid a tak."

„Fajn. Takže jestli už máme ten větší klid a tak, co kdybyste mi tedy řekli o co jde? Musí to být docela pecka, vzhledem k tomu, že jste ani jeden z vás pořádně nedospali rána. O tom, jak se někteří z přítomných tváří, ani nemluvím."

„Náš drahý Olaf Halmer není žádný Olaf Halmer," ujala se slova Elena, od včerejška pořád ještě napružená. „Skutečný Olaf se jak se zdá při té ‚nešťastné' nehodě zabil. Ten co tu teď pobíhá je ve skutečnosti jeden z brášků mého drahého prapředka a honosí se jménem V'znavier."

Petr překvapeně zamrkal, jak si její vysvětlení srovnával v hlavě. Ve světle těchto informací dávala Martinova zmínka od druhém magickém pitomci dávala smysl. Zato tak nějak nedávalo smysl spousta dalších věcí. Jako proč tu je, proč se maskoval a v neposlední řadě jak moc náhodná byla ta Olafova nehoda.

„Nezabil ho, jestli zrovna přemýšlíš nad tím," ozval se Martin, který sledoval, jak se Petrův výraz mění a poměrně přesně odhadl, kam se ubírají jeho myšlenky.

„Tvrdí on," neodpustila si Elena. Martin těžce vzdychl.

„Ano, tvrdí on," připustil. „A já mu věřím. A nejsou to nějaké osobní sympatie, to ti můžu zaručit. Nemám ho nijak extra rád. Vlastně se tak nějak přiměřeně nesnášíme navzájem. To ale nic nemění na tom, že je Poutník a žádný Poutník nezabije -"

„- jinou inteligentní bytost, pokud to není nutná sebeobrana," dokončila Elena s otráveným výrazem. „Já vím, já vím."

„Přiměřeně nesnášíte?" vybral si Petr z Martinova projevu jinou část. „Co to přesně znamená?"

„Přesně to znamená asi tolik, že jeden druhého nemusíme a pokud je to možné, držíme se od sebe dál, pokud je to jen trochu možné."

„Tak co dělá tady?"

„Očividně loví Elenu. Za mnou rozhodně nepřišel."

Petr protočil oči.

„Proč Elenu, která je poblíž tebe permanentně? Proč nesvádí nějakou jinou Poutnici? Kteroukoliv jinou Poutnici? Proč si vybral zrovna tu jedinou, při jejímž svádění se tvé blízkosti těžko vyhne?"

Martin s povzdechem složil hlavu do dlaní.

„Jak to mám vědět?" zamumlal přes prsty. „Protože se mu líbí? Protože aby lépe pařezy? Zas tak nepřeberný výběr nemá, abys věděl. V každém plodném cyklu se narodí dvacet až třicet Poutníků. Víc ne. V naší líhni jich bylo dvacet tři a z toho Poutnic bylo jen deset."

„No a? Stačí mu jedna, ne? A pokud není volná žádná vrstevnice, nemůže zkusit nějakou starší nebo mladší?"

„Starší určitě nemohl."

Martin si přestal schovávat obličej a usrkl trochu dávno vychladlého čaje, aby si mohl urovnat myšlenky. Došlo mu, že o tomhle s Petrem nikdy nemluvil. I když mu po odhalení své pravé podoby postupně o Poutnících řekl celkem dost, takovéhle podrobnosti s ním neřešil. Zrovna teď se ale na nějakou přednášku o rozmnožování necítil. Jenže mu bylo jasné, že bude muset dodat alespoň něco.

„Stručně řečeno, v každé generaci Poutníků proběhne jedno jediné plodné období. Jako takové je sice mnohem delší, než jeden běžný lidský život, jenže většinu ho zaberou různé sváděcí rituály. To ale není podstatné. Podstatné je, že je právě jen to jedno. Jakmile Poutnice snese vejce, další vaječný zárodek se nevytvoří. Jinými slovy, je to jednou a dost. Takže jak už jsem řekl, starší nemohl. A mladší je aktuálně jedině Elena. Naše generace je zatím poslední. Další budou až naši potomci."

„Takže V'znavier, chápu-li to dobře, je právě teď prostě nadržený a úporně hledá matku svého budoucího potomstva," přeložil si Petr. „Pořád to nevysvětluje, proč hledá tady. To mu žádná z dračic nedala?"

„Petře!" zamračil se Martin.

„No, co je? Jak to mám říct?"

„Jo," přidala se Elena. „Jak to má říct? Navíc mě to taky zajímá. Mám to chápat tak, že jsem pro něj něco jako zoufalá poslední možnost?"

Martin nešťastně zavrtěl hlavou.

„Pro Jediného," zaúpěl. „Proč se ptáte mě. Dojděte si za ním, když vás to tak zajímá."

