„Je tu velké. Všechno myslím. A takové, jak bych to popsal... Trošku si připadám, jako bych se ocitl někde v druhohorách."

Martin přejel pohledem vyhlídku. Nikdy nad tím takhle nepřemýšlel, ale okolí se opravdu dalo srovnávat s představami lidí o tom, jak země vypadala někde v období triasu nebo jury. Všiml si ale také něčeho jiného, co způsobilo, že se mu sevřelo srdce. Zvolil pro první návštěvu s mladým lékařem odlehlou skálu, aby měl muž čas se po cestě mezisvětem vzpamatovat a zorientovat se v nové situaci.

Daleko od centra ale také znamenalo daleko od Srdce. Dost daleko na to, aby se slábnoucí tok životní síly viditelně projevil. Mohutné stromy, za normálních okolností stále svěže zelené, měly koruny protkány skvrnami hnědnoucího listí a objevil dokonce několik, které byly uschlé docela. Ten pohled bolel. Jestli snad váhal, zda je potřeba s řešením nastalé situace spěchat, tenhle pohled ho ujistil, že rozhodně. Po jeho intervenci u rady se sice ostatní Poutníci snažili alespoň částečně pokrýt potřebu Hnízda životní silou, vypůjčenou v blízkých světech, ale ani zdaleka to nestačilo.

Mrkl po Alexandrovi, který se kolem rozhlížel s dětským nadšením. Jemu stav stromů v okolí nejspíš jen připomínal podzim. Neuvědomoval si, že se dívá na umírající svět. Každopádně se ale nezdálo, že by potřeboval víc času na aklimatizaci. Přišel čas se posunout dál.

„Proměním se," varoval ho Martin. „Potřebujeme se přesunout do centra a v téhle podobě tam rozhodně dorazit nehodlám. Nebylo by to slušné. Ani praktické, když už o tom mluvím."

Aniž by čekal na odpověď, odstoupil o několik kroků, sáhl do své vnitřní zásobárny síly a nehal pomalu na svět vklouznout velkého modrého draka.

„Wau, to bylo něco!" ozval se Alex, když proměna skončila a přitom kroutil hlavou ze strany na stranu ve snaze obsáhnout celou postavu, která se před ním zhmotnila.

„Elena má taky dračí podobu? A já, když jsem tedy váš potomek?"

Elena ano, i když je o něco menší a její barva by se dala označit jako ohnivá. Co se týče vás, zatím ne a nemyslím, že by bolo pravděpodobné, že někdy k nějaké přijdete, ale možné to je.

Jestli proměna Alexe nadchla, způsob odpovědi mu vyrazil dech. Slova se mu doslova zhmotnila přímo v hlavě, aniž by se cestou namáhala projít ušima. Nebylo to stejné, jako když spolu trénovali magii a Martin vstupoval do jeho mysli, aby ho naváděl. Tohle byla opravdu jen slova, nebo spíš obsah sdělení, který si jeho mysl do slov zformulovala. Jestlipak takhle komunikují běžně? Možná ani nemůžou normálně mluvit v téhle podobě.

Máme svůj jazyk a ovládáme starou řeč, která je podle legend řečí Jediného, jenž nás stvořil. Nebo přinejmenším její zjednodušenou variantou. Obě jsou artikulované, ale vašemu uchu by asi moc nelahodily, ozval se Martin. Lidské řeči bohužel nejsem v téhle podobě schopen, přinejmenším ne příliš srozumitelně. Jednou jsme to s Elenou zkoušeli a Petr dostává dodneška záchvaty smíchu, když si na to vzpomene. No nic, doktore, je čas zaletět navštívit jedno nemocné srdce a zjistit, co pro něj můžeme udělat.

S těmi Martin poklekl a hlavou kývl za sebe. Alexovi spadla brada. Opravdu chce, aby mu vlezl na záda? Opravdu chce letět? Myslel to doslova? Při té představě ho dosavadní nadšení poněkud přešlo.

„Nešlo by to pěšky?" zkusil.

Těžko. Máte představu, jak je to daleko? A jak vypadá terén? Tady nejsou žádné turistické cestičky, abyste si po nich vyšlápl. Vzduchem tam jsme raz dva. V čem je problém?

