Vešel jsem a zastavil se už téměř ve vchodu a pohled mi padl na postavu, jež visela za jeden z trámů, který byl úhlopříčně stodolou až u střechy, ve výšce asi tří metrů. Osoba v černých džínech a kostkované flanelové košili ke mně byla zády, takže jednak neměla o mé přítomnosti nejmenší tušení a jednak jsem z mé pozice poznal, že to je poměrně mladá žena. Přimhouřil jsem oči a viděl jsem, jak rukama pevně svírá trám, ale zároveň jí to podkluzuje, přičemž pod ní se na hliněné zemi válel dlouhý žebřík. 

,,Ehm, nepotřebujete pomoct?" zeptal jsem se poměrně zbytečně a několika kroky jsem přešel blíž a zastavil jsem se u jednoho z konců žebříku na zemi. Osoba nade mnou ke mně sklopila pohled, takže mi na obdiv byly vystaveny akvamarínově modré oči, které mě bedlivě sledovaly.

 ,,Možná..." odvětila s podtónem ironie, ale zároveň úlevy. ,,Tak se pusťte, já vás chytím." Vytasil jsem jeden ze svých odzbrojujících úsměvů a napřáhl jsem ruce před sebe na znamení, že to chytání myslím vážně.

,,Chytíte mě určitě?" skousla si nejistě ret a já pokrčil rameny. ,,Možná..." odvětil jsem provokativně s pokrčením ramenou a stále napřaženýma rukama.

 ,,Hmm..." vydechla a mírně se zamračila, nejspíš si promýšlela svoje rozhodnutí, ale po několika sekundách se skutečně pustila, tedy spíše jí to podklouzlo, takže padla přímo do mé náruče. Když se její tělo dotklo mých rukou, mírně jsem se prohnul v kolenou, přívalem váhy, ale vlastně těžká nebyla.

Dlouhé, rovné, blonďaté vlasy jí visely do vzduchu a lechtaly mě na mé ruce, umístěné na jejích bedrech, avšak můj pohled byl upřen na její oči, které mě docela pohlcovaly, přičemž dívka v mé náruči mi zírání oplácela. Od toho intenzivního pohledu jsem nebyl schopen se odpoutat, naopak jsem ještě zesílil stisk mé ruky na jejím pase, kam mi ruka sjela.  

,,Uff..." vydechla a hlavu si opřela o moje rameno, čímž přerušila náš intenzivní oční kontakt, ,,nenávidím výšky..." zamumlala a rukou stiskla mé druhé rameno, kam ruku umístila. V sobě jsem cítil jakýsi zvláštní, nepopsatelný pocit, jako bych měl všechny svaly a nervy v těle strnulé a napnuté, avšak ne od vzteku, ale od něčeho docela jiného.

,,Dáte mě už na zem?" vzhlédla ke mně opatrně a já stále bez jakékoliv odpovědi na ni neurvale zíral. ,,Jo, jo, samozřejmě." třepl jsem hlavou a opatrně ji položil na zem. Až v tu chvíli a v té pozici jsem si pořádně všiml, že mezi námi je  docela velký výškový rozdíl.

,,A můžu znát jméno mého zachránce?" pousmála se a upravila si spodní lem košile.

 ,,Harry Styles." Představil jsem se jménem i příjmením, ale než jsem se stačil zeptat na to její, byl jsem přerušen.

,,Tak to vy jste ten Harry Styles?" povytáhla obočí a zmizel její úsměv a vystřídal ho arogantní tón. Z neznámých důvodů mě to trošku naštvalo, s jakým opovržením vyslovuje moje jméno. Moje jméno bylo obvykle vyslovováno s větší váženosti anebo snad úctou.

 ,,A vy jste kdo, hm?" povytáhl jsem obočí a taky jsem si složil ruce na hrudi, ,,někdo, kdo si snad na mě může dovolovat?" našpulil jsem rty. Odpovědí mi byly nějaké dětské hlasy, které vycházely ze dvora, načež se jejich intenzita zesílila, neboť jejich zdroje vběhly do stodoly.

,,Teto Penny, teto Penny!" vyjekl zároveň chlapec s holčičkou, jejichž vlasy byly téměř identické jako ty moje a tím mi zároveň odpověděli na mou otázku. 

