Alex se probudil do šera ustupující noci s bolavou hlavou a divným pocitem, že je něco hodně divně. Například si nedokázal vzpomenout, jak se dostal do postele, což se mu nestalo od školních let. Vlastně si nějak vůbec nemohl vybavit co dělal včera po práci.

Posadil se na posteli a pohledem propátral okolí, jestli mu něco nepomůže nastartovat vzpomínky. Jediné co zjistil, bylo, že vůbec netuší, kde je. Rozhodně nebyl u sebe doma. On například spal na multifunkčním kusu nábytku, který se po ránu sám skládal do gauče, přetvářeje tak místnost z ložnice v obývací pokoj během pár minut. To na čem seděl teď, byla poctivá, bytelná postel, která by šla na gauč proměnit jedině sekerou. V nohách se navíc spokojeně rozvalovala přerostlá černá kočka. On neměl doma ani pavouka, natož takovouhle kouli chlupů.

Kočka zapředla ze spánku a on automaticky natáhl ruku, aby ji podrbal za uchem.

„Co ty jsi zač?" zamumlal s pocitem, že by to stvoření měl znát. Určitě už ji viděl, dokonce by měl vědět jak se jmenuje. Takové neobvyklé jméno... Jak jen to..?

Manti! Jmenuje se Manti! naservírovala mu paměť a jako by to jméno bylo nějaký klíč, nějaký startovací impulz, vyhrnuly se za ním další a další vzpomínky na včerejší den. Tlačily se jedna přes druhou, dožadujíc se jeho pozornosti. Alex hlasitě zasténal a sevřel si hlavu v dlaních ve snaze ten příval zastavit, nebo se v něm alespoň rozumně zorientovat.

To první se nepodařilo, ale po chvilce začaly jednotlivé informace zapadat do sebe, vykreslujíc tak detailní obraz včerejška. A čím víc podrobností přibývalo, tím šílenější mu to celé přišlo. Až na to, že to svým způsobem dávalo smysl. Šílený, ale smysl. Vědecky vzato...

Ušklíbl se znovu podrbal rozvalující se kočku.

„Vědecky vzato, pokud nemám důkaz, že to není možné, tak to klidně možné být může," oznámil jí. „A rozhodně se mi víc líbí představa, že je to celé pravda, než že jde o nějaký překombinovaný, hodně opožděný, aprílový žertík, případně o hromadné pomatení mysli."

Manti mu odpověděla spokojeným předením. Pak se zívnutím otevřela oči, labužnicky se protáhla a odrazila se z postele. Během skoku jí na zádech vyrostl pár křídel úctyhodného rozpětí a ona ladně doklouzala až k pootevřeným dveřím, kde měkce dosedla na zem, aby se mohla protáhnout na chodbu. Alex němě zalapal po dechu.

„No sakra," vydechl. „Buď mám halušky nebo ta kočka..."

S nevěřícným vrtěním hlavy vstal a vydal se ujistit, že ho smysly neklamaly. Když ale vykoukl na chodbu, nebyla Manti nikde v dohledu. Zato jeho pozornost přilákalo slabé světlo z vedlejší místnosti. Na okamžik zaváhal, ale pak se, hnán zvědavostí, vydal za ním. I tady byly dveře pootevřené. Jak to tak vypadalo, místní obyvatelé na udržování soukromí moc nedali. Přesto alespoň naznačil zaklepání, než do nich strčil a zvědavě nakoukl dovnitř.

Místnost byla hodně podobná té, ze které právě vyšel. Měkký koberec, u jedné stěny postel a pod oknem, umístěným proti dveřím, pracovní stůl s rozsvícenou lampičkou a židle, která na první pohled vypadala velice pohodlně. Kromě toho tu ale byly ještě police, zakrývající celou stěnu naproti posteli, naplněné od shora až dolů knihami. Skutečnými knihami. Ne elektronickými čipy do čtečky, jak dnes bylo normální. Alex udělal fascinovaně krok vpřed, pohled upřený na tu sbírku.

„Máte rád knihy?"

Přátelský hlas ho vytrhl z chvilkového omámení. Otočil po jeho zvuku a rozpačitě se usmál.

„Rád čtu, to ano. Ale tohle," naznačil rukou směr ke knihovně, „tohle je nevídané. Tolik opravdových knih nemají snad ani v archivech městské knihovny."

