,,Ahoj." Pozdravila Penny střídmě, ale zadýchaně, nejspíš díky rychlé chůzi, přičemž se zdálo, že její slova patřila mně, avšak pohled upírala někam docela jinam. 

,,Teto!" vyjekla nadšeně Lettie a zpoza mě k ní přiběhla, stejně jako její mladší bratr. ,,Copak jste prováděli, zlatíčka?" usmála se na ně Penelope, přičemž si přidřepnula a oba je objala. Já zůstal stát ve dveřích a tomu všemu jsem s rukama složenýma na hrudi přihlížel, popravdě, cítil jsem se docela navíc, ale nechtěl jsem si to připustit.

,,Nevím." Zamumlal Edward jakožto odpověď pro Penny, které to celé nejspíš nedávalo smysl. ,,Co se stalo?" věnovala vážný pohled pro změnu mně, nejspíš když jí došlo, že ze dvou dětí, přitisknutých k ní, kloudnou odpověď nedostane.

,,No," poškrábal jsem se na zátylku, ,,je to na dlouhé povídání, nechceš jít dál?" navrhl jsem a povytáhl obočí, jednak, vylámat z ní delší rozhovor a jednak, že se mi to celé nechtělo řešit na chodbě.

,,Ne," zavrtěla rozhodně hlavou a vstala z podřepu, přičemž mě její rychlá záporná odpověď překvapila, ,,hned pojedeme." Při jejích slovech si spodní lem tmavě modrého svetru popotáhla níže, takže zakryl kousek světlých kalhot.

,,Pojedeme?" ujišťoval jsem se, přičemž můj hlas si neodpustil tiché kvíknutí, nervózně jsem přešlápl z nohy za nohu a po vyslovení mých slov jsem se zaposlouchal do ticha domu, vyrušeného pouze zvukem přijíždějícího výtahu.

 ,,Ano, s Lettie a Edem se vracíme do Bramfieldu." Prohodila jakoby nic, přičemž nejen já, ale i dva jmenovaní na ni upřeli pohled. ,,Proč už jedeme domů?" ptala se překvapeně dvojčata, stojící u ní. ,,Bude to tak lepší," pousmála se na ně Penny, avšak její úsměv nebyl upřímný, zdál se mi... hraný, ,,a navíc, myslím, že návštěva tady u Harryho už byla dostatečně dlouhá." Při vyslovení mého jména směrem ke mně kývla hlavou a věnovala mi rychlý pohled.

,,Nemůžeme tady ještě zůstat?" zeptala se Lettie, upírajíc na Penny prosebný pohled, ,,Harry nám ještě slíbil kino a my...-"

,,Violette, konec diskusí," řekla Penny vážným hlasem, takovým, který jsem u ní ještě neslyšel, ,,běžte si pro věci, dobře?" Dvojčata se mírně zašklebila a vyměnila si pohled, načež se poslušně pomalým krokem vydala chodbou do ložnice, kde měla tašky s věcmi.

,,Není tohle zbytečné?" zeptal jsem se s úšklebkem po chvíli ticha, při kterém jsem si v hlavě srovnával všechny informace a zároveň hleděl na Penny.

,,Ne, není," zavrtěla záporně hlavou, ,,podívej, nic proti tvé osobě nemám a vlastně ani nevím, co přesně se stalo, ale po tomhle ti nemůžu věřit." Její slova způsobila, že se moje tělo nepříjemně napnulo rozrušením  a překvapením.

,,Uznávám, byla to moje chyba," přejel jsem si rukama po obličeji a ramenem jsem si opřel o rám dveří, ,,prostě jsem z nich na chvíli ztratil dohled a oni... utekli." Vydechl jsem.

,,Nemohli utéct jen tak," prohodila Penny, ,,muselo se něco stát, co je k tomu donutilo." Byla chytrá, zatraceně chytrá a mně už docházely odpovědi, tedy spíše lži, se kterými bych před ní nevypadal jako až zas tak velký idiot.

,,Možná slyšeli hádkou mezi mnou a mou přítelkyní a..."

