„Promiňte, že ruším..."

„Co je?!"

Mladík naskočil skoro dvacet čísel a o krok ucouvl. Viditelně by raději byl někde docela jinde.

„No, co je?" zavrčel V'znavier.

J-jen jsem se chtěl zeptat, jestli vám dorazila moje diplomová práce. „Srovnávací studie vývoje románských jazyků v průběhu dvacátého století."

„Já vím, co máte dělat. Nejsem sklerotický idiot."

„To jsem nechtěl... jen jsem si říkal, že toho asi máte hodně..."

„Taky že mám. A rozhodně důležitějšího, než jednoho šaška, který si myslí, že na jeho diplomce stojí a padá vesmír. Takže tu nepostávejte jako svatý na mostě a starejte se o své věci. Mou odpověď dostanete do mailu, jako vždycky."

„Jistě, samozřejmě, děkuji."

Student se otočil na podpatku a zmizel z místnosti, jako by mu za patami hořelo. Úvahy nad tím, jestli přednášejícímu náhodou po zmizení jeho kolegy z kabinetu nepřeskočilo, byly tak jasné, že nebylo potřeba číst myšlenky, aby je člověk odhalil.

V'znavier si sevřel hlavu v dlaních. Upřímně řečeno, ani neměl tomu chlapci za zlé, že ho takové věci napadají. Sám si nebyl docela jistý svou příčetností.

„Co tu u Jediného vůbec dělám?" zamumlal.

Na Univerzitě? Dařin hlas jako by byl o to jasnější a spokojenější, o co byly jeho vlastní myšlenky ponuré a bezútěšné. To nevím. Mělo smysl se tu držet, dokud se tu ometal tvůj bratr, ale teď z už vážně netuším, proč tu ztrácíš čas.

„Protože něco dělat musím, když zrovna nemá Elena čas. Ale o tom jsem nemluvil. Co dělám tady, na Zemi? Pokouším se někomu dokázat, že jsem stejně dobrý jako Ma'rashim? Komu? A čím? Tím, že se usadím na hnusné, přelidněné planetě?"

Ale no tak. To jsou mi řeči. Ty přece dobře víš, proč tu zůstáváš. Kvůli jedněm uhrančivým, šedomodrým očím. Nebo už se ti nelíbí?

„Líbí, nelíbí. Nemám pocit, že by o mě doopravdy stála. Drží se mě jenom proto, že jsem poslední, s kým tu může otevřeně mluvit. Nebaví mě pořád dělat – Jak tomu lidi říkají? - dutou vrbu?"

Dara tak tak potlačila ostré odseknutí. Ani ji nebavilo pořád někomu dělat dutou vrbu, jak se její hostitel právě vyjádřil, ale dát to teď najevo, mohly by všechny její plány vyletět komínem.

Jsi unavený a všechno si moc bereš, zvolila raději konejšivý tón. Dej tomu čas. Však co je nějaký ten měsíc pro někoho, kdo se dožívá tisíců let.

„Tady nejde o čas. Klidně se budu snažit roky, když to bude potřeba. Jenže k čemu je taková snaha, když naprosto netuším, jestli na to jdu správně? Na tohle nejsou žádné zvyklosti, podle kterých bych mohl postupovat. Možná to dělám úplně špatně a místo abych se blížil k cíli, tak se od něj vzdaluji."

To bych neřekla, když to vezmu podle vývoje některých vašich konkrétních schůzek, neodpustila si Dara slovní ekvivalent významného zamrkání, ale V'znavier si jejího náznaku buď nevšiml, nebo ho cíleně ignoroval.

„Navíc se cítím hůř pokaždé, když vidím, jak se trápí. A to se to snaží nedávat moc najevo. Když k tomu přidáš vědomí, že za to můžu já, že jsem ho dokonce možná... zabil?"

To poslední slovo světlovlasého Poutníka stálo hodně sil a i tak ho sotva vydechl. Neměl svého bratra v rodu nijak rád a s velkou chutí by mu provedl spoustu hodně ošklivých věcí, ale představa, že ho připravil o život, byla děsivá.

Neblázni. Jak asi? Copak jsi na něj tu halu hodil? Bohové vědí, co tam prováděl.

„Snažil se zlomit tvoje kouzlo. Co myslíš, že asi tam dělal? Přece jsi nečekala, že tam bude jen tak sedět a fňukat. Zrovna on!"

Dara cítila, jak se přes V'znavierovo depresi přelévá spalující hněv. A co víc, hněv namířený proti ní. Mít vlastní záda, přeběhl by jí po nich mráz. Násilím potlačila náhlou touhu se schoulit někam do koutka a počkat, až se to přežene. Nic takového udělat nemohla. Ne pokud nechtěla ztratit i tu kontrolu, kterou nad svým hostitelem ještě měla.