„Ty jsi blíž," pokrčil Petr rameny. Popravdě ho přítelovy rozpaky docela bavily. Nikdy by do něj neřekl, že ho rozhodí probírání namlouvacích rituálů.

Elena neřekla nic, jen si svého předka přísně měřila, s rukama založenýma na hrudi.

„Nevím," rezignoval Martin. „Třeba dala. Třeba jen hledá další. Něco jako trvalý partnerský vztah u nás neexistuje. Což ty mimochodem víš," píchl prstem k Eleně. „Takže sis to mohla domyslet taky."

Elena se lehce zavrtěla a její výraz poněkud ztratil na bojovnosti.

„Vím, ale jen teoreticky," zabručela. „A navíc neznám V'znaviera. Rozhodně ne tak dobře jako ty. Navíc, co mě má napadnout, když se začne z ničeho nic ometat kolem mě? Kdyby nalákal alespoň jednu z vašeho líhnutí, proč by se snažil tady? Doteď o mě pomalu ani pohledem nezavadil, když jsem se s ním náhodou potkala."

„Když tak o tom mluvíš, napadl mě jeden důvod, proč se může pokoušet o Elenu. Nebo alespoň proč s tím původně začal," připustil.

„A to?"

„A to já. Promiň El, ale je dost dobře možné, že původně tě ani tak nesváděl kvůli tobě, jako kvůli mně. Od dětství jsme víceméně soutěžili ve všem, co se namanulo. Co dokázal jeden, druhý musel taky. Čistě jen aby dokázal, že na to má. A já udělal něco, co jeho ani nenapadlo. Spojil se se ženou z jiné rasy a dokonce s ní zplodil potomka. Ne že bych to měl původně v úmyslu, ale to je jiná pohádka. Ať to bylo jakkoliv, je možné, že mu to nedalo a chtěl zkusit něco podobného. Čistě jen aby si dokázal, že to dokáže."

„A já jsem v tom případě co? Cena pro vítěze? No to si vypije! To mu nedaruju. Prorazím s ním zeď toho vašeho pitomého ústavu," soptila Elena.

„Plně chápu tvé rozhořčení, ale mohla by sis vybrat nějaké jiné místo k rozbíjení, než tu ubohou starou budovu. Nejsem si jist, že by její statika takové zacházení vydržela," usmál se na ni Martin laskavě.

Vykoledoval si tím od své pravnučky vražedný pohled.

„Abych nezačala s tebou," pohrozila.

„Že bys přidala ještě jeden důlek?" hodil Martin hlavou k dosud neopravené stěně, na kterou ho narazila při jejich poslední hádce.

Elena na okamžik vypadala, že ten důlek opravdu přidá, ale pak se ovládla.

„Za to mi tvé vtípky nestojí," prohlásila povzneseně a s hrdostí mocné panovnice opouštějící ubohou lůzu se zdvihla z židle a odkráčela.

Martin její odchod sledoval s potutelným úsměvem.

„Martine..." ozval se Petr přísně. Mladý poutník s k němu otočil a střetl se s jeho tázavým pohledem.

„No co?" rozhodil rukama. „To jsem měl hájit V'znaviera? Na rozdíl od toho baráku si zavařil zcela dobrovolně. A navíc se dovede bránit sám, když na to přijde."

„Mě je popravdě docela fuk nějaký V'znavier, nebo budova katedry filozofie. Mě zajímá, proč jsi to udělal."

„Udělal co? Odpověděl jí na otázku? Vždyť jste to sami chtěli."

„Odpověděl na otázku takovým způsobem, který ji rozpálil do běla a přiměl vztekle oddusat," objasnil Petr chladně. „A nesnaž se tvrdit, že ti nedošlo, že tak zareaguje. Na to ji znáš příliš dobře. Udělal jsi to schválně, to mi nevymluvíš."

„Když nevymluvím, tak nevymluvím," pokrčil Poutník rameny. „Snažit se nebudu. Ale jen tak mezi námi, pokud si jsi tak moc jistý, že to bylo naschvál, mohl by sis ten pravý důvod domyslet."

„Protože máš náladu dneska lidi kolem sebe štvát? Podívej, já mám po noční a potřebuju se vyspat. Nemám náladu hrát si na hádanky."

Začal se také zdvihat od stolu, ale Martin mu naznačil, aby si zase sedl.

„Tak promiň," doplnil své gesto omluvným úsměvem. „Já taky toho zrovna moc nenaspal."

„Ty vydržíš být vzhůru klidně týden, když na to přijde," odsekl Petr, ale sedl si nazpět.