,,Penny McDowellová." Ušklíbla se na mě dívka, stojící naproti mně a já překvapeně vykulil oči, protože jsem si pod tím jménem představoval někoho o mnoho staršího. ,,Dobrý den." Pozdravil mě sborově chlapec s holčičkou, tedy vlastně mí sourozenci. Mlčky jsem polkl a prohlížel jsem si je, zatímco oni mi zespoda pohled opláceli.

 Oba na sobě měli tepláky a mikinu, holčička měla z tmavých vlnitých vlasů culík pomocí gumičky s plastovou kopretinou a chlapec měl kratší vlasy, ale kudrliny v nich byly přes to zřetelné.

 ,,Eddie, Viol, běžte si ještě hrát, já vás za chvíli zavolám." Usmála se na ně Penny, jak jsem zjistil,  širokým úsměvem, takže jsem pro změnu pozoroval  ji. 

,,Dobře..." přikývli poslušně a vyběhli zpět ven. ,,A nespadněte někam!" houkla ještě za nimi, i když ji nejspíš neslyšeli. ,,Ehm..." vzmohl jsem se pouze na překvapené vydechnutí. 

*** 

,,Nebudeme si tykat?" navrhl jsem Penny, která zády ke mně stála u linky a něco míchala v míse. Já seděl na lavici u stolu v kuchyni, ruce jsem měl nervózně složené v klíně, zatímco přede mnou stál velký hrnek s vychladlým čajem. 

,,Ne." Odpověděla, aniž by se na mě otočila. Popravdě, byl jsem zmatený, proč se ke mně najednou tak chladně a odtažitě, když jsem jí nic neudělal a navíc, když se ke mně ještě před několika desítkami minut křečovitě tiskla a hlavu si opírala o moje rameno. ,,Víte, myslel jsem si, že vám bude tak šedesát." Zasmál jsem se, ve snaze začít rozhovor a taky z ní vymámit, kolik jí je. 

 ,,Já si zas myslela, že nebudete takový idiot," pronesla uštěpačným tónem a já zaraženě vykulil oči, protože jsem se dosud nesetkal s tím, že by se ke mně někdo choval takhle, ,,a šedesát mi opravdu není, je mi 24." Řekla informaci, kterou jsem chtěl získat.

,,Nějak moc si dovolujete," zabručel jsem a rozhlížel jsem se po kuchyni, ,,mně je skoro 25." Dodal jsem. ,,Já se vás ale neptala," popadla zničehonic mísu, v níž bylo něco jako těsto a dala ji do menší ledničky v rohu, ,,a taky nezapomínejte, v čí kuchyni jste." Otočila se ke mně a přisedla si naproti mně, taky s hrnkem čaje. Ignoroval jsem její odpověď, neboť jsem se nechtěl hádat; odpovídal bych totiž pomocí nějakých jedovatých poznámek.

 ,,A předpokládám, že chcete vidět svoje sourozence," pronesla po chvíli ticha a já přikývl, ,,tedy déle, než ve stodole." dodala a já opět přikývl.

,,To bych chtěl." 

,,Tedy, abychom si to ujasnili- jenom je chcete vidět, zblbnete jim hlavu, pak odjedete a oni půjdou do dětského domova? Tady se mnou totiž mohou být už jenom několik dnů," začala vážně a upírala na mě pohled, ,,i kdybych si je adoptovala, to celé vyřizování by se táhlo skoro rok."

 ,,Ne, to ne, nechci jim zblbnout hlavu!" zagestikuloval jsem, až jsem málem převrhl hrnek s čajem.  ,,Takže si je vezmete k sobě? Pan Langford mě totiž moc neinformoval, tak omluvte, že se tak vyptávám..." vydechla. 

,,V pořádku, ale... no, to taky ne..." ušklíbl jsem se nejistě a ona povytáhla obočí. ,,Tak jak teda?" našpulila rty a já pokrčil rameny, ,,víte co, necháme to na jindy." Mávla nad tím rukou, čímž mě příjemně překvapila a já se vzmohl jenom na plaché přikývnutí.

,,Já je zavolám, nebo se snad chcete ještě nějak psychicky připravit?" zeptala se a vstala od stolu. 

