„Nezodpovědný, potrhlý, ukvapený šílenec. Jednu chvíli jsem si začínal myslet, že jsi snad konečně i dospěl, ale teď je mi jasné, že to bylo jen toužebné přání," prskal Le'vesser rozčileně.

Od Martinovy poslední návštěvy Hnízda vypadal mnohem strhaněji a jeho psychická rovnováha zjevně balancovala na velmi úzké hraně. Nejspíš proto, že musel v nepřítomnosti mladého Poutníka převzít většinu práce, okolo řízení pomoci Hnízdu. Nezvyklé množství aktivity starého Poutníka vyčerpávalo a viditelné zmírání jeho domova, které teď měl před očima den co den, mu na vyrovnanosti nepřidávalo.

Prudká, nesouhlasná reakce na způsob, který Martin zvolil k podrobnému prozkoumání poutací magie proto mladého Putníka nijak nepřekvapila. Zvlášť, když zprávy, které přinesl nebyly nijak veselé. V klidu nechal Le'vessera chrlit výčitky s jasným vědomím, že jde jen o zástupný způsob, jak uvolnit alespoň trochu frustrace z rozbitých nadějí na rychlé řešení. Konečně Le'vesserovi došel dech, zmlkl a jen si Martina měřil pohledem, jasně vyzývajícím, ať se pokusí některou z jeho výtek zpochybnit.

„Nemáš k tomu co říct?" zavrčel po chvilce, když se mladý Poutník k žádné obhajobě neměl.

„Záleží na tom k čemu. K tomu, že vzít si k prozkoumání té klece vzít očividného začátečníka bylo zatraceně riskantní? Ani ne. Vlastně s vámi hluboce souhlasím. Jenže toho jsem si byl celou dobu vědom a podle toho jsem také postupoval. Nakonec nás to možná zachránilo. Jít tam se Elenou, nikdy se nebudeme chovat tak opatrně, jako jsem to dělal s Alexem. A pokud bychom se nechovali tak opatrně, naběhli bychom téměř určitě naprosto stejně jako X'harra."

„Jediný řídí naše kroky nevyzpytatelnými směry," přidala svou doušku Sa'rominen s nádechem úsměvu v hlase.

Na rozdíl od Le'vessera, ona nijak zvlášť nedoufala v snadné řešení problému, takže ji Martinovy zprávy nevyvedly z míry. Místo aby se rozčilovala, zvědavě pozorovala posledního člena tohoto malého shromáždění.

Nutno říct, že Alex jí její pozornost hojně oplácel, přinejmenším z počátku. Po chvíli se mu ale začaly klížit oči. Těch změn a zážitků na něj prostě bylo moc a tělo i mozek si žádali alespoň chvilku odpočinku. Pokoušel se udržet bdělý, ale netrvalo dlouho a sladce podřimoval.

„Vážně myslí, že v tom má prsty Jediný. Proč by se namáhal?" zapochyboval Martin o její poznámce.

„Proč ne," odpověděla mu s nádechem úsměvu. „Připadá ti to méně uvěřitelné, než tohle celé považovat za podivnou souhru náhod?"

„Upřímně nevím. Vždycky jsem Jediného bral prostě jako legendu, která má vysvětlit věci, pro něž jiné vysvětlení nemáme."

„To, že je něco legenda, neznamená -"

„- že to zároveň není pravda," dokončil Martin automaticky větu, kterou Le'vesser tak často používal během svých přednášek, ve nichž mladé učil znát příběhy jejich rodu.

„Přesně tak. Jsem rád, že sis z mých výkladů zapamatoval alespoň něco. Jeden rád slyší, že se nesnažil úplně zbytečně," zabručel Le'vesser smířlivě. „Co bych ale teď slyšel ještě raději, je nějaký nápad, co s tou zatracenou věcí. Proč jsi vlastně nevzal rovnou Elenu?"

„Protože Elena je minimálně devět měsíců mimo hru co se magie týče. Proto má s sebou Alexe. S jeho pomocí bych to mohl zvládnout. Problém je jinde. Jakmile na tu věc kdokoliv sáhne – tím myslím opravdu natvrdo sáhne, nebude jen zvědavě čmuchat kolem – budeme mít v zádech všehoschopnou čarodějku, připravenou zabíjet ve velkém."

„Nevěřím, že by něco takového V'znavier dovolil."

„Nejsem si jist, že bude schopen tomu zabránit. Nerad to říkám, ale dovolil jí vytvořit tohle, ať už do dokázala jakkoliv. Je dost možné, že toho nějak dosáhla bez jeho vědomí, ale to znamená, že nad ním musela mít dostatečně velkou moc už tenkrát. Co teprve dnes. Na Zemi ji, zdá se, relativně kontroluje, ale dokáže to i tady v těsné blízkosti Srdce a tím i její vlastní magie? A to pořád uvažuji variantu, že Daře aktivně nepomáhal."

„To by neudělal!"

Martin se ani nenamáhal na tenhle protest odpovídat. Upřímně, jakkoliv V'znaviera nijak zvlášť nemiloval, uvěřit, že by opravdu vědomě ohrozil Hnízdo, nedokázal. Něco o tom ale vědět musel, když varování, že je s Hnízdem něco v nepořádku, použil, aby ho vylákal do Dařiny pasti. Možná, zapracovalo podvědomí, skrytě volající o pomoc, možná mu to napověděla Dara jako příhodnou lež. Rozhodně se v té továrně netvářila, že by měla jeho bratra v rodu plně pod kontrolou, takže možnost, že by opravdu věděl, co se tu děje, nebyla příliš pravděpodobná.

Jenže Dara je vzato kolem a kolem docela slušná lhářka, a zdání nedokonalé kontroly mohla vyvolat úmyslně, aby přibrzdila případné výpady proti svému hostiteli. Potřeboval odpovědi, než podnikne něco dalšího a neměl jak je získat. Ne, pokud chce udržet v tajnosti, že zhroucení tovární haly přežil. Na druhou stranu...

„Něco mě napadlo, ale potřeboval bych tady doktora nechat. Nebude to vadit?" obrátil se na svou učitelku.

Sa'romien vrhla pohled na Alexe. Původní podřimování přešlo v hluboký spánek. Mladý muž pokojně oddechoval a nevěděl o světě kolem sebe.

„Mě jistě ne. Jak jemu, to nemohu posoudit. Hodláš nám vysvětlit, proč?"

„Protože se právě chystám udělat další nebezpečnou a nezodpovědnou šílenost a nerad bych ho ohrozil víc, než je nutné. Tady teď bude v mnohem větším bezpečí, než se mnout."