Moje vlasy vlály ve větru, který vznikl díky prudkému příjezdu metra na stanici. Dveře metra se otevřely a zevnitř začaly proudit davy lidí směrem ven, nejspíš spěchajících z práce domů, přičemž následně se do vagonů nacpala další masa lidí.  

Stál jsem u jednoho z kamenných sloupů a rozhlížel jsem se kolem sebe, hledaje dvě mně tak dobře známé osoby, které jsem již dobrou hodinu postrádal. Byl jsem neuvěřitelně vystresovaný, bál jsem se o ně, neboť byl večer a to se po londýnských ulicích potulují různé pochybné  existence, které by těm dvěma, absolutně neadaptovaným na několika-milionové město, mohly ublížit.

Avšak nezdálo se, že by na stanici metra byli, takže jsem, oděn v mých sytě oranžových běžeckých botách a pleteném svetru s džíny, což bylo první, co jsem v šatně v té rychlosti nahmatal, pokračoval v chůzi. Vyběhl jsem schody směrem ven, avšak jsem se stále nepřestával rozhlížet kolem sebe, kdybych je náhodou někde zahlédl.  

Netušil jsem, kam by mohli jít, místa, jako různá dětská hřiště, park, kde jsme ten den byli, anebo blízké cukrárny, jsem již prošel a nikoho jako Violette nebo Edwarda jsem tam neviděl. Měl jsem chuť volat policii, ale bylo mi jasné, že ti by mě, i přes to, kdo jsem, poslali do háje, neboť jsem je postrádal pouze hodinu a pár minut.

Kráčel jsem potemnělými ulicemi, střídmě osvětlenými pouličními lampami, přičemž tma alespoň částečně skrývala můj utrápený výraz. Byl jsem na sebe naštvaný, zklamal jsem sám sebe a navíc Penny, která o tom ještě naštěstí nevěděla, ale tušil jsem, že jakmile se to dozví, začne mě nenávidět ještě víc.  

Zároveň jsem byl naštvaný na Jackie, po tom, co vyšla ze sprchy a já jí oznámil, že jdu hledat děti, mi jen popřála hodně štěstí a šla si číst nějaké časopisy. Vlastně jsem nepočítal, že mi jakýmkoliv způsobem pomůže, ale stejně jsem v to ve skrytu duše doufal. Skrýval jsem v sobě tolik záporných pocitů, že jsem měl pocit, že se každou chvíli rozkřičím na celou ulici, anebo, v horším případě, něco rozbiju, moje agresivita způsobená vztekem a zklamáním stále vzrůstala.

Moje kroky jsem záměrně směřoval k mému bytu, tajně jsem doufal, že se děti třeba vrátily a někde poblíž na mě čekají. I přes to,že v nohách jsem mohl mít několik kilometrů, na což jsem opravdu nebyl zvyklý, kráčel jsem docela rychle pro případ, že by moji sourozenci čekali na parkovišti před domem.

Moje srdce kleslo ještě níž, pokud to tedy šlo, když jsem zjistil, že se před domem ani v hale nenachází žádné tmavovlasé děti, které by na mě čekali.  

,,Děje se něco, pane Stylesi?" zeptal se postarší recepční za pultem v hale, když zaznamenal můj roztěkaný a nejspíš zoufalý pohled.  

,,Ne," zavrtěl jsem záporně hlavou, ,,i když vlastně ano," prudce jsem se k němu otočil a několika kroky k němu přešel blíž, ,,procházely tudy dvě malé děti, chlapec a dívka, s tmavými, kudrnatými vlasy?" povytáhl jsem obočí, přičemž ruce jsem měl zatnuté v pěst.  

,,Ne, naposledy tudy šla slečna Jacqueline a před tím vy." Odpověděl, přičemž jeho mimika, na rozdíl od té mé, byla klidná.  

,,Jacqueline někam šla?" zeptal jsem se ho, jakoby snad s námi sdílel domácnost.  

,,Ano." přikývl a já usilovně přemýšlel, kam mohla jít. Třeba mi šla pomoct s hledáním, napadlo mě, ale ihned jsem tu možnost zavrhnul a dal přednost té druhé, pravděpodobnější, že šla nakupovat anebo na sraz s kamarádkami.

,,Podívejte, pokud by tudy procházely takové děti, které jsem vám tu popisoval, řekněte jim, ať tady zůstanou a zavolejte mi, prosím." Kladl jsem mu na srdce, přičemž jsem pro zdůraznění pokyvoval hlavou.

,,Můžete se spolehnout." Usmál se muž s neznámým jménem, čímž odhalil jeho vrásky kolem očí a zároveň diskrétnost tím, že se dále nevyptával, co se děje.  

