Dětská ambulance měla otevírat až za půl hodiny, ale Elena už dávno byla na místě. Doplňovala dokumentaci, chystala chorobopisy objednaných pacientů a další drobnosti, které mohla během dne potřebovat, nicméně hlavou jí při tom bloudily docela jiné myšlenky. Především jedna, neodbytná a stále se vracející: Co se stalo s Martinem?

Ze začátku se snažila přesvědčit, že její prapředek prostě jen řeší věci, do kterých ji nechce zatahovat. Moc dobře věděl, že se necítí nijak vázaná k Hnízdu, takže mohl klidně dospět k závěru, že ji nebude zatěžovat problémy kolem svého rodného místa. Tiše doufala, že si jen odskočil zjistit víc a za den, dva, se vrátí a všechno si vyříkají. Jenže dny se protáhly v týdny a Martin nejen, že se nevracel, ale stále nebyl k zastižení ani přes spojení myslí. Děsilo ji to víc, než si byla ochotna připustit.

Děsilo ji to tak, že už byla odhodlaná vyrazit do Hnízda, i když to místo navštěvovala opravdu nerada. Nakonec tam ale nebyla. Jednoho večera se totiž se svým rozhodnutím svěřila V'znavierovi a ten jí s nečekanou empatií nabídl, že se tam podívá sám. Bohužel zprávy které donesl byly všechno, jen ne povzbudivé. Nejen, že Martin v jejich rodišti nebyl, ale nikdo ho tam prý ani neviděl už kolik let. Včetně jeho staré učitelky, jejíž návštěvu by rozhodně nevynechal. Tahle informace ji zasáhla s děsivou silou. Pokud nebyl tam a nebyl ani tady, bylo by možné, že prostě... že prostě nebyl? To si nedovedla představit.

Automaticky odklikla několik položek v jednom chorobopisu a přeposlala ho Alexovi na stůl. S Alexem se poslední dobou taky moc nebavili. Občas měla pocit, že se jí mimo práci vyhýbá, ale možná jen dal na její vlastní prohlášení, že s ní nechce nic mít. Raději se neptala. Úplně jí stačilo, že se chytila s Petrem, když se nechal, slyšet, že on osobně by Volafovi, jak V'znaviera vytrvale označoval, nevěřil ani nos mezi očima.

Prohlásil to krátce po jeho návratu z Hnízda, když se Elena vrátila domů ze zarudlýma očima. Tenkrát se snad poprvé doopravdy pohádali. Zatímco ona světlovlasého Poutníka sveřepě hájila s tím, že se alespoň snaží a že ho nemůže vinit za všechno, co se podělá, Petr neústupně trval na tom, že se nepochybně snaží, ale jen bůh ví o co, a že ho klidně může vinit z celého tohohle průšvihu. Elena, která se tou dobou už tak ovládala jen s vypětím všech sil, vybuchla silou požáru. Nejspíš jen díky tomu, že Petr včas odešel, mu nakonec fyzicky neublížila. Nicméně padlo mnoho opravdu zlých slov, kterých teď sice litovala, ale za která se tvrdohlavě odmítala omluvit. Výsledkem byla tichá domácnost, ze které utíkala jak se jen dalo. Přes den do práce a přes noc za V'znavierem, který měl až neuvěřitelnou trpělivost s jejími občasnými výbuchy smutku, nebo zlosti a ochotně byl po ruce, kdykoliv to potřebovala.

Tiše si povzdechla a přiměla se znovu soustředit na práci. Chorobopisy byly připravené, ještě chybělo zkontrolovat, že mají opravdu všechny vakcíny, které byly na dnes naplánované. Aniž by zdvihla oči od seznamu, vstala od stolu s úmyslem projít zásoby v chladničce. Nemusela se dívat na cestu, znala ji zpaměti. Koneckonců, bylo to jen pár kroků. Tentokrát ale udělala sotva jeden, než narazila na překážku v podobě osoby, která tu ještě před vteřinkou zaručeně nebyla.

