Pokud budete chtít, k dílu si pusťte písničku, co máte nahoře! :) 

Asi o půlhodinu později jsem se procházel venku po orosené trávě, přičemž přes ramena jsem měl přehozený svetr, neboť nebylo moc chladno. Vlastně jsem si ani nebyl jistý, kam šlapu, díky tmě všude kolem mě, protože na louce pouliční lampy ani podobná vymoženost opravdu nebyly, ale kupodivu mi to zas tolik nevadilo, neboť mě provázela jemná zář měsíce nad mou hlavou. 

Penny ještě něco dělala v kuchyni a já si potřeboval pročistit hlavu, čehož jsem chtěl dosáhnout díky kratší noční procházce, ale moc se mi to nedařilo.

Připadal jsem si, jako bych měl v hlavě londýnské nádraží, měl jsem spoustu myšlenek, vjemů a dojmů, které se navzájem tloukly a tvořily takový tichý hluk a já měl pocit, že mi praskne hlava, k čemuž mi neblaze ještě přispívali hlasitě cvrkající cvrčci všude kolem mě.  

Zatáhl jsem za rukávy svetru, čímž jsem ho potáhl blíže k mému tělu, neboť mi začínal sjíždět a uzlem z obou rukávů jsem ho ještě zajistil. Nevěděl jsem, co si o všech událostí toho dne mám myslet, byl jsem neuvěřitelně zmatený, jak snad ještě nikdy v životě.

Jedna moje část chtěla udělat všechno jednodušší a nechat vše při starém, čili další den odjet z Bramfieldu a zapomenout na všechno, co se tam událo, avšak moje druhá část tvrdila pravý opak. Ona druhá část chtěla v Bramfieldu zůstat, nejlépe nikdy se už nevracet do hlučného Londýna, do Londýna, kde jsem byl známým ředitelem, ale kde jsem měl zároveň spoustu problémů a...nikoho.  

I přes to, že jsem obě děti i Penny znal sotva 24 hodin, v jejich přítomnosti jsem se cítil... přirozeně a pohodlně, byl jsem plný pocitu, že někomu na mně skutečně záleží. Ten fakt se absolutně nedal srovnávat s tím, co jsem cítil v přítomnosti Jackie anebo snad nějakých mužů ve stejné, čili vyšší vrstvě společnosti na nějakých obchodních schůzkách.

To všechno mě ale zároveň děsilo. Děsilo mě, že si něco takového připouštím a že se něco takového stalo a bál jsem se zanechat svého starého života. Bál jsem se totiž toho nového a neznámého, ač by to mohlo být jakkoliv lepší. Ze středu louky jsem přešel k jejímu okraji, čili k místu, kde začínal les a po jeho okraji jsem se procházel. Neměl jsem strach, že mě tam snad někdo přepadne, tamní krajina působila docela mírumilovně a navíc já sám bych se ubránil.

Dalších několik minut jsem stále přemítal všechny fakta a kdoví, jak dlouho bych se ještě procházel po okraji lesa, kdyby do mě zezadu někdo nevrazil a hlasitě nevyjekl. Po zaslechnutí onoho zvuku jsem se prudce otočil, protože jsem se doopravdy lekl a v hlavě jsem si pomalu začínal střádat nápady, kdo to mohl být. 

Ve tmě, která kolem nás vládla, jsem ale nebyl schopen poznat, kdo to je, přimhouřil jsem proto oči, čímž jsem se snažil více zaostřit, ale i přes to jsem rozpoznal pouze obrysy postavy, takže jsem zjistil, že je menší a drobnější než já. 

,,Harry?" zamumlala nevěřícně osoba naproti mně, která mě očividně poznala a já díky mnoha rychlým operacím v mém mozku poznal osobu po hlase. ,,Penny?" ujistil jsem se a mírně jsem nakrčil obočí. 

 ,,Jo, jsem to já," zaslechl jsem v jejím hlase úlevu, ,,a co tady děláš? Já jsem myslela, že už jsi z venku zpátky." dodala.