,,Děkuji." Odvětil jsem krátce a opět vyšel ven do večerního vzduchu. ,,Kam mohli jít," dumal jsem nahlas, avšak tiše, neboť parkoviště bylo stejně prázdné a i kdyby tam někdo byl, pochyboval jsem, že by ho moje problémy zajímaly.  

,,Bramfield!" vyjekl jsem tiše, protože kam jinam by šly, než na místo, kde bydlí.

***

O necelou půlhodinu později jsem procházel přilehlé ulice a s každou minutou, kdy se více a více stmívalo, jsem se cítil hůř a taky jsem absolvoval telefonát s panem Langfordem, ze kterého jsem vylámal číslo na Penny, které jsem opravdu potřeboval a které jsem taky ihned vytočil.

,,Prosím?"ozval se z druhého konce linky hlas, který jsem bezpečně poznal a jehož zdroj čekal na mou odpověď. Té jsem ale nebyl docela schopný, pouze jsem telefonem přitisknutým u ucha kráčel ulicí a pohledem jsem se zavrtával do chodníku.  

,,Kdo je tam?" ozvala se po několika sekundách znova, čímž moje srdce pukalo čím dál víc. Její hlas pro mě byl uklidňující, ale zároveň mě děsil, protože jsem moc dobře věděl, co jí teď budu muset říct, pokud se nepotvrdí moje domněnky, že Lettie  a Ed jsou u ní.  

,,Tady Harry, Harry Styles." Ozval jsem se konečně a zatočil jsem doprava do ulice, kterou jsem téměř neznal.  

,,Harry?" Její hlas nabral na jasu, ale zároveň jsem v něm slyšel rozrušení, které bylo patřičné, ,,děje se něco?"

,,No, ehm, je u tebe Violette s Edem?" zeptal jsem se, načež jsem si silně skousl ret.

,,Cože?" zarazila se, ,,ne, nejsou, proč by tu měli být? Jsou přece s tebou, ne?"

,,Ehm, no to právě nejsou..." zamumlal jsem tiše, ale dle její následující reakce se dalo vyvodit, že mikrofon telefonu moje slova i tak zachytil.  

,,Co-cože?" vyhrkla zmateně, ,,jak to, že nejsou s tebou, kde jsou?" položila mi otázky hlasem čím dál vyšší oktávy, přičemž odpovědi na ony otázky pro mě byla velká neznámá.  

,,To je právě to, co nevím." Přiznal jsem.  

,,Panebože..." vydechla a já si dokázal představit její výraz, to, jak na mě musela být v tu chvíli naštvaná a taky to, jak si nervózně prohrabuje světlé vlasy. ,,Podívej, já je najdu, dobře?" ujišťoval jsem ji, i když jsem spíše ujišťoval sám sebe.  

,,Jak je najdeš?! Vždyť to je Londýn, můžou být kdekoli, může je někdo unést...." Její hlas zněl zoufale a kdybych v tu chvíli nebyl na veřejnosti, sám sobě bych dal pořádný pohlavek, že jsem na ně nedal větší pozor.  

,,Neboj se," odmlčel jsem se a zhluboka se nadechl, ,,slibuju, že je najdu." S těmito slovy jsem ukončil hovor a telefon umístil do kapsy mých džínů.  

Zdálo se, že Penny chtěl ještě něco říct, avšak já jí nedal šanci a vlastně jsem ani nechtěl. Kdybych totiž ještě chvíli slyšel její zoufalý a smutný hlas, a to ve způsobené mnou, asi bych z toho ze všeho zešílel.

V dalších několika minutách jsem vyřídil telefonát s policií, která přesně podle mého očekávání odmítla děti hledat, že prý až nejdříve další den ráno. Po mém návalu agresivních slov na jejích adresu jsem hovor ukončil a zavolal mému známému, který se dal nazvat soukromým detektivem a který mi slíbil, že mi s hledáním pomůže. Jediný dobrý pocit byl, že na to nejsem sám.

Rozhodl jsem se jít na nádraží, sice jsem pochyboval, že tam budou, ale nesměl jsem nic zanedbat. Nohy mě bolely, byl jsem dost unavený a mojí myslí se honily strašné scénáře, které mě děsily ještě více jako fakt, že bylo už téměř devět hodin večer a moji malí sourozenci se někde potulovali a já netušil kde.

