Zapínám si bundu a vycházím ze školy mezi prvními. Doufám, že má Will ještě hodinu a budu se moci na co vymluvit. Bohužel mi ani tomhle karma nepřeje. Když zvednu hlavu, tak pod schodami stojí Will opřený o stěnu a zřejmě mu příjde velmi vtipné, že mi můj útěk nevyšel...

"No konečně." Zvednu pravé obočí a dívám se na něj nechápavě. Hodina skončila teprve před pár minutami a on tu nemá co dělat. Zase se pousměje a tím mě zase dostává do rozpaků. To není možný, co se mnou dělá jen, když se na mě dívá...

"Tak jdeme k nám? Bydlím asi šest bloků odsud, ale jak chceš." Dívá se na mě upřeným pohledem a čeká odpověď.

"Jak chceš."

"Dobře, tak jdeme k nám." Podívám se do země a sleduji naše nohy, jak kráčí vedle sebe. Cítím se vedle něj dobře, nějak v bezpečí a to mě uklidňuje. Podívá se na mě s rukama v kapsách.

"Jak bylo na matice?" Pořád sleduji naši chůzi, takže hlavu nezvedám.

"Jo dobrý, utekla rychle. Co ty? Jakou si měl poslední hodinu?" Pousmál se a prohrábl si vlasy.

"Ekonomiku." Odtrhnu se od jeho bot a nechápavě se na něj podívám.

"Naší společnou hodinou jsem končil." Zastavím se s naštvaným výrazem.

"Ty si hodinu čekal? To si neměl... Máme na to týden. Mohli jsme to udělat jindy."

"To mohli, ale já nechci. Tak pojď." Pousměji se a zase se rozejdu.

***

"Tak tohle je náš dům." Když do něj vejdu nevěřím svým očím. Je krásný... Nádherný a hlavně velký. Vyzuji si boty na dřevěnou podlahu a otočím se k Willovi.

"Bundu si můžeš vzít sebou nebo si jí tu pověs, jak chceš." Než domluví, tak se začne rozléhat v druhém patře zvuk někoho, kdo se rozběhl a následně se přenesl na schody, které byly hned za velkou předsíni.

"Ahoj Wille!" Skočí na Willa malá rozzářená holčička s dlouhými blonďatými vlasy, která se nemohla evidentně Willa dočkat. A Will jí. V okamžiku, kdy jí obejme, tak se rozzáří a zvedne jí nad hlavu.

"Nazdar Rosie! Jak ses dneska měla? Jak bylo ve školce?" Musela jsem se pousmát. Bylo vtipné sledovat, jak se kluk s tunelem a takovýmto stylem baví s takovou roztomilou holčičkou. Malá Rosie se začne smát a chce se vymknout Willovi ze sevření, kterým jí drží pod pažemi.

"Wille posť mě! Řeknu to mamince! To lechtá!!! Wille!" Rosie sebou začne škubat a zkouší Willa kopnout, ale ten se jí jen směje, protože ví, že nemá šanci se ho vůbec dotknout. Will jí položí na zem, ale oba dva se pořád smějí. A mě taky nejde se nesmát.

"Jess. Tohle je malá, zlobivá, zlá a hlavně ulhaná Rosie... Rosie tohle je krásná, nepředvídatelná, ironická, nedostupná a zlá Jess. Seznamte se, budete si rozumět." Překřížila jsem ruce přes prsa a smrštila obočí. Rosie se rozběhla a narazila do Willa hlavou.

"Já nejsem zlá!" Rosie nepřestávala do Willa narážet.

"Já taky ne!" a já se nepřestala mračit.

"O tom pochybuji. U Vás obou. Rosie jdeme dělat věci do školy. Budeš nás muset nechat pracovat. Zvládneš to?" Vzal jí do rukou a zase jí zvedl nad hlavu.

"Joooo, ale už mě pusť! To lechtá! Wille!"