,,Ne, zašel jsem nějak dál, ale už asi půjdu zpátky," odpověděl jsem, ,,a co tady děláš ty?" pokračoval jsem v docela trapném rozhovoru, přičemž jsme stále stáli na místě.  

,,No, chtěla jsem se projít." vysvětlila a já přikývl, načež jsme se oba mlčky a automaticky rozešli směrem, odkud jsme oba přišli. ,,Líbí se ti tady?" zeptala se asi o třicet metrů později, přičemž já kráčel s rukama v kapsách mých roztrhnutých džín.  

,,No, nečekal jsem to, ale vlastně docela jo," připustil jsem si konečně nahlas, ,,je tady ticho a panuje tady taková... pohoda."

,,Právě to se mi tady taky líbí, je to lepší než hlučné město." Věnovala mi pohled, což jsem zjistil díky pohybu její hlavy. Já pouze přikývl, neboť jsem netušil, co bych měl odpovědět, načež mezi námi opět zavládlo ticho.

,,Nejlepší je tady večer jen tak ležet a koukat na hvězdy anebo na měsíc." Promluvila po chvíli, přičemž já v jejím hlase slyšel úsměv.  

Rozsukoval jsem uzel na rukávech mého svetru, načež jsem si ho stáhl z ramen a prostřel jsem ho přímo před sebe na trávník, načež jsem se zády svalil na zem, přičemž svetr mi sloužil jako provizorní deka, neboť jsem si nechtěl od trávy zašpinit úplně všechno oblečení. 

 ,,Co děláš?" zasmála se Penny nechápavě, přičemž stála nade mnou, což jsem poznal podle intenzity jejího hlasu. ,,Zkouším to, cos říkala." Objasnil jsem jí prostě, ruce jsem si spojil na hrudi, natáhl jsem nohy a zíral jsem na nebe, poseté několika hvězdami, které se zdály jasnější než obvykle, přičemž mezi nimi dominoval měsíc.  

,,Aha." Odvětila krátce, načež jsem ucítil, jak si lehá vedle mě na pravou stranu. Ihned jsem se posunul doleva, i přes to, že půlka mého těla byla volně na trávě, čímž byla polovina mého svetru volná přesně tak, aby se tam vešel ještě někdo.  

,,Můžeš se posunout blíž ke mně... teda na můj svetr... ať nemusíš ležet na té vlhké trávě." blekotal jsem do tmy a otočil hlavu doprava, abych zjistil její reakci. 

,,Umm, dobře." Zamumlala Penny, načež se přisunula blíž ke mně, takže se  naše těla po téměř celé jejich délce dotýkala. V té chvíli jsem v duchu děkoval svetru, že je tak úzký a ležíme tak těsně vedle sebe, i když jsem vlastně nechápal proč. Moje hlava byla stále natočená doprava, čímž jsem na Pennyiném obličeji zahlédl úsměv, ale její pohled byl upřen směrem na nebe s hvězdami. 

 ,,Proč se usmíváš?" spolu s vyslovením mé otázky jsem se pousmál taky a mírně jsem se zavrtěl. ,,Nevím, cítím se...dobře." Řekla potichu a já pohled od ní otočil k nebi taky. ,,To já taky." Zašeptal jsem a vlastně jsem si nebyl docela jistý, jestli to slyšela. 

 ,,Jsi hrozně podobný na tvého tátu." Zašeptala Penny, jakoby intenzitou hlasu chtěla zmírnit její slova a cítil jsem její pohled na sobě, přičemž jsem polkl.  

,,Opravdu?" odvětil jsem po chvíli taky šeptem, ,,jaký byl?" dodal jsem po delší odmlce, protože jsem sám se sebou chvíli bojoval, jestli se mám na něco takového zeptat. Bylo mi ale jasné, že Penny je jediná, koho se můžu zeptat, neboť ona s ním byla v jeho posledních chvílích nejčastěji. 