,,Aha," třepla Penny hlavou a nejspíš chtěla pokračovat, avšak kolem procházel muž, který bydlel o patro nade mnou. S mužem jsme si vyměnili pohled, jakožto neverbální pozdrav, přičemž Penny se odmlčela a počkala, až dojde z doslechu.

,,To je mi to potom jasné," vydechla, ,,podívej, Harry," odmlčela se, ,,neber to tak, že ti chci zabraňovat se s nimi stýkat, ale vidím, že tohle není zázemí pro ně."

,,Já se snažím, ale nejde to zatraceně ze dne na den!" rozmáchl jsem se naštvaně rukama ve vzduchu, netuše, co bych měl dál říkat, protože takové rozhovory mi nikdy nešly. ,,My se vrátíme do Bramfieldu, ty zůstaneš tady se svým majetkem a přítelkyní a všichni  budeme spokojení."

,,Vážně, Penelope?" povytáhl jsem s našpulenými rty obočí a o krok jsem se k ní přiblížil, takže nás dělila sotva třiceti centimetrová vzdálenost, ,,vážně, po tom všem?" Bylo jasné, že ví, na co narážím, avšak to nedávala najevo.  

,,Po čem?" polkla, vzhlížejíc ke mně a nechávajíc pohled na mně, přičemž já ho naopak sklopil k zemi a povzdychl jsem si. ,,Myslel jsem, že... mě vnímáš jinak," odkašlal jsem si, ,,mám vás,... mám vás prostě rád a doufal jsem, že tohle něco změní, ale očividně ne." Pohled jsem od země zvedl k jejím očím, ve kterých se zrcadlily její emoce.

Zdálo se mi, že jsem zahlédl strach, zároveň ale vztek a smutek. ,,A co když tě vnímám... jinak?" zeptala se po chvíli a hleděla mi do očí. Můj hrudník se prudce zvedal a klesal, jako bych snad zažíval nějaký adrenalinový zážitek, avšak nic takového se nedělo.  

Stál jsem na prahu svého bytu, nebezpečně blízko modrooké blondýnce, v jejíž přítomnosti jsem se cítil jako před skokem z letadla. Bez padáku.

Nedostal jsem možnost odpovědět, protože mě vyrušily hlasy dětí, které přicházely chodbou směrem k nám s taškami, jež vláčely po zemi. Avšak byl jsem si jistý, že i kdyby nás nevyrušily, neodpověděl bych. Netušil jsem totiž, co.

,,Vážně už pojedeme?" ujišťoval se Ed u Penny znovu a ta striktně přikývla. ,,Tak se s Harrym rozlučte a půjdeme." Pousmála se na ně a rukou si upravila světlé vlasy, které jí spadly do obličeje. ,,Tak ahoj, Harry." Vzhlédli ke mně oba se zachmuřenými výrazy, což mě moc netěšilo.

,,Mějte se hezky a... buďte na sebe opatrní." Zohnul jsem se a přitiskl jsem si je k sobě, neboť ač jsem si to nerad připouštěl, za těch pár dní jsem si je opravdu oblíbil.

,,Nezlobte Penny a... těším se, až se zase uvidíme." Pokračoval jsem v mém monologu, který v tu chvíli nebyl vůbec podstatný, ale já i přes to měl potřebu to mým mladším sourozencům sdělit.

,,Jsi suprovej, Harry." usmála se Lettie a předvedla mi mléčné zuby, což jsem měl možnost zahlédnout díky tomu, že se ode mě odtáhli. Bylo to od ní roztomilé gesto, které mě naopak donutilo se silně zamračit, jinak by mi asi začaly slzet oči a já bych před všemi třemi vypadal jako ubrečená bábovka.  

,,Tak, obujte si boty a běžte na chodbu." Popoháněla obě děti Penny. Ty hned poslechly a začaly si nazouvat boty, což se neobešlo bez jejich komentářů.

