Rozvaloval jsem se na poměrně nepohodlné židli v restauraci, v níž jsem měl domluvené setkání s panem Langfordem, avšak ten se bohužel ještě neuráčil dostavit, i když jsme se měli sejít před 10 minutami. Moje pravá ruka si hrála s prázdnou skleničkou od whisky, protože jsem se nudil a nikdo se neobtěžoval ji odnést. Již po milionté jsem se podíval na svoje náramkové hodiny a rozhodl se, že pokud nepřijde do pěti minut, tak odejdu. Můj čas byl opravdu drahý a rozhodně jsem ho chtěl trávit jinak než čekáním na nějakého chlápka, který má problémy s chozením včas.

,,Dobré odpoledne, omlouvám se, že jdu pozdě..." ozvalo se za mnou udýchaným hlasem, takže jsem se otočil za zdrojem a uviděl Langforda, přicházejícího směrem ke mně.

,,Dobrý den," ušklíbl jsem se, povstal, čímž jsem se osvobodil ze zajetí tvrdé židle a podal si s ním ruku, načež jsem se opět posadil, uvržen zpět do zajetí nepohodlné židle, ,,máte téměř patnáct minut zpoždění." Dodal jsem mírně zveličenou informaci.

,,Opravdu se omlouvám, v této dopravní špičce je opravdu problém dostat se do centra," vysvětlil Langford a sedíce naproti mně si dal koženou, draze vypadající aktovku na klín, rozepnul ji a začal v ní něco hledat.

 ,,Dobrý den, co vám mohu nabídnout?" zeptal se číšník, který zrovna přišel k našemu stolu, vzal si prázdnou skleničku a vytáhl tablet na zapsání objednávky.

,,Já si dám neperlivou vodu." vzhlédl od aktovky pan Langford k číšníkovi. ,,Já si to dám ještě jednou," kývl jsem ke skleničce v jeho ruce, on přikývl, zapsal si objednávku, věnoval nám křečovitý úsměv, který mu nejspíš nadiktoval jeho šéf, a odešel.

 ,,Takže..." začal pan Langford a se šustěním přede mě položil několik papírů, ,,jsem opravdu rád, že jste se rozhodl takhle kladně, pane Stylesi..." začal a já protočil očima.

,,To už jste mi říkal do telefonu a já jsem si svého rozhodnutí vědom..." zagestikuloval jsem. ,,Tady je několik informací o vašem otci- příčina smrti a kopie úmrtního listu," řekl a prstem ukázal na list papíru, k čemuž jsem zvědavě natáhl pohled, ,,...a zde je několik informací o vašich sourozencích a jejich bydliště, kam za nimi také pojedete," pokračoval klidně, ale já nakrčil obočí, protože tam byla uvedena adresa té farmy, čili Bramfield.

 ,,Proč za nimi pojedu na tu farmu? Přece nepojedu na jedno odpoledne několik stovek kilometrů daleko někam na venkov..." našpulil jsem rty a on si rukou upravil pár vlasů, které mu ještě zbývaly na hlavě.

,,No, ano, původně bylo v plánu, že byste se sešli tady v Londýně, ale sociální pracovnice rozhodla, že by to pro ně byl velký stres a podobně," vysvětlil a zdál se značně znervózněn nastalými komplikacemi.

 ,,Hmm..." zabručel jsem, ,,no co mi jiného zbývá," pokrčil jsem nakonec rameny, sice jsem měl v plánu kousavou poznámku, ale bylo mi jasné, že on za to nemůže, nýbrž nějaká ženská ze sociálky.

,,Hodilo by se, pokud byste tam jel už tento týden a pokud máte problém s dálkou, myslím, že tam budete moci přespat, sice závěť ještě nenabyla právní moci, aby se mohla otevřít, ale s největší pravděpodobností připadne třetina farmy vám," pokračoval a já lhostejně přikývl, neboť majetku jsem měl dost.

,,Nejspíš ano, četl jsem to i v tom... deníku," polkl jsem při vzpomínce na ono emocionálně náročné čtení, ,,...a s tímto týdnem nemám problém."

***

Zastavil jsem se ve hlavním vstupu do mé firmy a nakrčil jsem obočí při pohledu na člena ochranky po mé levé ruce.

,,Jasone? Co jsem vám říkal o tom, co máte mít na sobě?" zamračil jsem se na Jasona, protože opět měl barevnou košili a neměl sako, což se vylučovalo s řádem, který jsem sám určil a podepsal.

