Šla jsem pro mladšího bráchu do školy a čekala, než pro nás přijede táta. Žijeme s tátou sami. Máma... No... Byla to má nejlepší kamarádka, které jsem mohla říct cokoliv. Nikdy jsem nepoznala tak silnou ženu, jako byla ona. Nikdy si na nic nestěžovala. Dělala pro mě první poslední a já to brala jako samozřejmost, ale samozřejmost to nebyla. Byla tu, i když to doma s tátou nebylo dobré a vždycky dokázala myslet pozitivně. Nikdy neztratila naději... Vždycky si šla za svým snem. Když se mnou otěhotněla, musela přerušit studium. Vzdala se svého snu jen kvůli mně a tátovi... Potom, co jsem se narodila se vrátila zpátky do školy a studie dokončila. Byla jedna z nejlepších právniček v New Yorku. Bojovala za spravedlnost, i když to bylo někdy těžké.

Bylo mi deset, když jí našli rakovinu plic.

Nechtěli mi to říct... Mně ani Benovi. Báli se, že to neuneseme. A měli pravdu. Já se s tím nesmířila do dnes a Ben věří, že jí brzo zase uvidí. Umřela po měsíci, co jí rakovinu našli. Rakovina ve čtvrtém stádiu. Už nešlo nic dělat a to na tom bylo to nejhorší... Kdybych věděla, co se stane chovala bych se jinak. Vážila si každé minuty strávené s ní. Byla bych s ní všechen svůj čas a neztrácela ho třeba na počítači nebo u televize... Příjde mi, že na světě není spravedlnost. Ti, kteří si to nezaslouží to odnesou vždycky nejvíc a ti, kteří by potřebovali dostat lekci, aby se vzpamatovali, tak jsou na tom vždycky nejlíp... Jednou se to musí změnit. Na světě ještě musí existovat spravedlnost. Musí.

Když jedeme domů z nákupu už se stmívá. Mám sluchátka na uších a zapomínám na každodenní kraviny, co řeším. Vzpomínám na mámu. Hrozně mi chybí... Chci to vrátit. Chci být ta malá bezstarostná holčička, která je pořád jenom šťastná a její jediný každodenní problém je, s čím si bude hrát. Cítím, jak se mi oči plní slzami. Zavírám oči, abych slzy potlačila zpátky. Zhluboka se nadechnu a otevřu je. Podívám se z okna ven a vidím v dálce rozsvěcující světla lamp, které už se nemohou dočkat až se rozzáří. Kopce, na kterých je jen suchá hlína a ptáci, kteří marně hledají večeři. Je říjen. Začíná se stmívat rychleji a dny už bývají kratší. Přichází smutné období, podzim. Miluji cesty autem a ještě k tomu večer. Mohla bych jezdit celou noc, celé dny a pořád by mi to nestačilo. Bohužel už vidím náš dům a já vypínám Paramore.

"Jess vezmi ještě tady tu tašku prosím, děkuji." Uklidíme nákup a já se jdu převléct.

"Dneska vařím já, když si nám udělal včera ty muffiny tati." Táta se usměje a zapne televizi.

"No jak chceš Jess, já proti určitě nejsem." vytahuji maso z ledničky a přemýšlím, co vlastně udělám. "Jak bylo ve škole? Něco nového?" táta se ke mně otáčí a doufá, že mu řeknu nějaký drb.

"Ne tati." Vezmu maso a začnu ho krájet na plátky.

"Co ty? Něco nového v práci?" táta se otočí zpátky a povzdechne si.

"Ne, nic. Už mě to nebaví pracovat s debily, kteří ani neví, co navrhují. Chtěl bych mít zase vlastní firmu, jako kdysi..." podívá se na ovladač a začne si hrát s čudlíkama.

"Však pořád můžeš." Zvednu hlavu a otočím se k němu.

"Ty víš, že nemůžu Jess. Nezvládl bych to, dopadlo by to jako minule... A to už nedopustím." Zvedne hlavu a podívá se mi do očí.

"Už nikdy to nedopustím." zvednu levý koutek, aby táta viděl, že si toho vážím, co říká. Opravdu si toho vážím.

"Nedopadlo by to tak. A měl by si dělat co Tě opravdu baví tati. Navrhovat budovy a jiný různý super paláce. My to s Benem zvládneme, už nejsme malí a to ty víš." Usměje se, pak vstane a jde za mnou ke kuchyňské lince.

"Já vím Jess, opravdu si toho vážím a doufám, že to, co jsi pro mě před pár roky udělala Ti někdy budu moct vrátit. Mám Vás s Benem nejradši." dal mi pusu na čelo a šel pro hranolky.

"Nechej to tati, já to dodělám."

"Já vím, ale rád Ti pomůžu." táta je velmi mírumilovný člověk, dokud ho něco nenaštve. Má velkou trpělivost a asi proto je architekt. Hrozně odpouští a to i když ho někdo zradí víckrát. V tom jsem ráda, že po něm nejsem.

*****

Ráno mě klasicky vzbudí Ben. Taky by mohl začít brát ohled na ostatní.

"Bene potichu, Jess ještě spí!" I když mám hlavu pod polštářem, tak se pousměji. 'Díky tati, kéž by si z toho něco vzal.' Cesta autobusem utekla rychle a před autobusem mě čeká Lily, jednou za půl století neměla zpoždění.

"Čau Jess, jak je?" přehodím batoh přes rameno a dám si sluchátka do kapsy.

"Je dobře, co ty jak ses dneska vyspala Lily?" S Lily jsme hned u školy. Je super, jak to s ní rychle utíká. Zvednu hlavu, abych se podívala, kdo stojí před školou a koho to neuvidím.

"Lill, tam stojí Will." Rychle zvedne hlavu, aby byla první, kdo ho uvidí.

"Co?! Kde?!" Podívám se na ní s vystrašeným pohledem.

"Neřvi Lill! Uslyší tě. V té šedočerné bundě." Vykulí na něj oči.

"Tyyy jooo, ten je pěknej!" nevím, jestli nás Will slyšel nebo se jen tak otočil, ale všiml si nás. Podíval se na mě, řekl něco kamarádům, vzal si batoh a šel směrem k nám. Díval se mi pořád do očí a usmíval se.

"Ahoj Jess"