Kráčel jsem po jednom z nástupišť, kolem mě projížděly vlaky a rychlíky, procházeli lidé a někteří se po mně zvědavé otáčeli, přičemž já v davu nehledal nikoho jiného, než dvě malé osoby. Už jsem se chtěl otočit a vydat se zpátky, avšak mou pozornost připoutala lavička asi 30 metrů ode mě, na níž někdo seděl. Seděly na ní dvě malé, tmavovlasé osoby, přičemž vedle jedné z nich byl na lavičce odložený batoh. I přes to, že moje nohy mě téměř odmítaly poslouchat, cukl jsem  hlavou, odhánějíc svoje vlasy a rozeběhl jsem s tím směrem. Prodíral jsem se mezi lidmi, kteří si otráveně povzdychávali, když jsem do nich ramenem narazil, ale nedbal jsem na to. Srdce mi hlasitě tlouklo až do chvíle, než jsem přiběhl k lavičce a měl možnost spatřit tváře osob, sedících na ní.

V tu chvíli mnou totiž od hlavy až po paty projelo příjemné mrazení a moje srdce téměř vyskočilo z mé hrudi, přičemž já naopak padl na kolena, do zadupaných žvýkaček v betonu onoho nástupiště a paže jsem pevně obmotal kolem dvou překvapených osob, dětí, které mi objetí opětovaly.

***

,,Proč jste to udělali?" položil jsem tu stejnou otázku už nejmíň pomilionté mému bratrovi a sestře, přičemž každý z nich seděl na jednom mém koleni a já seděl na pohovce v teplém krbu mého domova. Jakožto odpověď se mi dostalo jen Lettino pokrčení rameny, přičemž, stejně jako její mladší bratr, pohled zavrtávala do země. Tušil jsem, že jim pokládám otázky jako dospělým, ale odpověď konkrétně na tuto jednu mě neuvěřitelně zajímala. Opět bylo ticho, kromě nás tří v bytě nikdo nebyl, protože Jacqueline byla stále pryč a nereagovala jak na zprávy, tak na několik desítek mých telefonátů.

,,My si mysleli, že nás tady nechceš..." zamumlal konečně tiše Ed a upřel na mě oči, ,,vy jste na sebe křičeli, takže jsme chtěli jet zpátky za tetou Penny, protože ti tady vadíme a té paní taky." Dokončil, přičemž já si skousl ret a mírně se zamračil. Netušil jsem, jak na něco takového reagovat, jen jsem kolem každého z nich ještě pevněji obtočil mou paži a přitiskl si je blíž k sobě.  

,,Ale já vás tady chci," zašeptal jsem, neměl jsem dostatečnou odvahu něco takového říkat nahlas, ,,jsem rád, že tu se mnou jste."

,,Fakt?" usmála se konečně Lettie, přičemž já si oddychl.  

,,Stoprocentně," zazubil jsem se, ,,ale už to příště nedělejte, dobře?" povytáhl jsem obočí a věnoval jsem vážný pohled oběma.

Nedostali šanci na odpověď, neboť místností se rozezněl zvonek, hlásící návštěvníka za dveřmi.  ,,Půjdu se podívat, kdo to zvoní." Vysvětlil jsem, když jsem si oba spustil ze svých kolenou dolů a vstal jsem z pohovky.  

,,Jdeme s tebou!" ozvalo se těsně za mnou, nad čímž jsem se pousmál. S mými nalezenými sourozenci po boku jsem v předsíni rozsvítil, věnoval jsem rychlý pohled zrcadlu, kontrolujíc svůj vzhled, přičemž těsně před otevřením dveří jsem si rychle, pro lepší formu, prohrábnul vlasy.

Stisknutím kliky jsem prudce otevřel dveře, cítíce, jak zpoza mých nohou vykukují ti dva, nejspíš zvědaví, kdo se nás rozhodl poctít svou návštěvou. Na prahu mých dveří ale stála osoba, kterou bych v tu chvíli čekal ze všeho nejméně.  

,,Penny...?" zamumlal jsem překvapeně otázkou, jako bych se snad ujišťoval, že to, co vidím, je skutečné.

 Kamarádi, je tu další díl a to po 2 dnech! :3 páni, sama jsem z toho překvapená! :D a co na díl říkáte? :D Penny je na scéně, hurááá! :3 původně jsem tuto část děje, čili ztrátu dětí chtěla protáhnout, ale mohlo by to pak být až moc dramatické a nudné, takže je to takhle v jednom díle! :D čekali jste to? jste rádi, že je Harry našel? :D budu opět ráda, pokud mi dolů do komentáře napíšete, co si o díle myslíte a pokud se díl líbí,hodíte hvězdičku! Mockrát vám děkuju za všechny votes, komentáře a přečtení, páni! <3 no, další díl snad bude podobně brzy, mějte se krásně a těším se na vás všechny u dalšího dílu!!