 ,,Promiňte, pane, už se to nestane." řekl jistým hlasem, protože nejspíš tušil, na co narážím, ale zároveň nervózně přešlápl z nohy na nohu. ,,To doufám.." přikývl jsem, ,,ale vlastně, to jste říkal i minule." Dodal jsem s mírným úšklebkem, načež jsem vešel dovnitř a halou přešel k výtahům.

Překvapilo mě, že na recepci nikdo nebyl, takže jsem se nad tím faktem zamračil a rozhodl se, že se to projedná na další schůzi, protože jsem neměl rád, když jsem platil lidi, kteří se jen flákali. Nastoupil jsem do nerezového výtahu, stiskl patřičné tlačítko a nechal se vyvézt do patra, kde jsem měl kancelář.

,,Pane Stylesi, co vy tady? Nemáte už být doma?" povytáhla obočí Abby při pohledu na mě, když jsem procházel kolem jejího stolu směrem k mé kanceláři.

,,Máte snad problém s tím, že jsem tady?"odvětil jsem uštěpačně, neboť jsem stále byl naštvaný kvůli tomu, co jsem ji slyšel říkat v té konferenční místnosti. ,,Ne, nemám, promiňte," zamumlala a já bez jakékoliv reakce vešel do kanceláře. Přešel jsem k trezoru, z něhož jsem po odemknutí pomocí číselného kódu vyndal deník a nějakou hotovost, načež jsem trezor opět uzamkl. Laptop, stále na mém stole, jsem si dal do koženého obalu s tím, že nedokončenou práci dodělám doma. Rozhlédl jsem se, jestli jsem něco důležitého nezapomněl, ale nezdálo se.

,,Na zítra mi napište dovolenou," řekl jsem Abby s laptopem v obalu v ruce, když jsem vyšel z mé kanceláře, ,,zítra odjíždím a budu nejspíš celý víkend pryč, takže kdyby se cokoli dělo, ihned mi volejte." Pronesl jsem vážně a ona přikývla.

 ,,Taky napište Horanovi s tím, že ho přijímáme na místo finančního ředitele, takže zavolejte na personální, aby ho zapsali a pošlete mu doklady a smlouvu, však to znáte..." pokračoval jsem dál, protože jsem už neměl čas ho informovat sám.

 ,,Pan Horan u nás bude pracovat?" pousmála se a já s očima v sloup přikývl. ,,Víceméně," řekl jsem ironicky, ,,aspoň někde budete mít Horana, když ne na mém místě." Neodpustil jsem si poznámku a ona sklopila pohled.

,,Opravdu se omlouvám, pane, nemyslela jsem to tak..." zamumlala s pohledem upřeným na numerickou klávesnici. ,,Nezajímá mě, jak jste to myslela, každopádně zařiďte vše, co jsem vám řekl a dohlédněte, ať se tady z toho nestane chlívek, než se vrátím." Řekl jsem a ona přikývla.  

,,Nebojte se, všechno zařídím, víte, že na mě je spolehnutí," usmála se a já si prohrábl vlasy. ,,To doufám, Abby..." vydechl jsem, ,,už půjdu a nezapomeňte, že kdyby se cokoli dělo, tak mi ihned volejte. Na shledanou." Řekl jsem ještě s vážným výrazem, načež jsem se otočil a chodbou přes halu odcházel pryč. Tentokrát jsem zvolil schody místo výtahu, takže jsem byl poměrně rychle dole.

,,Na shledanou, pane!" volala za mnou recepční, ale už jsem se neobtěžoval otočit, takže jsem vyšel ven z firmy do večera. Bylo nejspíš kolem půl šesté, ale venku bylo naštěstí ještě světlo. ,,Mám přistavit auto a odvézt vás, pane?" zeptal se mě řidič, sotva jsem sešel několik schodků na volné prostranství s fontánou s nějakou zelení okolo, která byla zároveň kruhovým objezdem pro auta, přijíždějící do firmy.  

,,Ne, v pořádku, pojedu sám." Věnoval jsem mu pohled, vzal si klíčky, které mi podával a pomalým krokem šel k podzemním garážím. ,,Dobře, na shledanou." Věnoval mi ještě úsměv a já na pozdrav kývl. Sešel jsem do podzemních garáží, kde jsem si pomocí klíčků již z několika metrů odemkl černého Range Rovera. Když jsem přišel blíž, nastoupil jsem a všechny věci jsem si hodil na sedadlo spolujezdce. Připoutal jsem se a prokličkováním jsem vyjel z garáží, počkal, až se zvedne závora, oddělující pozemek firmy a pozemek města a vyjel jsem.

