Ráno jsem šla do práce o něco dříve, abych si mohla zabalit věci, které přenesu do nové kanceláře. Na jednu stranu mi bude chybět to sdílení s Aidenem. Líbilo se mi, jak se rozčiloval pokaždé, když jsem jedla jablko, cvakala propiskou, nebo házela papíry do skartu. Líbilo se mi, jak mě každé ráno zdravil s úsměvem a připravil kávu. Jak jsme každý dělali svou práci a občas si vyměnili pohledy, doprovázené nevinným úsměvem.
Ale zase bude mít klid a já to nebudu muset poslouchat. Ale to by nebylo ono, kdybych na to nemyslela a on se neobjevil ve dveřích.

,,Co tu děláš, tak brzy?'' narovnala jsem se pohlédla na Aidena.

,,Věděl jsem, že se budeš stěhovat. Chtěl jsem vědět, jestli nechceš nějak pomoct.''

,,Ty máš být hlavně v klidu. Vzpomínáš?'' popíchla jsem ho a on ke mně přistoupil.

,,Snad o mně nemáš starost...'' usmál se a mně se rozbušilo srdce. Hned mi došlo, co tím Thomas myslel. On mě zná...A ví, že bych jen tak neodolala šarmu Aidena Paskaraeva. Musím si připustit, že bariéra, kterou jsem postavila kolem svého srdce, jde lehce prorazit.

,,Samozřejmě, že mám...Držela jsem tě v náruči, když jsi mohl umřít...'' pousmála jsem se a promnula si krk.
Aiden byl ten typ, co to uměl s lidmi... Věděl, jak na ně zapůsobit a získat si jejich přízeň. Skončila jsem ve stejné poloze, jako včera. Seděla jsem na stole a Aiden byl o něj opřený.

,,Aidene, musím si sbalit...'' hlesla jsem, ale moje srdce zvonilo na poplach. Do tváří se mi hrnula krev. Koukala do jeho zelených oči a na sucho polkla.

,,Pomůžu ti. Dlužim ti to,'' uchechtl se a jeho tvář byla pár centimetrů od té mé.

,,Nechtěj se se mnou prát,'' zasmála jsem se, abych trochu odlehčila svou situaci.

,,To víš, že jo, ty silačko,'' pohladil mě po tváři.

,,Aidene, přestaň...''

,,Myslíš si, že jsem snad slepý? Myslíš si snad, že jsem si nevšiml toho, jak na mě koukáš? Tvůj včerejší rozhovor s Tomem to krásně završil. Chceš mě, že?'' provokativně se usmál a mé rty se začaly mírně chvět.

,,Ne...''

,,Myslím si, že jsi dost chytrá. Takže je hloupost mi lhát. Myslíš, že nepoznám lež? Obzvláště u tebe je to velice jednoduché,'' uchechtl se tiše a jednou rukou mě chytil za bok. Chtěla jsem, aby mě ohnul přes stůl a vzal si všechno, co jen chce. Ale známe se jen dva měsíce...Nevím, co od něj čekat, a co naopak ne. Nedokážu odhadnout jeho osobnost... Není to tak snadné. Jeho rty se pomalu blížily k těm mým. Nejhorší na tom je, že jsem si tiše přála, aby se spojily...
Ale utnula jsem to. Dala jsem mu ruce na hruď a odstrčila ho.

,,Musím to zabalit...'' řekla jsem tiše a začala skládat zbytek papírů do tašky.

,,Zeptám se tě, Veronico...A chci upřímnou odpověď. Jsi upřímná, to se mi na tobě líbí...Ale v některých věcech lžeš... To jde ale lehce prokouknout. Takže ať už mi odpovíš jakkoli, budu vědět...'' opřel se o stůl a založil ruce na prsou. Zapnula jsem pouzdro na notebook a narovnala se. Polil mě studený pot...Neměla jsem páru, na co se mě v téhle situaci chce ptát. Bála jsem se, protože to podal dost zvláštním způsobem. Dívala jsem se na jeho pózu a úšklebek. Byl neodolatelný, musím říci... Ale už jedinou jsem porušila to, co jsem si kdysi zakázala. Nespat s kolegy. Nevěstí to nic dobrého a když půjde o kejhák, mohou to použít proti tobě.

,,Kdybych teď zamknul dveře...'' začal a pomalu k nim přešel. Otočil klíč v zámku a strčil do kapsy.

,,Natiskl tě na zeď...'' chytil mě za ramena a na zeď mě hned přitiskl... Opět se mi splašilo srdce...

,,Co bys udělala?'' uchechtl se s provokací a já strnula.
Nechtěla jsem to říct. Nechtěla jsem to ani udělat... Ale touha po něm převládala. Už od chvíle, kdy jsem poprvé vkročila do jeho kanceláře a viděla jeho úsměv. Jeho gestikulaci a volení slov. Jeho pohotovost a ráznost. Jeho upřímnost a humor...
Všechny tyto vlastnosti patřily muži, který je kousek ode mě. Nemohla jsem... Prolomil mou bariéru.

,,Kdyby se to náhodou stalo...Řekla bych, aby sis mě teď hned vzal a to bez okolků...'' vydechla jsem a lehce zatnula ruce v pěst.

,,Přesně tak...'' usmál se naposled a přitiskl své rty na mé...