„Nesnáším výšky. Bojím se i na žebříku."

Martin na něj zůstal tiše zírat. Ve své současné podobě měl omezené možnosti mimiky, ale Alex by moc nedal za to, že právě počítá od nuly do sta, ve snaze tohle sdělení vstřebat.

Klidě se mnou poskakujete mezisvětem, nad kterým nemáte žádnou kontrolu, a který je vás bez setrvalé ochrany schopný zabít během pár nádechů, ale děsí vás představa pohybu pár metrů nad zemí?

„Tak nějak. Omlouvám se. Já netvrdil, že to dává smysl."

Dobře, vzdávám se. Vylezte si nahoru. Nebojte, nepoletíme, vezmeme to zkratkou po okraji mezisvěta.

Alex se usmál, úlevně a vděčně zároveň a poslušně se vyšplhal na záda svého nedávno objeveného předka.

„To je ono?"

Alex trochu rozpačitě na ústí jeskyně před sebou. Bylo obrovské, pochopitelně. Pokud se do něj měli vejít takové postavy, jakou se ve své místní podobě honosil Martin, tak to nemohla být žádná myší díra, ale jinak vypadalo docela obyčejně. Prostě tmavá díra ve skále, navíc skoro ze dvou třetin zakrytá mohutnými liánami.

Tohle je ústí vstupní chodby? Zklamaný? Moc působivě nevypadá, vím.

„Asi není důvod, aby vypadalo. Prostě jsem si to jen představoval... Vlastně ani nevím, jak jsem si to představoval, ale takhle určitě ne."

Martin se v duchu pousmál. Lidé a jejich potřeba zdobit místa, která jsou nějakým způsobem významná. I Elena byla trochu zklamaná, když to tu poprvé viděla a to spolu byli mnohem déle a o Poutnících jako takových, včetně jejich zvyků, toho věděla docela dost. Přitom nebylo potřeba žádných ozdob. Kdo dorazil až sem, velice dobře věděl, kde je. Tep Srdce tu byl silný, na magické rovině téměř ohlušující.

Alespoň býval, když bylo všechno v pořádku. Teď se musel hodně soustředit, aby zaslechl alespoň slabé ozvuky, nepravidelné a pokřivené. Zato by přísahal, že je ve vzduchu cítit i střípky poutacího kouzla. Klec zjevně stále sílila, krmená mocí, kterou upírala Hnízdu. Najednou si nebyl jistý, jestli je dobrý nápad, pokoušet se tak spletitou věc rozmotávat s pomocí někoho, jehož vědomé zkušenosti s magií se počítali na dny a v podstatě spočívaly v tom, že se naučil otevřít mysl svému učiteli a následovat jeho pokynů.

Alex byl vnímavý, učenlivý a precizní a až na pár počátečních chyb zvládl přípravu, kterou jim Martin dopřál, překvapivě hladce. Jenže nic z toho, co zkoušeli, nebylo tak komplexní jako to, co čekalo dole a jakákoliv chyba bude v tomhle případě zcela jistě smrtelná.

„Proč nejdeme dál?" probral ho z úvah Alexův hlas. „Myslel jsem, že chcete zkusit, jestli bude váš nápad fungovat."

Já ano, ale jste si jistý, že to chcete zkusit vy? Že si uvědomujete, jak je to nebezpečné?

„Smrtelně? Hustíte to do mě od chvíle, co jsem kývl, že pomůžu. Nebudu vám lhát, trochu se bojím, ale když už jsme až tady, tak se mi nechce vycouvat. Jsem hrozně zvědavý. Prostě to potřebuji vidět. A stejně jste napoprvé nechtěl dělat nic velkého, pokud se nemýlím."

Malé, neznamená nutně bezpečné, povzdech Martin. Ale ani mě se nechce jen tak vycouvat. Ale doktore, nezapomeňte na základní pravidla.

„Já vím, poslouchat pokyny, nespěchat a nedělat nic na vlastní triko. Nezapomněl jsem, nebojte."

Dobrá, tak tedy kupředu a Jediný nám buď milostiv.