Martin zabouchl domovní dveře a zhluboka se nadechl ranního vzduchu. No dobře, dopoledního, ale vzhledem k tomu, že před necelou půl hodinou vstával byl plně odhodlán ho prohlašovat za ranní. Ještě že má dneska první přednášku až o dvanácté.

„Dobrý den, paní Mojetická," zamával na drobnou ženu, venčící na protější straně ulice Drobka, vesele. Jindy milá a přátelská paní sousedka mu ale tentokrát pozdrav neopětovala. Hodila jeho směrem jediný krátký, nedůvěrou nabitý pohled a urychleně dirigovala svého mazlíka pryč. Ne že by se Drobek nějak vzpouzel. Jediný důvod, proč se pes nepokusil z jeho dosahu zmizet tryskem, byla snaha ukrývat se za svou paničkou.

Martin se jim nedivil. Ani jednomu. Po střetu s Martinem, který silně otřásl Drobkovou důvěrou v sebe sama, si psisko pokusilo o sobotním večeru pozdvihnout sebevědomí tím, že prožene Manti. Koneckonců kočky před ním utíkaly spolehlivě, tak proč by tahle koule černých chlupů neměla.

K jeho smůle Manti neutíkala před psy ani normálně a ten večer byla navíc nadopovaná uloupeným jointem, který nejen, že jí chutnal, ale také na ni měl nevídané účinky. Po jeho pozření začala projevovat takovou energii a nezdolnost, jakou by jí záviděli i Flesh s Hulkem dohromady. Aniž by se namáhala vytáhnou křídla a zahnala ubohé psisko na strom. Doslova. Pročež o něj ztratila zájem a vyrazila terorizovat širší okolí. Eleně s Martinem trvalo skoro hodinu, než se jim ji podařilo odchytit a pak si s ní raději odskočili do nějaké klidnější dimenze, než ji ten rauš přejde.

Martin pokrčil rameny. Sousedčina náhlá nepřízeň ho netrápila. S lidmi, kteří ho považovali za nedůvěryhodného podivína, se dokázal snadno vypořádat, když to bylo potřeba. Hlavní pro něj bylo, že ta honička s mantikorou s definitivní platností protrhla Elenin splín. Přestože většinu neděle strávili na střídačku s Manti mimo Zemi, nepůsobila ani unaveně, ani zdeptaně. Právě naopak. Dnes ráno doslova překypovala energií a dobrou náladou a dokonce se sama nabídla, že skočí do města doplnit vyjedené zásoby.

V příjemném rozpoložení tedy překonal cestu od domu k univerzitě a slunná nálada se ho držela i po vstupu do budovy. Z obláčku, na kterém se tak celou dobu vznášel, ho shodil až Olaf, neboli doktor Halmer, kolega vyučující, se kterým sdílel na fakultě místnost. Když Martin doplul do kabinetu, Olaf tam už seděl, se svým obvyklým stroze upjatým výrazem a na holopromítačce projížděl práce studentů, trousíc jednu nevybíravou poznámku o pitomcích za druhou.

To samozřejmě Martina z klidu nevyvedlo. Takhle se jeho věčně nenaložený kolega choval běžně. K jeho obvyklému chování už ale nepatřilo, aby ve chvíli, kdy vstoupil do místnosti, zdvihl hlavu od práce, bodl jeho směrem perem a prskl: „Máš jít za děkanem."

„Cože?" skoro se lekl Martin, který se myšlenkami potuloval bůhví kde.

„Máš jít za děkanem," zopakoval Olaf nevrle. „Jako bych neměl na práci nic lepšího, než vyřizovat vzkazy, jako nějaký přiblblý záznamník," dodal ještě spíš sám pro sebe, než se vrátil zpět ke své původní zábavě.