„Tebe taky jedna noc neskolí. Ale na tom teď nesejde. Máš pravdu, naštval jsem Elenu naschvál a to ze dvou důvodů. Jednak, když bude soptit, nebude mít čas upadat do depresí. A jednak jsem s tebou potřeboval mluvit sám a to co nejdřív. Pokud možno dřív, než El zase odrazí do nemocnice."

„Proč? Kvůli doktoru Varginovi? U toho rozhovoru by asi spíš měla být taky, ne?"

„Nemyslím. Má svých starostí dost, než abych jí přidělával další, které se jí navíc nejspíš ani netýkají."

„Tak ti nevím, ale že se ji pokouší sbalit se jí podle mě docela týká."

„To možná, ale o tom, že ji balí, ví, ne? Já mluvím o té magické části. Tím ji nechci zatěžovat. Alespoň dokud si nebudu jistý, že je to potřeba."

Petr si trpně povzdechl.

„Dělá s ním. Vídá ho skoro denně. Kde bereš pocit, že by to neměla vědět. I kdyby jen pro jistotu."

„Dělá s ním už jakou dobu a ničeho si nevšimla. Má spoustu jiných věcí, se kterými se potřebuje srovnat a Vargin ji nijak neohrožuje, ať je kdo chce. Nebo máš nějaký důvod si myslet, že ohrožuje?" zaváhal.

„Ne, jsem si dost jistý, že nebezpečný není. Přinejmenším ne pro Elenu. Aktuálně bych dokonce řekl, nejnebezpečnější jsi pro ni ty."

„Já?" vytřeštil Martin oči.

„Ty. Ty a tvoje ochranářské sklony. Tvoje tendence ji neustále hlídat. Nech ji konečně dospět, buď tak hodný."

„Tohle nemá s jejím dospíváním nebo nedospíváním co dělat," trhl mladík rameny. „Navíc uhýbáme od tématu, kterým je zrovna teď pan doktor, nikoliv moje pravnučka. Vážně by mě zajímalo, co je zač, víš?"

„Fajn, tak si to zjisti," vyzval Petr přítele klidně. „Je nějaký důvod, proč mě kvůli tomu nenecháš jít spát?"

„Jistě. Rád bych si projel tvoje vzpomínky na setkání s ním. Pokud dovolíš, samozřejmě."

Martinova otázka nebyla jen formální. Díky schopnostem Štítu měl Petr vzácnou schopnost, která ho před různými formami magie Mysli, vrozenou všem Poutníkům, účinně chránila. Jinými slovy, bez jeho souhlasu se Martin k jeho vzpomínkám dostat nemohl.

„Když tě pošlu někam, nebude s tebou k vydržení, mám pravdu?" zabručel Petr bez valného nadšení. Neměl nijak rád, když se mu někdo hrabal v hlavě, ať k tomu měl jakkoliv dobrý důvod.

„Máš," přitakal Martin.

Petr si povzdechl.

„Stačí když tu budu jen tak sedět a usínat, nebo ode mě potřebuješ něco dalšího?"

„Ale ne, tohle bude stačit," usmál se Martin a zamhouřil oči v soustředění. Vzápětí je zase otevřel dokořán a zamračil se.

„Poslouchej, kde máš prsten?"

Prsten. Jednoduchý černý kroužek, který vypadal jak vyřezaný z onyxu, dal Petrovi před lety, když spolu zachraňovali tenkrát ještě malou Elenu před plány její megalomanské pra pra ... babičky. Druhý takový nosil on sám a jejich účelem bylo zajistit mezi nimi jakési bezpečnostní propojení, pokud budou každý jinde. Hlavním důvodem, proč ho tenkrát Petrovi dal, byla snaha přítele v mezích možností ochránit před nebezpečnou čarodějkou. Nakonec ho Petr s Elenou použili jako jediné přetrvávající spojení, když se Martin při souboji s Darou ztratil v mezisvětě bez schopnosti se z něj sám vrátit. Od té doby prsteny ani jeden, ani druhý k ničemu důležitému nepotřebovali a tak si ani nevšiml, že ho Petr nemá na ruce. Došlo mu to až ve chvíli, kdy si pokusil usnadnit spojení s Petrovou myslí skrze pouto prstenu a nedostal žádnou odpověď.

„Prsten? V peněžence," pokrčil Petr rameny. „Dávám ho tam před každou směnou. Šperky jsou v sanitce zakázané."

„Prima, ale směna ti už skončila."

„Jo, všiml jsem si. Ještě jsem si ho nenasadil, vadí to? Potřebuješ kromě Eleny sledovat i mě?"

Martin těžce povzdechl.

„Někdy bych vás oba radši praštil, než sledoval," postěžoval si. „Můžeš mi, prosím tě, přestat otloukat o hlavu moji nadměrnou starostlivost a prostě si tu věc nasadit, ať se hneme z místa?"