Nejméně po sté jsem se převalil z jednoho boku na druhý a hlavu jsem více zabořil do měkkých bílých polštářů, které mě obklopovaly za všech stran, avšak ani to nepomohlo tomu, abych mohl usnout.  

Když jsem se naposledy díval na hodiny, bylo půl třetí ráno, přičemž při uléhání do postele bylo něco po půlnoci. Z levého boku jsem se převalil zpět na záda a pevněji si k tělu přitáhl obě přikrývky,které jsem měl na sobě a hleděl do stropu, přičemž jsem se snažil najít důvod, proč nemůžu usnout. 

Vlastně jsem tušil, proč nemůžu spát, moje myšlenky totiž byly jako utržené ze řetězu, míhaly se mou hlavou obrovskou rychlostí a já je toužil uvázat na vodítko a zavřít do klece, pokud by to tedy šlo. 

V hlavě jsem si přemítal můj rozhovor s Penny, to co řekla ona mně a to co jsem řekl já jí. Docela jsem nechápal, proč jsem jí všechno takhle vyklopil, ale zdálo se mi, že ona se o to zajímá. Že jí to skutečně není lhostejné a že to chce vědět.

Otevřel jsem oči a třepnul jsem hlavou, čímž jsem přerušil proud mých myšlenek, neboť bylo jasné, že díky analýze předchozího dne se mi usnout nepodaří. Vzpomněl jsem si, jak mi babička říkávala, že když nemůžu usnout, mám si vzpomenout na něco hezkého nebo na něco, z čeho mám radost a co mám rád.  

V tu chvíli, leže ve tři ráno ve vyhřáté posteli někde v Bramfieldu v Anglii, jsem si ale nemohl uvědomit, co je pro mě to hezké, přičemž za vinu jsem to dával hlasitě tikajícím hodinám.  

Zkoušel jsem si představit, že vyjdou všechny zakázky ve firmě a v akciích si povede taky dobře, ale to mě naopak ještě víc rozrušovalo, takže jsem se myšlenky snažil stočit jiným směrem.

Nakonec jsem to vzdal a vyhrabal jsem se z postele, protože už mě ani jindy pohodlné ležení v posteli nebavilo. Hodil jsem na sebe svetr, na němž ulpívalo několik stébel trávy ještě z večerního válení se na louce, neboť moje tělo, o té chvíle zahřívané pouze jedním kusem oblečení, a to boxerkami, postrádalo teplo.

Pomalu jsem si protřel oči, ve snaze nevidět tolik mlžně a zvedl jsem se z postele, načež jsem vyšel na potemnělou chodbu, kde byla ještě větší zima, takže se na každém centimetru mého těla objevila husí kůže. Udělal jsem několik kroků tmou vpřed, přičemž jsem si v hlavě snažil vybavit, po kolika metrech od mého pokoje se nacházely dveře.  

Rukama jsem slepě hmatal po zdi, až jsem narazil na něco chladného a hranatého, z čehož jsem si vyvodil, že to bude klika, takže jsem ji stiskl a doufal, že nebude zamčeno.  

Moje prosby byly vyplněny, neboť dveře se se zavrzáním otevřely a já vešel, přičemž do nohou mě příjemně zahřál koberec na podlaze. Zavřel jsem za sebou dveře, takže jsem se ocitl ve tmě, avšak tomu jsem se snažil učinit přítrž hledáním vypínače.  

S cvaknutím vypínače se po místnosti rozlilo matné světlo, jež vydávala žárovka uprostřed stropu. Rozhlédl jsem se kolem sebe,přičemž moje oči těkaly po nábytku.

Stál jsem v pokoji,který nebyl moc odlišný tomu,ve kterém jsem byl ubytovaný já, avšak tento byl více... zařízený. Váza s umělými květinami stála na kulatém stolku několik centometrů ode mě, přičemž vedle okna, přímo naproti mně, stála skříň, přes jejíž levé křídlo pootevřených dveří byla převěšena světle modrá kravata.  

Pohled jsem přesunul k pracovnímu stolu, na němž se válela spousta rozházených papírů, zaprášená lampa a černý rámeček, jehož přední část s fotografií jsem z mého úhlu neviděl. Přes židli byl přehozený pletený béžový svetr s obrovskými knoflíky, u nichž se nezdálo, že by seděly vůči prostřiženým dírkám na protější straně svetru.  

Po koberci šedé barvy, jehož vlákna byla už docela sešlapaná a kousala mě do bosých chodidel, jsem přešel ke stolu, abych mohl vidět přední část fotky. Rámeček s fotkou jsem uchopil a dal si je blíž k obličeji, přičemž po dotyku mých prstů zůstaly na rámečku stopy, vyčištěné od prachu.

Očima jsem přijížděl po fotce, čili po obličeji Edwarda, Violette a nějakého psa. Bylo jasné, že je fotka starší, neboť obě děti tam byly značně mladší a i fotografie byla trochu vybledlá. Až v tu chvíli jsem si uvědomil věc, která mi mohla dojít už ve chvíli, kdy jsem do pokoje vešel- ten pokoj patřil mému biologickému otci.  