Pustil jsem si rádio, do něhož jsem vložil CD s nějakou klasikou. Táhlé tóny houslí a klavíru naplňovaly auto a já stoje na křižovatce jsem poťukával prsty do volantu. V hlavě jsem si stále přehrával naši schůzku s Langfordem a taky si představoval, co se bude dít další den. Věděl jsem, že ta farma je daleko, ale nevěděl jsem, co mě tam čeká. Vadil mi fakt, že mě, jindy sebejistého, něco silně znepokojuje.

Nevěděl jsem, jak na mě zareagují ty děti a i když jsem si to  nepřipouštěl, záleželo mi na tom. Také ta jejich teta, Penelope McDowellová, co se o ně starala- netušil jsem, jak bude stará, mohlo jí být osmdesát, anebo taky třeba jen padesát, každopádně jsem předpokládal, že bude o mnoho let starší než já.

Když zasvítila zelená, konečně jsem se rozjel a předjel několik aut, která jela minimální rychlostí. Uvědomil jsem si, že jsem nic z toho ještě neřekl Jacqueline, ale předpokládal jsem, že jí to vadit nebude, bylo mi jasné, že na víkend zase bude mít nějakou akci s kamarádkami anebo půjde nakupovat, což dělala každý den. Rukama jsem pevněji sevřel volant, protože jsem si byl opravdu nejistý.

Na jednu stranu jsem se těšil a na druhou vůbec, ale cítil jsem i určitou úlevu, že to budu mít z krku.

Zrovna vprostřed toku mých myšlenek mě vyrušilo vyzvánění mého mobilu. S pohledem upřeným na silnici jsem sáhl do kapsy, odkud jsem vyndal vyzvánějící telefon, načež jsem na sekundu přesunul pohled na displej, na kterém se psalo, že mi volala babička, která byla spíš jako moje matka, neboť mě vychovávala. I přes hustý provoz jsem hovor přijal.

,,Ohh, Harry, zlatíčko, jsem ráda, že jsem se ti konečně dovolala." Ozval se ihned hlas a já se zasmál. ,,Promiň, měl jsem důležité jednání," vysvětlil jsem a zatočil na parkoviště u apartmánu, v němž jsem bydlel, ale zatočil jsem moc prudce, takže všechny věci ze sedadla spolujezdce jako laptop a podobně, zajely pod sedadlo, ,,a jak se máte?" položil jsem zdvořilou otázku.

,,No, máme se vcelku dobře, dědeček tě moc pozdravuje, ale hlavně, jak se máš ty?" pokračovala milým tónem.

,,Mám se také dobře, ale mám dost práce." Řekl jsem krátce a upustil část, kam se chystám, ale připadalo mi lepší takovou věc říct osobně. ,,Hlavně se nepřemož, Harry, vím, že jsi mladý a máš dost energie, ale přece jen..." mluvila dál, zatímco já vystoupil z auta a snažil se jednou rukou pobrat všechny věci zpod sedadla.

,,Jo, neboj se," přerušil jsem ji, ,,už budu muset končit, mám ještě něco na práci, ale určitě se ještě ozvu." Zabouchl jsem dveře od auta a dálkově ho zamkl, zatímco jsem šel k výtahům a kývl na recepčního, který mi to oplatil úsměvem. ,,Dobře, buď na sebe opatrný, Harry a určitě zavolej." Pokračovala babička typicky laskavě.

,,Jo, vy taky, mějte se hezky. Ahoj." Rozloučil jsem se, zatímco už výtah se mnou stoupal směrem vzhůru.

,,Ahoj..." ozvalo se ještě, načež byl hovor ukončen. Mobil jsem si dal do kapsy, vystoupil z výtahu a pomocí karty, vytažené z jedné z mých mnoha kapes v saku jsem odemkl a vešel dovnitř.

Tak, jak se vám líbí dnešní díl? :D některé scény jsou takové... utahané, ale to napínavé ještě přijde! :33 taky je tu celkem brzo, na to, že je psaný :D nevím, jak vám, ale mně připadá celkem podobný té první verzi, za což jsem ráda (díky, moje úchylko, číst si po sobě práce nejméně milionkrát!) :D každé další přečtení nebo hvězdička mě moc potěší! :3