,,No," odkašlala si, ,,když to vezmu podle vzhledu, tak jste si opravdu hodně podobní. Měl taky tmavé, kudrnaté vlasy a skoro stejný úsměv a oči, akorát byl o dost menší," odmlčela se, ,,byl opravdu milý a dost často zamyšlený, nejčastěji se procházel po přírodě anebo se staral tady o farmu." Dořekla a já bez jakékoliv reakce zpracovával nově přijaté informace a pomalu jsem si v mé hlavě vytvářel jeho obrázek.  

,,Dost často o tobě mluvil," pokračovala Penny, ,,vždycky se v novinách díval, jestli tam nejsi a pokud jsi tam byl, vždycky si rozhovor s tebou několikrát četl anebo si prohlížel tvou fotku." 

,,Jo, já... vím," přikývl jsem, neboť přesně to i psal v deníku, ,,a co o mně říkal?" zeptal jsem se.

,,Říkal, že tě obdivuje pro to, jaký jsi a co všechno jsi dokázal. Ale musím upřímně říct, tedy z toho, co říkal a z toho, co jsem viděla, že toho opravdu litoval, Harry. Litoval toho, že se na tebe tenkrát vykašlal a myslím, že to ho celý život trápilo." vyprávěla dál Penny, přičemž já několikrát zamrkal, abych zatlačil pálivé slzy, které se mi vehnaly do očí, přičemž můj pohled byl stále zapíchnutý v obloze.  

,,Ale... proč to udělal?" řekl jsem hlasitěji, než jsem měl v plánu a v mém hlase byl znát plačtivý tón, ,,mohl jsem být úplně někde jinde, než jsem teď, teď už je mi k ničemu, že toho litoval! Musel jsem a ještě pořád musím dřít, abych vůbec za něco stál! Kdybych neměl tu zatracenou firmu v Londýně, co bych měl? Nic! Nic bych neměl, nemám rodinu, nemám přátele, nemám nic!" pokračoval jsem, přičemž můj tón se stával naštvaným a zoufalým.

 Konečně jsem nahlas řekl myšlenky, které jsem v sobě držel už několik měsíců, ne-li déle, ale po tu celou dobu se nenašel nikdo, komu bych to mohl říct anebo kdo by se o to snad zajímal. 

,,Harry...." Zašeptala Penny, načež jsem na své levé ruce, položené na mé hrudi, ucítil dotek její ruky, ,,vždyť teď máš Eda a Violette." 

,,Jenže... když už je teď mám, tak se na ně stejně chci vykašlat! Vidíš, jak moc zatraceně sobecký jsem?!" řekl jsem téměř vyčerpaným tónem a zavřel jsem oči, takže jsem před mýma očima měl neproniknutelnou tmu. 

,,Nejsi sobecký, jen jsi prostě zmatený." odvětila Penny, načež ruku z té mé stáhla zpět k jejímu tělu. 

 ,,Nejspíš... já prostě nevím," začal jsem vyprazdňovat všechny svoje myšlenky, které jsem měl, ,,firma, kterou mám, je zároveň jediné, co mám. Když mi bylo necelých dvacet, tak jsem chodil na brigádu k jednomu staršímu muži zalévat zahradu a starat se o kytky. Jmenoval se Dawson, možná jsi o něm slyšela, byl to miliardář, neměl rodinu, jediné, co měl, byl jeho majetek. 

Měl spoustu firem, vil, hotelů, pozemků, dokonce si koupil i pozemek někde na Měsíci," zasmál jsem se pro změnu při vzpomínce na to, jak jsem nechápal, proč si něco takového kupuje, ,,když ale zemřel, ukázalo se, že část jeho majetku odkázal jeho domácí a další část mně. 

 Nic takového jsem nečekal, bydlel jsem stále u mých prarodičů, neboť jsem na vlastní bydlení neměl peníze, dokonce ani na vysokou. Ten den, kdy pan Dawson zemřel, mi změnil život.  