Elena ztuhla. Tablet se seznamem léků jí vypadl z ruky, zatímco její pohled nezadržitelně zamířil vzhůru.

„Ty?" vydechla nevěřícně.

„Už to tak vypadá. Alespoň když jsem se naposled díval, byl jsem to rozhodně já. Poslouchej, něco bych potřeboval..."

Elena ale neposlouchala. Aniž by věnovala pozornost tomu, co příchozí říká, sevřela ho plnou silou v náručí a zabořila mu hlavu do hrudníku.

„Heh, taky tě rád vidím, ale mohla bys mě pustit? Docela rád bych se nadechnul," zasípal Martin. Vzápětí své prosby poněkud zalitoval, protože ho sice skutečně pustila, nicméně mu vrazila takový pohlavek, až to mlasklo.

„Ty pitomče!" zaječela. „Zmizíš si bez jediného slova kdoví kam a já se tu můžu pomátnout strachy, jestli se ti něco nestalo. Jsi normální?! Kdes vůbec byl, co?!"

„V Hnízdě. Kromě jiného. Úctě ke starším a k učitelům jsem tě, koukám, naučit nedokázal," zabručel tmavovlasý Poutník a s bolestivým úšklebkem si promnul zasaženou tvář.

„Nelži!" ignorovala poslední větu. „V Hnízdě tě V'znavier hledal."

„Jo V'znavier. A copak ti pověděl?"

„Že tě tam už roky nikdo neviděl. Nechceš mi tvrdit, že mi lhal, že ne? Proč by to dělal?"

„To je na dlouhé vysvětlování," zavrtěl Martin hlavou. „A pokud mohu z tvých reakcí soudit, docela si teď s mým bratrem v rodu rozumíte, takže nevím, jestli ho budeš ochotná poslouchat."

„Rozumím. No a? Co budu nebo nebudu ochotná poslouchat zkus nechat na mě. Jen se neostýchej a vypravuj. Klidně začni už tím, co jsi dělal v té zatracené továrně a proč se tak najednou sesypala. Báli jsme se, žes tam zůstal, abys věděl."

Elena cítila, jak se jí do očí ženou slzy. Zoufalství i úlevy zároveň. Až dosud si ze všech odmítala tu možnost připustit. Když ji teď konečně vyslovila, zasáhly ji potlačované pocity plnou silou, navzdory tomu, že byly její obavy zjevně liché.

Martin při pohledu na ni pevně stisk rty. Moc rád by za bolest, která se jí zračila v obličeji, vinil jen V'znaviera, kvůli němuž se takhle bez jediného slova stáhl, ale nedokázal to. Svoji vinu měl i on. Natáhl k ní ruce s nabídkou objetí, ale ona jen zavrtěla odmítavě hlavou. A aby toho nebylo dost, raději se stáhla zpátky za stůl, stavějíc mezi ně ten chladný kus nábytku jako nějakou bariéru. Mladý Poutník s povzdechem ruce zase spustil.

„Moc se omlouvám. Vážně, El. Vím, že to bylo... nepříjemné, ale musel jsem to udělat. Vím, že mi to zrovna teď asi nevěříš, ale opravdu musel. Kvůli bezpečnosti."

„Kvůli čí bezpečnosti? Mojí? Tu bys mohl už taky jednou nechat na mě."

„Ačkoliv nemyslím, že bych něčeho takového byl v dohledné době tak úplně schopen – myslím nechat tvou bezpečnost čistě na tobě – tak tentokrát musím přiznat, že ne. Nešlo o tebe. Nebo přinejmenším nejen o tebe. Vlastně, když tak o tom přemýšlím, ty jsi byla v uplynulých dnech asi nejbezpečnější ze všech případně zúčastněných."

Elena se zamračila, přebírajíc si Martinova slova.

„Myslím, že ti nerozumím," přiznala po chvilce. „Nechtěl bys to nějak vysvětlit?"

„Dobré ráno Eleno. Jak se daří? Vidím, že..."