S tichou touhou si vzpomněla na chvíle, kdy ho měla téměř dokonale ve své moci. Tak dokonale, že si troufla ho zavést do místa, kde jsou Poutníci nejsilnější – do Hnízda. A nejen to, dokázala ho využít k tomu, aby s jeho pomocí opletla Srdce jeho rodiště magií, která jednou způsobí zánik rasy, jež jediná ji mohla ohrozit v její cestě za mocí. Rychle tu vzpomínku potlačila. Tohle před svým současným nositelem držela v pečlivé tajnosti. Kdyby ho jen napadlo, že za současné skomírání jeho rodiště může ona, kdoví, jestli by se dokázala udržet, kde je. I proto V'znaviera držela od Hnízda co nejdál. Románek s Elenou se jí tak vlastně hodil dvojnásob. Jen teď najít způsob, jak uklidnit bouřící se vody.

„Slyšíš!" probral ji z úvah útočný V'znavierův hlas. „Cos tam doopravdy nastražila, co? A proč jsi tak moc nechtěla, abych se šel podívat do Hnízda a přitom jsi mě nechala tvrdit, že jsem tam byl, zatímco Ma'rashin ne?"

Nekřič na mě, ohradila se co nejdotčeněji a rychle pátrala po nějaké spáse. Potřebovala nějaké rozptýlení. Něco, co by odlákalo V'znavierovu pozornost.

„Děje se něco, doktore?" přišla pomoc z nečekaného zdroje. Do místnosti nahlížel děkan a tvářil se ustaraně. „Přišlo mi, že jste na někoho křičel."

„Eh, ne, totiž ano." Poutník překvapeně polkl a co nejrychleji se opanoval. „Tak trochu jsem se hádal sám se sebou. Vím, že to zní divně, ale když své myšlenky vyjádřím nahlas, lépe se mi s nimi pracuje."

„Chápu, chápu. Každý máme právo na svůj kousek podivnosti. Já třeba sbírám zajímavé kameny. Nic vzácného nebo tak, jen prostě hezky barevné, nebo zajímavě tvarované kamínky. Z každé dovolené si jich dovleču spousty. Moje žena se mnou musí mít svatou trpělivost, že mi je ještě nevyházela. Ale to vás asi nezajímá, že. No nebudu rušit vaše kruhy. Noli turbare circulos meos! jak řekl Archimédes, není-liž pravda. A dejte si pauzu, doktore, dejte si pauzu, život nejsou jen knihy. Vyražte třeba někam s tou milou dívenkou, co sem za vámi chodívá. Ty pohledy, které pro vás má. Mladá láska, krásná věc. Užívejte si ji, dokud máte čas. Ženy, naše zkáza i spása, to myslím také někdo řekl, ale nějak si nemohu vzpomenou kdo. Tak hezký den, doktore, hezký den, a nekřičte na sebe moc. Jste dobrý člověk, i když občas trochu ztuhlý."

Děkan vrhl na V'znaviera široký úsměv a oddusal. Světlovlasý muž za ním jen němě zíral, snaže se posbírat nazpátek myšlenky. Stav, do kterého se lidé občas dostávali, pokud se setkali s robustním představeným fakulty v jeho povídavé náladě.

Slyšel jsi toho muže, chytila se Dara mnohem rychleji. Neměl bys být na sebe tak přísný. A co se tvých pochybností týče, i ten chlápek vidí, že míříš správným směrem. A ten je odtud, tak tomu asi rozumí, ne? Potřebuješ jen trochu relaxovat. Trošku se uvolni, přestaň se rozptylovat hloupostmi a soustřeď se abys dneska večer zapůsobil. Neboj, pomůžu ti. Spolu to dokážeme, uvidíš.

V'znavier potřásl hlavou. Dařin hlas neodbytně znovu a znovu vyvolával obraz Eleny a s jejím úsměvem, kterým poslední dobou tak šetřila a který ho tak fascinoval. Spolu s tím obrazem se mu vracela i děkanova slova – mladá láska, opravdu? Mohla by k němu opravdu cítit něco víc, než jen nějaké rodové souznění? Ta myšlenka v něm vyvolala příjemné mrazení. Pokusil se znovu najít ten pocit, který měl před chvílí – Pocit, že zachytil něco, co mu dosud unikalo. Něco co souvisí s Darou. Něco..., něco... Ne, bylo to pryč, překryté představami večera s Elenou.

Ještě se k tomu vrátím, slíbil si. Někdy později, v klidu, až se nebudu muset soustředit na jiné věci.

S tou myšlenkou sesbíral svoje věci a vyrazil pryč z potemnělé budovy. Dara si zhluboka oddechla. To bylo těsné. Měla by pořádně zapracovat na obnovení kontroly. Rozbouřené hormony lidského těla, které nyní V'znavier nosil jí krásně nahrávaly a byla by škoda to propást. A to se zpočátku trochu bála, když se čistě účelový zájem o Elenu začal měnit v opravdové zaujetí. Koneckonců, pářicí rituál, který nechala ze zvědavosti proběhnout, když se svým hostitelem navštívila hnízdo, způsobil V'znavierovo částečné probuzení a ona měla strach, že další milostné hrátky jí ho seberou docela. Jak se ukazovalo, opak byl pravdou. Jako Poutník jednal instinktivně a s jistotou, ale jako muž byl zmatený a vděčný za každou pomoc, která se mu naskytla. Jaká ironie.