,,Já... půjdu s vámi a pomůžu ti s jejich věcmi." Napadlo mě při pohledu na dvě tašky, když si Ed i Lette obuli boty a přešli na chobu za Penny a mezi námi dvěma těkali pohledem. ,,To není...-"

,,Ne, pomůžu ti." Přerušil jsem  Penny a hodil jsem na sebe propínací svetr, který visel na věšáku, neboť jsem počítal, že venku bylo chladno.

Vyšel jsem tedy za nimi na chodbu, kartu jakožto klíč ode dveří jsem si dal do zadní kapsy a vzal obě tašky, které se zdály ještě těžší a objemnější než při příjezdu dětí.

V tichosti jsme všichni čtyři sjeli výtahem dolů do haly, kde jsme míjeli spícího recepčního s hlavou komicky položenou na masivním pultu a vyšli ven, do nočního vzduchu, který byl prolínán provazy deště. Pršelo nejspíš už dlouho, neboť na nerovných plochách parkoviště a vzdáleného chodníku se začínaly tvořit hluboké kaluže, kanály sotva pobíraly všechnu tu vodu a rýny se staly malými vodními koryty.

,,Kde máš auto?" zeptal jsem se Penny, když jsme stáli venku pod přístřeškem nad vchodem do domu, takže na nás nepršelo a zírali na ten liják, jako by to snad byl sedmý div světa.

,,Támhle," máchla rukou na levou stranu a věnovala mi pohled bez jakékoliv emoce, ,,dejte si kapuce a sotva budeme u auta, hned od něj nastupte, ať moc nezmoknete a nejste pak nachlazení, ano?" Tentokrát byla její slova věnována dvojčatům, která si navlékla kapuce na mikinách, čímž skryla tmavé vlasy a přikývla, přičemž jejich rozzářené oči, nejspíš z očekávaného dobrodružství, čili chůzí lijákem, téměř svítily zpod kapuce.

Rychlými kroky jsme kráčeli přes parkoviště k menšímu, stříbrnému a šikmě zaparkovanému autu, které mělo na boku mírně promáčklý plech, což byla nejspíše stopa po nárazu auta do sloupu nebo možná dopravní značky.

Penny na dálku auto odemkla, přičemž obě děti rychle nastoupily dovnitř a zabouchly za sebou dveře, ale zůstaly nalepené na okénku a mávaly mi. Pousmál jsem se a zamával jsem jim nazpět, ale mračil jsem se, neboť déšť mi bičoval celé tělo a hlavně vlasy, takže jsem musel mít na hlavě mokré, ročepýřené hnízdo. Předpokládal jsem, že tašky patřily do kufru, takže jsem přešel k zadní části auta, otevřel kufr a tašky tam umístil, načež jsem kufr zavřel.

Počítal jsem, že Penny bude v autě, ale mýlil jsem se, stála u auta u dveří řidiče a sledovala mě, přičemž její oblečení bylo docela promočené.

,,Ráda jsem tě poznala, Harry." řekla, čímž mě předběhla a zhluboka se nadechla vzduchu, nasyceného vůní deště, ale nakonec se pousmála. ,,Tohle se většinou říká, když se lidé vidí naposledy." ušklíbnul jsem se a zahleděl jsem se do dálky, kde po silnici jezdila auta.

,,My se ale asi nevidíme naposledy," zamumlala Penny a já na ni opět upřel pohled, neboť mi neunikl její podivný tón, ,,ale přeju ti hodně štěstí... ve všem." doplnila a natáhla ke mně pravou ruku, přičemž když ke mně vzhlédla, přimhouřila oči.

Přišlo mi až komické, podávat si ruce, ale i tak jsem do její ruky, na níž ulpívala spousta dešťových kapek, vložil tu svou a jemně jsem ji stiskl. ,,Jo, tobě taky." zakýval jsem hlavou, stále svíraje její ruku, kterou jsem jemně třásl a zároveň ji zahříval.

Kdo ví, jak dlouho jsme tam v dešti stáli u auta, třásli si rukou a zírali si do očí, mohlo to být pár sekund, ale také několik minut. V její přítomnosti čas nabýval docela jiných hodnot. 