Při tom uvědomění se moje tělo v pleteném svetru a boxerkách napřímilo a ostražitěji jsem se rozhlédl kolem. Ten fakt mě fascinoval, ale zároveň neuvěřitelně děsil a rozrušoval. Několika kroky jsem přešel ke skříni a otevřel dokořán pootevřené dveře, přičemž kravata z jejich levé části spadla na zem.  

Zohnul jsem se a zvednul ji, přičemž jsem po jejím hladkém a lesklém materiálu několikrát přejel prsty, načež jsem ji umístil do jedné z polic skříně, jimiž byla tvořena její levá část, v její pravé části byla tyč, z níž pomocí ramínek viselo oblečení. 

 Šedý oblek v igelitovém obalu, přičemž šlo poznat, že je několik let nenošený, šusťáková bunda, manšestrové džíny a spousta košilí různého druhu-bavlněné, flanelové s kostičkami... Prsty jsem přejížděl po tom všem oblečení a srdce mi hlasitě tlouklo. Jako zaražený jsem několik minut stál u otevřené skříně a osahával oblečení mého otce, přičemž při mírném zhoupnutí svetru se ukázalo, že v úkrytu zavěšeného oblečení něco je. 

 Odhrnul jsem několik košil, přičemž ze dna skříně na mě vykoukl proutěný koš plný nějakých papírů. Přidřepl jsem si, koš jsem uchopil za jeho ucha a zvedl jsem ho, přičemž proutí o sebe navzájem nesouhlasně zavrzalo. Koš jsem za přidušeného žuchnutí položil na stůl, ignorujíce papíry pod ním a zvedl jsem první složku z proutěného koše.  

Byly to nějaké listiny, přičemž jsem pochopil, že to budou úhrady za energii. Nadzvedl jsem několik dalších papírů, načež jsem narazil na jasně žlutou složku, kterou při sobě sotva držely gumičky ve všech rozích, neboť překypovala obsahem.  

Můj pohled se na ní zastavil, takže jsem ji zpod papírů vylovil a s ní v ruce jsem se posadil do židle u stolu. Onen svetr, přehozený přes jeho opěradlo, mě hřál do zad a já si složku položil na svoje kolena, načež jsem ji otevřel.

Hned navrchu byla malba... mě. Autor k mlabě použil tuš nebo něco podobného, přičemž mě zachytil při našpulených rtech.  

Papír jsem povytáhl celý a až v té chvíli jsem si na pravé části papíru všiml nápisu Harry Styles by John Slade, z čehož vyplynulo, že to kreslil můj otec a zároveň jsem si uvědomil, že taková fotka se vlastně na začátku mé kariéry objevila v novinách. 

 Po chvilce prohlížení jsem obrázek odložil na stůl a začal se prohrabávat obsahem složky. Obrázky, které malovalo jedno z dvojčat, další kresba mě a fotky. Fotky, na kterých byla dvojčata a Penny, fotky, kde jsem byl já jako malý kluk.  

Zdálo se, že jsou pořízeny tajně, neboť jsem všude byl podivně zdálky, což se zdálo docela logické, když jsem s Johnem nevyrůstal, takže byly foceny tajně.

Z toho všeho se mi nebezpečně rozklepala kolena tak moc, že mi z nich složka spadla na zem, takže se všechno rozsypalo po zemi. Jediné, co zůstalo na stole, byl obrázek,který jsem tam odložil. Znovu jsem si ho prohlížel a prsty přejížděl po liniích, které jsem mohl cítit, neboť v některých místech bylo více tuše.  

Překvapovalo mě, že mi to bylo docela dost podobné, všechny ty rysy jsem byl celý já, na to, že to bylo kreslené pouze podle nějaké fotky v novinách nebo časopise.

Po několika minutách zaraženého sezení s obrázkem v ruce jsem se rozhodl, že jsem to tam prohlédl dost, tedy, chtěl jsem si ještě prohlížet otcův pokoj, ale měl jsem pocit, že pokud bych nalezl ještě něco takového, tak z myšlenek zapříčiněných nálezem by mi vybuchla hlava.  

Poklidil jsem nepořádek, který jsem udělal, koš jsem vrátil do skříně a přivřel ji, přičemž kravatu jsem nechal v polici. Avšak jednu věc jsme nepoklidil a to onen obrázek, který jsem si chtěl nechat.  

S obrázkem v ruce jsem po zhasnutí světla opustil místnost a vydal jsem se zpět do pokoje, kde jsem po tmě malbu umístil do kapsy kufru, načež jsem si i ve svetru lehnul do postele, v níž jsem do několika minut upadl do spánku.

***

První, co jsem po probuzení uviděl, byla část paprsku slunce, přičemž jeho zbytek byl pohlcen tmavým závěsem, jímž bylo zatažené okno. Bylo mi nesnesitelné teplo, takže jsem stále vleže ze sebe strhl přikrývku až po moje boky, načež moji hruď ovanul nepříjemný chlad, neboť svetr, v němž jsem usnul, jsem měl vyhrnutý až po krk.  