„Aha, chápu. Lidi moje sbírka často překvapuje, ale já nemám moc rád čtečky," usmál se Martin ze svého místa na koberci, kde seděl uvelebený v tureckém sedu a poplácal dlaní na zem vedle sebe. „Jak se vůbec daří? Nechcete se posadit? Na něco se zeptat?"

„Co je zač vaše kočka?" vylétlo z Alexe. „Zdálo se mi... Zdálo se mi, že má křídla, ale pak je zase neměla. Řekněte mi, že jsem se nezbláznil."

„A budete mi věřit? Když vám to jen tak řeknu."

Alex s pokrčením ramen usedl naproti mladíkovi.

„Někomu věřit musím," povzdechl. „A je to koneckonců vaše kočka."

„Ve skutečnosti je především Eleny, ale dobrá. Nezbláznil jste se. Jen ta černá koule chlupů a podlosti, co tu pobíhá není tak docela kočka. Nejsem si jist, jak tohle stvoření nazývají v dimenzi, ze které pochází, ale Elena ji při první zahlédnutí prohlásila za mantikoru. Mytologicky, je to sice nepřesné, ale co už. Každopádně gratuluji, jestli před vámi vytáhla křídla, znamená to, že si vás oblíbila. Takhle rychle akceptovala jenom Petra. Když o tom tak přemýšlím, tak kromě vás, a mě s Elenou samozřejmě, akceptovala jako důvěryhodnou osobu jen vás. Cítíte se polichocen?"

Alex musel připustit, že docela ano, i když nedokázal vysvětlit proč.

„Dovede ještě něco jiného, než vytahovat a zatahovat křídla?" unikl raději odpovědi další otázkou.

„Budit lidi v tu nejméně vhodnou dobu a pelichat, kde ji napadne," ušklíbl se Martin. „Dospělým tvorům narůstá ještě zatažitelný jedový trn na konci ocasu, když to musíte vědět. Ale zachovejte klid, dospělá Manti ještě minimálně pět let nebude. Je to to jediné, co vás zajímá? Nějaké dotazy k včerejšku nemáte? Myslím, že jsem toho na vás nahrnuli dost."

„Nejspíš spoustu. Jen si to ještě musím nechat rozležet v hlavě, protože jsem si na včerejší události vzpomněl teprve před chvílí a nejsem si jist, jestli si pamatuji všechno. Jak se zdá, tak kombinace marihuany s alkoholem mi přeci jen nedělá zrovna dobře."

„Nebo toho na vás bylo prostě moc," kývl Martin chápavě. „Klidně si to promyslete. Jenom tak ze zvědavosti, na tu chvíli, kdy jste byl hotov z fleku vyrazit se mnou na pomoc Hnízdu, si vzpomínáte?"

„Hnízdu?"

„Vzdálené dimenzi, která je rodištěm staré, magické rasy."

Alex zamyšleně zamhouřil oči.

„To mi něco říká, vydržte, mluvil jste o dracích a nebezpečném kouzle a ... Ano, myslím, že na tu chvíli si vzpomínám. Ale mám pocit, že jste o mou pomoc zas tak moc nestál. Chtěl jste to nějak zvládnou s Elenou, jestli se nemýlím."

„Nemýlíte, ale situace se jaksi změnila. Jak to tak vypadá, tak bych vás přeci jen potřeboval."

„Pořád s vámi nemluví?" zacukaly Alexovi koutky.

„Musím vás zklamat, ale mluví. A něco co mi řekla... Něco, z čeho jasně vyplynulo, že zrovna teď by nebyl dobrý nápad ji té nebezpečné magii vystavovat. Čímž pádem jste najednou jediný, kdo mi zbývá. Nemusíte odpovídat hned. V klidu si to promyslete, namalujte si diagram, nebo cokoliv, co potřebujete, abyste došel k závěru. Já počkám."

Nabídka času na rozmyšlenou byla nepochybně vstřícná, ale pokud měl Alex k sobě být upřímný, nepotřeboval ho. Věděl, jak odpoví. Stejně jako vždycky, když ho někdo potřeboval.

„Rád vám pomůžu," kývl rozhodně. „Jen mi musíte pořádně vysvětlit, co ode mě čekáte."

Martin se na něj na široce usmál.

„Vysvětlím," slíbil ochotně. „Vysvětlím a ukážu. Dáme si takový rychlokurz magie, co vy na to doktore?"