,,Já už půjdu, je mi zima a... děti čekají." vysvětlila Penny a tiše se zasmála, přičemž já chápavě přikývl. ,,Jo, samozřejmě..." dodal jsem, avšak ani jeden z nás nepustil ruku toho druhého, čemuž jsme se oba tiše zasmáli.

Sotva jsem uviděl její úsměv, jako by mi naráz bylo jasné, co musím udělat. Bylo to něco, co jsem chtěl udělat, jen jsem si to dostatečně neuvědomoval.

Prudce jsem pustil její ruku, čímž jsem s jejím tělem přerušil jakýkoliv tělesný kontakt, ale ihned jsem to napravil. Svoje ruce jsem umístil kolem jejího těla a přisunul jsem si ho blíže k sobě, takže se naše těla dotýkala a navzájem si vyměňovala teplo.

,,C-co to děláš, Harry?" zamumlala Penny nebezpečně blízko mého obličeje, po kterém těkala očima a po kterém, stejně jako po tom jejím, stékaly dešťové kapky.

,,To kdybych věděl...." zašeptal jsem, tiskna její tělo k tomu mému. V té chvíli jsem nedokázal jasně vnímat nic jiného, než osobu přede mnou, vedlejší bylo, že lilo jako z konve a stejně tak, že nás kdokoliv pozoroval, například dvojčata v autě.

Nemohl jsem dál čekat a tak jsem svůj obličej ještě víc přiblížil k tomu jejímu, takže jsem z těsné blízkosti viděl její mírně vykulené oči a drobné pihy na tvářích, a rty jsem opatrně přiložil na koutek jejích rtů, přičemž při tom dotyku mým promrzlým a promoklým tělem projelo horko. Nechápal jsem, co se to se mnou dělo, cítil jsem se, jako bych měl horečku, což bylo vlastně díky dešti i docela možné.  

Její svetr na bocích jsem sevřel v pěstích, ve snaze do něčeho přenést příval mých emocí a prudce jsem přitiskl rty na ty její. Její rty byly horké a jemně se dotýkaly těch mých, načež se pomalu začaly synchronizovaně pohybovat.

Po několika sekundách jsem ucítil něčí ruce na mé hrudi, které do ní tlačily, takže jsem byl nucen rozpojit naše rty.

,,Tohle ne, Harry..." zamumlala blondýnka, jejíž vlasy byly zcela mokré, přičemž jednu z jejích rukou, která spočívala na mé hrudi, zvedla a zlehka se dotkla konečků mých vlasů. 

Pouze jsem si skousnul ret a zhluboka dýchal a doufal, že Penny alespoň z částí cítí stejně zvláštní a neznámé emoce jako já. ,,Tak... ahoj." věnovala mi suchý pozdrav, bez jakékoliv mimiky, odstoupila ode mě, načež nastoupila do auta, rychle nastartovala motor a spustila stěrače na předním skle.

Dvojčata mi horlivě mávala bočním okénkem a stále se díky odjezdu auta z parkoviště vzdalovala, avšak já se vzmohl pouze na vlahé máchnutí rukou. Pohled jsem upíral na řidičku auta, která mě nechala samotného stát na dešti, se zmateným a rozdupaným srdcem, ale i přes to všechno, se širokým úsměvem na tváři.

Buďte pozdravení, kamarádi! Z tohoto dílu mám absolutně... mixed feelings :D moc se mi nelíbí, protože jsem čekala, že ho napíšu... jinak? zábavněji? poutavěji? :D ale pozor, máme tu first kiss :') :') díl mi ale připadá zbytečně dlouhý, jenže nechci to zase nějak umazávat, když už je to napsané.... nevím, doufám, že se vám aspoň trošku líbí a neunudí vás a budu se snažit ten příští jednak přidat dřív a jednak ho napsat líp! :) mějte se báječně, vy, co máte prázdniny jako já, si je užijte a vám, co chodíte do školy, přeju hodně štěstí! <3