Než se mladý Poutník dostal k odpovědi, otevřely se spojovací dveře mezi sesternou a ordinací lékaře. Doktor Vargin zjevně dorazil do práce a hodlal si vyměnit se svou spolupracovnicí několik společenských frází. Při spatření návštěvníka mu ale slova odumřela v krku.

„...že máte návštěvu," dokončil kulhavě a pokusil se zacouvat bezpečí. Elena by mu to s klidem dopřála, ale kupodivu ho zastavil Martin.

„Nazdárek, doktore," zahlaholil a s nečekanou hbitostí muže dostihl, aby sevřel jeho ruku ve zdánlivě přátelském potřesení. Podle toho, jak lékař hekl, však dal do toho gesta rozhodně víc síly, než bývalo v takových případech obvyklé. „Rád vás vidím," pokračoval nezadržitelně, aniž by se namáhal lékařovu ruku pustit. „Jak se daří? Všechno v pohodě? Žádné prudké bolesti hlavy? Divoké sny? Nic?"

Alex těkal zmateným pohledem mezi Elenou a jejím bratrem.

„Co je to za otázky?" vymáčkl ze sebe.

„Úplně jednoduché otázky, vesměs zodpověditelné ano-ne. To by zvládla i většina vašich pacientů. Alespoň těch nad tři roky. V čem je problém?"

Alex ztěžka polkl.

„V tom, že naprosto nechápu, o co vám jde. Posledně to co jste říkal alespoň dávalo smysl, ale zrovna teď mám pocit, že vám nejspíš přeskočilo."

„Tak to jsme dva," odfrkla si Elena. „Počkat! Posledně? Vy dva už jste spolu mluvili?"

„Dokonce dvakrát, Plamínku," usmál se na ni Martin pustil Alexovu ruku a přátelsky ho poplácal po rameni. „Jsme tady s doktorem skoro staří kamarádi. Spoluprožité trauma a tak."

Elena potřásla hlavou a promnula si oči, ale ani pak nezačala situace dávat větší smysl.

„Martine, víš, že se chováš strašně divně?" vymáčkla ze sebe.

„Jo, to bude tím, že jsem děsně utahaný. Nemáš ani představu jak. A vám beztak za chvilku začnou na dveře klepat nedočkaví pacienti, ne? Asi bude nejlepší, když se teď skočím vyspat a probereme to potom. Nemáte na odpoledne nějaké plány děti?"

Alex jen zavrtěl hlavou, neschopný sledovat vývoj situace. Zato Elena pocítila náhlý nával vzdoru.

„Náhodou mám, abys věděl. Mám schůzku s Olafem a jdeme od osmi do divadla, takže ani nemysli na to, že bych ji rušila."

Náhlého stínu nevole, který jejímu potřeštěnému předkovi přelétl po tváři by si nevšimla, kdyby ho tak trochu nečekala. V následující reakci už rozhodně nijak znát nebyl.

„To stihneš s rezervou. Ani nemusíš volat, že se zpozdíš kvůli kafi tady s doktorem," mávl rukou bezstarostně, pročež zmizel v závanu chladného vzduchu dřív, než se kdokoliv zmohl na slovo.

„To bylo..." začal Alex, ale zmlkl aniž by dokončil větu, neschopen vtělit své pocity do slov.

„Divné?" nabídla mu Elena. „Šílené? Vítejte do mého světa, doktore. Ačkoliv musím přiznat, že tentokrát se vážně překonal. Každopádně jste k nám dnes odpoledne zván na kávu, jak se zdá."

„Jste si tím jistá? Mě to skoro přišlo, že jen tak něco plácnul."

„Hmm, ne. Jakkoliv to na první pohled nevypadá, Martin vážně nemívá tendence jen tak něco plácat. Občas má sklony celkem bezostyšně manipulovat s lidmi kolem sebe, ale jen tak něco plácat ne."

„A kdybych odmítl? Nechápejte to špatně, nic proti vám nebo vašemu bratrovi nemám, jenom že jsem po každém setkání s ním čím dál tím silnější pocit, že naprosto ničemu nerozumím. Nejsem si jist, že další setkání psychicky zvládnu."

