Měsíce plynuly rychleji, než jsem chtěla... V práci už se všichni pomalu dozvídali, že jsem těhotná, tudíž mi každou chvíli někdo chodil do kanceláře s přáníčky, čokoládami, nebo květinami. Už jsem toho měla po krk, poněvadž jsem měla ten den dost práce. Pokud chci do příchodu miminka něco zvládnout, musím zabrat. Když do kanceláře vešel Aiden, šel za ním i Jester... Nechápavě jsem zvedla pohled a Aiden se usmál.

,,Hádej, co se stalo,'' usmál se a já si podepřela hlavu.

,,Nechávám se podat,'' zamumlala jsem a Aidenovo pohled se na okamžik otočil na Jestera.

,,Máme někoho nového do jednotky. Víš, kdo to je?'' zazubil se a já oddechla.

,,Kdo?''

,,No...Jester. Je ti něco?'' optal se ustaraně a já se opřela v židli.

,,Od rána mi klepou na dveře s gratulacema...Jde mi z toho hlava kolem. Chci mít už dneska klid, jinak někoho zabiju, chápeš?'' pousmála jsem se na něj a on ke mně přešel.

,,Dobrý, zlato...Tak se nepřepínej,'' políbil mě a já už se musela usmát. Jen jsem kývla hlavou a s Jesterem opustili kancelář. Bylo strašný ticho, tak jsem myslela, že si zapnu rádio, ale opět se ozvalo klepání. Hlasitě a otráveně jsem zamručela.

,,Nemám čas!'' vykřikla jsem a podepřela si hlavu, stále hledíc do papírů.

,,Ale já slyšel, že tu někdo čeká miminko,'' ozvalo se zpoza dveří. Zamračila jsem se a zvedla hlavu.
Co je to za hlas?
Myslela jsem, že jsem se zbláznila...
Vstala jsem od stolu a pomalu přešla doprostřed místnosti.

,,Dále?'' řekla jsem nejistě a klika se pohnula. Když se dveře otevřely, moje srdce se sevřelo. Spadla jsem na kolena a zakryla si ústa dlaněmi. Okamžitě a bez jediného slova jsem začala plakat. Na tuty jsem se zbláznila... Zavrtěla jsem hlavou a on si kleknul přede mě. Zvedla jsem k němu uslzené oči a okamžitě ho objala.

,,Jak...'' hlesla jsem a Thomas mě sevřel tak pevně, jak jen mohl. Jeho ramena se také třásla... Chtěla jsem si dát facku, abych se probudila, ale byla to realita. Byl tady. Byl živý... Nemohla jsem přestat brečet, nešlo to, i když jsem chtěla. Chtěla jsem se zeptat na tolik otázek, ale nemohla jsem...
Odtáhnul mě od sebe a, i když jemu samotnému tekly slzy, mně je utřel.

,,Tome...'' zavzlykala jsem a pomalu jsme se postavili.

,,Pojď...dáme kávu, ano?'' usmál se a já  si rozklepanýma rukama promnula tvář. On udělal kafe a já se mezitím klepala v křesílku. Stále jsem měla srdce rozbušené...
Položil hrnky na stůl a posadil se naproti mně... Mísil se ve mně stres, radost a šok...Bylo to šílené.
Thomas se nadechl, podíval se mi do očí a a pousmál se.

,,Čekám...'' řekla jsem tiše a on pokýval hlavou.

,,Ty víš, co se stalo po tom incidentu... No, poté, co se mi zastavilo srdce mě převezli na sál, kde se mě snažili oživit...Vůbec se jim to nedařilo, až na poslední pokus, kdy dali defibrilátor na nejvyšší stupeň. Kóma přetrvávalo, tudíž mě, kvůli mému stavu, převezli vrtulníkem kamsi... No, probral jsem se po měsíci...Nevím, co se mi tehdy honilo hlavou, ale chtěl jsem domů. Nechali si mě tam nějaký čas a pak řekli, že můžu odejít. Seděl jsem dvě hodiny ve vlaku, než jsem se dostal zpátky sem... Nevěděl jsem, co mám dělat...Aidenovi nic neřekli v zájmu lékařského tajemství, tudíž si všichni mysleli, že jsem mrtvý... Chtěl jsem nějaký epický nástup, chápeš,'' uchechtl se a prohrabnul si vlasy.
,,Myslel jsem na tebe. Myslel jsem na to, jak to zvládáš...Když mi bylo řečeno, že čekáš s Aidenem dítě, tak jsem brečel. Brečel jsem štěstím, protože vím, že to vneslo štěstí do duše i tobě, Ver...''

Mlčela jsem...Bylo to neuvěřitelné. Několik měsíců jsem žila v tom, že je mrtvý.  Teď tu seděl a vyprávěl svůj příběh, který mi na začátku způsobil husí kůži. Usmála jsem se a odvrátila pohled.

,,Thomasi... Byla jsem tak smutná... Věděla jsem, že je to z části moje chyba, což jsem si nedokázala odpustit... Když mě Aiden požádal o ruku, vneslo mi to do života novou naději. Naději toho, že můžu být šťastná a ty budeš žít v mých vzpomínkách...''

,,Jsi moje kamarádka. Ta nejlepší na světě....I kdybych tu nebyl fyzicky, byl bych tvým strážným andělem...''

,,To jsi i teď, Tome...''