"Dobrá, dobrá. Tak se jdi koukat na telku. Já potom za tebou příjdu." Usmál se, přehodil si batoh přes rameno a oběma ukazováčky ukázal na mě.

"A ty... Následuj mě." Pousmála jsem se a šla za ním. Šli jsme mlčky. Já jsem pořád nemohla uvěřit takovému vybavení domu. Will přede mnou s batohem přes rameno otevřel poslední dveře na konci chodby. Když jsem vešla do tmavěmodrého pokoje nevěděla jsem, na co se dívat jako první. Po levé straně byla namalovaná kresba složená z mnoha malých obrázků. Byly v něm dokonalé náčrtky zpěváků, jako je Mitch Lucker, Oliver Sykes, Kurt Cobain nebo Corey Taylor. Byly tam loga skupin a nechyběly ani A Day to Remember nebo Papa roach. Uprostřed všech kreseb bylo zrcadlo, na které bylo oblepeno skatovými značkami. Pod zrcadlem byla skříňka, na které byly nejrůznější plugy, tunely a roztahováky. Otevřela jsem pusu a bylo mi jasný, že se začal usmívat, ale bylo mi to jedno. Nemohla jsem uvěřit, že někdo takový existuje. Když jsem konečně odtrhla oči od sloganů, co měl u dokonalých kreseb na zdi posunula jsem se o kousek dál, protože jsem si byla jistá, že musím vidět každý kousek tohoto pokoje.

Vedle skříňky byl věšák, který byl skoro prázdný, i když místo pod ním a vedle něj bylo zaplněné oblečením. Pousmála jsem se a konečně zavřela pusu. V rohu pokoje byl postavený stůl z bílého dřeva, který byl postaven ze šikma a uprostřed byla malá polička s lampičkou a ipodem. Na něm bylo spousty papíru a tužek. Když jsem přistoupila blíž viděla jsem, že na všech papírech byly nějaké kresby, které byly propracované do těch nejmenších detailů. V životě jsem neviděla, tak nádherné kresby. Byly tam zvířata, příroda, části potetovaného těla, různé kotvy, nápisy, srdce, různé obličeje zabudované v nejrůznějších tvarech nebo prolínající se s dalšími obličeji. Bylo to nádherné. Přišla jsem blíž ke stolu a vzala si jeden obrázek do ruky. Bílého vlka, který měl za sebou v dálce hory.

"To si kreslil ty? Je to nádherné."

"Jé na to se nedívej. Jsou to jen nějaký moje čmáranice. Zapomněl jsem to včera uklidit." Přešel ke mně rychlím krokem a začal zesbírávat všechny kresby. Vzal i tu, co jsem držela v ruce.

"Co blázníš? Nikdy jsem nic hezčího neviděla. Máš obrovský talent. Měl by s toho využít."

"Heh. Kreslit umí každej druhej. To není žádnej talent. Pojď se radši soustředit na ekonomiku."

"No to bych neřekla. Můj názor mi nevezmeš." Pousmál se na mě, ale trval na svém.

"Pojďme pracovat."

Sedla jsem si na manželskou postel ve stylu star wars, která byla krásně ustlaná. Nad postelí byla polička, na které bylo snad patnáct zlatých pohárů a ještě víc medailí.

"Velkej sportovec jo?"

"Je to dávno. Teď už to jsou jen vzpomínky. Nevšímej si toho. Tak jakou si vybrala firmu?" Jeho pohled byl vážný, jako bych mu ublížila slovy, které jsem právě řekla. Přemýšlela jsem, co jsem řekla špatně, ale nic mě nenapadlo. Přestala jsem se usmívat a vytáhla si sešit s pouzdrem.

"Co firma Vans?" Znovu se pousmál a sedl si vedle mě.

"Super nápad, lepší firmu neznám."

Omlouvám se, že jsem dlouho nenapsala žádný díl... Zkusím to napravit a moc děkuji, za tolik čtenářů. Pro mě je to neskutečný úspěch! Děkuji :)