Martina celkem nepřekvapilo, že děkan využil k vyřízení raději Olafa, než techniku, jak dnes bylo běžné. Jednak věděl, že Martin elektronické vzkazy rád ztrácí, pokud je to jen trošku možné a pak sám o sobě rád prohlašoval, že je mu bližší osobní jednání s lidmi, než chladné stroje. I pro to si lidi zval přímo k sobě, pokud to bylo jen trochu možné, místo aby se s nimi spojil na dálku. Nejspíš chce probrat nějakou zásadní věc jako předplatné dalšího vědecko-filozofického časopisu, který o sobě prohlašuje, že je nezbytnou součástí pro vzdělávání děcek na jejich alma mater. Poslední dobou se tyhle pláty množili jako houby po dešti. Asi proto, že pro jejich vznik nebylo potřeba celkem nic, kromě schopnosti splácat pár starších prací do jednoho rádoby vědeckého pojednání. Martin rezignovaně pokrčil rameny. Má-li jít za děkanem, půjde za děkanem. Otočil se ve dveřích na podpatku a poslušně zamířil do honosné kanceláře obývané mocným velitelem tohoto stánku vědy.

Děkan filozofické fakulty byl mohutný muž, dva metry na výšku a na šířku si nezadal s mistry sumo. Když mluvil, doslova hřímal a velmi rád poplácával své zaměstnance po ramenou nebo po zádech, takže se mu především slabší jedinci snažili držet z dosahu, v obavách o své fyzické zdraví. Navzdory překonané šedesátce měl totiž sílu jak býk a nijak se ji nesnažil krotit. Martin se ale k té skrývající se části sboru nepatřil. Co jeho týkalo, musel by ho děkan praštit přinejmenším kladivem, aby ho to alespoň zarazilo, jelikož si i v lidské podobě zachovával sílu a odolnost několikametrového ještěra a sám upřednostňoval osobní přístup před digitálním spojením. V jeho případě to bylo proto, že nablízko se mu s lidmi daleko lépe manipulovalo. I na dálku sice mohl uplatnit magii Hlasu, díky níž lidi dokázal v případě nutnosti přimět, aby mu zobali z ruky, ale nebylo to ono. Chyběla mu možnost naplno využívat sílu gest a postojů, stejně jako schopnost vnímat změny pocitů svého protějšku a sem tam i nějakou tu hodně výraznou myšlenku.

Děkan ho za jeho ochotu kdykoliv si promluvit osobně miloval a nijak se tím netajil. Když se teď Martin objevil ve dveřích jeho kanceláře, radostně na něj mával s výrazem malého kluka, kterého navštívil oblíbený strýček a rozmáchlými gesty ho zval dál.

„Můj oblíbený vyučující, to jsem rád, že jste si na mě udělal čas tak rychle," halasil přitom. „Vemte židli, profesore, vemte židli. Jaký byl víkend co? Udělalo se nám hezky, jen což pravda. Jestlipak jste si vyrazil někam do přírody, co?"

„Dalo by se to tak říct," přikývl Martin a usadil se na jednu z polstrovaných židlí v kanceláři. „Doktor Halmer mi říkal, že se mnou chcete mluvit."

„Pravda, pravda. To chci, že? Je to od něj hezké, že vám to tak hezky vyřídil. Já vím, že jsem mohl nechat vzkaz, ale vy víte, že nemám tyhle přístroje rád. Osobní přístup, to je moje heslo. Teplo lidské blízkosti."

„Jistě, naprosto vám rozumím," pousmál se Martin zdvořile. „Nicméně za půl hodiny mi začíná přednáška, tak kdybyste přešel k věci..."

K věci. No to bych asi měl. Přejít k věci, že? Věc se má tak, že jsme dostali, představte si to, jednu pozvánku na osobní účast na MeFiKo. Abych byl přesný, byli jsme požádáni o zajištění jedné přednášky, věřil byste tomu? Kdo by řekl, že jsme tak věhlasní. No vlastně, vy jste tak věhlasný. Pánové jaksi zatoužili po přednášce od vás, konkrétně na téma Vznik a vývoj mytických postav v průběhu dějin."

Martin nevěřil svým uším. MeFiKo byla celosvětová konference, sledovaná miliony lidí. Nicméně, většina posluchačů se připojovala pouze na dálku, na pár vybraných přednášek. Osobní účast byla jen pro zvané a získat takovou pozvánku byla věc prestižní a obvykle i velice drahá, i když byl člověk jen návštěvník. Dostat se tam jako přednášející, to bylo téměř nemožné. A rozhodně se téměř nestávalo, aby si organizátoři někoho osobně vyžádali. Na to měli dost zájemců, kteří je pravidelně kontaktovali s nabídkami témat.

