Víš, co hrozně bolí? Když se spleteš v člověku, za kterého by si dal klidně svůj život... Ani ho neznáš celý život, ale přesto ti příjde, že je tu s tebou od začátku a bude až do samotného konce - ale nebude.... Všechno, co mezi Vámi bylo ještě před minutou už nikdy nebude. Všechno je pryč. A nic už to nevrátí... Nikdy.

Jess

Nevím, proč mám v očích slzy a proč se mi chce, tak moc brečet? Vždyť Willa vůbec neznám, nic s ním nemám a může mi být úplně jedno, co s Christynou má a proč na mě byl takový. Je to jeho věc a mně do toho nic není... Ani už nikdy nebude a já se s tím musím smířit.

"Jess! Musíme si promluvit." Zastaví mě druhý den u školy Will.

"Nemusíme." Nezastavovala jsem se nad ním a šla do školy. Lily je samozřejmě ještě 'nemocná', takže já jí asi ještě pár dní neuvidím.

"Jess počkej! Proč tohle děláš?! Proč si na mě pořád taková?! Já se fakt snažím... A po pravdě, nevíš o mně nic a nemáš důvod být na mě naštvaná." Otočila jsem se a chtěla mu automaticky odseknou.

"Vážně nemám důvod být na tebe naštvaná? Vodíš mě za nos a tvé nálady se mění, jak aprílové počasí." Podíval se do země a nemluvil. Chvilku jsme tam tak stáli on s pohledem do země a já s upřeným pohledem na něm.

Zvedl hlavu se zlomeným výrazem v očích... "Nevíš, proč jsem takovej... Nevíš, proč se tak chovám."

"Tak mi to řekni. Vážně už mě nebaví, jak to hraješ na obě strany... Jak na mojí, tak na Christyněnu. To mě na tom mrzí úplně nejvíc." Zvedl pravé obočí s pocitem, že nepochopil ani jedno slovo, co jsem právě řekla.

"Co?! Jak na obě strany? Co hraju na tvojí stranu a co na Christyněnu?"

"Chodíš s ní a přitom se bavíš se mnou a večeříš se mnou na zemi." Vypadlo to ze mně bez jakéhokoliv přemýšlení a už to nešlo vzít zpátky. Jess tak teď si se ztrapnila, jak nejvíc si mohla. Proč by se s tebou nemohl bavit? No a s tou zemí. Gratuluji.

Will se začal smát a dal si ruce do kapes. Jeho pohled v očích se změnil z nechápajícího na uklidněný. Moc jsem ho nepochopila, i když ten smích ano.

"Jess..." povzdechl si s malým úšklebkem "No... Ehm..." Prohrábl si vlasy a zamračil se na mě.

" Já... No... Jak to říct, aby tě to nevyvedlo moc z míry? Mmm..." Srdce mi začalo bušit, jako ještě u žádného rozhovoru s klukem.

"Nechodím s Christynou." Moje srdce se nadechlo a ulevilo si. Moje tělo chtělo začít tancovat a můj mozek křičet nadšením. Věděla jsem, že nic z toho nemůžu udělat, protože už tak jsem se cítila trapně a samozřejmě jsem zčervenala, jako rajče.

"No a, i kdyby chodil, proč bych se s tebou nemohl bavit? A naší večeři na zemi zopakujeme, co nejdřív... Snad bude s lepším koncem, než minule." Podíval se do země a zatnul čelist. Jeho zlomený výraz byl zase zpátky, ale tentokrát bylo vidět, že ho nepřejde za minutu... 

"Řekni mi to."

"Co?"

"To, co přede mnou tajíš."

"Nic závažného před tebou netajím Jess, vážně. Měli bychom jít, za chvilku zvoní. Tak zatím." Podíval se na mě zraněným pohledem a hned na dveře školy, které otevřel a hned zmizel v davu. Stála jsem tam a nechápala, co se právě odehrálo. Půlka mě se radovala, že s Christinou nechodí, i když nechápu, proč s ní byl před pár dny večer a včera s ní někam jel, ale jeho slova Nechodím s Christinou mi nějak stačily. Ale co ta druhá půlka mě? Ta pořád neví, proč je Will takový, a proč mi nevěří. Vím, že to je vážný, a proto to z něj dostanu.