„Já vás docela chápu." Eleně lehce zacukaly koutky při pohledu na nešťastný doktorův výraz, ale rychle se ovládla. Alex byl v zásadě dobrý člověk a opravdu nemohl za to, že se mu připletla do cesty její rodina. Určitě si nezasloužil, aby si z něj dělala legraci, protože je z vývoje situace zmatený.

„Nejspíš se nestane vůbec nic," pokrčila jen rameny. „Možná se ale stane to, že si pro vás prostě dojde. Nevím, proč vás tam chce, ale očividně se o vás zajímá víc, než běžně společensky. Proč se vás vlastně vyptával na ty věci bolestmi hlavy a divokými sny, když už jsme u toho?"

„Jak to mám vědět? Leda by to souviselo s naším posledním setkáním."

„Proč by mělo? Co se při něm stalo? A proč by se nestaral už dřív. Poslouchejte, kdy jste se vlastně naposled setkali."

Alex náhle zalitoval, že dneska vůbec chodil do práce. Elena vypadala, že si začíná dávat dohromady jednotlivé náznaky a že se jí výsledek ani trochu nelíbí. Její obočí se stáhlo do zamračené vlnovky a propalovala ho pátravým pohledem, který ho z nějakého důvodu děsil víc, než cokoliv, co dosud předvedl její bratr.

„Ehm, nemyslím..."

Než si Elena stačila uvědomit, že se hýbe, přirazila muže na spojovací dveře, až to zadunělo. Teprve v tu chvíli jí došlo co dělá, pustila jeho košili a rozpačitě couvla.

„Omlouvám se, nějak mi vyply nervy," zamumlala.

„Všiml jsem si," polkl Alex ztěžka. „A vy se divíte, že vám nechci odpovědět? Zabila byste mě."

Elena se chystala namítnou, že by tak daleko rozhodně nezašla, ale uvědomila si, že si zrovna teď není tak úplně jistá, jestli by se dokázala zastavit včas.

„Dobře," zvolila jinou strategii a nasunula se nazpět za svůj stůl, stavějíc ho mezi sebe a Alexe jako bezpečnostní bariéru. „Je to takhle lepší? Slibuji, že nevyletím. Tedy pokud mi odpovíte. V opačném případě za sebe neručím. Takže? Kdy jste se setkali naposled?"

„Asi před měsícem," odpověděl Alex neochotně. „Přesně řečeno tu noc, co zmizel."

„Kde!?"

„Vedle," trhl hlavou ke dveřím o které se opíral. „Tedy tam jsme nakonec skončili. Začali jsme v té staré fabrice. V té co o ní mluvili ve zprávách, jak tam spadla jedna hala."

Během řeči obezřetně sledoval mladou ženu před sebou. Zatím opravdu nevyletěla, ale podle skřípání područky židle k tomu neměla daleko. Zauvažoval, jestli by prostě neměl zmizet u sebe a pokud možno za sebou zamknout, ale měl pocit, že zamčené dveře by Elenu ani nezpomalily.

„Podívejte," zkusil to konejšivě. „Já chápu, že jste rozrušená, ale nechcete nechat podrobnosti na odpoledne. Jsem si jistý, že vám váš bratr vysvětlí všechno mnohem lépe než já. Já si sám nejsem jistý, jestli chápu, co se doopravdy stalo."

Elena se několikrát zhluboka nadechla a přinutila se uvolnit stisk, kterým drtila plastové opěrky.

„Nejspíš máte pravdu," připustila a pak probodla lékaře ostrým pohledem. „Ale vy půjdete taky," dodala nekompromisně. „I kdybych vás tam měla dovléct. Je vám to doufám jasné?"

Alex jen kývl a raději se co nejrychleji ztratil do pochybného bezpečí vlastní ordinace. Začínal mít pocit, že Elena měla pravdu, když tvrdila, že s ní nechce chodit. Ona a vlastně i zbytek její rodiny ho čím dál tím víc děsil. Na druhou stranu byl ale skoro stejně fascinovaný a hlavně zvědavý.