„To je... Velice lichotivé, ale také dost neobvyklé," volil opatrně slova.

„Pravda, neobvyklé, ale rozhodně ne nemožné, že? Zřejmě je zaujal váš článek, co jste onehdy vydal, že?" Děkan se tvářil naprosto nevině. Tak nevině, že by to vyvolalo podezření i u daleko méně všímavé osoby než Martin.

„Vy jste jim ho poslal," odhadl. „S nabídkou přednášky, mám pravdu."

„No, když tak o tom mluvíte, tak ano."

Děkan měl tolik slušnosti, aby se zatvářil provinile, nebo se o to alespoň pokusil, ale přes přetrvávající nadšení se mu to moc nedařilo. Martin ztěžka povzdechl.

„Ten článek byl narychlo sepsaný blábol a já nemám nejmenší zájem někam jezdit a ještě ho rozvádět. Nehledě na to, že MeFiKo začíná už pozítří. Nečekáte, že během dvou dnů dám dohromady celou přednášku, že ne? Beztak jim jenom vypadl přednášející a hledají nějakého idiota, který by zaskočil. Takových ale mají celé štosy, nepochybně si poradí i beze mě," vzepřel se.

„Ale no tak, nebuďte tak napružený," konejšil ho děkan snaživě. „Chápu, že se zlobíte, že jsem to poslal za vás, ale podle mě byl ten článek úžasná práce. Jsem přesvědčen, že máte plné právo na MeFiKo vystoupit a že budou ostatní účastníci nadšeni. Navíc máte představu, jak by to pomohlo naší fakultě? Potřebujeme oživit. Vždyť už máme pomalu víc přednášejících než studentů."

Marin se ušklíbl. Na tohle děkanovi skočit nehodlal. Fakulta sice nebyla světově věhlasná, nicméně zájemců o studium měla stále dost. Děkan se ale nehodlal jen tak vzdát.

„Vy to zvládnete," naléhal, když viděl, že jeho předchozí argument se minul účinkem. „Máte přirozený dar. Navíc vaše přednáška by přišla na řadu až koncem prvního týdne. A samozřejmě je to spojené s kompletním programem v top centru. Čtrnáct dnů nehorázného rozmazlování. Sám bych hned jel, nebýt už na cestování moc starý. Samozřejmě, mě taky nezvou, že? Nebuďte hloupý, kdy se vám taková příležitost naskytne. Týden placené dovolené, no řekněte."

Martin se vzdal. Je těžké vzdorovat dvoumetrákovému hromotlukovi, který na vás dělá psí oči. Odmítnout by bylo jako propíchnout malému děcku balonek. Očividně byl z možnosti dostat zástupce místní univerzitky na tak prestižní konferenci nadšený. Sice by v zásadě nebyl problém pár slovy děkana přesvědčit, že to vůbec není tak dobrý nápad, jenže na druhou stranu, dva týdny placené dovolené by nemusely být vůbec špatné. Alespoň dá Eleně i sobě prostor a čas definitivně vychladnout a zklidnit se.

„Mám rozjeté přednášky," zaprotestoval přesto, spíš pro forma, než že by to myslel vážně. „Studenti mi zleniví. A dostanu se do skluzu. I když," pozdvihl prst jakoby v náhlém nápadu. „Něco by možná mohl převzít kolega Halmer. Připravím mu podklady a jsem si jist, že to zvládne. Ale ne, to mu nemůžu udělat, má dost vlastní práce."

„Výborný nápad, výborný. Doktor Halmer to nepochybně zvládne," odmávl jeho pochyby děkan s viditelnou úlevou. „Takže můžu pozvánku potvrdit, že?"

Martin jen pokrčil rameny.

„Když jinak nedáte," souhlasil rezignovaně, zatímco v duchu se svíjel smíchy. Upřímně ho vůbec netrápilo, jestli se s přednáškami dostane do skluzu nebo ne, ale miloval dráždit Olafa, toho věčně upjatého pana doktora, hýčkajícího si své přerostlé ego. A tohle toho náfuku přiměje puknout vzteky.