 ,,No, můžete je zavolat," přikývl jsem a zároveň uvažoval nad absurditou toho, že si vykáme, když byla sotva o rok mladší. Vyšla z kuchyně, načež jsem uslyšel její hlas. ,,Lettie, Ede, pojďte sem!" zakřičela a po chvíli se ozvalo dupot a dětský smích. ,,Tak, šup, umyjte si ruce a přijďte to kuchyně." Slyšel jsem hlasy ze zádveří, zatímco jsem stále seděl u stolu. Penny přišla zpět do kuchyně a věnovala mi pohled. 

 ,,Opravdu se na tebe těšili, tak doufám, že je nezklameš." Věnovala mi menší úsměv a já spíše jak nad obsahem věty, tak nad tykáním povytáhl obočí. ,,Ty mi tykáš?" usmál jsem se a vstal jsem od stolu.

,,Vy mi teď taky tykáte," namítla, ,,ale nechala bych to na tom vykání." Mrkla na mě a já si povzdychl. Nedostal jsem ale šanci odpovědět, protože do kuchyně vběhli ti dva a ihned mi věnovali pohled. 

 ,,Víte, jak jsem vám vyprávěla o tom vašem bratrovi, který bydlí v Londýně a je o hodně starší než vy?" zeptala se jich Pen, zatímco já trapně postával kousek od nich, přičemž ti dva přikývl. ,,No, tak on se nás rozhodl navštívit." Věnovala jim úsměv a kývla hlavou ke mně, zatímco já panikařil. Začaly se mi potit dlaně a přerývaně jsem dýchal. Nevěděl jsem, jak s nimi mluvit a jak na mě budou reagovat. Možná nebyl tak dobrý nápad sem jezdit, řekl jsem si v duchu těsně před tím, než přešli ke mně.  

,,Ahoj." Zvedl ke mně pohled ten kluk, Edward a zazubil se. Přidřepl jsem si, abych byl ve stejné výšce jako oni a prohlížel jsem si jejich obličeje. ,,Ahoj," Pokusil jsem se o nervózní úsměv, ,,já jsem Harry. Harry Styles." Představil jsem se způsobem, kterým jsem uznal za vhodné a natáhl jsem k nim pravou ruku. 

 ,,Já jsem Edward," usmál se na mě chlapec a představil se mým prostředním jménem a ze mě začínal odcházet pocit nejistoty a jeho malá ruku vklouzla do té mé a jemně mi jí potřepal, ,,a já jsem Violette." Pronesla holčička vedle něho a taky mi potřepala drobnou rukou.

,,Jsem rád, že vás poznávám." Pronesl jsem a bylo mi jasné, že zním jak na nějaké obchodní schůzce, ale jinak jsem jednat neuměl. ,,Já tě viděla v novinách!" zasmála se Violette a ukázala na mě prstem, ,,jo, táta si ty obrázky vždycky prohlížel." Dodal Eddie. 

,,No, několikrát jsem v novinách byl." Zasmál jsem se a pokrčil rameny. ,,Takže ty jsi náš skutečný brácha?" zeptal se Edward a já stále v podřepu přikývl.  Vzhlédl jsem na Penny, která stála nade mnou, a obličej jí ovládal menší úsměv a pohled směřovala na Eda. ,,Jasně, že jo." pokusil jsem se mluvit mírně nespisovně, abych nepůsobil nějak strojeně a přikývl jsem, když jsem pohled přesunul zpět k nim.

,,To je super mít takovýho bratra, já vždycky brášku chtěl." řekl Ed a stále na mě upíral pohled. ,,A já taky." Dodala Lettie, zatímco poskakovala na místě a culík se jí vesele pohupoval sem a tam.

Vím, že jsem tento díl slibovala přidat včera večer, ale opravdu jsem nestíhala, různé věci mi zabraly víc času, než jsem předpokládala, takže se vám omlouvám! :) doufám, že se vám tento díl bude líbit, neboť mi dal celkem práce a upravování :D potěší mě, pokud dolů ↓ do komentáře napíšete váš názor, anebo mi tady zanecháte hvězdičku! Další díl bude zítra, anebo ještě dneska večer, (a tentokrát už fakt! ) ale všechno se odvíjí od vaší aktivity, (neberte to, že vás vydírám, jenom vám dávám návrh bližšího up-date :D ) která u minulého dílu byla kouzelná, děkuju vám za komentáře a za votes! :3