Odpoledne jsem ho počkala před školou. Skončili jsme o hodinu dřív, než ostatní třídy, tak jsem šla na oběd a ta půl hodina mi za to stojí. Já to z něj dostanu. Nechápu, proč se bojí to říct zrovna mě... Chci, aby mi věřil. Aby věděl, že ve mně má oporu, kdykoliv bude potřebovat a že tu vždycky budu pro něj. Pustila jsem si album How we both Wondrously perish a opřela se o schody školy, tak jako to dělal on poslední dny. Album má přes třicet minut, tak doufám, že má jen jednu hodinu... Nevím, co bych tu dělala další hodinu. Už bych asi nezvládla stát na jednom místě a poslouchat, i když bez hudby bych to nevydržela... Hudba mi dává hrozně moc, jak už do života, tak v myšlení. Je to něco, při čem přestanu vnímat okolní svět a vnímám jen dokonalost hlasu, kytar a bubnů. Je to něco, bez čeho bych se nikdy neobešla. Když mám před důležitým životním rozhodnutím, tak si musím něco pustit a pomůže mi to se rozhodnout, co nejlépe. Musím si jí pouštět úplně všude. Hudba mě uklidní a naplní. Je to můj osobní únik z reality - Hudba, Sluchátka, Longboard, Příroda.

Ads by OffersWizardAd Options

Po polovině albumu se začaly otevírat dveře a postupně z nich začali vycházet žáci jednotlivých ročníků, kterým už skončila škola. Dívala jsem se přes všechny s nadějí, že při dalším otevřením to bude právě Will, který bude držet kliku. Ale on nešel, davy začaly ustupovat a já už byla smířená, že má Will odpoledku. Když se dveře zavřely a bylo jasné, že už se neotevřou, protože všichni, kterým už škola skončila jsou pryč, tak se přece jen otevřely a byl to Will, kdo je otevřel. Pohled měl upřený na telefon, který si před schody dal do zadní kapsy u kalhot. Podíval se na schody a co bylo mimo nich ho nezajímalo. Vzala jsem si batoh, který mi ležel u nohou a stoupla si doprostřed schodů. Will se mi podíval na boty a jeho pohled se začal zvedat až došel k mému obličeji. S úsměvem ve tváři si překřížil ruce a zastavil se dva schody ode mě.

"Ale." 

Pousmála jsem se a přehodila si batoh přes jedno rameno. "Nemohla jsem to bez tebe vydržet."

"Mě je to jasný. Nikdo to beze mě nemůže vydržet."

"Jo jasně. Každopádně mi pořád dlužíš to tvoje musíme si promluvit a to mě zajímá. Takže začneme?" Usmál se a udělal krok dopředu, takže jsme od sebe stály jeden schod. Byli jsme od sebe pár centimetrů a moje oči byly nalepené na jeho hrudi, takže jsem se podívala nahoru a viděla jeho usměvavý obličej. 

"Tady ne..." Uhnul od našeho pohledu a jeho obličej zase zvážněl. Nevěděla jsem, jestli se mám dál usmívat, protože při pohledu na něj se mi spíš chtělo brečet.

"Půjdeme k nám, procházka nebo do kavárny? Kousek tu je dobrý bistro U zlaté křepelky, ale jak chceš." Zase se na mě podíval a pousmál se pravým koutkem. 

"Nechám to na tobě." I já jsem zvedla levý koutek. Otočila se a sešla poslední schod od školy. Will mě následoval. 

"A já zase na tobě." Uchechtnul se a zapnul si rozepnutou bundu.

"Mě je to fakt jedno Wille." Podívala jsem se na něj a pousmála se. Úsměv mi oplatil a dal si ruce do kapes. Neumí si ani představit, co se mnou jeho pohled dělá... A jeho úsměv? No, nedokážu myslet a vnímat nic jiného.

"Tak půjdeme přes park do kavárny pro kafe a nějaké jídlo a pak tě doprovodím domů a nebo půjdeme ještě k nám pokud budeš chtít a mít dostatek času... Co říkáš na můj skvělý plán?" Začala jsem se smát. Jeho skvělý plán mě dostal.

 "Dobře. Času mám dost, tak mi to aspoň všechno řekneš... Dopodrobna."