Stal se ze mě bohatý člověk, všechny odkázané akcie a firmy jsem spojil v jednu velkou, Columbia Records. Pamatuju si, že ze začátku to bylo špatné, nebyla vůbec žádná poptávka, na trhu a v akciích si vedla velmi špatně, to se ale postupem času zlepšilo o tolik, že se stala jednou z nejznámějších podniků světa. Stálo mě to ale hodně úsilí, spoustu probdělých nocí a prostresovaných dnů, který obchod vyjde a který ne.  

Bylo a je to stále moje jediná náplň dní a vůbec života, kterou mám, starat se o firmu a majetek, který mi ten muž odkázal. Nejvíc mě trápí ale to, že jako dvacetiletý jsem si říkal, že nikdy nechci skončit jako on, sám, pouze se svým majetkem a celými dny strávenými v práci. 

Smutné na tom je, že jsem přesně tak skutečně skončil." odmlčel jsem se a na chvíli jsem otevřel oči, načež jsem je znova zavřel a aniž bych si uvědomil, co dělám, svou vlastní pravou rukou jsem sáhl po té Pennyiné, propletl jsem si s ní prsty a jemně ji stiskl. Zdálo se, že je překvapená, ale povzbudivý stisk mé ruky mi oplatila taky. 

 ,,Představoval jsem si, že až mi bude pětadvacet, budu už ženatý, budu mít velkou rodinu, o kterou se budu starat. Budu už možná mít nějaké děti, které budu s mou manželkou vychovávat. Ironií je, že jsem se za těch pět let změnil tak moc, že něco takového teď vůbec nechci. Dokonce ani svoje vlastní sourozence." Dokončil jsem svůj monolog a až po otevření očí jsem si uvědomil, že jsem je celou dobu měl zavřené. Stejně tak jsem si uvědomil, že stále svírám Pennyinu ruku, takže jsem rychle svou ruku přitáhl k tělu, neboť mi bylo trapně. Penny nereagovala, takže jsem k ní otočil pohled. 

 ,,Neuspal jsem tě?" pousmál jsem se, ale viděl jsem, jak záporně zavrtěla hlavou. ,,Ne, ne," zasmála se taky, ,,jsem ráda, žes mi to řekl, Harry, spíš nad tím teď přemýšlím." Věnovala mi taky pohled,načež ho upřela zpět před sebe.  

,,Já vlastně ani nevím, co ti na to říct... nikdy by mě například nenapadlo, že jsi dělal zahradníka." Zasmála se a já s ní. ,,Ale náhodou, bylo to docela náročné, měl obrovskou zahradu, a když jsem na jednom jejím konci s prací skončil, mohl jsem začít znova," obhajoval jsem se. 

 ,,Musím teď ale říct jednu věc, a to tu, že tě obdivuju taky. Stejně jako tvůj otec. Neměl jsi to vůbec lehké a vlastně i chápu, proč teď takový jsi. Každý by teď takový byl." Řekla Penny. 

 ,,Ehm... díky,"zašeptal jsem a zavrtěl jsem se, neboť mi už bylo docela chladno, ,,za to, žes mě vyslechla a za to, že se mnou vůbec ztrácíš čas. Měla jsi pravdu, jsem doopravdy sebestředný idiot, který myslí jenom na sebe, ale právě to přes svoje vysoké ego nevidí." 

 ,,Nemáš za co, to by udělal každý," odpověděla Penny, ,,...a neshazuj se tolik, zas tak hrozný nejsi." Zasmála se. ,,To právě nevím." povzdychl jsem si.

Nazdárek! ♥ Je tu další z klíčových dílů,kde  jste se dozvěděli něco o Harryho minulosti :D vlastně je takový zvláštní,napůl cute,ale napůl smutný,tak doufám,že se vám aspoň trošku líbí :) vím,že je opět po dlouhé době,ale bohužel teď nemám čas psát :/ snad to pochopíte :) potěší mě,pokud tady zanecháte vote anebo nějaký komentář a děkuju vám za ty u minulé části,doopravdy si vážím každého z vás,který toto čte! :3 pokud máte nějaký dotaz/tip/nápad,klidně pište :)