Sáhl jsem pro telefon na stolek u mé hlavy a rozsvítil jsem displej. Více, než 5 přijatých zpráv a 10 nepřijatých hovorů, přičemž o jejich odesílatele jsem se nezajímal, mě udivilo,že bylo už půl jedné odpoledne. Překvapeně jsem zamrkal na displej, neboť jsem počítal, že bude kolem deváté ráno a navíc, já nikdy takhle dlouho nespal.  

Pomalu jsem se posadil v posteli, přehazujíc si přerostlé vlasy na stranu a pohledem jsem spočinul na nástěnných hodinách, jejichž tikání mě při včerejším usínání pronásledovalo. Nejspíš opravdu bylo půl jedné, neboť to tvrdily i hodiny, tedy s minutovou odchylkou.  

Vstal jsem z postele, přičemž podlaha pod mou vahou zavrzala a já se zhluboka nadechl. Z neznámých důvodů jsem byl jaksi podrážděný, že jsem spal tak dlouho, což jsem neměl vůbec v plánu, navíc mi to na návštěvě nepřipadalo vhodné a celkově jsem se cítil poměrně... nekomfortně, avšak to nijak nesouviselo s postelí.  

Sáhl jsem po posledním čistém tričku a košili, což jsem si spolu s džíny nakonec oblékl.

***

,,Dobré ráno." Ozvalo se, když jsem po úpravě v koupelně, která mi dala docela zabrat, vešel do kuchyně. Otočil jsem hlavu ke zdroji a uviděl Penny u kuchyňské linky,nejspíš připravujíc oběd.  

,,Emm, dobré ráno." Zamumlal jsem a posadil jsem se ke stolu, přičemž jsem si ruce složil do klína a stále ospalým pohledem jsem se rozhlížel kolem.  

,,Dáš si snídani nebo chceš počkat na oběd, který bude do čtvrt hodiny?" zaslechl jsem Pennyin hlas, takže jsem k ní zvedl pohled.  

,,No, je mi to docela jedno," pokrčil jsem líně rameny, ,,klidně si dám až ten oběd." Řekl jsem docela vážným hlasem bez jakéhokoliv většího projevu mimiky.

,,Dobře."

,,Já si ještě půjdu něco vyřídit," zagestikuloval jsem rukou směrem ke dveřím a prduce jsem se zvedl od stolu, až jsem se o jeho roh bouchnul do stehna, ,,a dvojčata jsou kde?" uvědomil jsem si, když jsem stačil už udělat několik kroků a taky si všimnout Pennyinýho kývnutí, neboť zrovna upíjela průsvitnou tekutinu ze sklenice.  

,,Jsou někde venku, myslím, že momentálně krmí Betty." Pousmála se a já přikývl, avšak úsměv jsem jí nemohl opětovat, pokud jsem tedy nechtěl, aby z toho vznikl arogantní úšklebek. Neměl jsem náladu se usmívat a být milý, i když jsem vlastně nechápal,proč.

Vyšel jsem z kuchyně a po vrzajícím schodišti jsem se vydal nahoru do pokoje, kde jsem měl věci. Do ruky jsem si vzal telefon, abych mohl odpovědět na všechny zprávy a zjistit, kdo mi volal.

Tři nepřijaté hovory byly od Abby, přičemž jsme doufal, že se ve firmě neděje nic závažného, dalších pět bylo od Jacqueline a poslední dva byly od neznámého čísla. Jelikož mě zajímalo, kdo byl vlastníkem neznámého čísla, číslo jsem ihned vytočil. Ozvalo se několik zazvonění, načež se ozval ženský hlas.  

,,Pan Styles?" Ostrý hlas ženy mi pronikl až do mozku, takže jsem si telefon od ucha oddálil. 

,,Ano." Řekl jsem mým vážným a autoritativním hlasem a už jsem se chtěl zeptat, kde vzala moje číslo, avšak žena byla rychlejší.  

,,Tady je Amelia Cooperová, sociální pracovnice."

Ani netušíte,jak velký problém jsem měla s napsáním tohoto dílu! i teď to je divné,ale bylo to rozepsané víc jak dva týdny a asi milionkrát předělávané :D měla jsem nějaký blok či co,každopádně dneska se mi zázračně rozsvítilo! :D ještě jednou se vám musím omluvit za dlouhé čekání,ale aspoň je dnešní díl delší! :) doufám,že tu někdo ještě zůstal :D budu ráda,když se ozvete dole v komentáři a napíšete názor na dnešní díl,anebo hodíte hvězdičku! :)

díl je věnován @xB000Mx :33 teda,raději bych věnovala lepší díl,ale netuším,kdy ten další-lepší bude :D a samozřejmě vám všem mockrát děkuju za překročení 1K přečtení a 120+ votes,je to vážně kouzelný! :3